Zakázaná láska? (35 část)

„Kde jsi byla?“ spustí na mě mamka jen co promrzlá přijdu domů.
„Na procházce, jak to dopadlo Kristýnce?“ zajímám se a přisednu si k sestřičce na sedačku. Nožku má zavázanou stejně jak ji měla, takže zřejmě dobře.
„Má jen podvrtnutý kotník, to bude dobrý. Má být 6 dní v klidu s nohou a pak to bude dobrý. Proč jsi nám neřekla, že jdeš ven? Nebo jsi nenapsala vzkaz? Měli jsme strach!“vyčte mi mamka.
„Mluvila jsem s Tomem a Angelou“ zašeptám.
„Ti nejsou doma! Jeli zařizovat něco ohledně svatby, mohla jsi napsat zlatíčko! Měli jsme strach, jestli se ti náhodou neudělalo zle“
„Příště dám vědět“ slíbím jim.
„A s kým jsi byla vůbec venku? Sama?“
„S Radkem“ polknu
„Vy jste se k sobě vrátili? Počkej, to dítě je jeho?!“
„Vypadá to tak, že jsme se k sobě vrátili, jenže malé není jeho, ale i tak jsme spolu.“ pokrčím rameny a vyhnu se pohledu, který na mě hodí Karel s nechápavou Kristýnkou.
„Já tě holka nechápu..“vzdychne mamka.
„Mami, já sebe taky někdy ne. Půjdu nahoru si dát sprchu. Až bude večeře tak zavolejte, já dojdu“ řeknu a vydám se do svého pokoje, kde popadnu pyžamo, župan a zalezu do koupelny. Pustím na sebe teplou sprchu a nechám na sebe kapat kapičky vody, které se kryjí s mýma slzami.
Proč vlastně brečím?! Vždyť jsem tohle sama chtěla..chtěla jsem Tomovi ublížil, aby věděl, o co přišel, ale..proč se cítím tak mizerně? Připadá mi, jako bych ho podváděla, jenže to nejde, když nejsme spolu..Měla bych mít radost, že jsem se mu pomstila, jenže nemám. Cítím se spíš ještě hůř..

„Dobré ráno“pozdravím celou svou rodinku a posadím se na na své místo u stolu. Tomáš s Angelou zase vyspávají, takže se s nimi alespoň dneska nepotkám. Tedy ráno, odpoledne už je to něco jiného..
„Ahoj Adélko, jak ses vyspala?“ zajímá se mamka.
„Docela dobrý. Jedete zase do města dneska? Potřebovala bych vyhodit u doktorky, mám kontrolu a nechce se mi jít pěšky takovou dálku“
„Jasně, já tě tam vyhodím“ usměje se na mě Karel a v tu chvíli se z hora ozve rána, jak někdo práskne dveřmi.
„Nechápu, co je ti furt do ní! Zapomeň na ni! Teď máš mě!!“ křičí Angela.
„No jasně, jenže tobě se to řekne zapomeň!!“ křičí zase Tomáš a někdo začne sbíhat schody. Podívám se vyděšeně na Karla, který jen s úsměvem pokrčí rameny a všichni se zahledíme na schody, kde se objeví Angela v županu a za ní Tomáš, už plně převléknutý.
„Jé, vy jste ještě tu?“ podiví se a nasadí svůj milý úsměv.
„Kde bychom asi měli být?“ odseknu „nic, zajdu si nahoru pro tašku, hned se vrátím“ řeknu a proklouznu kolem Angele a Toma nahoru. Proč se hádali? Bylo to kvůli mně snad? Ne, určitě nebylo..jsem tak naivní, proč by všechny hádky museli být kvůli mně? Prostě se jako snoubenci chytli, ale na koho teda má zapomenout?
„Tak pojďte! Jedeme.“ slyším Karlův hlas. Rychle popadnu tašku a rozběhnu se dolů, aby mi neujeli, ale to se asi nestane, Karel by na mě nezapomněl, ale i tak..
„Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mě celou tu dobu tahala za nos? Dělala jsi, že mě miluješ a místo toho se tahala s ním..?“ ozve se za mnou tichý, smutný hlas..
