Bláznivá holka na skateboardu 2

Když přijdu odpoledne domu, napíšu vzkaz a vydám se i se skateboardem a kšiltovkou hledat nějaký plácek na ježdění. Při hledání popojíždím na skateboardu a musím uznat, že se mi po něm za ty tři dny dost stýskalo. Když vyjedu z naší ulice, na druhou stranu od parku, zahlídnu garáže a za nimi menší prázdný plácek s překážkami.
Zkusit štěstí či nezkusit? Toť ta otázka! Připomenu si Shakespeara a s uklidněním, že v nejhorším vypadnu, se rozjedu na plácek s překážkami.
Jezdím si tam asi půl hodinky, a když přeskakuji jednu z horších překážek, všimnu si, že v mé únikové cestě stojí Robinova parta, opět bez Robina. Rychle sjedu, chytnu skateboard a modlím se, aby mě nechali projít.
Nenechali!!! Do cesty se mi postavil Petr Krzka. Menší zrzek oděně ze třídy.
„Boha! Tak mám pocit, že je do tebe blázen Eriku. Pořád na ní narážíme!“ ozve se o trochu větší blonďák jménem David Mlast, který semnou chodí také do třídy a je Petrův nejlepší kamarád.
„Na to mám tak čas…Petře uhni!“
„Snad už nechceš jít pryč?“ zeptá se černovlasý kluk. Musí to být Erik, protože Michal, brunet vedle něj je bratr nejlepší Lindiny kamarádky a spolužačky Marty Dvořákové.
„Představ si, že jo!… Vrať mi tu kšiltovku!“ zařvu na Petra, kterými jí obratně ukradl a míří s ní k nejbližšímu stromu.
„Vrátí ti jí, když mi něco vysvětlíš!“ řekne Erik. Zoufale se podívám na svojí kšiltovku mizící i s Petrem v koruně stromu a přikývnu.
„Proč si naštvala Lindu?“ zeptá se.
„Tím, že se s ní nebavím, jí štvu?“ zeptám se, i když vím o, co jde.
„Ano jsi první člověk, který na ní byl drzý.“ řekne Michal.
„A to víš od sestřičky, že ano?“ odpovím mu.
„Dá se to tak říct.“ řekne, aniž by si uvědomil přátelsky.
„To se dalo čekat…“ pousměji se.
„…Když už mě musíš mermomocí držet za tu ruku, abych neutekla. Tak mi jí nemusíš drtit. Budu jí ještě pár let potřebovat!“ řeknu drze Davidovi a zahlídnu Michalův omluvný pohled.
„Ještě něco zamilovanče?“ otočím svůj bojovný pohled k Erikovi a zahlídnu Michalův nepatrný úsměv.
„Co?“ zeptá se nechápavě Erik.
„No předpokládám, že tohle divadlo je jenom kvůli tomu, že jsem ti urazila Lindu!“
„Dávej si pozor na pusu! Nebo nevíš, s kým mluvíš?“ zeptá se nafoukle David.
„Vím!… Se stejným nafoukancem jako je Linda!“ řeknu, nakopnu Davida do holeně, ten mě pustí a já se i se skateboardem rozběhnu pro kšiltovku.
„Nejsi ty blbá?“ zaslechnu kňučet Davida.
„Možná, ale pustil si.“ křiknu a odstrčím Petra. Opřu si skateboard o strom a s modlením, aby mi neukradli, i ten vylezu na první pokus nahoru. Dolezu pro kšiltovku, a když se opět octnu nohama na zemi, zamávám jim drze kšiltovkou, ukloním se a odjedu po zkratce, které jsem si všimla nahoře na stromě.
Doma se dovím, že má Robin chřipku. Rychlostí blesku vletím k němu do pokoje a vyděšeně se zeptám:
„A kde budu já?“nechápavě se na mě podívá a já dodám:
„Erik ti má nosit úkoly, jestli mě tu zahlédne, máš po kamarádech!“
„A po tom dnešku se ke ztrátě připojí i můj život!“ dodám si v duchu.
„Klid on to ví!“ řekne klidně.
„Cože???“ zeptám se nechápavě.
„Včera po škole mi došlo, že je blbý tě zapírat a že jestli jsou to kámoši, budou se bavit dál.“
„A???“
„Baví až na Davida a Petra.“
„Super, aspoň při jeho návštěvě nebudu muset lézt pod postel…To je strašně vtipný!“ dodám, když se Robin začne smát. Ach ty kluci!!!


„Sakra dávej bacha!!!“ řekne Erik druhý den ráno ve škole, když do mě vrazí a div mi neurazí rameno.
