Zakázaná láska? (48 část)

Karel přijede neuvěřitelně rychle. Už na něj čekám s Radkem před letištěm a jen co zastaví před námi jeho auto, už mi Radek cpe do kufru můj kufr s taškou, zatím co já Tomáška dozadu.
„Radku, ještě jednou děkuju moc“ otočím se na něj.
„Neděkuj a jeď, ať to stihneš“ usměje se. „teď mi na ni dejte pozor vy“
„To spíš řekni jinému, pokud jede za ním“ řekne Karel a sedne si do auta.
„Zavolej mi, jak to dopadlo ano? Že pozdravuji Toma a hodně štěstí, ale teď opravdu jeď, abyste to všechno stihli“ naposledy mě pohladí. Naposledy obejmutí a pak už nastoupím do auta a jedu domů.
„Nevím jestli to stihneme..“ obává se Karel.
„Stihneme, musíme“ řeknu rozhodně a vytáhnu z kapse podruhé mobil, abych vytočila číslo jedné osoby, které mi teď jako jediná může pomoct, ovšem pokud mi telefon příjme a nezlobí se na mě.
„Co je?“ zeptá se naštvaně Kristýnka jen co mi vezme telefon.
„Ahoj zlatíčko, mám pro tebe jeden nelehký úkol“ řeknu.
„Co je? Něco jsi tu zapomněla?“ zajímá se stále naštvaně.
„Ne. Potřebuju, abys zdržela svatbu“ řeknu jen.
„Proč?“ zajímá se už jiným hláskem.
„Vracím se domů“ zašeptám.
„Já to věděla!! věděla jsem, že se vrátíš!!“ vykřikne mi do telefonu a já si ho musím i oddělat od ucha, abych náhodou neohluchla.
„Uděláš to pro mě? Nějak to zdrž, je mi jedno jak, všechno beru na sebe“ řeknu smířeně.
„Opravdu všechno?“ zajímá se tajemně.
„Všechno, co uděláš, je na mě,“ přikývnu.
„Máš to mít“ slíbí mi „jo Adélko? Jsem ráda, že se vracíš, věděla jsem, že bys neodjela od Toma.“ řekne a s tímhle mi ukončí hovor.

„Myslíš si, že to stihneme a že Kristýnka něco udělá?“ obávám se, když je skoro šest hodin.
„Neznáš Kristýnku, ona udělá všechno, co po ni chceš a za chvilku budeme doma, neboj, všechno stihneme“ ujistí mě Karel.
„Myslíš, že dělám dobře?“
„Určitě, Tom tě miluje a ty jeho, patříte k sobě“ ujistí mě.
„Bojím se, že to nestihneme“ řeknu s obavou. Ještě nám zbývá docela dost kilometrů domů, ale Karel jede docela rychle, takže snad je tu malá šance na stihnutí. Najednou se mi rozzezvoní mobil a já ho hned vytáhnu z kapse. Kristýnka.
„Copak se děje?“ zajímám se s obavou.
„Budete doma tak do deseti minut?“ zajímá se, hned se zeptám Karla, který jen přikývne.
„Taťka říká, že ano. Proč?“ zajímám se.
„Dávám vám deset minut, jinak je to někde, honem“ popožene nás a zase mi ukončí hovor. Všechno řeknu Karlovi, který se hned rozjede rychleji a já mám docela strach, že se snad nabouráme, tak ho začnu mírnit.
„Za chvilku jsme tam“ oddychne si, když sjedeme z dálnice. Uf, odtud je to jen pár kilometrů a pak konečně domů..
Kristýnka nám sice dala deset minut, ale těch deset minut jedeme po dálnici a teď je to už dvacet, takže je mi jasné, že jedeme pozdě, ale i tak nic neřeknu a jen v neklidu sedím vzadu a dívám se na svého spícího syna, který vůbec neví, co se děje. Naštěstí..