„Proč ty jsi hrát o prázdninách divadlo? Nebyla jsem to já co, kdo si chtěl jen užít..byl jsi to jen ty,“ otočím se na něj a podívám se mu tvrdě do očí.
„Tak to není.“vzdychne „já jsem tě miloval, miluju a ty..teď se místo toho dozvím, že jsi těhotná se svým bývalém přítelem!“
„Ničemu nerozumíš a když tomu nerozumíš, tak se do toho nepleť! Neber si do huby, moje dítě, neber si do huby mě a Radka! Nevíš o ničem!“ zařvu na něj.
„To tvoje děcko..panebože, ty jsi byla těhotná už když jsi si semnou začala!“
„No jasně, takže každá těhotná si musí začít něco s tebou že?! Nech mě na pokoji! Nepleť se do mého života a do života mého dítěte! Je ti po nás houby! Užívej si s tou svou Angelou a mě úplně ignoruj!!“
„Spletl jsem ve v tobě Adélko..ty jsi jen obyčejná děvka co?!“sykne a v tu chvíli se chytí za tvář a s vyděšeným pohledem se na mě podívá. Stojím s napřaženou rukou a vražedně se na něj dívám..
„Neber si mě nebo moje dítě do huby!!“ zařvu na něj znovu a naštvaně se otočím, abych se vydala od něj pryč.
„Doufám, že bude alespoň trochu po tobě, protože kdyby byl po otci, tak by to byl zmetek!“ otočím se k němu znovu a tentokrát mu facku už nevrazím.
„Tak to souhlasí!“ podívám se mu tvrdě do očí a tentokrát už se vydám opravdu dolů.
„Co se stalo? Slyšel jsem, jak ses hádala s Tomem..udělal ti něco?“ zajímá se Karel a já si utřu slzy z obličeje.
„Prostě jsme se pohádali..to nic není“mávnu nad tím rukou „odvezeš mě teda na tu kontrolu?“
„Jasně, pojď“ usměje se a já se vydám za ním.
Celou cestu v autě probrečím a Karel, ani děti se nenamáhají se ptát co se stalo, protože jim to musí být jasné. Nechápu proč mě ten, kterého sakra tak moc miluju uráží..proč uráží mě, když mi ani ne před čtyřmi měsíci vyznával lásku? Jenže za ty čtyři měsíce se všechno změnilo..úplně všechno, celé naše životy..Nechápu jen, jak jsem se mohla do takového kluka zamilovat? Co jsem si vůbec myslela?! Jsem tak blbá..tak blbá..
„Tak děti, mějte se hezky ve škole“ rozloučí se Karel s Kristýnkou a Romankem, kteří jen co vyskočí z auta, rozběhnou se ke svým kamarádům, kteří je čekají před školou, aby se společně vydali dovnitř.
„Chceš o tom mluvit?“ zajímá se Karel, ale já jen zakroutím hlavou. Jsou věci, o kterých vědět opravdu nemusí..třeba o tohle..Cesta proběhla úplně v tichu a myslím, že když mě Karel vysadí před budovou, oba si oddechneme.
„Děkuju moc měj se, ahoj“ rozloučím se s ním a vydám se dovnitř. Naštěstí má paní doktorka ordinaci v přízemí, takže nemusím lítat až nahoru po schodech nevím do kolikátého patra, ale pěkně se posadím na židličku v přízemí.
„Dobrý den, jdete na prohlídku?“ usměje se na mě sestřička, které rovnou podám průkazku.
„Ano“ přikývnu.
„Tak chvilku počkejte, za chvilku vás zavolám“ a úsměvem zase odejde. V čekárně zůstanu jen já a jedna paní, která má už bříško větší.
„Čekáte chlapečka nebo holčičku?“zeptá se mě zničeho nic.
„Ještě nevím, dneska se to dozvím“pokrčím rameny.
„A kde máte tatínka? Pro mě to bývá vždycky to nejlepší z celého těhotenství“
„To věřím, ale my tatínka nemáme..opustil mě“ zalžu hned. Lepší říct že mě opustil, než ji vyklopit celou pravdu a co..takhle to bude pro všechny nejlepší..
„Aha, to je mi líto, opravdu moc. My čekáme s manželem holčičku“pochlubí se mi a pohladí své větší bříško.
