Ange gardien ( 8. )

„Jsi v pořádku?“ stiskl mi Ondra rameno a pořád trochu vyděšeně si mě prohlížel.
Unaveně jsem se usmála a přikývla. Hlava mě popravdě neuvěřitelně třeštila a už jsem se nemohla dočkat, až zalezu do postele.
Michalovi jsem nevěnovala jediný pohled. Natočila jsem si sklenici vody, v koupelně vyloupla z lékárničky jeden ibalgin a zalezla do svého pokoje. Tenhle den mi přišel neuvěřitelně dlouhý. Mariánův obličej jsem měla před očima, i když jsem měla otevřené oči a stále se mi promítal jeho výraz, když jsem mu řekla, co mi kdysi provedl. Vypadal, že je zhnusený sám sebou. Těch emocí, které dal dneska najevo, jsem si začala vážit. Jeho samotného jsem si začínala vážit, což mě značně znepokojovalo. Děsilo mě, kam to až může zajít. Nevěděla jsem, jestli mě zachvátila paranoia, ale moje kamarádění s Marianem směřovalo k zániku a na jeho konci se mělo transformovat do něčeho úplně jinýho. S povzdechem jsem zabořila obličej do polštáře a všechno si snažila násilím vyhnat z hlavy.

Probudilo mě klepání na dveře. Ospale jsem se natáhla pro mobil a zjistila, že je teprve devět hodin ráno.
„Joo?“ zachrplala jsem a upadla zpátky do polštáře, protože mě příšerně rozbolela hlava.
„Aduš? Máš tu návštěvu,“ zašeptala mezi dveřmi trochu nejistě mamka a já se neohrabaně zvedla do sedu.
„Koho?“
„Nějaký kluk. Vysoký, tmavé vlasy…“
Nerozhodně jsem se poškrábala na hlavě. Mamka měla na sobě kostýmek, tudíž bylo jasné, že jde do práce a Ondra nevstane dřív, jak v jednu.
S třeštící hlavou jsem se vyhrabala z postele, natáhla si džíny a tričko a se zíváním vyšla do kuchyně, kde už si mamka brala kabelku a šla na chodbičku ke dveřím. Opatrně jsem se loudala za ní a nenápadně se přidržovala nábytku a stěn, abych sebou nesekla.
„Oběd máte v ledničce, takže si to ohřejte,“ houkla na mě mamka, otevřela dveře a odešla pryč s odměřeným „nashledanou“, které věnovala Mariánovi. Jeho tvář se vyloupla ze stínu chodby a postavil se mezi dveře se zkoumavým výrazem. Monokl měl skoro přes půlku obličeje, tudíž jsem se mamce nedivila, že se na něj tvářila tak nenadšeně.
„Ahoj Adél. Nevypadáš moc dobře.“
„Ty taky nejsi adept na postavičku Krasoně,“ houkla jsem unaveně. Pobaveně zkřivil rty do úsměvu a sehnul se za roh dveří, aby něco sebral. Napřímil se. V Jedné ruce držel průhledný květináč s bílou orchidejí a ve druhé malou taštičku.
„Něco pro maroda,“ usmál se mile a jediným krokem zrušil vzdálenost mezi námi. Opatrně mi vtiskl pusu na čelo a zavřel dveře.
„Já…“ zaraženě jsem se dívala na bílé květy, které se houpaly, jak si zouval boty a pak na jeho tvář, která hrála všemožnými barvami a vypadala tak mile, že se mi z toho trochu splašilo srdce.
„Promiň, že jsem tě vzbudil, ale odpoledne odjíždím, tak jsem tě chtěl ještě vidět.“
Pomalu jsem se došourala do kuchyně a svezla se na židli.
„Kam jedeš?“ optala jsem se bez valného zájmu, jelikož se mi příšerně točila hlava a měla jsem co dělat, abych se nesvezla na zem.
„Slíbil jsem kamarádům, že s nima pojedu na vodu. Nechce se mi, ale…slib je slib. Mimochodem tohle je taky tvoje,“ pousmál se a přistrčil mi dárkovou taštičku.
Ztěžka jsem si jí přitáhla blíž a nahlédla dovnitř. Vytáhla jsem balíček bonbonů a jakousi knížku. Poslední knížka od Pratchetta.
„Doufám, že jí už nemáš,“ vyhrkl, jelikož si moje mlčení vyložil po svém.
„Ne…nemám,“ zamumlala jsem. „Proč mi to dáváš?“
„Popravdě…spíš ze sobeckých důvodů,“ zasmál se nevesele.
Byla jsem moc líná přemýšlet, tudíž jsem nasadila nechápavý výraz.
„Ublížil jsem ti…hodně a nejspíš ti ubližuju pořád a tak to chci nějak…vykompenzovat.“
„Děkuju ti, ale…“
Nedokázala jsem větu doříct. Hlava se mi zamotala, před očima se mi objevily černé mžitky, které se slily v jednu, a po celém těle jsem cítila ledový pot. Prsty, kterými jsem křečovitě svírala stůl, se najednou rozevřely a já cítila, jak padám ke straně.
Věděla jsem, že mě Marián chytí. Jako bych v něm v tomhle padacím směru měla za včerejšek vybudovanou neochvějnou jistotu.
Probrala jsem se, už když mě pokládal na postel.
„Adél…Adélko…lásko prosím probuď se,“ škemral vyděšeně a slovo lásko mě vyburcovalo natolik, abych otevřela oči.
