Zakázaná láska? (30 část)

„Adélko, máš už program na odpoledne?“ zeptá se mě Kristýnka při obědě.
„No..nemám, proč?“ zajímám se. Sice v pět hodin mám jet na kávu s Radkem, ale to velice ráda zruším, pokud budu moc. Sice jsem mu to slíbila, ale možná to taky byla chyba..
„Šla by jsi s námi na hřiště? Jen tak si zakopat, my tam máme trénink víš a tak mě napadlo..“
„Půjdu moc ráda“ usměju se na ni a tím pádem mám i program na dnešní odpoledne. Takže se schůzka co? No nejspíš ruší..
„Zavezu vás tam a pak pro vás přijedu“ nabídne nám Karel a s tímhle zase souhlasím já, protože jít pěšky si už netroufám. Je to daleko a navíc, netroufám si na to.
„Dobře, tak ve tři?“ navrhne Kristýnka čas a já souhlasně přikývnu.
„Od kdy hraješ fotbal?“
„No jen krátce, brácha ho hraje a mě tam vzali taky, když jsem se přihlásila“ vysvětlí mi.
„Takže oba s Romankem hrajete fotbal“srovnám si to v hlavě a oba jen přikývnou. „super, nemůžu se k vám přidat?“
„Tak to ani náhodou!!“ namítne mamka.
„Proč? Na základce jsem nemohla, tak bych mohla alespoň teď ne?“ namítnu zase já.
„Jsi normální? S rostoucím bříškem?!“
„No co, alespoň kdyby to byl kluk, tak se něco naučí“ pokrčím rameny. Mamka to ihned zakáže a dokonce se k tomu přidá i Karel, takže můj plán přidat se k týmu a hrát fotbal, se mi zase nepovedl.
„Dobře, vzdávám se, ale dívat se můžu ne? Nebo to je taky zakázaný?“
„Ne, to můžeš. Možná bych měla jet taky a dát na tebe pozor“ povzdychne si mamka, ale to už zase mám další námitky já!
„Ne, já ti tady slibuju, že nebudu nic dělat hlavně prosím nejezdi!“
„Dáte na ni pozor?“ obrátí se mamka na mladší děti, které hned přikývnou, ale když se moje oči střetnou s Kristýnčinýma, mrkne na mě.
„Radku, promiň ale já musím se sourozenci na hřiště, mají tam trénink a já jsem na to úplně zapomněla, fakt se nezlob,“ zalžu Radkovi do telefonu, když mi to konečně zvedne.
„Dobře nevadí, uvidíme se jindy, však se nic neděje“ přesvědčuje mě, ale když slyším jeho smutný hlas, najednou je mi ho líto.
„Hele, jedeme tam ve tři, tak tam přijeď taky. Myslím, že tam mají určitě taky něco na pití nebo něco. Tak tam dojeď jestli můžeš“
„Dobře, ve tři jsem tam, tak zatím se měj ahoj“ rozloučí se semnou už zase vesele a já se jen modlím, aby děti měli ten trénink krátký. Přece jen jsme se rozešli tak trochu ve zlém, tedy ne rozešli, ale pohádali a od té doby jsme se neviděli, takže nějak nemůžu vědět, co mě teď čeká. Ale snad to bude v pohodě a neudělá mi scénu.
Odpoledne, tedy spíš když se začne blížit půl třetí, popadnu batoh, kde mám kromě peněženky, mobilu a klíče ještě věci pro ty dva, které mi tam přihodili.
„Tak co? Můžeme jet?“ zajímá se Karel, jen co dojdu dolů, kde už čeká celá rodinka jen a jen na mě. Obě děti jsou oblečeny do sportovního a v ruce drží každý igelitku, kde mají nejspíš převlečení, zatím co já mám na sobě rifle s mikinou, ve které je trochu výraznější bříško. Ale teď je to už jedno, když všichni ví jak se věci mají. Před tím jsem se bála kvůli mamce, ale teď, když už i ona to ví, je to vlastně jedno.
„Hlavně opatrně! Dávejte na sebe pozor!“ volá na nás mamka když se vydáme k autu. Všichni ji zamává na rozloučenou a pak už nasedneme do auta. Za chvilku už jsme na hřišti, kde se sjíždění další děti na trénink a dokonce i s rodiči.
„Zavolej mi pak, až to skončí, přijedu pro vás.“ řekne mi Karel před tím, než stihnu vystoupit.
„Děkuju moc a to nejen za odvoz, ale taky za to, že i když znáš pravdu, tak jsi mě přesto neodsoudil. Moc opravdu děkuju“
„Podívej Adélko..já se strašně stydím za to, jak se k tobě choval Tomáš, protože ty jsi tak hodná holka že si to nezasloužíš. Sice nejsem tvůj pravý otec, ale kdybys cokoliv potřebovala, opravdu cokoliv, stačí říct. Jsi jako má starší dcera a čekáš moje vnouče, takže opravdu stačí jen říct..a s Tomem si nedělej hlavu..on jednou ten rozum dostane, jen doufám, že to nebude pozdě.“
„Tom přijede i s nějakou Angelou, která u nás bude bydlet.“ zašeptám
„Já o tom vím“ povzdychne si „ale teď tom nebudeme mluvit, všechno budeme řešit až přijde ten správný čas. Teď si běž užívat podívanou na ty dva a netrap se tím.“ usměje se na mě.
