Lotosový květ - 7.část

Slunce už dávno zašlo za obzor a zahradou se rozprostřela modravá tma. Adriana kráčela odhodlaně pěšinkou směrem k jezírku a drobné kamínky pod jejími střevíčky tiše skřípaly. Občas se kolem sebe rozhlédla a napínala sluch, zda se přece jen odněkud neozve dusot kopyt přijíždějícího koně, což by změnilo celou situaci a musela by zvážit, zda není lepší ukrýt se. Obklopovalo ji ale jen večerní ticho, doprovázené hlasitým cvrkotem hmyzu a občasným zapípáním probuzených nočních ptáků. Očima zabloudila k jezerní hladině, v jejíchž neklidných vlnkách se začal odrážet stříbřitý měsíční svit, jako by nad ní začalo poletovat tisíce drobných světlušek.
Když došla k domku, ještě se krátce ostražitě rozhlédla a vzala za kliku, bylo otevřeno. Tápavě vešla dovnitř a v síni popaměti nahmatala na kamenné římse svíčku a křesadlo.
Vše bylo stále na svém místě, jako kdysi dávno, když zde chodívala malovat její maminka.

Vstoupila tiše do světnice a začala se zvědavě rozhlížet. Vypadalo to, že už se zde zabydlel, udivilo ji, že jeho oblečení není schované, měl je pečlivě srovnané na komodě. Nad ní na polici leželo několik knih, vázaných v kůži, byly ale psány velmi podivným písmem, připomínajícím rozházené vlnky a čárky. Vedle nich v nádobě, zdobené barevnými ornamenty, měl obrovské množství štětců, všechny pečlivě vyčištěné a seřazené. Na malířském stojanu uviděla rozpracovaný obraz a užasla, něco tak překrásného ještě nikdy neviděla, vše do sebe dokonale barevně zapadalo. Byla na něm nádherná, téměř až pohádková krajina, jíž vévodila zvláštní postava čtyřrukého muže, držícího ohnivou kouli, oděného v tygří kůži a obklopeného slony. V pravém rohu obrazu se do ztracena rozplýval nějaký tvor s černými rozprostřenými křídly, až ji při tom pohledu zamrazilo. Přistoupila ke stolu, na němž si všimla zvláštního sedícího zlatého bůžka, zdobeného démanty, a mezi rozházenými plány jejich zahrady a hvězdnými mapami zahlédla několik náčrtů nějakých zvláštních obrazců. A také uhlem kreslených tváří, na jedné z nich byla úžasnými tahy zpodobněna velmi krásná neznámá žena, s hlubokýma zasněnýma očima a zvláštní tečkou uprostřed čela. Na dalším z nich poznala…sama sebe, ten byl ale nedokončený. Udiveně je oba vzala do rukou a opojeně si je prohlížela. V pravém dolním růžku portrétu té ženy bylo napsáno…Julia...

