Zakázaná láska? (27 část)

„Kam půjdete na oběd?“ zajímá se Eliška, která se k nám nakloní jen co přijdeme a Naďa se začne převlékat.
„Já nevím..Nadi?“ otočím se na svou kamarádku, která jen pokrčí rameny.
„Asi jako vždycky.“
„No, já nepůjdu. Na mě tu bude čekat Kristýnka s Románkem a musíme jít společně k mamce, která nás vezme domů. To víte, mladší sourozenci“ vzdychnu si hraně a holky se hned rozesmějí, zatím co Naďa jen zakroutí hlavou.
„Jo slyšeli jste ten nejnovější drb ze školy?“zeptá se Eliška.
„Jakej?“ zajímám se.
„Jedna druhačka je prej v tom! A hádej s kým?!“
„No s kým?“ zajímá se Naďa a mrkne na mě.
„S jedním prej učitelem!“
„To kecáš?!“ užasnu, ale ona jen přikývne, že je to pravda.
„Jako to je hnus! Být těhotná a ještě s učitelem..dovedete si to představit?!“ přitočí se k nám i Hanka.
„Já vůbec jako“ zakroutí hlavou a já hned začnu dělat, že něco hledám v tašce.
„Co ty Adélko? Dovedeš si představit, že bys teď čekala miminko?“ zajímá se Eliška.
„Hele, nechte těch keců!“ poprosí je Naďa.
„To je dobrý“ usměju se na ni „stejně se to za chvilku všichni dozví. Ano, umím, protože já sama jsem ve 4 měsíci“
„Panebože..“ zašeptá jen Eliška a pusou dokořán.
„Otec neznámý, kdyby něco. Jen vás chci poprosit, nechte si tohle pro sebe, musím to nejdřív říct doma a třídní“
„Jasně, ale...jsi si jistá, žes udělala dobře?“
„Nejsem si už jistá ničím, ale tímhle ano. Budu mámou postě“ usměje se při té představě a tím je diskuze na téma moje dítě uzavřena, protože dovnitř vejde učitelka a hned se žádá po mé omluvence.
„Slečno Navrátilová, jste nějak nemocná?“ zajímá se když mi omluvenku podepíše.
„Proč?“ zajímám se.
„Už podruhé za tento rok jste musela k lékaři.“
„Ano, já vím. Jsem v pořádku, nebojte.“ ujistím ji a vezmu si od ní průkaz, kde jsou opravdu dvě omluvenky a od stejné paní doktorky.
„Tak prosím, zavřete sešity a vytáhněte papíry, podepište se a začneme“ rozdá příkazy třídní a opravdu vypadá naštvaně. Hned nám nadiktuje 10 otázek z ekonomiky, na které máme 20 minut a my se dáme do práce.
„Víš to“ zajímá se šeptem Naďa a já jen zakroutím hlavou. „dobře,“ rozhlédne se po třídě a když uvidí třídní stát zády k nám, neváhá a otevře sešit, kde hned opíše odpovědi na 5 prvních otázek a pak mi je rychle nadiktuje, aniž by si toho třídní všimla.
„Hele, ale na tu 10 odpověď nevím“ vzdychne.
„Taky ne“ zašeptám a kopnu nohou do Elišky, která sedí přede mnou.
„Co je?“ zašeptá, když se ke mně otočí, ale před tím se podívá po třídní.
„Máš odpověď na 10 otázku?“ šeptnu a ona jen přikývne. Pak se otočí zpátky, kde začne psát a já si myslím, že se na nás vybodla, ale ona nám pak podá papírek, kde je odpověď!
„Díky“poděkuju a ona jen kývne hlavou.
„Tak prosím, odevzdejte písemky! Navrátilová, buďte tak hodná a seberte je“ poprosí mě a já jen přikývnu. Vezmu papír od Nadi a začnu vysbírávat všechny od všech a pak je položím na stůl učitelce.
„Děkuju“ jen přikývnu a vrátím se na své místo. Zbytek hodiny probíráme novou látku a ke konci uděláme krátký zápis, kdy nám ještě třídní oznámí, že příští hodinu je další písemka.
Pak následují dvě hodiny angličtiny, kdy probíráme maturitní témata a povídáme si o všem možném. Nakonec, když učitelka ukončí hodinu, jsem já nejšťastnější ze všech, protože jsem už viděla z okna své dva sourozence, jak na mě čekají.