„Děkuju“ řeknu snad už po desáté a vystoupím z auta. Posadím se na prázdnou tribunu a zahledím se na hřiště, kde poskakují děti, které se už těší na trénink. Po chvilce se ke mně posadí rodičové, kteří se přišli podívat na své děti a jak jim jde trénink, takže tam nakonec nesedím sama. Zadívám se na hřiště, kam právě vběhl nejspíš trenér, zamávám Kristýnce, která se na mě usmívá a mává a pak už se začne věnovat účelu, za jakým jsme sem přišli.
„Ahoj,“ pozdraví mě Radek a přisedne si ke mně.
„Ahoj, doufám, že se nezlobíš, že jsme tady“
„Ne vůbec,“zasměje se „takže ty teď máš sourozence?“
„No to mám, dokonce tři. Kristýnka, která tam běhá jako jediná holka, tak Romanka a nejstarší brácha je v cizině.“ shrnu je všechny.
„Takže jste čtyři jo? To je dobrý, nakonec ses přece jen dočkala sourozenců,“ usměje se a já jen přikývnu.
„Povídej, co je nového?“ zajímá se a já jen pokrčím rameny.
„Vůbec nic. V červenci se u nás konala svatba, mamka čeká další mimčo, já dodělám školu..“
„Ty jsi na gymplu viď?“ vzpomene si a já znovu přikývnu. „kam půjdeš na vejšku? Můžu ti pomoct nějakou vybrat“
„Já na vejšku nepůjdu, možná až za rok, nebo pak, ale teď ne. Teď si o ni můžu nechat jen zdát“
„Proč? Vždyť jsi tak chytrá..zahodíš rok kvůli nějaké blbosti“ povzdychne si.
„Podívej, když nevíš proč tak se do toho nepleť!“ požádám ho.
„To je fakt, ale beztak je to nějaká blbost. No jen aby sis nezničila život a to zbytečně, ale jinak si dělej co chceš“ pokrčí uraženě rameny.
„Taky že budu“ a najednou je mezi námi ticho. Debata skončila.
„Hele já vím, že jsem se nechoval pěkně na začátku prázdnin, no vlastně po celou tu dobu našeho vztahu..ale...“
„Co?“ zajímám se a dokonce tak, že přestanu sledovat děj na hřišti, ale zadívám se mu do očí.
„Nezkusila bys to semnou znovu?“ vypadne z něj nakonec a já na něj hledím s otevřenou pusou.
„Promiň, ale to nejde“ zakroutím hlavou.
„Proč? Kvůli tomu, že někoho máš?“
„Nikoho nemám, ale prostě nemůžu“ zašeptám.
„Řekni mi důvod!“
„Podívej Radku, to že jsi mi ublížil, dobrý..přenesla jsem se přesto a dovedla jsem ti odpustit, ale nemůžu ze dvou důvodů, které ti teď tady nebudu vysvětlovat“
„Prostě mi řekni, že někoho máš a nedělej ze mě hlupáka!“
„Ne opravdu nikoho nemám, ale já prostě nechci.“
„To by mě zajímalo proč“ odsekne.
„Hele, sice ti do toho nic není, ale fajn. Prostě miluju někoho jiného jasný?!“
„Takže nenaplněná láska a ty přesto doufáš, že se k tobě jednou vrátí. Bože..já vás holky nechápu“povzdychne si.
„Omyl. Nedoufám, protože já vím, že se ke mně nevrátí.“
„Tak proč to nemůžeme zkusit znovu?!“
„Protože jsem těhotná, ty idiote!!“ zařvu už na něj naštvaně až se po mě ostatní otočí.
„Promiňte“ omluvím se rodičům, které jsem vyrušila při sledování jejich dětiček.
„Proč jsi mi nic neřekla? Postaral bych se o vás“
„To dítě..není tvoje“
„Tak čí teda? Kdo je otcem toho děcka? Nikoho jsi neměla! Takže musí být moje!!“ trvá na svém. Kdyby tak věděl, jak moc se mílí..
„Někoho jsem měla, jenže mě opustil“
„Co je to za idiota, který opustí své dítě? Já bych ti to nikdy neudělal..“
„Radku, teď je všechno jinak. Prosím tě, můžeme být kamarádi, ale jinak nic víc, protože já už to nedokážu. Jediný člověk v mém životě, kterého miluju je teď moje dítě a nechci už žádný vztah. Nechci se zklamat po druhé“ zašeptám.
„Dobře..takže kamarádi?“zeptá se a natáhne ke mně ruku.
„Kamarádi a děkuju za pochopení“ přijmu jeho ruku.
„Není zač. Kdybys něco opravdu chtěla, tak jen řekni. Přece jen jsme teď ti kamarádi“ ušklíbne se při té představě.
