Zakázaná láska? (46 část)

Ten odjezdu a svatby se neuvěřitelně přiblížil. Najednou byl tu a já jen počítala hodiny do svého odjezdu a do svatby Toma, který se díky tomu stane pro mě už naprosto cizí a naprosto nedostupný..
„Jdeš si jistá tím, že chceš opravdu jet?“ přistoupí ke mně mamka. Stojím ve svém už druhém pokoji, který zase opouštím. První jsem opouštěla svůj doma, když jsem se stěhovala sem a teď opouštím tenhle, protože se stěhuju zase pryč..
„Jsem mami, a i kdybych nebyla, už se nedá nic dělat“ zakroutím hlavou a zadívám se ven, kde právě Tom s Angelou vezou dva kočárky. Angela Barunku a Tomáš Tomáška. Naposledy si vychutnává svého syna, kterého uvidí až bůh ví kdy..
„Angela bude pro Toma dobrá manželka, nemusíš se o něj bát“ vystopuje můj pohled.
„Já se o něj nebojím jen..prostě jsem nechtěla, aby se to stalo. Abych musela odjet s Radkem a Tom tu zůstal s ní..vždyť se oba máme rádi, copak naše láska nemůže být naplněna? Víš co bych si nejvíc přála?“
„Copak?“ zajímá se mamka.
„Vím, že to bude znít sobecky, ale chtěla bych, aby se Tom neoženil, aby si uvědomil, že pořád miluje mě a nevzal si Angelu..zůstali bychom spolu a naším synem“ řeknu smutně.
„Adélko, s tímhle ti nepomůžu. Ty ses rozhodla jet s Radkem do Irska a já vím, že tam budeš nešťastná a Tom se rozhodl oženit..tohle si musíme vyřešit jen vy dva, nikdo jiný vám v tom nepomůže“ pokrčí mamka rameny.
„Proč je ten život tak složitý? Proč prostě nemůžeme mít to, co chceme? Proč já nemůžu mít otce svého syna, ale místo toho jedu do Irska s někým, koho v životě milovat nebudu?“
„Tahle otázka zůstane nezodpovězená, pokud ty sama na ni nenajdeš odpověď. Nezapomínej na jednu věc, odlétáš v šest hodin a Tom se žení v šest hodin. Tohle si pamatuj, alespoň, kdybys mu chtěla volat s přáním hodně štěstí“ řekne jen a s tímhle odejde.
Ocitnu se v pokoji sama. Všechny moje věci jsou už nejspíš v Irsku v našem novém bytě, kde nás čeká vybalování a tady jen zůstala moje postel, kde je teď nachystaná autosedačka, do kterého Tomáška dám na cestu, taška s pár nejnutnějšíma věcmi pro něj, moje oblečení na převlečení a taky tam leží obálka, o které se rozhoduji, zda ji dát tomu, komu jsem ji napsala nebo ne.
Kristýnka je už celý den zavřená ve svém pokoji, kde jak mi sdělila mamka pláče do polštáře a Románek je tam s ní. Nechtějí mě pustit dovnitř, i když jsem je tisíckrát prosila. Jsou na mě naštvaní a já se jim popravdě ani nedivím. Já bych byla taky, vlastně jsem, sama na sebe.
Tom s Angelou si užívají poslední hodiny svobody, ale všude kolem tady lítají různí lidé, kteří zařizují svatbu. Chystají stoly, židle, altánek, kde si ti dva řeknou ano, květiny, které máme doma, dort, který nám za chvilku přivezou a za chvilku dokonce přijede i Naďa, aby se semnou rozloučila..Radek je stále doma, ale přijede až těsně před šestou, kdy nás s Tomáškem jen vezme a pojedeme na letiště. Musíme vyjet bohužel ve čtyři abych to stihli, protože jen cesta tam nám trvá hodinku. Takže máme pro sebe s rodinou ještě pět hodin..pět hodin, které na sto pro rychle utečou.
Využiji chvilku toho, že mamka je dule v kuchyni, kde dodělává oběd, Karel lítá venku, ti dva zavření a ti dva zase vozí. Popadnu obálku s dopisem a rychle se vydám k jediným dveřím, které mě teď jedině zajímají. Potichu, aby si mě nikdo nevšiml vklouznu dovnitř a rychle za sebou zavřu. Rozhlídnu se kolem. Má přesně takový pokoj, jaký si ho pamatuju z naší první noci..velkou postel, stůl, skříně a na jedné nižší má dokonce pár fotek, ke kterým hned zamířím.