„Co to tu meleš…“ zaskučila jsem trochu namíchnutě a přitiskla si ruce k obličeji.
„Jak je ti? Mám zavolat sanitu?“
„Ne, ne…bolí mě hrozně hlava a po ránu občas trochu zkolabuju, protože mám nízkej tlak…nezmatkuj!“
„Nezmatkuj,“ vyjekl. „Ty mi omdlíš a já nemám zmatkovat?!“
„Já omdlím a ty mi hned začneš dávat podivný přízviska,“ zabručela jsem a s povzdechem se mu zadívala do obličeje.
„Dones mi vodu prosím a v lednici je cola, tak ještě tu.“
Nestačila jsem si ani vydechnout a už byl zpátky. Pomohl mi do sedu a já vypila nejdřív na jeden zátah vodu a pak začala ucucávat colu. Cukr a kofein mi udělali dobře, tudíž jsem se opřela o pelest postele a zamyšleně si změřila kluka, který seděl jen kousek ode mne a hleděl na mě tak upřeně, že mi z toho naskočila husí kůže.
„Nejradši bych nikam nejezdil!“
„Proč?“
„Týden pryč…ty mi tu ještě párkrát omdlíš, nebo tě další pitomec zmlátí a já najdu malýho mrzáčka.“
Pobaveně jsem vyprskla smíchy a spontánně ho pocuchala ve vlasech.
„Promiň, že ti dneska nebudu dělat hostitelku, ale nějak se na to necítim.“
„Co to plácáš. Hlad ale mám,“ zamyslel se a v mžiku byl na nohou.
„Můžu si vzít tvoje klíčky od bytu, abys pak nemusela vstávat? Budu zpátky za deset minut slibuju.“
Beze slova jsem přikývla a sledovala jeho záda, jak mizí z mého pokoje. Tu chvilku klidu jsem využila k došourání se na záchod, vyčištění zubů a spolykání dalšího prášku proti bolesti hlavy. Sotva jsem se stačila zavrtat do postele a do klína si dát novou knížku, cvakly dveře.
„Beruškooo, jsem dooomááá,“ zahlaholil od dveří a vtrhl do mého pokoje jako velká voda.
„Venku jsou samí pitomečci. Koukaji na mě, jako bych měl monokla nebo co,“ zazubil se a položil mi do klína papírový pytlík.
„Teď něco zažiješ,“ slíbil mi natěšeně a vytáhl ze sáčku jakousi pokrouceninu, kterou jsem občas viděla v pekařství, ale neměla odvahu jí ochutnat.
„Představuji ti čokoládového šneka a…“ zanořil znovu ruku do sáčku „ledové kafe.“
„Páni…dneska jsem toho dostala víc jak o vánocích,“ usmála jsem se na něj.
Zatímco jsem oždibovala svojí snídani, rozhlížel se po pokoji.
„Máš…zajímavý obrazy,“ poukázal na moje zaplněné stěny.
„Fotil je táta,“ hlesla jsem trochu přidušeně a nedokázala potlačit knedlík, který se mi udělal v krku.
„On je fotograf? Páni…opravdu zajímavý fotky. Líbí se mi tahle,“ ukázal na jednu, kousek od postele. Na černobílé fotografii byla dívka s neuvěřitelně ušpiněnými tvářemi, která v bílých letních šatičkách stála na sedátku houpačky a ve stoje se houpala tak, že jí dlouhé vlasy i šaty vlály ve větru.
„To jsem já.“
„Myslel jsem si to. Jako prcek sis na hygienu moc nepotrpěla co?“ zasmál se, ale muj výraz ho zarazil.
„Adél?“
„Chceš si půjčit nějakou knížku?“ usmála jsem se trochu smutně a ukázala na poličku kousek od psacího stolu.
Trochu zmateně se zadíval směrem, který jsem ukazovala.
„Hmm…snažíš se zjistit, jestli mám rád knížky?“
„Možná trochu,“ usmála jsem se uvolněně, že změnu tématu nijak nekomentuje.
Zvědavě se zvedl a poklekl k mé malé soukromé knihovničce.
„Půjčil bych si Nebe nezná vyvolených, pokud ti to nevadí.“
„Filozofická romantika?“ usmála jsem se pobaveně. „U tebe bych spíš čekala něco jako Spalovače mrtvol, nebo Smrt je mým řemeslem.“
Obdivně si mě přeměřil a zamával knížkou.
„O smrti se mi teď číst nechce.“
„Tak to máš smůlu, v týhle knížce zemřou na konci oba.“
Vyprskla jsem smíchy, když se jeho obličej protáhl do úšklebku.
„Hmf…no i tak si jí půjčim, ale teď už poletim beruško, ať se stihnu zbalit. Ty mi jen slib, že se ti nic nestane, dokud se nevrátim.“
„Budu se snažit.“
Bez dovolení se natáhl pro můj mobil, vyťukal na něm pár čísel a prozvonil se.
„Napíšu ti,“ mrknul na mě. Jeho hlava se přiblížila blíž a on znatelně zaváhal.
S bušícím srdcem jsem mu nastavila tvář a dostala polibek na lícní kost.
„Uzdrav se mi,“ houkl ještě od dveří s úsměvem a zamával na rozloučenou.
Po jeho odchodu se mi strašlivě ulevilo, ale kupodivu na mě dolehlo i cosi jako osamělost a touha, aby tu se mnou ještě chvilku byl. Moje večerní úvahy byly víc než pravdivý. Oslovení lásko, by se dalo pokládat za velmi dostačující důkaz!