„Díky, určitě se ozvu“ usměju se na něj. Jako kamarádi se začneme bavit společně nad tím, jak všichni trénují na hřišti, jak to chudákům dětem nejde a jak se u toho rozčilují.
„Jaká jsem byla? Dívala ses Adélko?“ přiběhne ke mně nadšeně Kristýnka.
„Byli jste oba skvělý! Nikomu to neříkej, ale vy jste byli nejlepší“ zašeptám a ji se hned objeví na tváři úsměv.
„Jen bráchovi jo?“
„Jen bráškovi“souhlasím s ní.
„My se skočíme převléct a hned jsme tu. Počkáš že jo?“ ujišťuje se a já jen přikývnu. Přece bych bez nich neodešla..
„Nechcete skočit někam na jídlo?“ nabídne mi Radek.
„Promiň, ale my musela jít domů. Slíbila jsem to mamce a navíc, musím se ještě učit. Promiň, ale určitě někdy příště zajdeme. Moc děkuju za společnost a snad se uvidíme ještě někdy“
„Jasně, však v klidu. Stačí jen napsat jo? Tak já půjdu taky domů, ještě musím zajít ven se Zuzkou, tak se měj hezky ahoj Adélko,“rozloučí se semnou.
„Ty taky“ zašeptám ale on už mě neslyší. Počkám na obě děti, které se za mnou vrátí v rekordním čase, nejspíš mě nechtěli nechat moc dlouho samotnou.
„Tak, doufám, že jste unavení co?“ zeptám se a popadnu svůj batoh, který jsem si přinesla. Chci vzít dětem tašky, ve kterých mají tepláky a kopačky, ale oni mi je nedají.
„Zavoláš tatínkovi, aby pro nás přijel?“ zeptá se Románek a já už vytahuji mobil, kde najdu Karlovo jméno a už ho vytáčím.
„Ahoj Karla, dojedeš teda pro nás? Trénink už skončil a..“
„Adélko, my jsme v nemocnici.“ přeruší mě Karel smutným hlasem.
„Co se stalo?! Je mamka v pořádku?! Karle, co se děje?“ zděsím se hned.
„Maminka začala krvácet tak jsme sem jeli radši. Obě jsou v pořádku jen si tu musí mamku nechat na pozorování, to víš, maminka už není nejmladší..“
„Můžu něco udělat?“ zašeptám se slzami na krajíčku.
„Postarej se o děti, zvládneš jít pěšky domů? Nebo chceš zavolat taxi ať vás tam zaveze?“
„Ne my to zvládneme neboj, dej mi pozor na mamku.“ poprosím ho.
„Neboj dám. Přijedu co nejdřív ano, ale zatím prosím tě dejte na sebe pozor“ poprosí mě
„Jasně dám. Mějte se ahoj“
„Děkuju, ahoj pozdravuj děti“ ukončí rozhovor a já zaklapnu mobil.
„Co se stalo mamince?“ zeptá se vyděšená Kristýnka.
„Jsou v nemocnici, nebojte budou v pořádku. Akorát musíme jít pěšky domů, zvládnete to?“ zajímám se a oba hned přikývnou.
„Dobře, tak pojďme, vypadá to, že bude pršet tak ať nezmokneme“ podívám se na oblohu, která se nějak zatáhla do černa.
„Jasně, já nechci zmoknout“ řekne Románek. Popadne můj batoh, který jsem měla v ruce a vydá se rychlou chůzí směr domov.
„No, myslím, že když to zvládne on, tak to zvládneme i my ne? Nemůžeme se nechat zahanbit“ usměju se na Kristýnku, která se hned chytí mého slova a rozběhne se za bráškou, který jakmile ji spatří, rozběhne se taky. Začnu se smát jen při pohledu na ně, jak se předvádějí, jak se předbíhají a jak se hádají, kdo bude dřív doma.
Když jsme v půlce cesty domů, začne pršet a děti v dobré náladě hned začnou tancovat mezi kapkami deště.
„Pojď s námi!“ volá na mě Kristýnka. Chytí mě za ruku a začneme tancovat všichni dokola, takže domů, po neuvěřitelné hodince a půl, dojdeme mokří jako myši.
„Děti, honem rychle si sundejte ty mokré věci a převlečte se!!“ poručím jim jen co otevřu dveře a všichni vběhneme dovnitř. Kristýnka se s tím nepáře, vysvlékne se rovnou na chodbě a ten malý ji hned následuje, takže vyhýbají schody jen ve spodním prádle. Pobaveně posbírám všechny mokré věci a vydám se s nimi do koupelny, kde je hned zapnu.
„Děti, jsem doma!!“ ozve se navečer Karlův hlas a já si oddychnu úlevou. Rychle zaklapnu knížku, kterou jsem do teď četla, abych přestala myslet na mamku v nemocnici a rozběhnu se dolů, kde najdu Karla, jak se objímá s dětmi.
„Jak je na tom mamka?“ zajímám se.
„Je v pořádku, nechají si ji tam na pozorování a zítra by ji měli pustit domů. Neboj se, obě jsou v pořádku“ uklidní mě.
„Děkuju moc, opravdu“