Vezmu do ruku jen jednu, která mě nejvíc zajímá. Jsme na ni my tři. Já, Tomášek a Tom. Je to foceno v porodnici a myslím, že nás fotil Karel, myslím, že říkal něco v tom smyslu prý, alespoň jednu fotku šťastné rodinky. Měl pravdu, v tu chvíli jsme opravdu byli všichni tři šťastni..teď jsme spíš nešťastni, teda až na malého, který vůbec netuší, proč jeho máma po nocích pláče, proč jeho táta chodí po domě jako duch..netuší nic, ale jednou možná pochopí...
„Oběd!!“ ozve se celým domem mamčin hlas a já se leknu. Rychle vrátím fotku v rámečku na své místo, dopis položím na postel, na stranu, kde vím, že spí Tom a rychle vypadnu z jeho pokoje. Vydám se pomalu dolů a jen za sebou slyším Kristýnku s Románkem, kteří jsou za mnou a ještě posmrkují..
Oběd mamka udělala slavnostní, prý na rozloučenou s její nejstarší dcerou a jejím prvním vnoučkem. A i když se všichni tvářili vesele, já věděla, že to tak není. Že jsou smutný z mého odjezdu a naštěstí nikdo nevěděl, že já taky. Že mě se nikam nechce, že bych tu nejradši zůstala s nimi všemi než abych odjela..ale to jsem si měla uvědomit dřív. Teď je opravdu pozdě..pozdě na všechno.
„Ahoj ty moje nejlepší kamarádko“ pozdraví mě smutně Naďa, které zajdu otevřít kolem jedné hodiny, zrovna když Tomáška dokrmím a dám do postýlky, kterou jsem si půjčila od mamky, protože ta moje už je dávno tam..tam daleko..
„Ahoj, pojď dovnitř,“ usměju se na ni a rychle ji pustím dovnitř.
„Kde máš malého? Chci se s ním rozloučit než mi utečete“ řekne a já ji hned vedu nahoru, kde mi právě můj malý spinká.
„Nemůžu tomu uvěřit, že opravdu jedeš pryč“ řekne smutně a plácne sebou na postel. Jen pokrčím rameny a posadím se na židly.
„Bude to tak nejlepší pro všechny, jak pro mě a Tomáška, tak pro staršího Toma a Angelu. Oni začnou svůj život, beze mě, a já začnu svůj nový, bez nich“
„A beze mě“ doplní Naďa.
„Budeme furt v kontaktu, furt si budeme volat, psát a já přijedu jak to jen půjde a ty u nás budeš taky vítaná“
„Jenže jak dlouho? Ty si najdeš jiné kamarádky, jiné přátelé a na svou v Česku zapomeneš..“ řekne smutně. Přisednu si k ní na postel a pevně ji obejmu.
„Na tebe zapomenout nikdy nemůžu. Vždyť nejde zapomenout na to, jak jsme spolu tajně kouřili ve škole, jak jsme si udělali srandu z učitelů..na to zapomenout nejde..ty budeš moje nejlepší kamarádka na vždy,“ zašeptám a najednou cítím, jak mám oči plné slz. A Naďa na tom není o moc líp.
„Tohle jsem chtěla slyšet“ usměje se na mě. „ty moje totiž taky a můžeš bydlet třeba v Antarktidě, vždycky bude moje nejlepší kámoška. Pamatuješ si co jsme si slíbili?“
„Jo, nejlepší kámošky až do smrti“ připomenu si náš slib nebo spíš jen takové přání, větu, kterou jsme si kdy si ve školce jako malé řekli..
Odpoledne opravdu uteče neuvěřitelně rychle, protože než se naději už zvoní Radek s tím, že je čas. Na letiště nás veze Karel, který se nabídl a já proti tomu nic neměla, spíš jsem byla ráda. Chtěla jet taky mamka, ale ta nakonec zvolila rozloučení doma, stejně tak jako ostatní z rodiny.
„Je čas“ připomněl mi Radek, když jsou skoro čtyři hodiny. Podám mu spícího Tomáška, kterého jsem uložila do autosedačky a pořádně zabalila do dek a obrátím se na zbytek mé rodiny.
„Já...“řeknu jen, ale hlas se mi zlomí a tak jen začnu místo toho brečet. Hned se ke mně rozběhne Kristýnka, která mi skočí do náruče a rozpláče se semnou.
