Zakázaná láska? (44 část)

„Zachovej klid, bude to dobrý“ klidní mě Tom a já se na něj podívám jako na blázna.
„Já jsem v pohodě..co ti říkala Angela?“ zajímám se.
„Že mám jet s tebou a být u narození svého dítěte, nic víc.“pokrčí rameny.
„Nechápu ji. Neměla by spíš na mě žárlit než být milá?“
„Ona je furt taková“usměje se na mě, zatím co já se zašklebím. Tom mi nabídne ruku a já mu ji pořádně stisknu, až mám pocit, že mu ji rozdrtím, ale mu to asi nevadí.
Za chvilku jsme v porodnici, kdy nás Karel vyžene z auta, aby mohl jet zaparkovat. Tom se obrátí na Kristýnku, kterou poprosí, aby mě chvilku pohlídala a rozběhne se dovnitř.
„Máš strach?“zajímá se a pomůže mi dojít ke zdi, o kterou se opřu.
„Ani nevíš jakej. Nemám teď rodit, jsem v osmém, co když se malému něco stane?“ zeptám se s obavou.
„Pokud je alespoň trochu po tátovi, tak to všechno zvládne levou zadní“ usměje se na mě.
„Budu ti věřit,“
„Mám zavolat Radkovi? Stihl by to do porodu“ nabídne mi, ale já zakroutím hlavou.
„Nevolej mu, pokud bude tvůj bratr souhlasit, chtěla bych tam mít jeho, jako pravého otce. O hodně přišel a vidět první naše dítě..to bych mu chtěla dát“
„Chápu, hele už jde“ kývne směrem ke vchodu, odkud se vynoří Tom i se sestřičkou, která před sebou veze vozík.
„Dobrý den, tak pojďte maminko“ usměje se na mě mile sestřička, zatím co Tom mi pomůže do vozíčku. Sestřička semnou hned zajede na příjem a oznámí mi skvělou zprávu. Dneska v má službu moje paní doktorka, kterou mi ihned zavolá.
„Slečno Navrátilová, neříkejte mi, že už budete rodit?“ zděsí se při pohledu na mě a já jen pokrčím rameny. „kdo jste?“ obrátí se na Kristýnku s Tomem, kteří stojí u mě každý z jedné strany.
„Moje sestra a tohle je...otec malého“ řeknu po zaváhání.
„No konečně jste se dali dohromady! Víte jak se trápila, no ale pojďme, vyšetřím vás a uvidíme ano?“ usměje se na nás a vydáme se všichni do ordinace. Paní doktorka poprosí Kristýnku, aby počkala venku, zatím co mě vezme na vyšetření dovnitř i s Tomem, který se zdá až moc nervózní..
„Takže slečno Navrátilová,“ řekne mi po vyšetření, zatím co Tom mi ochotně pomáhá z lehátka. „posaďte se na chvilku, než vás pošlu do pokoje.“
„Co se děje s malým?“ zděsím se a posadím se.
„Slečno“ zaváhá „Adélko,“řekne mile „malej má šňůru okolo krku, takže je možnost, že budeme muset udělat císařský řez, takže se nelekejte. Měli bychom ho udělat co nejdřív, takže teď vás pošlu na pokoj, sestřičky vás napojí na přístroje a budeme hlídat vás i miminko, kdyby se nám něco nezdálo, tak hned pojedeme na sál“
„Co to..všechno znamená? Že se může začít dusit? Přestat dýchat?!“
„Tak daleko to nenecháme dojít, malej bude v pořádku“ začne mě uklidňovat, ale já spíš naopak oproti tomu propadám stresu..
„Nemůžeme jít na sál hned?!“ navrhnu, ale paní doktorka jen zakroutí hlavou.
„Počkáme, ale teď půjdeme se sestrou na pokoj, kde si lehnete a budete v klidu.“ řekne. Vstane a jde otevřít dveře, ze kterými čeká sestřička s Kristýnkou. Hned ji řekne jak se co má a za chvilku už mě bere na můj pokoj. Je tam postel, stejně jak jako postýlka pro malé, přebalovací pult, křesla..zařízený skoro stejně jako bych byla doma a ne v nemocnici.
