Zakázaná láska? (28 část)

„Kristýnko, nechtěla jsi ode mě něco?“ strčím hlavu do jejího pokoje a zastihnu ji akorát jak sedí na posteli s hlavou v dlaních.
„Ty se na mě nezlobíš?“zašeptá.
„Nemáš proč. Myslela jsi to dobře, i když mě docela mrzí, že jsem neviděla Karlův pohled, když jsi mu to říkala“ usměju se a posadím se vedle ni.
„No já ti ho klidně popíšu. Tvářil se divně, překvapeně a vyděšeně a pak, když zjistil, že čekáš to malé s Tomem a chceš si ho nechat, ožil a řekl jen, takže budu děda a to bylo všechno“ pokrčí rameny.
„Řekla jsi to jen jemu, že ano?“ zajímám se a ona rychle přikývne. „dobře, ostatním to řeknu sama, ale teď mi dej tu poznámku“ vyzvu ji.
„Podepíšeš mi ji, i když jsem to řekla tátovi?“
„Jasně, přece jsem ti to slíbila“ usměju se a v tu chvíli mám v ruce tužku a její deníček, kam ji tentokrát tu poznámku napsali. Už jednou ji měla v žákovské, kam jsem se netroufla podepsat, protože ji rodiče prohlíží žákovskou každý týden, ale pak přinesla poznámku v deníčku a tam se ji nevídají, takže jsem tam napsala svůj krásný podpis jako Pospíšilová.
„Ale příště už si úkoly udělej, jo tak mě napadá..máš je udělaný?“
„Ale Adi, je pátek!“ začne protestovat Kristýnka.
„No a? Ty na ně pak zapomeneš! Tak co bys řekla tomu, kdybychom ty úkoly napsali společně dneska a ty pak na to už nemusíš myslet“ navrhnu.
„Hm tak jo, ale až rodiče odjedou a napíšeme je dule jo? V telce je dneska nějakej pěknej film..“
„Dobře, jen co rodiče odjedou se tam sejdeme, ale běda ti, jestli to nesplníš!“ pohrozím ji.
„Přece mě znáš!“ usměje se.
„No právě“ zasměju se já „jdu dolů se najíst a po odjezdu rodičů tě čekám!“
„No jo furt“ zašeptá jen a vytáhne si z tašky sešity s učebnicemi, ze kterých se nejspíš budeme učit dneska. Jen co vyjdu od ní z pokoje na chodbu, rozzezvoní se mi mobil v kapse. To snad ne, pomyslím si, když se mi na display objeví jméno, které jsem tam v životě už nechtěla vidět.
„Ahoj Radku“ pozdravím svého, teď už, kamaráda.
„Ahoj Adi, jen jsem ti chtěl moc poděkovat za to, že jsi svolila s tou schůzkou“
„Jo v pohodě, ale opravdu jako kamarádi, nebude to rande jasný?“
„Chápu, někoho máš. Neboj, prostě se sejde kamarád s kamarádkou a pokecají“ přistoupí na mou podmínku.
„Dobře, díky. Hele já se teď jdu najíst, tak se uvidíme zítra v 5 jo? Budu tě čekat před domem, zatím se měj Radku, ahoj“
„Ahoj Adélko, měj se“ rozloučí se semnou i on a já první ukončím hovor. Dule mě v jídelně přivítá mamka, která mi hned naloží na talíř dva plátky pizzu, kterou udělala v troubě a já se do ní s chutí pustím. S tím, jak jsem přišla do jiného stavu se mi změnili všechny chutě..třeba nejedla jsem nikdy kukuřici a teď ji přímo miluju, což mamka nechápe, ale já ji to vysvětlovat nebudu..
„Tak co budete dneska dělat večer?“zajímá se Karel, jen co přijde aj Kristýnka a dostane taky svůj talíř.
„No..já se budu učit s Adélkou, pomůže mi s matikou, že jo?“ zeptá se Kristýnka a já jen přikývnu.
„Dobře, doufám, že to alespoň od ní pochopíš a moc ji nenervuj jasný?!“ podívá se přísně na Kristýnku, která jen přikývne.
„Neboj, já to s ní zvládnu“ ujistím ho hned.
„No jen aby.“strachuje se „my se vrátíme co nejdřív, tak si když tak rozdělejte dule sedačku a můžete si tu lehnout k televizi. Pokud chcete ovšem“
„Jo určitě, díky tati“ rozzáří se Kristýnka a usměje se na mě.
„Super,“ oplatím ji úsměv a zakousnu se do pizzy. To bude teda večer, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu.

