Zakázaná láska? (45 část)

Probudím se a slyším kolem sebe jen různé pípání přístrojů. První co spatřím je Kristýnka, která spí v křesla a má přes sebe přehozenou deku, Toma jak stojí u okna a dívá se ven.
„Ahoj“ zašeptám a Tom se hned po mě otočí.
„Ahoj, jak ti je?“ přiskočí ke mně hned.
„Dobrý, co malej?“ zajímám se hned.
„Je v pořádku, je v inkubátoru a podle paní doktorky mu nic není, ale přece jen ho hlídají,“ usměje se na mě.
„Jak vypadá? Jakej je? Řekni mi to“
„Je krásnej, vypadá přesně jako ty. Akorát teda oči má po mě,“ usměje se na mě „jinak je krásnej po tobě.“
„Volal jsi domů?“ zajímám se.
„Volal, jsou na cestě, snad je sem pustí i teď“ pokrčí rameny. „ale měla by jsi ještě spát, máš za sebou dlouhou operaci.“
„Už nemůžu, spala jsem dost dlouho myslím. Tome, chci se na něco zeptat“ zašeptám.
„Ptej se na co chceš“ usměje se.
„Když mě vezli na sál..řekl jsi mi..“ najednou zaváhám. Nebyl to už skutečně sen? Nebyl to sen, který jsem tolik chtěla? Nebo to byla skutečnost..nevím..
„Ano, řekl jsem ti, že tě miluju a ty mě taky“ usměje se na mě.
„Když mě miluješ, proč si budeš brát Angelu?“ zajímám se.
„Na tohle nedokážu odpovědět, ale musíš mi věřit, že tě miluju a navždy budu, i když si vezmu Angelu.“
„Já to nechápu prostě. Miluješ mě, ale přitom si budeš brát Angelu“
„Ty mě taky miluješ a přitom odjíždíš“ pokrčí rameny.
„To jsi mi sám řekl! Že mám odjet a začít žít znovu! Ty jsi mi to všechno řekl a já jen dělám to, co chceš!“vyjedu na něj.
„Ahoj, už jsi vzhůru?“ ozve se unavený Kristýnky hlásek od křesla a v momentě je u mě.
„Ahoj,“ pozdravím ji.
„Jak ti je? Co malej?“ zajímá se.
„Jsem v pohodě a podle toho co říkal Tom, tak malej taky.“ usměju se na ni.
„Mohla bych ho vidět?“
„Tak to bych taky chtěla vědět, neříkala nic doktorka?“ obrátím se na Toma, který jen pokrčí rameny, ale v tu chvíli se objeví zmiňovaná ve dveřích. Proč se mi zdá, že mají všechno načasované? Když se začnu hádat s Tomem, vzbudí se Kristýnka, když se zeptám na doktorku, tak se objeví i ona..divná shoda náhod.
„Dobrý den, slečno Navrátilová, jak vám je?“ zajímá se hned.
„Jsem v pořádku, jen chci vidět svého syna. Kdy ho můžu vidět? Jak na tom je?“ zajímám se místo toho. Paní doktorka hned ke mně přijde, aby se mi podívala na břicho, které teď už není jako balón, ale na kterém je pouze dlouhá jizva.
„Jizva se nám povedla, vidíte?“ usměje se „a maličkej je naprosto v pořádku. Je moc hodnej, sestřičky ho stále hlídají, tak nemusíte mít strach“
„Děkuju, ale kdy ho můžu vidět?“
„Asi nepočkáte do zítřka co?“zajímá se doktorka a já jen zakroutím hlavou „zvládnete si sednou na vozíček, že bychom vás k němu zavezli?“
„Určitě,“ přikývnu hned, jen co dokončí svou větu. Paní doktorka jen zakroutí hlavou, vyjde ven, aby mi přivezla vozíček a já se pomalu posadím. Ucítím sice bolest v pod bříšku, okolo jizvy, ale nedám na sobě nic znát, protože vyhlídka, že uvidím své dítě, je větší a nic mi v tom nezabrání. Nic.
Tom mi pomůže do županu, pak opatrně do vozíčku a společně s Kristýnkou se jedeme podívat na malého.
