Lotosový květ - 10.část

Druhého dne Adrianu otec netrpělivě očekával u snídaně. Vešla do jídelny a měla pocit, že slunce dnes hřeje a svítí o trošku více, snad to způsobovala její předešlá noční návštěva.
„Konečně, má drahá, vypadáš skvěle, celá jen záříš, a to je dobře. Mám pro tebe totiž novinu, dostal jsem telegram, dnes nás poctí svou vzácnou návštěvou hraběnka Winwoodová se svým synem. A nemysli si, že se tomu jako vždycky vyhneš, tvou věrnou ochránkyni jsem již náležitě poučil. Pochopitelně opět očekávám tvou vstřícnost a milé chování.“ Nezapomněl dodat a pohlédl významně na chůvu, která rozpačitě sklopila hlavu.
Tak, to byl celý otec, za jakýchkoliv okolností dokázal vždy zkazit dobrou náladu!
Mírně pohodila hlavou a zamračila se na něj. Její bratr, který seděl vedle ní, ji jemně štípl do paže. Pochopila, že bude vhodné otci neodporovat. Nakysle se tedy usmála, a odpověděla.
„Ale jistě, milý otče, téhle vzácné návštěvě se přece nedá odolat…“ a mrkla na Timyho.
Otec se napřímil a odvětil přísně.
„Tvá uštěpačnost není na místě, milá dcero. Ale já to s tebou myslím dobře.“
Pak už se věnoval Eliotovi, aby mu vydal nezbytné pokyny. Timothy se k ní naklonil.
„Nesmíš ho dráždit. Raději mi prozraď, kdepak jsi byla včera v noci? Náhodou jsem nemohl usnout a viděl jsem tě z okna jít k jezírku…“ Mírně zčervenala a pak si přiložila prst na ústa.
„Tiše, ať tě nikdo neslyší. Tak dobře, řeknu ti to, ale až po jídle. Sejdeme se ve stáji…“

Za půl hodiny již netrpělivě přešlapovala u koní. Konečně vrzla vrátka a Timy vstoupil dovnitř. Zhluboka se nadechla a zadívala se na něj trošku provinile. Na nic nečekal a ihned spustil.
„Tak, jsem zde, a napjatě poslouchám…“ pokývl přísně hlavou a založil ruce na prsou.
„Co bych ti měla povídat, prostě jsem byla navštívit Adama, na tom přece není vůbec nic špatného.“
„Aha, a zrovna uprostřed noci, myslím, že náš otec by na to měl jiný názor. Ale neboj se, nepoběžím za ním, protože stojím při tobě. Jen bych byl nerad, kdybys provedla něco neuváženého.“
„Jak to myslíš? Byla jsem se mu jen omluvit, protože…protože už jsem tam byla jednou a urazila jsem jej. Víš, chtěla jsem se na vlastní oči přesvědčit, že Otec McCaile o něm nemluví pravdu, a…a on se mezitím nečekaně vrátil...“ Timy překvapeně zvedl obočí a řekl.
„Překvapuješ mne, čím dál tím více, a zjistila jsi něco?“
Chvíli zaváhala, zvažovala, co vše mu ještě může prozradit, nakonec jen špitla.
„Ani ne, jen že nádherně maluje, pochází z daleké Indie, a když jsem plakala, z tváře mi sebral tohle…“ sáhla do kapsičky a na dlani se jí křišťálově zaleskly perly. Timy se na ni udiveně zadíval a řekl tiše.
„Jsou opravdu překrásné, ale nemysli si, já také pátral. Všiml jsem si, že naše koně jej poslouchají, jako by je něčím očaroval. A pokud se mu připlete do cesty Jacobův pes, stáhne vždy ocas mezi nohy, skloní hlavu a s pokorným kňučením jej obchází. Jednou jsem také náhodou procházel kolem oken domku a zahlédl jej v podivném sedu na zemi, ruce měl položené na kolenou, oči zavřené a tiše mumlal něco v té své podivné řeči, znělo to jako modlitba či zaklínadlo. Nějakým způsobem ale zjistil, že jej pozoruji, obrátil se prudce k oknu a já jsem se málem nestačil ukrýt do křoví.“
„Ano, je opravdu zvláštní, mluví tak podivně a jeho minulost určitě obestírá nějaké tajemství, protože když jsem tam včera přišla, měl asi hrozný sen, týkající se něčeho, co prožil a na co se snaží s vypětím sil zapomenout. Zatím mi moc neprozradil. Mně to všechno ale vůbec nevadí…“ zašeptala zjihle a zasněně si uhladila své neposedné kadeře.