„Jo to jsi ty!“ dodá, když si všimne, do koho vrazil.
„Ne. Čínský Buddha.“ řeknu tiše a on děla jako by to neslyšel.
„Co se aspoň omluvit?“ řekne namyšleně, když okolo přejde skupinka rozesmátých třeťaček.
„Já???“ zeptám se nechápavě. Nekoukala jsem sice na cestu, ale on šel po špatné straně chodby.
„Jo ty!“ řekne, a kdyby okolo neprošla má třídní, asi bych mu jednu vrazila.
„No dobře… Promiňte vaše namyšlenosti, že nedávám pozor na to, kam koukáte.“ řeknu drze, ukloním se a bez jediného ohlídnutí se vydám do třídy. Mám tak náladu se s tím šaškem hádat.
„Ahoj!“ řekne mi Pavla, když se další přestávku usídlím v koutě chodby na nepoužívané skřínce. Nazvala jsem jí “Tajný Úkryt“. Není sem moc vidět a kromě mě sem asi moc lidí nechodí. Pavla je ode mě ze třídy a je taky jediná kdo se semnou baví. Má to štěstí, že má tak bohatý rodiče, že se Lindy nemusí vůbec bát a ona si jí radši nevšímá. Podle Robina je to taková “roztomilá brunetka“. V životě takhle holku nenazval, takže to s ním začíná být hodně vážný.
„Čuss!“ odpovím a šoupnu se, aby si vedle mě mohla sednout.
„Sedáváš tu často nebo se před někým schováváš???“ zeptá se a sedne si. Zavřu knížku, kterou mám rozečtenou a odpovím:
„Od obojího trochu!“
„Smím vědět před kým?“ zeptá se a usměje se.
„Po zahlídnutí Lindina pohledu, když jsem vytáhla knížku asi před ní.“ řeknu. Stačí mi, že mám na krku nervy od té doby, co do mě ten blboun vrazil. Kdyby začala mít Linda do toho všeho řeči, asi by skončila v nemocnici a to je moc brzo, do téhle školy chodím teprve tři dny.
„Kvůli Lindě? Blbost! Jsi jediná, kdo se jí tu dokáže vzepřít.“ řekne a usměje se.
„Ne, ne! To jsi ty!“ řeknu a podívám se na ní nechápavě.
„Protože jejímu tátovi dělá moje máma vedoucí, a i když spolu naši rodiče vychází, Linda si dává bacha. Kdyby to tak nebylo neodhodlalo bych se jako ty jí neposlouchat.“ řekne obdivně.
„Hloupost!!!“ odpovím. Na komplimenty nejsem zvyklá a nevím jak na ně reagovat. Navíc nejsem schopná uvěřit tomu, že by tu byli opravdu všichni ochotni tancovat, tak jak Linda píská.
„Já už půjdu! Máme teď Češtinu a pan učitel Rubeš bude zkoušet.“ řekne a zvedne se.
„Ok! Tak zatím ahoj!“ odpovím a otevřu znova knížku.
„Čau!“ rozloučí se s úsměvem. V klidu si dočtu kapitolu a vydám se do třídy.

„Do Prčic nemůžeš si na toho psa dávat pozor?“ zaslechnu rozzlobený chlapecký hlas, když odpoledne venčím Falca v parku a zasekle čučím do země.
„Co?… Promiň, já nedávala jsem pozor.“ řeknu omluvně a podívám se na špinavého blonďáka, který mi vynadal. Zašklebí se a řekne nepříjemně:
„Tak ho máš dávat. Co kdyby mě pokousal? Toho by sis taky nevšimla?“ řekne snobsky.
„Už jsem se omluvila!“ řeknu nechápavě.
„A kdyby mě pokousal tak by ses taky jenom omluvila?“ řekne a mě pomalu dochází nervy.
„Je mi líto, jestli máš špatný den, ale já ho mám taky, takže ti radím, aby si mě přestal provokovat.“ řeknu nepříjemně.
„A co mi uděláš?… Pošleš na mě toho čokla?“ zeptá se posměšně a ukáže na Falca.
„Radim ti, abys toho čokla odvolal!“ řeknu, protože na moji rodinu nadávat nikdo nebude.
„Promiň. On je vlastně ještě ke všemu prašivý!“ řekne zlomyslně. Neovládnu se a dám mu pěstí. Vyděšeně a překvapeně se na mě podívá a já se slovy:
„Falco pojď! Než se ode mě zkazíš!“ se i s Falcem vydám domů.