„Tak, do čeho se pustíme první?“ zajímám se a pohlédnu Kristýnky učebnice. Matika, angličtina..no super, tak nevím co je lepší, opravdu.
„Asi tou angličtinou, tu nesnáším tak ať ji máme za sebou“ vzdychne smířeně a otevře pracovní sešit, kde hned nalistuje stránku, kde má úkol a pustí se do něj.
Zatím co malej si zaleze pod peřinu a začne se dívat na večerníček, já se marně snažím Kristýnce za první narvat slovíčka do hlavy a pak s ní udělat úkol, na který ti slovíčka potřebuje. Nakonec to vzdáme s tím, že uděláme úkol a slovíčka se doučí a vrhneme se na matiku, která je opravdu o hodně lehčí.
„Super, konečně to máme za sebou“ zaraduje se Kristýnka „zanesu si to nahoru a hned se vrátím“
„Dobře“ usměju se na ni a shodím z nohou papuče a zalezu k Romankovi pod peřinu. Malej je tak hodnej, že mě ještě pořádně zakryje a pak se ke mně přitulí.
„Adélko, někdo ti volá!“ přiletí ke mně Kristýnka z vrchu a podává mi mobil. Schválně jsem si ho nechala nahoře, aby mě nikdo nemohl otravovat, ale k mé smůle se tak nestane.
„Tom“ zašeptám a v momentě jsem na nohou a s mobilem vyjdu ven, kde teprve hovor přijmu.
„Ahoj Tome“ pozdravím ho.
„Ahoj Adélko, jak se máte doma?“ zajímá se a opět má ten svůj veselý hlas. Ne ten, který měl, když odjížděl.
„Jo dobře, ale kvůli tomu asi nevoláš, že?“ zeptám se a posadím se na schodek, protože je mi jasné, že to bude na díl.
„Ne, to máš pravdu..Podívej Adélko, určitě víš, že za měsíc mám přijet, jenže..já nepřijedu sám. Nikdo to ještě neví, ale semnou přijede i moje přítelkyně“
„Přítelkyně?“ zašeptám a cítím, jak se mi slzy derou do očí.
„Přece jsme si řekli, že začneme znovu a já si našel Angelu, přijedu s ní za ten měsíc a jen jsem ti to chtěl říct, abys pak nebyla překvapená nebo smutná..“
„Tak to se neboj..“ polknu.
„Přece jsme se tak domluvili, že začneme znovu a s někým jiným. Nemělo by to cenu, kdybychom se oba trápili.“
„Jasně..ty jsi začal znovu, jenže já nemůžu..“ zašeptám a ruka mi hned sjede k bříšku.
„Jak to myslíš?“ nechápe.
„Za ten měsíc, uvidíš sám, pokud pochopíš. Díky Tome, žes mě připravil, měj se a já doufám, že vám to výjde“ zašeptám a hlas se mi na konci úplně ztratí, místo toho se rozbrečím sotva ukončím hovor.
„Adélko, co se stalo?“ ozve se za mnou Kristýnky hlas a já si teprve teď uvědomím, že stojí za mnou.
„Nic, jsem v pořádku“ ujistím ji hned, ale ona si ke mně přisedne a podá mi papírové kapesníčky.
„Nelži mi prosím, volal ti brácha že?“
„Jo volal, prý za měsíc přijede s Angelou, jeho novou přítelkyni!“ vykřiknu a skryju obličej v dlaních.
„To je takovej vůl! Musíš mu říct pravdu! Řekni mu o malém, musí to vědět“ obejme mě kolem ramen.
„Nemůžu, teď už ne..“ zašeptám a položím si hlavu do jejího klína. Jednou rukou mě začne hladit po zádech a druhou mi stiskne ruku na bříšku.
„Vykašli se na něj. Máš tu nás, máš tu mě, taťku, mamku, kamarády a jeho nepotřebuješ. Nerada to říkám, ale brácha je vůl...teď se musíš těšit z toho malého co se za chvilku narodí a kašli na toho vola. Však mu jednou dojde, o co všechno přišel“ promluví rozumně a já se na ni překvapeně podívám.
„Kde jsi přišla na takové řeči? Ale máš vlastně pravdu. Kašlu na něj, na nějakou Angelu, já je k životu nepotřebuju, budu myslet jen na moje dítě..“
„No vidíš ségra“ usměje se na mě a setře mi slzy z obličeje.
„Děkuju sestřičko“ zašeptám a nechám poslední slzy stéct po obličeji.