Timy se lišácky pousmál a řekl škádlivě.
„Ty ho miluješ!“
Začervenala se a plácla jej po rameni.
„Ale jdi ty, to přece vůbec není pravda!“ durdila se.
„Myslím, že je, to se pozná, jsi v poslední době úplně jiná, zdá se mi, že i lépe snášíš svůj budoucí nevalný osud. Samozřejmě tě neodsuzuji. Navzdory tomu, že je to podivný patron, mám ho moc rád, ale přesto, buď opatrná, protože kdyby se to dozvěděl otec…“
„Já vím, chůva mne také varovala. Pokusím se s tím něco udělat, i když nevím, zda to vůbec dokážu…“ povzdechla se slzami na krajíčku.
„Budeš muset, sestřičko…“ řekl Timothy a konejšivě ji objal. Jejich zvláštní debatu přerušil zvuk přijíždějícího kočáru. Vyplašeně na sebe pohlédli.
„Už jsou asi tady, musíš jít, ať se otec nezlobí.“ prohlásil soucitně. Uvnitř ho ale to, co se před chvílí dozvěděl, hřálo, s určitým zadostiučiněním vůči otci. Svou sestru zbožňoval už od malička a přál si pro ni jen to nejhezčí.
Adriana vyběhla ze stáje a pohlédla k hlavnímu vchodu. Stál tam nádherný hraběcí kočár se dvěma páry bílých koní. Hraběnka s Maxem právě zároveň s otcem vstupovali
do dveří, kolem nich pobíhal jejich dobrman. Smutně povzdechla a vydala se za nimi. Vůbec jí nevadilo, že se nestačila upravit, rozhovor s bratrem byl pro ni mnohem důležitější.
Když vešla do pokoje, obrátily se k ní oči všech přítomných, jen si uhladila šaty a nesměle pozdravila. Hraběnka si ji změřila pohledem a mírně zakroutila hlavou.
„No vida, tady ji máme, naši divoženku. Bude s ní sice hodně práce, ale výsledek jistě každého potěší.“ Řekla štiplavě, opět narážela na její vzhled. Max se na Adrianu mlsně zadíval a zlehka si olízl své bledé úzké rty, zdárně potlačila výraz odporu, který se o ni pokoušel.
„Ale mamá, vždyť je moc roztomilá, sluší jí to i takhle, bez skvělého účesu, drahých šatů a zářivých šperků.“
„Milý Maxi, já vím nejlépe, jak má vypadat tvá budoucí žena a hraběnka, do toho se mi nepleť. Tak mně napadá, drahý Williame, jestli by se nedala ta svatba uspíšit, myslím že opravu není nač čekat. Musím se přiznat, že právě kvůli tomu jsme vlastně přijeli. “
Adrianu zachvátila bezmezná hrůza a přitiskla si ruce na hruď. Diana začala podávat kávu a moučník, usedla tedy ke stolu vedle hraběte, bylo to bohužel jediné volné místo.
Další jejich hovor už nevnímala, v uších jí šumělo rozrušením a zamyšleně míchala horký nápoj. Probrala jí Maxova vlažná ruka, která jí vyhrnula pod stolem šaty a žádostivě přejela po noze. Zamračila se na něj a pleskla jej, on se pobaveně zasmál, ale naštěstí se ihned odtáhl a ve snaze odvrátit pozornost, neboť se na ně všichni podívali, se zeptal.
„Slyšel jsem, barone, o kráse vašich koní, rád bych si je prohlédl. Možná bych přivítal i malou projížďku.“
„Ale samozřejmě, má stáj je vám plně k dispozici.“ Odvětil na její vkus příliš úslužně Adrianin otec.