Byla do všeho tolik zabrána, že nemohla slyšet tiché kroky koně, měkce našlapujícího hustou trávou. Probral ji až plamen svíčky, který se zlověstně zachvěl.
Leknutím sebou trhla, zdálo se jí, jako by se nedaleko ní proplížil tmavý stín. Ohlédla se a ustrnula. Adamova urostlá postava se tyčila mezi dveřmi a ve tváři měl zamračený výraz. Chvíli mlčel, a pak aniž by ji pozdravil, řekl velmi příkře.
„Tohle je u vás zvykem, slídit v cizích věcech?“ Rozrušeně zamrkala a cítila, že jí tváře studem jen hoří, nicméně to nedala najevo. Místo aby se omluvila, spustila na něj zhurta.
„Nikdo tady neslídí, a vůbec, tento dům nepatří vám ale mému otci, mohu se tady rozhlížet, kdy chci a jak chci, do toho vám nic není!“odpověděla štiplavě. Jeho oči se zlověstně zaleskly a najednou se třemi kroky dostal až k ní a chytil ji pevně za paži. Zabolelo ji to a snažila se vyprostit z jeho podivně horkého sevření. Srdce se sice vzpíralo, ale její mysl zachvátila zlost.
„Pusťte mne, asi vám dosud nikdo nevysvětlil, jak se v naší zemi muž chová k dámě!“ Zakřičela na něj. Do očí se jí draly slzy, jejich první setkání o samotě si ve svých dívčích snech představovala trochu jinak. Jeho smích zazněl hrubě a ihned odvětil.
„Ale vysvětlil, jenže já tady žádnou dámu nevidím. A ta, co se za ni vydává, k ní má ještě hodně daleko. A to nemluvím o hraběnce…“ opět se rozesmál a pustil ji.
Nevěřila svým uším a otupěle na něj zírala. Najednou mu pohled sklouzl k obrázkům, které držela ve svých rukou, zlostně jí je vytrhl a na okamžik utichl. I když jí cloumala zlost, přes to se jej odvážila zeptat.
„Kdopak je ta žena? Je velmi krásná…“
Bleskl po ní svým jantarově zářícím pohledem a zašeptal, nyní už poněkud zjihle, zdálo se jí, jako by se mu v koutku oka zatřpytila slza.
„To byla… ammi…má matka…“ Něžně pohladil tvář té ženy a položil portrét na stůl.
Pak se na Adrianu upřeně zadíval mírně zastřeným pohledem a pomaličku se přiblížil, všimla si, že zrychleně dýchá. Udělaly se jí mžitky před očima a skoro se jí tajil dech, když si uvědomila téměř těsnou blízkost jeho nádherného těla, z něhož vyzařoval zvláštní žár a vůně, vztáhl k ní dlaň a jakoby se chtěl dotknout její zrůžovělé tváře. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, nevěděla, zda je to strachem nebo vzrušením. Svíčka na stole opět zaprskala a on se najednou vzpamatoval a odstoupil od ní.
„Měla byste jít, nebo vás budou hledat. Nebylo by vhodné, kdyby vás našli zrovna u mne, třeba by to poškodilo vaši budoucí hraběcí pověst…“ řekl posměšně.
Nemohla se ani hnout, byla jako očarovaná, probralo ji, až na ni znovu promluvil. Vypadalo to, jako když ji nějaký mág rázem propustí ze své kouzelné moci.
„Nerozuměla jste? Raději už jděte…“ šeptl a odstoupil směrem ke svému obrazu.
„Krásně malujete, moc se mi to líbí…“ nedala se odbýt. Pohlédl na ni a řekl chladně.
„Hm, chcete snad, abych vás namaloval? Třeba váš akt?“ Mírně se začervenala a ztěžka polkla, její chrpové oči, zastíněné hustým závojem řas, se na něj udiveně zadívaly.
„Akt? Copak je to?“ zeptala se naivně. Znovu se rozesmál a pak podotknul.
„Věděl jsem to, ještě se musíte hodně učit. To si jednoduše odložíte úplně všechny své šaty, ulehnete na mou postel a já vás budu malovat…nahou…“
Pozoroval ji přivřenýma očima, byl zřejmě zvědavý, jak zareaguje. To už na ni bylo příliš! Proč všichni muži musí myslet jen na tohle? Rozzlobeně se nadechla a křikla na něj.
„Cože? Jste neslušný hrubián, jak si tohle vůbec dovolujete? Opravdu nevím, proč tady s vámi ztrácím svůj drahocenný čas!“ Udiveně zakroutil hlavou a odvětil s mírným úsměškem na rtech.
„Vy jste sem přišla…slídit…já vás nezval.“ Sepjal ruce a lehce k nim sklonil hlavu.
To už nevydržela, rozběhla se ke dveřím a ještě se na něj zlostně ohlédla. Snažila se nevnímat jeho spalující pohled. Dal si ruce v bok a řekl.
„Dlužíte mi omluvu. Má úcta…a sladce se vyspěte…hraběnko.“
Do očí se jí nahrnuly štiplavé slzy, nevěřícně zavrtěla hlavou a jako šílená vyběhla ven do noční tmy…

…………………………………………………………………………………………................................................

Na nevelký stůl, stojící u okna, dopadaly stříbřité měsíční paprsky a jen střídmě jej osvětloval plamen svíčky. Bezmála půl hodiny se Adam Burns zamyšleně díval do rozložených plánů baronovy zahrady.
Znepokojeně se prohraboval archy a hněval se sám na sebe, pak je zlostně smetl ze stolu. Vzpomněl si na svého velkého guru a ochránce šamana Rándžita, potomka božských Sumérů, který by s ním nyní určitě nebyl spokojený. Kam se poděl jeho léty pěstovaný vnitřní klid? Proč nyní zneužíval svého daru ovládat psychickou energii a sílu svých myšlenek, jen aby spatřil, či jimi vyhledal tu, která nyní rušila jeho duševní rovnováhu? Nedalo se to ovládnout obyčejnou lidskou silou. Bál se otevřít třináctou komnatu své existence, kdysi přece Rándžitovi přísahal, že toho nikdy nebude zapotřebí. Musel tu dívku vědomě zastrašovat, aby ji od sebe odehnal, i když jeho srdce krvácelo. Nechtěl jí ublížit… Znal svůj původ, svou moc i své poslání, čemuž se vědomě bránil, zadíval se na své ruce, které dokázaly poručit ohni a změnit upřímné lidské slzy v perly. Měl v sobě hloubku tajemného učení džinistů i pevné zásady tibetských mnichů. Teď jím ale zmítalo něco nového, nepoznaného, sladce vzrušujícího. Jeho vůli narušovala zvláštní energie, obklopující tu, v jejíž blízkosti se nyní nacházel a nutící jej dělat, co nechtěl. Její nevinná krása jej bolestivě bodala, jako štíří žihadlo.
Záměrně uprchl do země, odkud pocházela jeho matka, aby zde našel bezpečí a klid, úkryt před těmi, kteří si v rodné zemi přáli jeho smrt, před svými drásavými sny, doprovázejícími jej od dětství…místo toho ale… Snad najde sílu ubránit se svým nově zrozeným pocitům. Tušil ale, že to vůbec nebude snadné…