Zakázaná láska? (29 část)

Následující den se vzbudím až příliš brzo. Venku je ještě tma, ale i to mi nebrání tomu, abych si nevzala župan, který jsem si včera večer donesla z pokoje, obula papuče a vyšla ven, do toho rána, které je dneska až moc chladné. Ještě před tím jsem si vzala klíče a mobil, kdyby mě náhodou rodiče nebo někdo hledal a už jsem byla venku.
Nemůžu pochopit, jak mi tohle mohl Tom udělat..jak si mohl najít přítelkyni? Jak ji může přivézt do domu, kde má...no kde má mě..jak mi tohle může udělat? Sice jsme si řekli, že začneme žít znovu, ale copak on se zamiluje během 3 měsíců, co je pryč? Copak jde na někoho zapomenout během tak krátké chvíle? Možná ano, možná jsem pro něj byla jen takové menší zábava přes prázdniny..náhrada za tu jeho blbou Angelu..možná mě ani nemiloval..možná to jen říkal a já blbá, naivní jsem se do něj zamilovala a doufala..v co vůbec? Že tohle nebude jen hezký sen? Že to všechno skončí hezky a šťastně? Vždyť to nejde..šťastné konce jsou jen v pohádkách a tohle pohádka určitě není. Bohužel tohle je pravá a hnusná, krutá realita.
Jenže i kdyby to vedlo ke šťastnému konci, co by se dělo? Vztah mezi nevlastními sourozenci není možný..natož aby spolu čekali dítě..co by se dělo? Nemohl by si mě vzít, nemohl by se přihlásit k našemu dítěti..nemohl by nic..jen předstírat, jak moc je milující strýček a přitom být milující otec..ale stejně, Tom má teď svou Angelu. Určitě se vezmou, budou mít spoustu dětí a to pro něj bude znamenat to naše? Nic..jenže pro mě naše dítě znamená hodně. Vždyť je naše.. takže pokud tu pro něj nebude jeho otec, bude mít matku, která mu druhého rodiče nahradí..bude mít milujícího dědečka, babičku, no která to ještě neví, tety, strýce.. Tom mu chybět nebude..i kdyby chyběl, já bych s tím nic dělat nemohla.
„Dobré ráno“pozdravím unaveně celou rodinku, když se vrátím ze své ranní procházky a zasednu ke stolu na své obvyklé místo.
„Dobré, kdepak jsi byla?“zajímá se mamka.
„Projít se.“ pokrčím rameny. Mamka jen souhlasně přikývne a zase se pustí do jídla, čehož využije Karel a nahne se ke mně.
„V pořádku?“
„Jo, snad jo“ zašeptám a usměju se na něj. Ten jen taky přikývne a pustí se do snídaně. Já se ve své jen provrtám, protože vůbec nemám chuť na nic z toho, co je na stole a tak se s omluvným výrazem vydám nahoru do pokoje, kde sebou hned plácnu na postel a zadívám se na strop.
Po chvilce se ozve zaklepání na dveře, které jsem si myslela že přijde a když dovnitř vejde Kristýnka s Karlem, nejsem vůbec překvapená.
„Vím, co se stalo včera.“přisedne si ke mně Karel, zatím co Kristýnka si klekne před postel. „pokud chceš, zařídím to tak, aby jste se tu nepotkali.“
„Ne, takhle to nejde. Musím to zvládnou, budeme se tu potkávat i pak, takže tohle bude premiéra a já ji zvládnu.“
„Budeme tu s tebou, všichni.“ usměje se na mě a stiskne mi ruku.
„Díky, ale ono to bude jen na mě. Tak mě napadá, Karle, nejspíš bych to měla říct mamce, jenže sama si na to netroufám, můžeš tam být semnou?“
„Určitě“ usměje se „Kristýnko, vezmi Romanka na procházku ano?“
„Dobře, jdu pro něj. Drž se“ popřeje mi moje malá sestřička a vyběhne s mého pokoje.
„Kdo bude otec?“ zajímá se Karel.
„Neznámí“ oznámím mu své rozhodnutí a on jen souhlasně přikývne. Počkáme chvilku než uslyšíme zabouchnout dveře, to jak odešla Kristýnka s bratrem, aby nás tu nechali o samotě, protože jestli tohle dopadne dobře, tak se stane zázrak.
