Bláznivá holka na skateboardu 3

„V životě mi nikdo nelezl takhle na nervy! Ta holka je hrozná! Jak může být s Robinem příbuzná?“ zaslechnu Erikův hlas zpoza rohu školy, když se okolo chystám domů.
„Ona není hrozná, tebe prostě štve, že ti kromě Kristy jako ostatní nepadla k nohám.“ zaslechnu Michalův hlas.
„Souhlasím. Už by sis konečně mohl uvědomit, že ne každá holka je jako Linda!“ zaslechnu hlas Kristýny Brazské z Robinovy a Erikovy třídy. Na pohled milé holky, ale většinou jí potkávám s Lindou, Martou a Janou Lubovou také z třeťáku, takže opravdu netuším jaká je.
„My už půjdeme! Kristy sestra má svátek, takže než mi zmizí, chci jí vzít do cukrárny.“ zaslechnu Michala a schovám se za schodiště od zadního východu školy. Když odejdou, vydám se jako by se nic nestalo domů. K mé smůle, ale hned na rohu narazím na Erika, který ještě neodešel. Hodí na mě vražedný pohled a já se s černým svědomím, které je na mě asi vidět vydám co nejrychleji domů. Nesnáším, když, mě někdo odposlouchává a proto se necítím dobře, když něco podobného provedu sama.

„Miluju pátky! Konečně víkend a volno!“ rozplývá se vedle mě ráno Linda, když se dostanu do třídy a sednu si jako vždy vedle ní.
„Rád vidím, vaše nadšení slečno Máchová, ale teď se prosím posaďte. Musím vám všem něco sdělit.“ řekne pan učitel Vamberk. Třídní učitel Robina tedy třetí B.
„K mé velké nevoli musím tuto a druhou hodinu spojit s mou třídou…“
„Jóó!!!“ vykřikne Linda a já leknutím div nespadnu ze židle.
„…Jsem rád, že aspoň vy, slečno Máchová jste spokojená, ale byla byste tak laskavá a nechala mě domluvit?“ zeptá se ironicky.
„Omlouvám se, pane profesore!“ řekne vlezle, až mám chuť zvracet.
„Dobrá pro dnešek to omluvím… Důvodem spojení mé a vaší třídy je, že vaše třídní učitelka, kterou byste měli příští hodinu, a má třída teď z jistých zdravotních důvodů nebude schopná dnes přijít do školy… Takže buďte tak laskaví a i s taškami se přesuňte na hřiště, kde už čeká má třída.“ řekne a pohybem ruky nás vybídne, abychom se seřadily ke dveřím. I se svým baťohem si stopnu sama do zadu řady a vydám se za svou třídou na hřiště. Když zahlédnu třeťáky, z nichž většina hraje fotbal a zbytek sedí na lavičkách, vydám se pod velkou vrbu a usadím se pod ní. Chvíli koukám, jak se pokouší pár třeťaček a holek od nás ze třídy hrát fotbal a když jsem si jistá, že mě si nikdo nevšímá, vytáhnu knížku, kterou jsem se včera pokoušela rozečíst, ale jelikož byl můj špatný den, nepovedlo se.
„Nechceš si s námi zahrát?“ zaslechnu dětský hlas a zvednu hlavu. Kus ode mě stojí tak dvanáctiletá dívka a v ruce drží fialový míč, zřejmě chodí na gympl propojený s naší školou.
„Myslím, že nikdo není tak trapný a hloupý, aby si šel s vámi mrňaty hrát.“ zaslechnu Lindin posměšný a povýšený hlas. Dívka se zatváří smutně, otočí se a potichu dodá:
„Tebe se nikdo neptal!“
„To děvče má pravdu. Je vidět, že aspoň ti malí ještě umějí rozeznat, jaká jsi. Je mi jedno co si o mě myslíš ty a tví přátelé. Určitě mezi těma malýma bude větší zábava než s tebou… Počkej, ráda si s vámi zahraji.“ houknu na dívku, která se s úsměvem zastavila a s batohem do kterého uklidím knížku, se vydám za ní.
„Já jsem Denisa. Pavla říkala, že jsi v pohodě. Je to moje sestra, ale nerada si semnou na veřejnosti a před kamarády hraje. Prý je to trapný.“ řekne, když se s ní vydám k menšímu hřišti naproti fotbalovému.
„Tohle sourozenci dělají vždycky, když jsou starší.“ řeknu a usměji se. Ta dívka je sympatická a je Pavle opravdu hodně podobná.
„Linda je opravdu zlá. Měla jsem strach, abys mi nevynadala, když jsem viděla, že stojí kousek od tebe i s tou její hloupou kamarádkou.“ řekne a já jsem v tu chvíli vděčná, že přišla. Určitě měli něco v plánu. No co? Naštěstí mě před tím zachránila.
„Tohle je Petr…“ ukáže na třináctiletého roztomilého blonďáka, který na mě vyděšeně kouká, když dojdeme na hřiště.
