Zakázaná láska? (36 část)

„Radku? Prosím tě kde jsi?“ zeptám se ho, jen co mi přijme hovor.
„Doma, proč? Adélko, děje se něco?!“ zděsí se a to už se mi spustí proud slz.
„Mohl bys pro mě přijet, prosím tě?“
„Určitě, jen mi řekni kde jsi a hned jsem tam..co se stalo, udělal ti někdo něco?!“ chce vědět.
„Ne nikdo nic, ale přijet pro mě prosím“ požádám ho.
„Dej mi adresu“ řekne jen a já mu adresu vykoktám do telefonu. „hned jsem u tebe“ slíbí mi a pak mi ukončí hovor.
Posadím se na obrubník, tašku hodím naštvaně vedle sebe a hlavu skryju v dlaním. Takže budu mít chlapečka..chlapečka, který určitě bude celý táta. Budu mít svého chlapečka..naše dítě, které vzniklo z nocí, kdy jsme prožívali lásku a báli se o odhalení..bude to můj chlapeček, který nepozná svého pravého tátu, který se nikdy nedozví, po kom je, kde má vlastně tátu..bude mít jen mě..pokud ovšem jeho máma zůstane úplně v klidu..
„Adélko, co se stalo?!“ ozve se vedle mě ten známý hlas.
„Ch-chci domů! Prosím!“ vykoktám ze sebe a pevně se k Radkovi přitisknu.
„Určitě, pojď, zavezu tě tam“ pošeptá a já přikývnu. Vezmu si tašku do ruky a chci stoupnout, ale Radek mě místo toho vezme do náruče a já se k němu přitisknu.
„Co se stalo? Něco s miminkem?“stará se, zatím co mě nese k autu.
„Bude to kluk, Radku“ zašeptám a zabořím mu hlavu do ramene, kde se hned rozbrečím ještě víc.
„A kvůli tomu pláčeš?“ zajímá se, ale já jen zakroutím hlavou. „tak proč? Co se děje? Co se stalo? Jak ti jen můžu pomoct?“ zajímá se a to už mě opatrně postaví na zem, aby mohl otevřít dveře od autíčka a já se mohla posadit dovnitř. Čekám, dokud neoběhne auto a neposadí se ke mně.
„Ráno..jsem se pohádala s Tomem..první mi řekl, že jsem děvka, na to jsem mu vrazila a on mi pak řekl, že doufá, že to malé bude po mě, protože kdyby po otci..tak to bude zmetek!“ vykřiknu a to už mě zase Radek objímá.
„Neboj, zmetek to nebude..bude to to nejlepší miminko pod sluncem, které bude mít každý rád!“ ujišťuje mě, zatím co mě hladí po zádech.
„A pak mi doktorka řekla, že musím být v klidu, protože jinak můžu jít do nemocnice nebo předčasně porodit! Já nechci o to malé přijít! Tohle bych už neunesla!!“ vzlyknu.
„Poslouchej mě!“ pustí mě Radek a zadívá se mi do oči „ty o to maličké nepřijdeš! Oba budete v pořádku jasné?“
„Ale co když ne? Co když se přece jen něco stane..“
„Nic! Ani tobě, ani tomu malému“ slíbí mi a já jen přikývnu.
„Teď pojedeme domů, tam si lehneš a budeš pěkně odpočívat“ řekne a zapne si pás. Hned udělám to samé a za chvilku už vyjíždíme od budovy směrem k nám domů.
„Myslím, že vím, co by tě mohlo tak trochu rozveselit“ zašeptá a když se blíží křižovatka, kdybychom měli jet rovně k nám, odbočí doprava.
„Kam jedeme?“ zděsím se.
„Uvidíš“ řekne tajemně.
„Jestli to bude něco hnusného, tak uvidíš!“ pohrozím mu, ale on se jen usměje. Za chvilku už jsme ovšem na místě, tedy spíš na parkovišti.
„Tady jsem ještě nebyla..kde jsme?“ podivím se.
„Všechno nech tady a pojď“ vyzve mě Radek a já jen poslechnu. Jen co zamkne své autíčko, kde mám věci, čapne mě za ruku a pomalu se semnou vydá směrem od parkoviště.
„Kam mě vedeš?“znejistím, ale i přesto se nechám táhnou dál. Nechám se vyvést dokonce i výtahem do pátého patra a když se otevřou dveře, je mi už jasné, kam mě vzal..
„Panebože..“zašeptám, když spatřím tolik věcí pro miminka.
„Tak jsme tu, pojď se rozhlédnou“ usměje se Radek a už mě vede uličkami dozadu.
„Ale já tu nemám peníze!“protestuju hned, ale on jen mávne rukou.
„Vybírej co chceš“ nabídne mi. Chvilku protestuju, ale když uvidím oblečky, různé hračky, už neprotestuji. Místo toho táhnu zase Radka já a společně vybíráme oblečení. Buď bílá nebo modrá barvička, jinak žádnou nechci.
Nakonec koupíme pár oblečení, hračky, které mě hned okouzlili, Radek přihodil pár dudlíků a takhle jsme se vydali k pokladně. Radek bohužel zaplatil úplně všechno a mě nechal jen tašky s hračkami, které jsem si prý mohla vzít, ale jakmile měl zase peněženku v kapse, už mi ji bral..
„Nejsem nemocná! Jsem jen těhotná!“ protestuju hned naštvaně.
„Já vím a proto musíš být v pořádku!“ trvá na svém a já se uraženě vydám k autu. Radek mě hned dohoní a na usmíření mi podá jednoho plyšáka.
„No alespoň, že tak“usměju se na něj a už se společně vydáme k autu.
„Je ti líp trochu?“zajímá se a dá všechny tašky dozadu, zatím co já si sednu dopředu a hned si zapnu pás.
„O trochu jo, moc díky“ řeknu když si ke mně sedne.
„To jsem rád a teď kam? Domů?“ zajímá se.
„Jestli ti to nebude vadit“
„Nebude, stejně máš ležet, tak jedeme“ usměje se a tentokrát už na křižovatce zahneme správně.