Bláznivá holka na skateboardu 1

„Jak se vám tu líbí? Co tomu říkáš Karino? Není to tu hezké???“
„Mami, proč se jí ptáš? Víš, že velká města nesnáší a my se stěhujeme do jednoho z největších!!! A mimo to podívej se jak se tváří.“ Je to blb, ale má pravdu. Vůbec nechápu, jak mohou být teta se strejdou ochotní opustit naši rodnou vesnici.
Žiji s tetou Ditou a strýcem Valentýnem už od dvou let. Táta umřel, ještě než jsem se narodila při autonehodě a máma když mi byli dva na rakovinu. Takže si mě teta se strýcem vzali k sobě. Mám je ráda i Robina (můj bratranec), ale občas mám pocit, že nikam nepatřím.
Sem se stěhujeme, protože tu strejda dostal dobrou práci. On je právník a na vesnici je pro něj opravdu málo práce. Teta tu pro změnu bude moct nastoupit jako zdravotní sestra v domově důchodců na střídavých ranní a odpolední služby a Robinovi se tu určitě strašně líbí. Vždycky se chtěl přestěhovat do většího města. Jen já jsem jediný morous, který tu kazí náladu. Ach jo!!!
Nastěhovali jsme se do hezkého domu. Svůj pokoj mám opět naproti Rovinovými v podkroví. Zítra začíná škola a já s Robinem se jdeme zapsat do zdejší školy. No…zapsat vlastně ne. To už zařídila teta, my zítra rovnou nastupujeme…to zas bude něco.
Ani nevím, jestli se mám těšit? U nás na vesnici jsem moc kamarádů neměla a počítám s tím, že tady to nebude o moc lepší, ale u nás jsem lidi znala a věděla jsem, co od nich můžu čekat.
Ještě, že tu můžu mít svoje knížky, skateboard a elektrické klávesy bez toho bych se prostě nepřestěhovala. Knihy hltám jedním soustem, na skateboardu jsem lepší než někteří kluci od nás z vesnice a na klávesy hraji taky poměrně slušně. Občas jimi lezu na nervy Robinovi, když mě naštve.
Jsem strašně nervózní z toho nástupu. Já nastupuji do druhého ročníku a Robin do třetího. Je jenom o 6 měsíců starší a už je o rok víš. Já jsem 27. září a on 2. dubna stejného roku. To je tak strašně nespravedlivý, ale co já s tím nadělám? Nic!!!
Na štěstí pro něho on nemá problémy s navazováním nových “kontaktů“ jak sám říká. To já jsem pravý opak, zblbnu, co můžu, když jsem s Robinem chodila do školky, vylila jsem nechtěně naší učitelce pomerančovou šťávu do klína. Robin se mohl potrhat smíchy, a aby toho nebylo málo začal běhat po třídě a vykřikovat, že se pani učitelka počůrala. Určitě si říkáte, že byl prostě malý, ale on tyhle blbosti dělá i teď v osmnácti a získává si tím lidi. No co? Zítra začíná nový školní rok. Snad nic neprovedu!?!


Omyl!!! Sice jsem mé nové učitelce do klína nic nevylila, ale stejně jsem se jí zprotivila. Když mě teta dovedla před třídu, vysvětlila co se děje učitelce a odešla. Já tam stála jako tvrdé Y ve svých tmavě-modrých kalhotách, černém triku s nápisem Black World, které přesně vyjadřovalo mojí situaci, a koukala jsem do země.
Paní učitelka se přede mě postavila a s vlídným úsměvem mi položila ruku na rameno. Byla jsem tak vynervovaná, že když jsem ucítila její ruku na rameni, lekla jsem se jí, jako by byla sedmihlavá saň a o krok jsem ustoupila, čímž dostala celá třída výbuch smíchu.
Úsměv jí zmizel, ale s klidným hlasem řekla:
„Vítejte u nás! Děti tohle je vaše nová spolužačka Karina Drahová.“
„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem zaslechla tetino příjmení.
„Co jste říkala?“ řekla tentokrát bez klidného hlasu a já věděla, že jde do tuhého.
„Já se nejmenuji Drahová.“ pípla jsem.
„Prosím? Děvče nevymýšlejte si! Tím si okolí nezískáte. Vaše matka se nám představila jako Dita Drahová nebo to snad také není pravda?“
„Ano to je, ale to je má teta já se jmenuji Kentová.“
„No dobře!“ odpověděla.
Bylo vidět, že jí to je trapné a tím jsem se jí zprotivila na 100%.
Poslala mě sednout vedle hubené blonďaté dívky se zelenýma očima. Chtěla jsem jí pozdravit, byla to zřejmě třídní kráska a oblíbenkyně, ale z jejího úšklebku jsem pochopila, že by to bylo to poslední, co bych udělala. Má nová třídní, která se jmenovala Šeplavá, jak jsem se později dověděla, mě zbytek hodiny okázale ignorovala. Super!!!
Když skončila hodina, chystala jsem se odejít, ale ještě na mém místě mě za ruku chytla moje nová sousedka a řekla:
„Dám ti radu! Nepokoušej se mi zprotivit, protože kdo si mě zprotiví, zprotiví si i lidi okolo mě! A ještě něco! Vyhýbej se Eriku Drexlerovi z třeťáku. Je můj!!!“
„Bez tvých rad se obejdu!“ řeknu bojovně a vytrhnu se jí takovou silou, až se mi málem složí k nohám.
„Ty…“ zaslechnu poslední slovo, než opustím třídu. Už aspoň vím, proč jsem se do školy těšila jako prase na porážku. Nemám ráda nafoukance a ona je zatím největší jakého jsem v životě potkala. A to jsem v její společnosti byla necelou hodinu! Co budu dělat do konce školního roku??? Asi umřu!!!
Před školou zahlídnu Robina s partou kluků, kterým zřejmě velí černovlasý kluk, který se s ním zrovna baví. No jo! On má pořád nové kámoše. Nemá cenu ho zdravit, když je s kamarády mě nezná. Nahrává mu i to, že má jiný příjmení než já. Když jsem šla okolo, nahodil ten svůj pohled „tebe neznám“ a koukal jinam. Černovlasý kluk se otočil a s posměchem v hlase prohodil:
„Hele kluci ještě jeden nový žák.“ když jsem se po něm otočila, vyjekl:
„Ježíš to je holka!“
„Dík! Už jsem si s tím lámala hlavu.“ řeknu, čímž mu smažu úsměv z tváře a v klidu bez náznaku vzteku odejdu.
„Neznáš jí náhodou?“ zeptá se brunet, a všichni po Robinově uražené odpovědi:
„A odkud asi?“ vyprsknou smíchy.
Ani mi to nevadí. Po pravdě řečeno jsem na tyhle řeči zvyklá. Chodím v chlapeckých kalhotách, mikinách a tričkách a se skateboardem a fotbalovým míčem si rozumím až moc dobře. Zato v kosmetice si přijdu jako ve španělské vesnici. Nemám skoro žádný prsa, za to jsem, jak říkají babičky samá ruka samá noha. Na moje středně dlouhý černý vlasy kšiltovku a jsem kluk jak vyšitý.