„Tak se měj hezky! Uvidíme se v pondělí!“ zavolá na mě Naďa, která má spoustu času, takže se pomalu balí, ale já už se zvoněním vybíhám ze třídy.
„Ty taky ahoj!“ zakřičím na ni. Seběhnu schody a už jsem venku.
„Ahoj Adélko!“ usměje se na mě Kristýnka a přiběhne ke mně, aby mě objala.
„Ahoj, doufám, že nečekáte dlouho. Tak co? Jak jste se měli? Neměli jste nějakou průšvih ve škole?“zajímám se a vezmu malému Romankovi tašku, kterou mi ale hned vezme Kristýnka s vraždícím pohledem.
„Já jsem dostal jedničku! Z matematiky!“ řekne šťastně malej, zatím co Kristýnka jen zakroutí očima.
„Co ty?“obrátím se na ni.
„Nic vůbec. Jen jedeme na výlet, takže potřebuju od rodičů prachy.“ pokrčí rameny.
„Kam jedete?“zajímám se.
„Já ani nevím.“
„My jedeme taky!! Do zoo víš“ upřesní Románek.
„Kéž by si tě tam nechali“ zašeptá Kristýnka. Jen se na ni usměju. Románek od té doby co začal chodit do školy, mluví furt jen o ni. Je školou posedlí! Furt za mnou chodí, ať s ním čtu nebo mu pomáhám s učením. A když se tak nestane, tak začne plakat tak moc, že nakonec se s ním musím jen na to učení podívat. No jestli budu mít taky takové dítě, tak nevím..možná skončím v blázinci hodně brzy.
„Adélko?“ otočí se na mě Kristýnka, když od nás Románek trochu odběhne.
„Copak?“ zajímám se.
„Mohla by jsi mi podepsat poznámku? Zapomněla jsem úkol a nechci, aby se to dozvěděl taťka, zabil by mě fakt..“podívá se na mě smutně.
„Už zase? Kristýnko, musíš si dělat úkolu..podepíšu ti ji, ale až doma, tady na ulici asi těžko.“ usměju se na ni.
„Děkuju, jsi fakt bezva ségra a ještě lepší by jsi byla švagrová“
„Moc dobře víš, že se to nikdy nestane a už o tom prosím nemluv“ zašeptám.
„Promiň. Dneska jsi měla jít k doktorovi ne? Jak jsi dopadla?“ zajímá se.
„Oba jsme v pořádku, neboj.“ usměju se na ni. To už dojdeme k mamce, která má tento týden ranní a taky příští týden už v práci končí. Mamka už nás ovšem čeká před nemocnicí, kde pracuje jako zdravotní sestřička a spolu s ní je tam už i Karel.
„Ahoj tati!“ přiběhne k němu Románek.
„Ahoj všichni“ pozdraví je oba Kristýnka.
„Čau“ pozdravím je a nastoupím do auta, jako všichni ostatní.
„Jak jste se měli ve škole?“ zajímá se mamka. A začne to nanovo. Románek spustí, že dostal jedničku, Kristýnka že jednou na výlet a to už zase malej naváže, že oni taky. Já jen řeknu fajn a tím považuju debatu o škole o uzavřenou.
„Dneska mi volal Tomáš. Vrací se za měsíc domů.“ řekne jako by nic Karel a já se vyděšeně podívám do zrcátka, kde se naše oči střetnou, ale já hned uhnu pohledem.
„A na kolik dnů?“ zajímá se Kristýnka.
„Asi na 3 měsíce. Prý se něco stalo v práci a taky s vaši matkou, takže se vrací na chvilku k nám a pak se prý rozhodne co a jak bude dál“
„Super, konečně budeme všichni pohromadě!“ zaraduje se Románek.
„Na tři měsíce? Ale to..“ zadívá se na mě a já jen zakroutím hlavou.
„Co je to?“ zajímá se mamka.
„Skvělé“ dokončí větu a já se na ni jen usměju. Sakra, co se stane, když tu Tom opravdu bude ty tři měsíce? Vždyť..to prostě nejde! Nemůže se vrátit a nemůže tu být s námi a už vůbec ne..semnou..nemůže mě vidět s bříškem. Všechno by si domyslel! Vždyť to nejde!!!
Jen co přijedeme domů, hned vyběhnu nahoru do svého pokoje, kde se zamknu a posadím se na postel. Co když se bude zase všechno opakovat? Co když se potkáme a já zjistím, že jsem na něj nezapomněla, tak jak jsem chtěla? Že k němu něco cítím? Co když on zjistí do samé..co bude pak? Nebo co když se dozví o našem dítěti? Co se bude dít pak?
