Zakázaná láska? (25 část)

„Posaď se, ošetřím ti tu pusu“ kývne směrem k posteli a já si teprve teď všimnu, že má v ruce kapesníky, dezinfekci a utěrku, ve které je určitě led.
„Ošetřím si to klidně sama, vrať se za svou přítelkyni!“ odseknu, ale poslušně se posadím na postel a Tom přede mě. Ovšem ještě před tím se usmál, když jsem řekla jeho přítelkyni.
„Ale já tu jsem teď s tebou“namítne jen a přisedne si ke mně ještě blíž. Pak se nahne a rozsvítí lampičku, kterou mám nad postelí, aby na mě viděl.
„Vypadáš děsně“ řekne a vytáhne kapesník, který je mokrý a začne mi utírat krev z brady, pak přijde na řadu dezinfekce, což trochu začne štípat, ale abych ukázala Tomovi, že to nic není jak jsem mu říkala v autě, tak to vydržím, i když mám takovej pocit, že mi chce nejspíš ten ret zničit.
„Na zašití to snad není, tak ti to jen zalepím a kdyby něco, tak zítra sjedeme do nemocnice, ať se ji na to podívají“ zhodnotí jen můj ret a zalepí ho náplastí.
„To nebude nutné“ zakroutím hlavou. „moc děkuju za pomoc“ až teprve teď si všimnu toho, že on sám má roztrhnuté obočí, ale nejspíš je to jen povrchové, takže teď si zahraju na ošetřovatelku já a to tak, že mu obočí zalepím.
„Doufám, že příště tě už nic takovýho nenapadne“
„To vůbec..opravdu moc děkuju, nevím kde bych bez tebe byla“ zašeptám
„Nejspíš..no ty víš kde..“
„Vím“přikývnu.
„Možná za to tak trochu můžu já, viď?“
„Proč myslíš?“ zděsím se.
„Viděla jsi mě s Jitkou,“ pokrčí jen rameny, zatím co já přikývnu. „víš ona je moje...“
„Nemusíš mi to vysvětlovat!“ skočím mu do řeči.
„Ale já ti to rád vysvětlím“ namítne.
„Ne Tome, já to nechci slyšet.“
„Dobře, ale jen ti chci říct, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit opravdu“
„Jenže jsi to Tome udělal. Ne dneska, ale už před tím, když jsme si spolu začali a pak jsi dostal strach z toho všeho. Tím jsi mi ublížil nejvíc.“
„Neměl jsem to dělat to uznávám, jenže jak by to Adi, pokračovalo? Zkovávaly by jsme se na dále? Copak by tvé matce nebylo divné, že nemáš žádného přítele?“
„Možná, ale i tak bychom to zvládli.“ namítnu.
„Je pozdě, Adélko. Nemůžeme to vrátit a pak..nemělo by to smysl. Musíme začít znovu s někým jiným, vím, že to bolí, ale jinak to nejde.“
„Všechno jde, když se chce, jenže ty nechceš. Nenechal jsi mě vysvětlit to s Radkem a místo toho jsi se semnou rozešel. Teď jsi si našel přítelkyni a opravdu všechno končí.“
„Udělal jsem několik chyb, za které bych se ti chtěl omluvit,..“
„Jenže je pozdě. Čas se nedá vrátit a musí to zůstat tak, jak to je. Ty začni žít svůj život a já budu žít svůj. Ty se odstěhuješ zpátky do Anglie, kde je tvoje místo a já tu zůstanu. Stejně, jak jsi řekl sám, by to nemělo cenu. Dělily by nás hodně kilometrů a vztah na dálku stejně stroskotá.“
„Moc se omlouvám, jak jsem ti ublížil, mrzí mě to“
„Ne Tome, za tohle se neomlouvej..prožili jsme hezkých pár dnů a ty budou navždy v mém srdci, pokud se neobjeví někdo jiný a nevklouzne mi do srdce, tak jak ty.“
„Snad ti už tak neublíží. Zasloužíš si někoho opravdu lepšího a to jsem já nebyl.“ usměje se smutně.
„Miluju tě a tak to bude navždy.“ zašeptám a cítím slzy v očích.
„Já tebe taky a odpusť mi to“
„Není co odpouštět.“ usměju se a pohladím ho po tváři. „takže se teď rozejdeme v pohodě, jsme jen obyčejní sourozenci“
„Je mi to líto“ řekne a s touhle větou odejde. Proč brečím? Chtěla jsem to ukončit v dobrém a místo toho, abych byla ráda že to Tomáš pochopil tu jen brečím jako želva..Oba jsme to pochopili. On i já. On musí žít svůj život. Život v Anglii, tam kde má svůj život, svůj domov..vrátí se tam, zatím co já zůstanu tady a budu si žít svůj život. Svůj život s naším dítětem. Každý má svůj život, on tam, já tady..každý ho bude strávit s někým jiným..a úplně jinak.
Díky úplné náhodě, kdy jsme se potkali na diskotéce, protože ani jeden z nás nechtěl na setkání s tím druhým. Díky pár nocím ve mně teď rozte naše dítě. Díky hádce jsme se rozešli a díky svatbě rodičů, se s nás stali sourozenci..Takže co..znamená tohle konec? Konec všeho hezkého co se mezi námi stalo? Konec vztahu? Konec naší lásky? Konec všeho a to jen díky čemu? Díky tomu, že se d sebe naši rodiče zamilovali..
Jenže mě tu po Tomovi něco jen zůstane. On sice odjede jen se vzpomínkami, ale mě tu zůstane důkaz naší lásky. Naše dítě..třeba někdy pochopí, proč jsem to musela udělat a třeba mi i odpustí..třeba se dozví pravdu o svém otci, který nemá o ničem tušení. Třeba se jednou dozví, jak moc se jeho rodiče milovali. A že jejich láska nemohla být naplněna manželstvím, protože by to nikdo nepochopil a že navíc..přece se nemůžou vzít dva sourozenci..jak mu to jen někdy vysvětlím pokud na to dojde? Že jsem si nemohla vzít svého nevlastního bratra i když ho miluju? Že by se naši lásce dalo říct zakázaná? Ano takhle mu to nejspíš jednou vysvětlím..že se jednalo o zakázanou lásku nebo spíš mu budu tvrdit, že moje dítě žádného otce nemá..že otec prostě není a nikdy tu pro něj nebude. Ale pokud ano, tak to bude hotový zázrak.
Vím ovšem jedno. Za tu dobu, co jsem poznala Tomáše jsem se hodně změnila. Vím kdo jsem, vím co chci..před ním jako bych to snad nevěděla jako bych jen tak chodila po světě jenže když jsme se potkali..všechno se změnilo. Stala jsem se dospělejší, což je fór když už bych měla být dospělá, jenže jsem to tak necítila. Dopěla jsem v mnoha ohledech. Poznala jsem krásnou, romantickou lásku a bohužel i ten hnusnej život, který není tak dokonalý, jak jsem si představovala a taky zklamání z mé druhé opravdové lásky..Jenže díky tomu vím jedno.. život není sice tak dokonalý, ale stojí za to, abychom tady byli..Já si se svým životem teď poradím, ať už se stane cokoliv, protože já mám proč za něco bojovat..a to mi stojí za všechno..