„Nejedeme pozdě?“ strachuju se, když vjedeme do města.
„Ne, určitě ne, tohle stihneme“ trvá na svém Karel a já se jen modlím, aby měl pravdu.
Za pár minutek se už ocitáme před domem. Celá svatba se koná na druhé straně domečku, takže si nás zatím nikdo nevšiml, nejspíš už tam všichni jsou. Karel zaparkuje před domem a vyběhne ven. Opatrně vezmu sedačku s Tomáškem a oba se rozběhneme tam, kde se koná celá ta sláva.
„Zvládneš to?“ zajímá se Karel, když se přiblížíme. Jen přikývnu a on se hned vydá k mamce, která sedí v první řade. Ti dva už stojí v altánku, drží se za ruce a farář na ně mluví. Angela vypadá v šatech nádherně, jako pravá princezna, zatím co Tomovi ten oblek šíleně sluší, tak oproti ní vypadá přešle.
Vidím, jak se Karel nakloní k mamce, které něco pošeptá a ta se hned otočí po mě a když mě spatří, na tváři se ji objeví úsměv, stejně jako Kristýnce, která si mě všimne chvilku po ní. Šťastně na mě zamává a ukáže palec nahoru.
„Ptám se vás slečno Angelo, berete si zde přítomného Tomáše?“ ptá se právě farář a já se smutně zadívám na ty dva. Přišli jsme pozdě. Teď řekne ano, on taky, bude první manželský polibek..všechno je na nic..
Jenže pak se stane něco co nepochopím ještě dlouho. Najednou se Angela podívá mým směrem, na tváři se ji objeví úsměv od ucha k uchu a takhle celá rozjařená se obrátí k Tomovi, aby řekla svou odpověď..
„Ne“ zazní z jejich úst a všichni na ni zůstanou zírat s otevřenou pusou. Nejvíc asi Tomáš, který hned zvedne hlavu a se zmateným pohledem se na ni zadívá.
„Nemůžu si tě vzít, protože vím, že miluješ jinou. Tu, která právě stojí támhle“ kývne směrem ke mně „a čeká na tebe, aby jste konečně byli šťastní“ Hned na sobě najednou cítím všech pohledy. Tomáš se na mě zadívá jako na přelud, zatím co Kristýnka se hned ke mně rozběhne, vezme mi sedačku s Tomáškem a odstoupí na stranu.
„Adélko...“zašeptá a já se na něj jen usměju.
„Máš právo být šťastný, tak běž za svým štěstím, támhle na tebe čeká. Nenechej ho odejít,“ slyším Angelu říkat.
„Děkuju, děkuju moc“ řekne Tomáš a pevně ji obejme.
„Utíkej za ní,“ zasměje se Angela a Tomáš ji hned poslechne. Pustí ji a rozběhne se ke mně. Bez vyzvání se rozběhnu za ním, s očima plných slz, které se mi tam najednou objevili a za chvilku už mě Tomáš pevně svírá v náručí.
„Panebože..“zašeptá jen a pevně mě k sobě přitiskne. Zvedne mě nad zem a pořádně se semnou zatočí dokola a já se jen začnu smát, zatím co ostatní vstávají a začnou tleskat.
„Nezdáš se mi?“ zeptá se a postaví mě na zem. „proč jsi se vrátila?“
„To tvůj a Angelin dopis, a taky Radek vlastně“ usměju se na něj.
„Angeli dopis?“ nechápe a zadívá se na ni. Ta jen pokrčí rameny a usměje se na nás. Tom se hned otočí ke mně a já se na něj usměju taky.
„Miluju tě“ zašeptá.
„A já tebe“ Konečně se ke mně nakloní a konečně mě políbí. Konečně po tolika měsících, konečně..
„Už nikdy tě nenechám odejít, už nikdy, ani tebe, ani našeho syna. Nikdy, teď už se mě nezbavíš“ usměje se a já místo odpovědi, ho znovu políbím.