„Dneska je fakt špatný den!“ řeknu si v duchu ráno, když jdu do školy a kopnu do kamínku, který leží na cestě. Je teprve půl osmé a já už stihla rozbít hrnek od čaje, říznout se nožem a utrhnout ucho na pověšení u zástěry. Myslela jsem, že se vzteky rozbrečím. Teta jenom vzdychla a zeptala se mě, jestli radši na dnešek nechci někam zavřít. Omluvila jsem se, že už radši půjdu, než něco vyhodím do povětří a vydala jsem se do školy. Jelikož jsem nedávala pozor kam kamínky kopu, neměla jsem právo tvářit se překvapeně, když se nad mou hlavou ozval přísný a zároveň rozzlobený hlas mé třídní učitelky:
„Milé děvče nejdřív se semnou hádáte a teď mi kopete kameny pod nohy. Smím vědět, co provedete příště?“
„Vidíte jí? Oblíká se jak kluk.“ řekne jedna z třeťaček, které tuto scénu pozorují a můžou se potrhat smíchy.
„A taky se tak chová!“ dodá a vyprskne smíchy.
„Tak děvčata!“ řekne má učitelka s úsměvem, a když odejdou, vrátí se ke mně s vražedným pohledem.
„Doufám, že se to příště nebude opakovat. Byla bych nucena vám dát trest nebo třídní důtku.“
„Slibuji, že už se to nestane!“ odpovím a zabořím smutný pohled do země.
„Proč se to pořád opakuje?“ vzdychnu si nahlas, když učitelka a všichni okolo odejdou. Zvednu pohled a zahlídnu Erika, který stojí o kus dál u stromu. Podívám se na něj, a když si všimne, že se koukám na jeho zamyšlený pohled, rozejde se směrem ke škole a řekne posměšně:
„A pak kdo tu nekouká na cestu!“ Když zaleze do školy, vydám se pomalu do šaten s náladou horší než včera.
„Děje se něco?“ houkne na mě Pavla, když těsně se zazvoněním vřítím do třídy a stoupnu si vedle své lavice.
„Všechno ok.“ houknu a vyndám si učebnice na Angličtinu.
Během hodiny se snažím nezkazit alespoň uloženou práci a co nejvíc se vyhýbat starostlivému pohledu Pavly a paní učitelky Klové, kterou na Angličtinu máme. Linda mě nechává v klidu, ale zřejmě byla ráno u té scénky, protože po mě vrhá posměšný pohledy.
„Stalo se něco?“ odchytne mě, po hodině na chodbě paní učitelka Klová, když se vydám i s knížkou do Tajného Úkrytu na skřínku.
„Všechno je v pořádku!“ odpovím. Ještě, aby se mě začala vyptávat, jestli nepotřebuji pomoc a jsem v háji. Nic proti ní a nabízené pomoci, ale už takhle mě moje milovaná třídní nesnáší. Nechci, aby začala rozhlašovat, že má na mě paní učitelka Klová, špatný vliv, a snaží se mi namluvit, že za nic nemůžu. Moc dobře jsem postřehla, že se ty dvě nemají rády.
„Opravdu?“ zeptá se a já poznám, že mi nevěří jako s těmi klávesami.
„Ano!“ odpovím a zakoukám se do země. Povzdechne si a slovy:
„No dobře! Tak ahoj!“ se rozloučí a vydá se do kabinetu. Smutně zvednu hlavu a vydám se tam, kam jsem měla namířeno už před chvílí.
„Podívejte se na ní! To je ta z rána!“ vykřikne jedna z třeťaček, které se ráno bavily, když mě moje třídní dávala kázání.
„A čte si knížku. To je trapný!“ odpoví jí druhá.
„Souhlasím! A co si o tom myslíš ty Eriku? Že je hloupé v našem věku být zabořený v literatuře?“ zeptá se třetí Erika, který jde zrovna okolo.
„Podle mě je to stejně hloupé jako dloubat do člověka, který si svojí šikovností dokáže sám nadělat nepřátele.“ řekne, ale jeho narážku, že mu přijdou stejně trapné, jako já pochopím jediná.
„To, že ryješ do mě, pochopím. Koneckonců oba se navzájem nesnášíme, ale že budeš rýt i do svých fanynek bych nečekala, i když jejich obdiv k tobě je tak velký a jejich blbost nevyčíslitelná, že to chudinky ani nepostřehly a toho zřejmě asi rád využíváš!“ řeknu, zavřu knížku a s klidným výrazem se zvednu a bez ohlédnutí odejdu do třídy.