„…tohle Dan…“ kývne hlavou k brunetovi, který sedí na prolézačce a usmívá se od ucha k uchu.
„…A tohle je Alex.“ dodá a ukáže na černovlásku, která se opatrně usmívá, ale nevypadá moc šťastně spíš pobledle.
„Ahoj já jsem Karina.“ řeknu a usměji se.
„Tak co budeme hrát?“ zeptám se, když odložím batoh na zem.
„Kolo, kolo mlýnský!“ zaslechnu Erikův posměšný hlas a otočím se. Stojí ani ne dva metry za mnou i s Lindou a tím jejím ocáskem Martou.
Chystám se mu něco říct, ale Alex mě předběhne a ne zrovna přátelsky řekne:
„Nech nás na pokoji.“
„Snad si nemyslíš, že bude poslouchat hloupého prcka, jako jsi ty?“ řekne Linda posměšně a Marta se začne chechtat.
„To třeba ne, ale ty by sis před ním neměla dovolovat na jeho mladší sestru, když už si do něho tak zamilovaná! “ řekne Denisa, a když se Linda začne tvářit dost vyděšeně, začnu se smát.
„Eriku promiň já to tak nemyslela. Nevěděla jsem, že je to tvoje sestra.“ řekne a když Erik se vztekem, že se mu opět nepovedlo mě naštvat, odejde a Linda se za ním i s ocáskem rozběhne, začneme se smát všichni.
„Ty jsi opravdu jeho sestra?“ zeptám se, Alex nevěřícně. Přikývne a zahledí se do země. Nechápavě se na ní podívám a Denisa řekne:
„Víš, starší spolužáci, jí hodně šikanují a on se jí dost často ani nezastane. Navíc se za ní stydí.“
„On za ní?“ řeknu nevěřícně.
„To za něj by se měli lidi stydět… Můžu se přiznat, že většího hňupa jsem ještě nepotkala.“ dodám povzbudivě a usměji se na Alex, která mi úsměv oplatí, a vrhneme se konečně na nějaké míčové hry.
„Počkej!… Stůj! Byla bys tak laskává a vzkázala Robinovi, že dneska přijdu na to doučování?“ zastaví mě Erik před školou, když se šnečím krokem vydám domů.
„Hm.“ řeknu nezáživně a v mysli plánuji, kam se uchýlím, abych se mu vyhnula. On se nabubřele otočí a vydá se zpátky do školy. Doma tetě a Robinovi oznámím návštěvu, čímž si zpečetím osud. Teta mě po obědě donutí vzít si růžoví (dost fuj!) tričko a holčičí rifle (Brr!) odporně hnusné modré pastelové barvy. Podle jejího úsudku vypadám úchvatně. Podle svého jako debil s velkým D!!! Když začnu protestovat, že mi to může způsobit vážnou psychickou újmu, vykoukne z protějšího pokoje Robin a začne dost blbě čučet. Počkám, až se teta otočí a poté se chytnu za krk a začnu dělat, že zvracím. Teta si mě všimne a řekne:
„Tak Kari! Jsi přece dívka! Tak se tak můžeš přece jednou za čas obléct a chovat.“
„Ale proč zrovna dneska?“
„Protože za Robinem přijde návštěva!“
„Tak oblíkni jako debila Robina a mě vynechej. Mě je ten nafoukaný hňup ukradený!“
„Mluv slušně! Až odejde tak se budeš moct převléct.“
„V tom případě začnu Robinovi pro úkoly chodit sama.“
„On potřebuje někoho na vysvětlení látky.“
„A kvůli tomu na sobě musím mít tohle?“ zeptám se zděšeně a zatáhnu za (dost fuj!) tričko, který na sobě mám zhruba dvě minuty.
„Ano a konec diskuzí!“
„V tom případě zalézám do komory.“
„Musíš si udělat úkoly!“
„V tom případě si je půjdu dělat tam!“ řeknu si tentokrát jenom v duchu, protože kdybych to řekla nahlas, teta by byla schopná mě držet v jídelně u stolu, dokud by neodešel.
Po rychlé změně mého stylu se vydám k Robinovi do pokoje. Sednu si k němu na židli od počítače a řeknu:
„To si s tím maroděním nemohl počkat do prázdnin?“
„Sorry!“ řekne s tím svým přihlouplým úsměvem a já pochopím, že má zase něco v úmyslu.
