Proč se to muselo stát zrovna mě? 9. díl

„Je to tu hezký.“ řekla jsem, když jsme s Lukášem vešli dovnitř.
„Já vím.“ řekl jen. „Pojď.“
Šli jsme do nějaké místnosti a já hned poznala o jaké místo se jedná. Byl to jeho pokoj.
„To je tvůj pokojíček?“ zeptala jsem se, abych se přesvědčila.
„Jo. Líbí se ti?“
„Jasně.“
Jeho pokoj vážně nevipadal špatně a na to, že to je kluk tam měl pěkně čisto a uklizeno.
„Sedni si.“ řekl a ukázal směrem na postel. On si sedl na židli, kterou si ke mě přisunul.
„Tak co se ti stalo? Tady mi to můžeš říct.“
Já nic neříkala. Raději jsem mlčela. Proč se na to sakra musí ptát?
„Můžeš mi to říct. Jsme přece kamarádi. Nikomu neřeknu. A navíc si mají kamarádi říkat všechno. Já se nemůžu dívat na to, jak se trápíš.“
„To je to na mě hodně vidět, že mě něco trápí?“
„Docela jo. Když to někomu řekneš, uleví se ti. No tak, Markétko. Vždyť já to s tebou myslím vážně.“
Váhala jsem. Nakonec jsem se přecejen rozhodla mu to říct.
„No, víš...“ snažila jsem se mu to nějak vysvětlit. „Víš jak semnou chodí ten Pavel?“
„Jo. Udělal ti něco?“
„Mi už spolu nechidíme.“
„Jak to?“
„Rozešel se semnou. Prý sem na něj moc mladá. A taky říkal, že hledá opravdovou lásku. Lásku na celý život.“ to už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se. Nevím co mě to popadlo. Možná jsem to ani neměla Lukášovi říkat.
„Nebreč.“ řekl a přisedl si ke mě na postel. „V životě potkáš ještě spoustu kluků, tak naco se trápit jedním volem?“
„Tobě se to řekně. Jenže já ho miluju!“
„Najdeš si lepšího, Markétko.“
„To nejde. Nemůžu na Pavla zapomenout. Rozum mi radí ať na něj zapoměnu, ale srdce říká něco jiného. Ach jo. Láska tak bolí. Proč?“
„Já se nemůžu dívat na to jak se trápíš!“ řekl a objal mě. Vzal mě do své náruče, abych se mu vyplakala na rameni. Hladil mě po zádech.
Když jsem přestala brečet podíval se na mě. Rukou mi z obličeje setřel poslední slzu a zeptal se: „Už je to lepší?“
„Dík. Jsi vážně bezva kamarád. Ale stejně to bude bolet. Pavel zůstane v mém srdci.“
„Čas všechno zahojí. Musíš zapomenout. Vystrnadit ho ze svého srdce. Já ti pomůžu.“
Udiveně jsem se na něj dívala. Nechápala jsem, jak mi s tímhle může pomoct.
„Zapomeň na toho debila.“ řekl. Podíval se na mě a usmál se. Chvíli nic nedělal, váhal. Nechápala jsem. Po chvíli rozmýšlení si mě přisunul k sobě a políbil mě.
Prudce jsem se od něj odsunula a řekla: „Co to sakra děláš?“
„Já tě miluju! Copak to nevidíš?! Zapomeň na Pavla! Je to debil a nezaslouží si tě! Nezaslouží si tak krásnou holku jako jsi ty..“
„Lukáši, to přeci nejde. A navíc chodíš s Petrou. Tohle jí nemůžu udělat.“
„Rozejdu se s ní. Je to kráva.“
„Takhle o mé nejlepší kamarádce mluvit nebudeš!“
„Promiň. Já tě mám ale vážně rád. Petra přeci nemusí vědět, že semnou chodíš.“
„Ne, to nejde. To Petře nemůžu udělat. Já už radši půjdu.“
„Počkej!“ řekl, když už jsem se chystala odejít a chytil mě za ruku.
Otočila jsem se a podívala se na něj.
„Pusť mě!“ řekla jsem naštvaně a snažila jsem se vykroutit z jeho sevření. On mě však držel silně. Chytil mě i za druhou ruku a začal mě líbat.