Zakázaná láska? (40 část)

„Co tu děláš takhle pozdě v noci a sama?“ ozve se za mnou mamčin hlas. Jsou to dva týdny, co mamku pustili z porodnice a co do našeho domu přibyla naše nová, malá, ale celkem dost uřvaná sestřička.
„Přemýšlím“ pokrčím jen rameny a to už si mamka sedne vedle mě.
„O čem, pokud to může tvá matka vědět?“ usměje se na mě.
„O tomhle všem. Radek mi před dvěma týdny nabídl, abych se s ním odstěhovala do Irska..navždy“ zašeptám.
„A ty s ním chceš jet?“ zajímá se mamka.
„Jo, to kdybych věděla mami.“ povzdychnu si.
„Ty chceš odjet opustit nás? Nemáš hotovou školu, porodíš dítě a pak se sbalíš a odjedeš? Co já? Co Barunka, Kristýnka? Co tvoje rodina, ale co Tomáš?“
„Tomáš se beze mě obejme víc než dost“ poznamenám „vždyť se za tři měsíc berou, takže když se beze mě obejde teď, obejde se i pak. Ale máš pravdu, že tu nechci nechat Kristýnku s Barunkou, tu bych neviděla vyrůstat, ty bys neviděla Tomáška..“povzdychnu si. „mami proč je to tak složité?“
„Musíš si vybrat holčičko..já tě budu podporovat ať si vybereš odjet nebo že tu zůstaneš, ale radši bych, kdybys zůstala. Nechci o tebe přijít“
„A já o tebe mami. Ale co mám dělat? Když odjedu, kdo ví kdy se vrátím, neuvidím ani jednu svou sestru, ty neuvidíš Tomáška, neuvidím tebe, Karla..Bude se stýskat mě a i vám..jenže když neodjedu, budu se tu trápit při pohledu na Toma s jeho šťastnou rodinkou, s jeho dětmi..vlastně to výjde nastejno, buď se budu trápit tam, nebo tady..“ pokrčím rameny.
„Musím se rozhodnout sama, nezávisle na nikom, jen na sobě. Rozhodni se ty. Buď odjedeš a uvidíme se tak jednou, dvakrát do roka, nebo tu zůstaneš s námi..Adélko, s tímhle ti nikdo neporadí, ty jsi dost rozumná holka, ale rozhodni se tak, ať jednou nelituješ..“ zašeptá mamka a zadívá se na oblohu, kde dneska krásně svítí hvězdičky.
„Jenže co odjedu a zjistím, že to byla chyba?“
„Tak se vrátíš“ pokrčí mamka rameny
„Ale co když tu zůstanu a bude to chyba?“
„Tak to už nevím, řekla bych se že vrátíš k Radkovi, ale kdo ví, jestli tě on ještě bude chtít“
„Mami, řekni mi co mám dělat!“poprosím ji.
„Dělej si co jen chceš, ale nezapomeň jednu věc Adélko, tady je tvoje rodina, tady jsou lidé, kteří tě milují a hlavně, je tu někdo, kdo na tebe bude navždy čekat“ řekne mamka tajemně „nic, musím jít za Barunkou a ty se obleč, nebo budeš nemocná! Není dobrý nápad sedět na začátku prosince jen v županu na schodech a venku!“
„Dobře, obleču se, ale chci tu ještě chvilku zůstat a přemýšlet, s Tomáškem teď potřebujeme čerstvý vzduch“ řeknu a mamka se natáhne pro můj zimní kabát, který mi hned podá a já si ho přehodím přes sebe.
„Moc dlouho neponocuj“ řekne mamka a já jen přikývnu na souhlas.
„Dobrou zlatíčko“ popřeje mi a už mizí v teple v domu. Zadívám se na hvězdy a zrovna začne jedna nadat. Hned mě napadne jen jedno přání, které si v duchu řeknu, ale o kterém vím, že se mi nejspíš nesplní.
„Přála sis něco?“ ozve se za mnou povědomí hlas a já se po něm otočím.
„Přála, ale určitě se nesplní“ zakroutím hlavou a podívám se do smutných Tomášových očí.
„Proč by se nemělo splnit? Ty máš vždycky štěstí.“poznamená a zaujme místo mamky „co tu děláš tak pozdě v noci vůbec?“
„Sedím, nevidíš?“
„Vidím, ale nechápu..“ přizná mi.
„Co nechápeš? Prostě sedím a přemýšlím“ pokrčím rameny.
„Dobře, dobře..“řekne jen „můžu se na něco zeptat?“
„Jasně, klidně se ptej“ přikývnu.
„Proč jsi mi neřekla pravdu? Myslím, celou pravdu“
„Nevím o čem to mluvíš“ řeknu rychle.
„Ale víš..musel jsem se dozvědět, že budu táta od táty a Angeli? Proč jsi mi lhala? Proč jsi neřekla hned na začátku pravdu?“ zeptá se klidně.