„Prosím neodjížděj“ řekne snad po sto desáté.
„Musím zlatíčko, já musím“ zašeptám a podívám se na ni. Celý její obličej je mokrý, červený, oči má napuchlé a plné slz.. „miluju tě, pamatuj si to sestřičko moje“ usměju se na ni i přes slzy a pustím ji na zem, abych si k ní mohla kleknou. Znovu mě obejme a to už přiskočí i Románek a objímá mě taky.
„Neodjížděj“ řekne i on.
„Musím, ale budu jezdit a vy k nám“ řeknu a pak mě oba pustí.
„Máme tě rádi“řeknou zároveň.
„A já vás“ usměju se na ně smutně. Obě děti se pak rozbrečí ještě víc a jako na povel se rozběhnou dovnitř domů. Zoufale se podívám na mamku, která jen zakroutí hlavou.
„Nech je, bolí je to“
„Já vím“ zašeptám a pevně ji obejmu. „mám tě ráda mami“ zašeptám.
„A já tebe holčičko moje, a já tebe“ řekne a pohladí mě po vlasech. „opatruj se mi tam a dávej pozor na Tomáška“
„Budu,“ slíbím a pustím ji. Pak přijde na řadu Angela, která mě k sobě pevně přitiskne a rozbrečí se stejně jako mamka jen co jsem ji pustila.
„Je mi to líto, že to takhle muselo dopadnou“ řekne.
„Mě taky. Dávej na Toma pozor ano? Alespoň tohle pro mě udělej. Nebudu se vám plést do života, ale chci po tobě jen tohle“ poprosím ji.
„Budu ho opatrovat“ slíbí mi a pustí mě. Podívám se na Toma, který aby se díval na mě, dívá se do lesa. Jako by mě nemohl vidět, jako by se bál na mě pohlédnout..
„Tome..“zašeptám a on se teprve teď obrátí ke mně. Už vím, proč se díval jinam. Aby skryl své slzy. Slzy bolesti, smutku..
„Nechci to prodlužovat, měli byste jet.“ řekne jen.
„Já vím. Chci ti jen za všechno poděkovat, opravdu moc“ řeknu jen.
„Dávej mi na Tomáška pozor“ poprosí mě.
„Každý den ti budu posílat fotky, budeme za tebou jezdit..budeš ho tu mít jak jen to půjde..“zašeptám.
„Díky“
„Musím už jít“ otočím se směrem k autu, kde stojí opřený Karel s Radkem.
„Já vím, jen..“zašeptá a najednou se ocitnu v jeho náručí. „dávejte na sebe pozor, jste to nejdražší co mám“ zašeptá mi do ucha.
„Hodně štěstí s Angelou Tome, snad budeš mít lepší život s ní, než semnou“ řeknu tak potichu, že vím, že to slyší jen on. Pustím ho a aniž bych se ještě na někoho z mé rodiny podívala, rozběhnu se k autu. Tom s mamkou měli pravdu. Loučení je bolestné.
Nasednu do auta za Tomáškem, který je v autosedačce, zatím co Radek s Karlem sedí ve předu. Naposledy se podívám ven z okna, kde stojí všichni z mé rodiny a pláčou. Nejvíc mamka, které odjíždí dcera, Angela, které odjíždí sokyně v lásce a Tom, kterému odjíždím já a syn. Naše oči se naposledy střetnou a já v nich uvidím ten smutek, tu lásku a tu bolest, kterou teď prožívá. Naposledy všem zamávám a pak už se otočím dopředu, protože je jednak ztratím a taky proto, aby nikdo neviděl, jak moc to bolí mě..
Pamatuju si všechny chvíle s Tomem. Lásku, bolest, smutek z odloučení, ale tohle ne. Tohle jsem v jeho očích ještě neviděla a už dlouho neuvidím..naše chvíle byli ty nejkrásnější z mého života a na ně chci vzpomínat v dobrém. Nechci vzpomínat na ty chvíle, kdy jsme se hádali, ale na to, kdy jsme se potkali, kdy jsme zjistili, kdo jsme, když jsme se společně drželi za ruku a dívali se na obrazovku, kde bylo naše dítě a pak, když jsme byli v porodnici, on mi řekl ty slůvka a když jsme konečně byli všichni tři spolu..tohle mi zůstane, tohle si budu navždy pamatovat...