Po kávě se všichni kromě hraběnky, která si poručila skleničku šampaňského, zvedli od stolu a vyšli do zahrady. Adriana se netrpělivě rozhlížela, ale Adama nikde nezahlédla. Byla i docela ráda, nechtěla, aby ji s nimi viděl. U stáje zahlédla Jacoba s Timym. Když přišli až k nim, bratr sice pozdravil, ale zaznělo to velmi vlažně.
Hrabě přednesl své přání a podkoní je zavedl dovnitř. Chvíli se procházeli mezi boxy a najednou mu pohled zabloudil k Adamovu hřebci. Užasle vykřikl a zamířil přímo k němu.
„Nádherné zvíře, ani jste se nezmínil, barone, že zde přechováváte takový vzácný poklad! Myslím, že už jsem si vybral. Tohohle mi osedlejte, jiného nechci!“ Poručil Jacobovi. Ten vytřeštil oči a nesměle odpověděl.
„Ale pane, to nemohu, tenhle kůň totiž…“
„Neslyšel jste? Okamžitě splňte přání pana hraběte!“ Okřiknul jej baron.
Za chvilku již Max vyváděl ven vzpínajícího se černého hřebce. Adriana překvapeně zamrkala a zadívala se na Timyho, ten ale jen bezradně pokrčil rameny.
Kůň se neustále stavěl na zadní a rozrušeně ržál.
„Však já už tě zkrotím, krasavče…“ zasyčel Max vzrušeně a vytáhl bičík.
Najednou Adriana ustrnula, protože k nim kvapně přicházel Adam.
„Pusťte okamžitě toho koně, a opovažte se jej uhodit!“ zakřičel na hraběte.
Odněkud přiběhl dobrman a začal hlasitě štěkat, což koně ještě více rozrušilo. Max se zprvu zarazil, ale pak sebevědomě odpověděl.
„Hm, jakým právem mi může kdejaký přivandrovalec poroučet, co mám dělat a co ne?“
Adam se napřímil a jeho jantarově zlaté oči zlostně zajiskřily, něco si pro sebe zašeptal ve své řeči a obrátil na okamžik svůj zářící pohled ke psovi, který okamžitě utichl a s kňučením se stáhl do ústraní.
„Ten kůň patří mně, a nedovolím, aby se ho kdokoliv cizí dotýkal!“
Navzdory nepříjemné situaci jej Adriana zálibně pozorovala. Byl téměř o hlavu vyšší než hrabě a měl na sobě dnes tmavě modrou krátkou tuniku, u krku zlatě vyšívanou, jezdecké kalhoty stejné barvy a vysoké kožené černé holínky, zřejmě měl také v úmyslu se projet. Moc mu to slušelo, nemohla se na něj vynadívat. Bohužel si toho hrabě všimnul a přitáhl ji majetnicky k sobě, což se jí vůbec nelíbilo a čemuž se škodolibě usmál.
„Tak to se pletete, pane, už brzy nebudu cizí. A už vůbec nechápu, jak může nějaký špinavý Ind vlastnit takového koně! Vraťte se do své země zpět ke kravám, kam patříte!“

Tato neomalená urážka se všech bezpochyby dotkla a ozvalo se rozpačité pokašlávání. Adam se napřímil a upřeně se na něj zadíval, z Maxe rázem opadla veškerá bojovnost. Koutky úst mu mírně poklesly a dokonce pustil i Adrianinu ruku, tak prudce, že málem upadla. Přesto řekl rázně.
„Ech, dobrá, tak si ho tedy odveďte! Na projížďku už stejně nemám nejmenší chuť! Jdu vyhledat matku a okamžitě odjíždíme! A vy má milá, se připravte, za měsíc budou ohlášky. Když nemohu zkrotit koně, udělám to aspoň u vás…“ zahrozil jí a spěšně odešel ke kočáru.
Adriana se zachvěla a zoufale se obrátila na Adama. Pohled, který jí věnoval, než odešel, se jí bolestivě zaryl do srdce. Zpočátku byl plný něhy a smutku, vzápětí z něj ale jiskřivě probleskla zlost a nenávist...