„Dobrý den, máme tu syna Tomáška Navrátila, můžeme se na něj podívat?“ poprosí Tomáš mile sestřičku, která mě právě službu u dětí.
„Určitě, pojďte“ usměje se a pustí nás dál. Zavře potichu dveře a vede nás až dozadu, k jednomu inkubátoru, kde jak posléze zjistím, leží můj maličký.
„Tady je. Je opravdu krásný a moc statečný“ usměje se a zase odejde.
„Panebože..“zašeptám jen, když ho spatřím. I když cedulka hlásí Tomáš Navrátil, tak i kdyby tam nebyla, na sto procent bych poznala svého syna. Tomáš měl pravdu. Je mi strašně podobný. Leží jen tak v plínce, na hlavičce má modrou čepičku, kterou poznávám, protože jsem ji kupovala já, ale jediné co mě děsí je to, že tak maličký a ty hadičky, které má kolem sebe.
„Neboj, bude v pořádku“ ujistí mě Tom, který se ke mně nakloní.
„Ale je tak maličký“ povzdychnu si.
„On vyroste, toho se nebojte“ řekne paní doktorka, která se zničeho nic objeví vedle nás. „nechcete si svého syna alespoň pohladit?“
„Mohla bych?“
„Určitě“ usměje se na mě a sundá z inkubátoru kolečko, které je na straně, abych tam mohla dát ruku, jak mi řekne. Hned to udělám a opatrně se dotknu ručičky, kterou má zatnutou v pěst.
„Vypadá tak bezmocně, neublížím mu nějak?“ strachuju se.
„Určitě ne. Vyroste a stane se z něj šikovný kluk. Je vám strašně podobný, i tatínkovi, po kterém má krásná očka“ usměje se.
„V kolik se narodil?“ zajímám se.
„O čtvrt na dvanáct“ prozradí mi Tom.
„Teď jsem máma.“usměju se při té představě.
„Krásný pocit, viďte“
„Nepopsatelný“ opravím ji. „jak dlouho tu bude?“
„Pár dní, tak si ho budete moc vzít domů“
„Děkuju paní doktorko, opravdu moc děkuju za všechno, co jste pro nás udělala“ řeknu dojatě.
„Nic jsem neudělala. To byla vaše práce, tohle všechno“ řekne jen. „musím už jít, ale ještě se za vámi přijdu podívat, i za malým, ale teď mě čeká spousta práce ještě a myslím, že už tu máte rodinu“ usměje se kamsi za mě a já se otočím opatrně. Opravdu. Mamka s Karlem a Angelou jsou venku a čekají, než je sestřička pustí dovnitř. Paní doktorka jen pokyne sestřičce rukou, ať je pustí a mamka se hned ke mně rozběhne a cestou začne plakat.
„Jsi v pořádku zlatíčko?“ zajímá se a pevně mě obejme.
„Jsem mami“ ujistím ji. „podívej“ řeknu a pustím ji, aby se mohla podívat na své první vnoučátko.
„Panebože..je tak maličkej“ řekne mamka.
„Ahoj Adélko, jak ti je?“ zeptá se hned Karel, který mě taky obejme.
„Jsem v pořádku“ ujistím ho.
„Moc gratuluju, opravdu.“ usměje se na mě a Toma.
„Ahoj“ přiskočí k nám i Angela.
„Ahoj“pozdravím ji jen a zadívám se na malého, který poklidně spinká.
„Moc gratuluju, vám i rodičům“usměje se paní doktorka.
„Moc děkujeme paní doktorko, za všechno co jste udělala Adélce, jak jste ji pomohla,“ otočí se hned mamka na doktorku, která zase začne tvrdit, že nic neudělala. Pak se znovu, snad po padesáté rozloučí a tentokrát už opravdu odejde.
„Je nádhernej Adélko, opravdu“ usměje se na mě mamka.
„Nerozmyslela sis to s tím odjezdem ani teď?“ změní Karel téma.
„Ne, pojedu. Musím tam jet.“ zakroutím hlavou a podívám se na svého spícího syna. I když je maličký celý po mě, vím, že uvnitř sebe má i něco z Toma, že kromě očí, má něco z něj, co mi ho bude připomínat celý zbytek života..