„Přestaň se tak blbě šklebit!“
„Promiň! Ale buď ráda, že tě v tom nenutí do školy.“
„To jo, ale proč zrovna kvůli tomu tvému přihlouplému kamarádovi? Ví přece, že pokud mi někdo nesahá na knížky, skateboard a klávesy tak vůbec nevím o jeho existenci!“
„Třeba ví o tom, že tě holky šikanují. To víš, Lindu si nesmíš rozhněvat, jinak po tobě půjdou všichni.“
„Jak víš o Lindě?“
„Je to nejhezčí holka na škole. Čtvrťačky jsou moc starý. Prvačky moc mladý a mezi třeťačkami žádná extra kráska není. Jediný kdo z ní neblázní je…“
„Robine, to mě nezajímá! Já chci vědět, jak si přišel na to, že by mě Linda šikanovala?“
„A nešikanuje tě snad?“
„Tak moc, aby mě teta k její touze upravovala ne.“
„Hm… Taky mi to přijde divný. Vypadáš v tom jako holka.“
„Já jsem holka. Jestli ti to za těch 17 let nedoteklo.“
„Ale teď tak i vypadáš!“
„Ale stejně tě pořád přeperu.“
„Pchá!“ aniž bych zaváhala, vrhnu se na něj a začnu ho lochtat. Když začnu vyhrávat, ozve se ze zdola teta:
„Co kdybyste toho tam nahoře vy tři nechali?“
„Cože?“ řeknu nechápavě Robinovi.
„Podívej se mezi dveře!“ řekne Robin znova s tím svým přihlouplým úsměvem. Leknutím spadnu z postele a hned mi dojde, že Erik mezi těma dveřmi stojí od samého začátku. Když okolo něj projdu ven z pokoje, všimnu si, že se posměšně usmívá, ale to mi je jedno. Díky tomu poslouchání už mu totiž možná konečně došlo, že mu jako zbytek školy k nohám rozhodně padat nebudu!
Po půl hodině úkolů ve svém pokoji si uvědomím, že bych mohla vykartáčovat chlupaté příslušníky rodiny. Což znamená Falca a Shadowa (náš černý perský kocour). Shadowa najdu jako při každé cizí návštěvě pod skřínkou mezi mým a Robinovým pokojem. Lehnu si jako vždy na břicho a začnu ho přemlouvat, aby vylezl.
„Shadow vylez! Já vím, že se bojíš, ale ta nová návštěva tě může nechat v klidu jako mě. Stejně je to jako vždycky jeden z Robinových kamarádů!“ vzdychnu a zahledím se mu prosebně do jeho zelených kočičích očí.
„Já myslel, že se ten retrívr jmenuje Falco… a mimo to, nespletla ses? Myslím, že by se do té škvíry nenacpal!“ aniž bych zvedla hlavu, řeknu se zaťatými zuby.
„Zmiz! On se tě bojí!“ otočím hlavu ke schodišti a křiknu:
„Falco! Pojď mi prosím tě pomoc!“
„Snad na mě nepotřebuješ posily?“ zeptá se posměšně.
„To si uhodl! Na tebe opravdu ne. A víš proč? Protože ty jsi jenom namyšlený neškodný hňup, který se nedokáže bránit ani slovně.“ setřu ho a kleknu si. Má chuť mě asi zabít, ale jelikož se vedle mě objeví Falco, který vytuší co se děje a zavrčí, rozmyslí si to.
„Prosím tě vysvětli mu, že se tohohle…“ řeknu Falcovi a ukážu na Erika.
„…nemusí bát!“ dodám. Falco strčí hlavu do škvíry, zaštěká a během pár vteřin mi Shadow skočí vznešeně do klína. Pohladím Falca vstanu a řeknu:
„Pohlaď si ho!“
„Cože?“ vykulí na mě oči.
„Bojí se tě a já pro něj při každý tví návštěvě nemíním lézt!“ odpovím. Je vidět, že by mi to s radostí dopřál, ale přemůže se a pohladí ho. Shadow spokojeně zapřede. Vyskočí mi z náruče a s Falcem čeká na to, co bude následovat.
„Dva pánové na vykartáčování račte!“ mazlíčkové se přemístí do pokoje a já bez jediného ohlédnutí zapluji za nimi a zavřu dveře.
Když po čtvrt hodině kartáčování vylezu z pokoje, vydám se i s nimi v patách do kuchyně. Mazlíčci se vrhnou v obýváku na gauč a já v kuchyni (máme jí propojenou s obývákem) před tetu na kolena. Zatnu ruce jako při modlení a začnu prosit:
„Už to můžu svléct?“ teta se usměje a řekne:
„Už odešel?“
„Bohužel ne, ale mě už ty kalhoty škrtí a podívej, jsou mi krátký!“ postěžuji si nešťastně.
„To bude tím, že jsou to třičtvrťáky“
„Teto, prosím! To triko je příšerně růžoví a kouše.“ na důkaz toho se začnu škrábat a ošívat. Najednou za sebou zaslechnu smích. Otočím se a spatřím Robina a Erika, kteří se smíchy neválejí div na zemi.
„Teda Kari…“ ozve se Robin.
„Ty umíš hrát i divadlo? To bych do tebe neřekl.“ vstanu a s vražedným klidem řeknu:
„Jdu se převléct.“ teta se na mě překvapeně podívá a já dodám:
„Stejně to už jde domu.“ pomalu se vydám do svého pokoje. Převléknu se do věcí na spaní a i s knížkou si zalezu pod deku.