„Mami? Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptám se a tím vyruším mamku od pletení. Zvedne vyděšeně oči, ale přikývne. Posadím se naproti do křesle, zatím co Karel zůstane radši stát, jako by se bál nejhoršího..
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ zděsí se mamka a já jen přikývnu.
„Mami, povídej..já jsem tohle sice plánovala, ale trochu později, ale i tak vím, co dělám, vím co chci a je to moje rozhodnutí“ zašeptám.
„Tak co se děje?!“ mamka vypadá už opravdu nervózně a dokonce odloží i vidlice na pletení, což mě potěší, protože bych nerada riskovala jednu z nich v oku.
„Mami...já...čekám dítě“ tak a je to venku, pomyslím si.
Mamka na mě zírá minuty, dvě, tři a teprve pak se rozesměje.
„To je vtip doufám“
„Jsem ve 4 měsíci a opravdu to vtip není“ zakroutím hlavou. Mamka se zničeho nic přestane smát a podívá se na mě s vážnou tváří.
„Víš to jistě?“ zašeptá.
„Mami na sto pro jsem těhotná. Mám dokonce fotky z ultrazvuku..“
„Tohle jsem nemyslela“ přeruší mě „jestli jsi si jistá tím dítětem?“
„Tak tímhle jsem si na sto pro jistá“ přikývnu.
„Máš k tomu mrněti otce?“
„Bez něj by to asi nešlo.“ ušklíbnu se „mám, ale umřel..pro nás umřel“ vysvětlím to a radši se nepodívám na Karla, který stojí vedle mě co říká mému vysvětlení.
„Aha..no..dobře, takže ze mě uděláš takhle hned babičku?“
„Ty jsi mě měla v 18-ti a mě je dvacet, takže ty ještě furt vedeš“ usměju se na ni a ona mi to jen nepatrným úsměvem vrátí.
„Jsi si jistá, že chceš být mámou? Jak to uděláš se školou? Chtěla jsi jít na vysokou, měla jsi k tomu ty nejlepší známky..“povzdychne si mamka.
„Prostě vyměním vysokou za kočárek. Mami, nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá jako tímhle. Sice na to budu sama, ale já to zvládnu. Nezdám se ho“
„Ho? Takže to bude kluk?“ chytí se slova mamka, ale já jen zakroutím hlavou.
„Ještě nevím.“
„Takže tu za pět měsíců budeme mít dvě dětičky..no super..“ povzdychne si. „vůbec jsem nevěděla, že někoho máš. Neřekneš mi alespoň jeho jméno?“
„Mami, kdyby to šlo tak řeknu, ale nejde to. Slíbila jsem mu, že..nebude zapsaný v rodném listě a nikdo se o něm nedozví“ zalžu, jinak by se mě mamka ptala dál až bych ji opravdu nakonec řekla tu blbou pravdu.
„Alespoň mi řekni, není to nějaký zločinec? Vrah? Není ve vězení?“
„Ne mami, byl to ten nejlepší kluk, kterého jsem kdy poznala“ zašeptám.
„Tak proč jste se rozešli?“ zajímá mamku.
„Protože mě opustil, mami prosím tě já o něm nechci mluvit. Nejlepší z našeho vztahu je tohle“ zašeptám a pohladím si své bříško.
„Chci vidět, jak bude reagovat Tomáš, až mu řekneme že místo jednoho dítěte tu budou dvě“ rozesměje se mamka a já cítím, jak blednu.
„Tak to já taky“ zašeptám si pro sebe a podívám se na Karla, u kterého hledám pomoct. Hned pochopí.
„Adélko, běž nahoru, určitě jsi celou noc nespala tak si běž ještě lehnout“
„Díky“ zašeptám když kolem něj procházím a on jen přikývne. Neslyším dál o čem se rodiče baví, ale určitě probírají moje těhotenství. Mamka určitě nemůže pochopit to, proč jsem dítě nedala pryč, proč jsem si ho nechala, proč jsem nepráskla otce, i když bych mohla a další otázky začínající na proč..Jenže zatím co mamka se odpověď na otázky nikdy nedozví, já je znám.