Proč se to muselo stát zrovna mě? 8. díl

Tak dneska jdu ven s Lukášem. Mám ještě času dost.
Hodila jsem něco na sebe a najednou koukám, že už je čas jít.
„Tak já půjdu, mami.“
„A nebuď venku moc dlouho. Ano?“
„Neboj mami. Tak ahoj.“ řekla jsem a odešla.
Zachvíli jsem byla ve městě. Lukáš už tam na mě čekal.
„Ahoj, Markét.“ řekl.
„Ahoj.“
„Co se ti stalo?“ zeptal se. Tahle otázka mě docela zaskočila.
„Co by se mi jako mělo stát? Nic.“
„Nelži mi. Já to poznám. Teda poznal. Včera...“
„Co včera?“ hrklo ve mě.
„Markétko, trápí tě něco? Včera v telefonu zněl tvůj hlas divně, utrápeně. Ty si brečela...“
„Jo takhle. Ne. Všechno je v pořádku, no...“
„A co když řeknu, že ti nevěřím?“ podíval se na mě ustaraně.
„Já o tom teď vážně nechci mluvit.“
„Dobře. A víš kam by jsme mohli jít?“ zeptal se po chvilce přemýšlení.
„Já jsem o tom ani nepřemyšlela. Ty máš nějaký nápad?“
„No, mohli by jsme jít na chvíli ke mě, jestli chceš. Je to kousek odsud. Doma teď nikdo není. Rodiče jsou v práci. Co ty na to?“ navrhl mi.
„Tak dobře. Ale jen na chvíli jo?“
„Jasně, neboj.“
Šli jsme. Vážně to nebylo daleko a tak jsme tam za chvíli byli. Lukáš bydlel v krásném domě s velkou zahradou.
„Tak jdeme.“ řekl Lukáš, když otevřel dveře.