Když přijdu domu (dva dny a už je to doma) sednu si na gauč v obýváku a do klína mi hlavu položí Falco (náš zlatý retrívr). Uvědomím si, že bych ho mohla jít vyvenčit a zároveň si prohlídnout město.
Napíšu vzkaz a tak jak jsem byla oblečená do školy, vezmu vodítko a vyrazím ven. Když se vymotáme z ulice plné baráků, jako je ten náš nevíme kam dál. Ke škole??? Blbost!!! Robin tam bude s partou. Falco se na něj vrhne. Robin přijde o kámoše a pak nás oba zabije.
Z úvah kolik by Robin dostal za mojí a Falcovou vraždu nás vyruší mladá žena, která si pohladí Falca a řekne:
„Nehledáš něco?“ v duchu si řeknu:
„Boha! To je to na mě tak vidět?“ a zeptám se:
„Ano! Nevíte kde je tu nějaký park, kam smí i psi?“
„To víš, že vím! Pojď, doprovodím tě.“
Po cestě si povídáme. Ptá se mě, kam chodím na školu, odkud jsem a tak. Když mě dovede k opravdu pěknému parku, poděkuji, ona řekne, že není zač a tak jak se objevila, zmizí. V tu chvíli začne Falco vrčet a já vím, co bude následovat. Určitě viděl nebo slyšel kočku. Jediné co však stihnu, než se mi Falco vytrhne a rozběhne se na druhou stranu parku je zakřičet:
„Falco ne!“ když ho najdu, sedí u klečícího černovlasého kluka z Robinovy party a nechává se od něj hladit. Za ním stojí zbytek party bez Robina a vydává kočičí mňoukání, které mi před chvílí zblblo psa.
Chytnu Faltův obojek a řeknu:
„Falco ke mně!“ Falco oddaně přicupitá a já ještě stihnu směrem k nim prohodit:
„Vy jste fakt blbci!“
Cestou domu provádím svojí uklidňující kůru. Což je debata s Falcem:
„Boha! Jak můžeš naletět čtyřem blbcům, když si hrají na kočky???“ Falco po mě hodí ten svůj psí zbědovaný pohled. Já ho podrbu za ušima a bez dalších řečí jdeme domů.


Další den je stejný jako, každý jiný. Ráno vstávám, jako vždy brzo což je divné, protože o víkendu spím až do oběda. Do snídaně sotva dvakrát kousnu. Nikdy po ránu nejím. Když přijdu do školy. Posadím se vedle své nové namyšlené sousedky. Dokonce už vím, jak se jmenuje. Linda Máchová. V duchu si říkám, že je to znesvěcení Máchovy památky. Nechává mě na pokoji, jen na mě občas vrhne ty svoje pohrdavé pohledy.
Druhou hodinu máme hudebku. Jsem docela v šoku, když v učebně naleznu onu mladou ženu, která mi včera ukazovala park.
„Musí ze mě mít psinu!“ pomyslím si a dělám, že neexistuji.
Nevyšlo!!! Když se posadíme, paní učitelka se ozve:
„Vidím, že zde máme novou žákyni. Jakpak se jmenuješ?“
„Karina Kentová.“
„Dobře. Když už se známe, můžu se tě na něco zeptat?“
„Ano.“
„Hraješ na nějaký hudební nástroj?“ abych nevypadala povýšeně, nebo abych se naopak vyhnula posměchu, vyhrknu:
„Ne!“
„Opravdu?“ zeptá se.
„Ano.“ v duchu bych se nejradši nafackovala. Ví, že lžu! O hře na klávesy jsme se bavili nejvíc. Chápavě se usměje a začne hrát na kytaru. Za sebou zaslechnu Lindu, jak říká:
„Ta a umět na něco hrát? Blbost! To brácha hraje v jedné hodně známé skupině. Jak už jsem říkala a je fakt dobrý.“ v duchu si z toho nic nedělám. Jak jsem stihla za poslední dvě hodiny zjistit je úžasná. Její rodina je úžasná a lidi okolo ní jsou vzduch. Jenomže jí nedochází, že k životu je vzduch velice důležitý. Zbytek školy strávím posloucháním Lindiných narážek na mě, a jelikož neprotestuji, vztekle narážky stupňuje. Nemá totiž ráda, když jí někdo ignoruje a přesně to dělám já!