Najednou se ozve zaklepání na dveře a já skoro nadskočím.
„Kdo je?“ zajímám se.
„Karel, pusť mě dál Adélko“ ozve se jeho prosebný hlas a já nemám to srdce mu neodemknout.
„Co potřebuješ?“ zajímám se a posadím se zpátky na postel.
„Promluvit si o tobě a Tomovi“ zašeptá a posadí se naproti mně.
„Všechno skončilo, opravdu.“ zapřisáhnu.
„Já vím, že ano, jenže jsem mluvil před časem s Kristýnkou. Nesmíš se na ni zlobit ano? A ona mi něco řekla, což mi trochu dělá starosti“ přizná.
„Co to je?“ zajímám se a v duchu se modlím, aby to nebylo to, na co právě myslím.
„Ukázala mi jednu fotečku z ultrazvuku. Nezlob se na ni ano, ale ona má o tebe strach. Bojí se o tebe a Toma, aby se vám něco nestalo a když mi fotečku podávala, tak brečela a prosila mě, ať ti to neříkám, ale potom, co mi volal Tom, že se vrací domů, myslím, že je dobré vědět co je na tom všem pravda“
„Zjistil jsi, že čekám dítě“ neptám se, jen prostě konstatuji, protože je mi jasné, že takovou fotečku mají s mamkou taky, takže si dal dvě a dvě dohromady.
„Ano. To malé...je..“
„Ano, čekám to malé s Tomem, ale on to neví“ dokončím jeho větu.
„Možná by jsi mu to měla říct co nejdřív. Přece jen, sama to zvládat nebudeš a on ti může pomoct. Ale pokud se rozhodneš, že mu to neřekneš, mi s tvou matkou ti pomůžeme taky. Je to jen tvoje věc, jak se rozhodneš, ale možná by měl vědět, že bude otcem.“
„Já vím, že by to měl vědět. Jenže Karle, my jsme nevlastní sourozenci, jak se na to budou dívat všichni, když se to dozví? Co bude pak? Radši budu tvrdit že to malé nemá otce, než abych přiznala pravdu.“
„Takže, ze mě bude utajovaný dědeček“ usměje se na mě.
„Budeš dědeček i tak, protože teď jsi můj nevlastní otec.“usměju se na něj. „proč na mě vůbec nekřičíš? Myslela jsem, že když vám to povím, tak mě na místě zabijete, protože budete tvrdit, že jsem mladá na to, abych měla dítě nebo já nevím co..“
„No mladá jsi, jenže jsi už taky dospělá, takže ti do toho nemůže nikdo mluvit. Jen..překvapilo mě, že jsi si dítě nechala“
„Proč? Protože čekám dítě s Tomem?“
„Právě proto..“
„Jenže..to naše malé, tedy moje..nemůže za to, co se stalo a já..nemohla bych ho dát pryč. Jenže teď mi poraď, jak to mám říct mamce..“ povzdychnu si.
„Však už něco vymyslíme neboj. Kdyby něco, tak já ti pomůžu jak to jen půjde.“slíbí mi a já se na něj jen usměju.
„Chceš vidět své vnouče?“ zeptám se a on jen přikývne. Sehnu se pro tašku, kde mám skovanou fotečku a vytáhnu ji.
„Panebože..už víš co to bude?“ zajímá se a já jen zakroutím hlavou.
„Až v 5 měsíci se to dozvím, takže za měsíc.“
„Pak dej vědět. Ale doufám, že to bude kluk. Vždycky jsme měli první dítě kluka, ale zase holčička by byla krásná po tobě“ podá mi fotku zpátky.
„Já jen doufám, že miminko bude zdravé a jestli to bude holčička nebo chlapeček, to je mi jedno“
„Bude zdravé. Nic já už půjdu pomoct tvé mámě dolů s nákupem. Dojdi když tak za námi, určitě jsi nejedla“
„Hned jsem tam.“ slíbím mu a on se odebere ke dveřím. „Karle?“ zavolám na něj a on se otočí. „moc děkuju“
„Není za co děkovat“ řekne jen a nechá mě samotnou. Podívám se na fotečku, kterou svírám v ruce a pak ji skovám do šuplíku, kde mám další fotečky.
„Miluju tě maličké, slyšíš? Miluju tě“ zašeptám a pohladím si bříško. Odpověď na mé vyznání je slabé kopnutí.