Karel chvilku potom co mě zavezli na pokoj, odjel domů, aby mamce řekl, že jsme v pořádku a čekáme co se bude dít a taky pro ni zajel, protože už mi několikrát volala.
Kristýnka je celou tu dobu s námi na pokoji, stejně tak jako Tomáš, který je neustále u mě. Stále mě pevně drží za ruku, nechává mě vyplakat na rameni, když potřebuju, neustále mi nosí z bufetu nějaké dobroty, které stejně sní Kristýnka, protože já nemám chuť. Večer se do porodnice přiřítí mamka s Karlem, protože mamka trvala na tom, že mě tu nemůže nechat samotnou v takové chvíli. Angela prý zůstala doma, aby hlídala Barunku s Romankem. Jenže já si myslím bohužel něco jiného. Možná je to pravda, ale já si myslím, že nechtěla jet, aby se tu nemusela dívat na mě a Toma..
Večeři, kterou dostanu, rovnou dám Kristýnce, která i když mohla jet s mamkou a Karlem domů, protože se museli vrátit k Barunce a Romankovi, zůstala tu semnou. Prý jako podpora a kdybych náhodou zase něco nechtěla..
„Tak slečno, jak vám je?“ přijde se zeptat paní doktorka.
„Docela to jde“ odpovím a Tomáš ji pustí, aby mě mohla prohlídnou.
„Dobře, kolem jedenácté bude volný sál, takže bychom šli na to“ usměje se na mě a zase odejde. Podívám se vyděšeně na Toma, který hned ke mně přiskočí a já se mu rozbrečím v náručí.
„Mám strach,“zašeptám.
„Neměj ho, naše malé bude v pořádku, stejně jako ty“ujistí mě.
„Prosím, zůstaneš tu semnou celou tu dobu?“
„Budu tu jen pro tebe a malého.“ zašeptá a utře mi slzy.
„Zůstaň u mě, nemyslím jen teď, ale i napořád, zůstaň semnou a našim dítětem“ poprosím ho.
„Kéž by to šlo, Adélko, kéž by“ zašeptá.
„Když to nejde teď, můžeš zůstaň alespoň teď a tady? Se mnou a naším dítětem?“
„Jsem tu pro vás, lehnu si za tebou chceš?“nabídne mi a já jen přikývnu. Posunu se dál na kraj, abych uvolnila Tomovi místo, který hned zaleze za mnou, přitáhne mě k sobě, kdy mě jednou rukou objímá a druhou hladí po bříšku.
„Je mi to všechno tak líto, opravdu“ zašeptá.
„Nemusí ti být nic líto. Prostě to tak asi má být.“ pokrčím rameny.
„Kdyby to šlo, zůstal bych s vámi navždy, ale ty si zasloužíš někoho hodnějšího než jsem já. Chci, abys byla šťastná a to i za cenu toho, že se tě budu muset vzdát. Jen našeho dítěte nechci, ale oba si zasloužíte lepší budoucnost s někým, kdo její takovej vůl jako já.“
„Jenže co když chci zůstat s tebou? Tím volem?“
„To nemůžeš, musíš odjet bude to nejlepší jak pro tebe, tak pro malého.“
„Tohle nemůžeš..“zašeptám. Tom se nadechuje ještě k nějaké odpovědi, ale vyruší ho sestřička, která vtrhne do pokoje s tím, že mě pomalu jde připravit na císařský řez, díky kterému se narodí můj syn.
„Zůstaneš tu?“ zašeptám. Díky infekci, kterou mi sestřička dala, se najednou cítím úplně ospalá, moje tělo jako by mě nechtělo poslouchat..
„Celou tu dobu“ zašeptá a pevně mi stiskne ruku.
„Jestli se mi něco stane..postarej se o něj, prosím“ zašeptám unaveně a cítím, jak se mi oči zavírají.
„Nic se ti nestane.“ řekne ještě a pak ucítím jeho dech na mém uchu, když se ke mně nahne, aby mi pošeptal ty slova, na které jsem tolik čekala. „Adélko, miluju tě“
„Já tebe taky“ i když už spím, přesto jsem tyhle slova slyšela a mohla na ně odpovědět. Konečně, pomyslím si, ale to už se propadám do říše snů.