„Gratuluju“řeknu jen a to už se milá zlatí rozpovídá o tom, jaké má domě dvě starší děti, že chodí na školu a jak jim jde a mě se docela uleví, když přijde sestřička s tím, že má jít paní dovnitř.
„Tak hodně štěstí a ať je vaše malé zdravé“ popřeje mi a už mizí za dveřmi. Naštěstí pro mě. Chvilku potom co odejde přijde dovnitř další mamina, která se semnou naštěstí nebaví, jen podá sestřičce průkazku a sebere ze stolku jeden časopis, do kterého se hned začte.
„Na shledanou“ rozloučí se s námi mile paní upovídaná, jak ji začnu říkat a to už mě volá sestřička, abych šla dovnitř. Paní doktorka mě hned šoupne na váhu, aby si mě zkontrolovala a sestřička poctivě zapíše moje kila.
„Takže maminko..“ začne paní doktorka svůj obvyklý proslov. „vážíte akorát na 17-tý týden, teď uděláme ultrazvuk a konečně uvidíme jestli budete mít chlapečka nebo holčičku, pokud to ovšem chcete vědět?“ usměje se na mě doktorka a já hned přikývnu. Samozřejmě, že chci vědět jestli mám holčičku nebo chlapečka, protože už se moc těším, jak budu nakupovat do barvičky a všechno zařizovat.
„Tak maminko, dívejte..“ řekne paní doktorka potom, co mi na bříško dala hnusnej studený gel a natočí mi obrazovku, abych se mohla na své malé dítko podívat. „tady má hlavičku“ ukáže mi na nějakou šmouhu, na které tedy opravdu hlavičku nepoznám. „tak, miminko má 13 cm a je vyvinuté přesně tak, jak má být na svůj týden. Takže ptám se naposled, chcete znáš pohlaví?“
„Ano, to chci“ přikývnu.
„Dobře,“přikývne souhlasně „chcete vytisknou fotečku zase?“ zajímá se a já opět přikývnu. „utřete se a pak se zase posaďte, všechno vám řeknu“ řekne tajemně.
„Děje co snad něco?“ zděsím se a začnu si rychle utírat bříško. Rychle si zapnu zip u riflí a už sedím před ní. Prosím, prosím, ať je to malé v pořádku..
„Slečno Navrátilová, chci se zeptat..nemáte nějaké psychické potíže? Neštve vás něco? Zvládáte všechno?“
„Proč?“ vyhrknu hned
„Podívejte..protože všechno, co se stane vám, jde na to maličké a může to všechno ovlivnit, takže je dobré to vědět“
„No..mám teď trochu víc potíží, je mi trochu víc zle a naposled jsem omdlela, ale to určitě nic není, nebo snad ano?!“ zděsím se.
„Chci od vás jedinou věc ano? Snažte se odpočívat a nerozčilovat se, to hlavně, protože vás nechci mít v nemocnici na pozorování a nebo nechci, aby jste předčasně rodila!“
„Takže to znamená..“ zašeptám a po tvářích mi stékají slzy.
„Neplačte ano? Podívejte, řeknu vám to na rovinu. Pokud se budete dále takhle stresovat nebo rozčilovat, může u vás dojít k předčasnému porodu nebo komplikacím. Zatím chci, aby jste byla úplně v klidu, odpočívala a pokud to půjde, na týden nebo dva, vynechala školu, protože se tam určitě taky nervujete. Zůstaňte doma a nechte se obskakovat“ poradí mi.
„Takže..“
„Jste oba dva pořádku, ale dávejte na sebe větší pozor a kdyby se vám cokoliv nezdálo, volejte ve dne v noci..“
„Děkuju moc,“ zašeptám „a řeknete mi teda na co se mám těšit?“
„Určitě. Budete mít chlapečka, maminko“ usměje se na mě.
„Děkuju“ řeknu znovu se slzami v očích.
„Nemáte zač. Pogratulujte i prarodičům, pokud to už ví. Tady máte fotečku a na příští kontrolu za mnou přijďte v 19-ctém týdnu, tedy za dva týdny“ upřesní mi a všechno mi podá. Jen přikývnu, rozloučím se i se sestřičkou, které dám třicet korun a rychle vypadnu z ordinace i z celé budovy.