Bláznivá holka na skateboardu 4

„Já ho zabiju! Ne já ho nezabiju! Budu ho mučit dokavaď se mi neomluví.“
„Co se děje?“ zeptá se teta, když se už převlečená objevím u snídaně a vrhám vražedný pohledy na Robinovu prázdnou židli.
„Ukradl mi klávesy! Já ho zabim!“
„Ano! Prosil mě, abych ti to vyřídil. Je s Erikem v garáži a Erik si to chtěl zase po čase zkusit.“ Zkusit? Já toho strejdu zabiju! Všichni v tomhle domě vědí, že z nich bez dovolení nesmí setřít ani prach a milostpán si je půjčí. Dopiji čaj a plná vzteku se vydám do garáže. Ještě než tam vlezu, zaslechnu znělku z Bethowenovy Osudové a hned po tom Robina:
„Ty jsi jak Karina! Tímhle mě dovádí k šílenství, když jí něco provedu.“
„Tentokrát to nebude jenom hudbou!“
„Kari ty… ty už jsi vzhůru?“
„Jak to že sis je pučil a bez dovolení?“
„No já… já…“
„On se tě chtěl zeptat, ale ty si ještě spala.“ v tu chvíli si uvědomí, že na sebe práskl, že byl v mém pokoji, když jsem ještě spala a otočí se ke klávesám.
„Já tě zabim.“
„Já to věděl… ale můžu si je zatím půjčit? Prosím.“
„No jo co s tebou mám jiného dělat?“ řeknu a padnu nešťastně do starého křesla, které tu skladujeme.
„Děkuji.“ zaraduje se Robin. Najednou se na mě podívá Erik tím svým vítězným pohledem a řekne:
„Když máš o ně takoví strach… co kdyby si nám zahrála první?“ v tu chvíli ztuhnu. Hraní na veřejnosti mi dělá problémy a Robin to ví.
„To nepůjde… nikdy sem neviděl nervově labilnější osobu než jí před publikem.“ začne se Robin smát, ale svým způsobem se mě i zastane.
„Nervní nebo neumí?“ rýpne do mě Erik a já to po chvíli nevydržím a řeknu:
„A co si bude milostpán přát?“
„Robin říkal, že ho štveš vážnou hudbou, ale nebudeme ho trápit. Zkus nějakou novinku.“
Zahraji jednu ne zrovna novější písničku z Hříšného tance, a bez náznaku úšklebku nebo něčeho, čím bych ho vyprovokovala, si sednu do křesla.
„Vidíš, Robine? Stačí, když jí pouze naštveš anebo je možné, že prostě neodolala možnosti mě nějak okouzlit.“ řekne povýšeně a začne se smát. V tu chvíli prasknou všechny nervy, které jsou už tak nakřáplé z toho všeho co se děje okolo a já po něm skočím, aniž by to čekal a stačil se bránit. Jeho smůla, protože když nás od sebe teta odtrhne, on odchází s rozseklým rtem a já musím do konce týdne mít nádobí. Což mi vůbec nevadí. Je přece sobota!
Během oběda na který u nás zůstal, jsem si přenesla zpátky do pokoje klávesy a vymluvila jsem se, že nemám hlad. Což ve skutečnosti opravdu nebyla moc velká lež. Po té jsem umyla nádobí. I po něm. (Vrr!) A vydala jsem se s Falcem do parku na procházku. Byla jsem na Erika naštvaná, ale na to co jsem mu udělala ještě víc. Linda je do něj blázen, a jestli se to doví? Zabije mě!
Když dorazíme do parku, padnu na první lavičku, kterou uvidím a začnu přemýšlet, jestli by mi Linda dala taky pokoj, kdybych jí jednu vrazila. Falco, která vycítí mojí náladu, mi položí hlavu do klína a já ho začnu škrábat za ušima.
„Pročpak je moje oblíbená žákyně smutná?“ zaslechnu nad sebou známý hlas a zvednu hlavu. Falco nevrle zavrčí a já ho pohlazením uklidním.
„Dobrý den paní učitelko, pane učiteli.“ ti dva spolu chodí, já to věděla.
„Tak co se stalo?“ zeptá se, paní učitelka Klová, a ze mě se podívá na pana učitele Radana. Je to náš nejmladší učitel. Vyučuje češtinu a kluky má na tělocvik.
„Přemýšlím.“
„No to jsme si všimli.“ řekne a i s paní učitelkou si vedle mě sednou každý z jedné strany.
„Ale mě opravdu nic není.“ řeknu, když zahlédnu jejich nevěřící pohledy.
„Jsi si jistá?“
„Ano. Lhala jsem jen jednou a stále mě to mrzí.“
„No dobře tak teda v pondělí na shledanou.“
„Ahoj Kari.“
„Na shledanou.“ odpovím a v duchu se uklidňuji, že jsem zas tolik nelhala. Mně se nic nestalo. To Lindě šplouchá na maják a Erik má rozseklý ret. Erik! Kde se tu k sakru bere? Houby! Já mu do cesty nelezu. To on je všude kde já. Stoprocentně se rozhodl, že mě bude takhle otravovat, protože jsem mu místo padání k nohám rozsekla ret.
„Čau.“ řekne a sedne si vedle mě jako by se nic nestalo.
„Hm.“ řeknu a sleduji, jak hladí Falca.
„Naštval jsem tě?“ zeptá se mě a já mám chuť ho znova praštit.
„Ne.“ zalžu.
„Mě lhát ti problémy nedělá?“ zeptá se přemoudřele.
„Ne.“ zopakuji.
„No tak.“ řekne suše.
Máš smůlu, lezeš mi na nervy. Linda by mě zabila a... uvažuji v duchu a nahlas dokončím:
„Nemám čas… Čau.“
„Co kdybychom uzavřeli mír?“
„Ne.“
„Opravdu si to nerozmyslíš?“ řekne a chytne mě dost silně za ruku.
„Ne.“ řeknu a po cestě domu si třu bolavou ruku.

„Dobré ráno.“ řeknu a nenápadně schovám ruku do kapsy u mikiny. Teta nemusí vidět tu modřinu, co mám potom včerejším, Erikově přátelským stisku.
„Nestalo se ti něco?“ zeptá se mě a já se v duchu sama sebe zeptám:
Pane bože, to se všichni zbláznili? Co by se mi asi tak mělo stát? A odpovím tetě:
„Ne. Jsem v pořádku, teto.“
„Opravdu?“ zeptá se nedůvěřivě.
„Ano… Ááá!“ zaječím zděšeně a na poslední chvíli se chytnu stolku, abych sebou šokem nepraštila o zem.
„Karino děje se něco?“ vykřikne zděšeně teta.
„Co ten tu zase dělá?“ řeknu a vyděšeně koukám na zahradu, kde Robin s Erikem dovádějí s Falcem.
„Přišel před chvílí. Chtěl se omluvit ještě jednou za své včerejší chování. Taky by ses mu měla omluvit za to, že jsi ho uhodila.“
„Ani z legrace.“ řeknu potichu.
„Dojdi pro ně prosím tě. Bude oběd. Doufám, že dnes jíst budeš?“
„Jasně teto, budu… Kluci oběd.“ křiknu mezi dveřmi a prohnu se v kříži po té, co na mě skočí Falco a málem mě srazí k zemi. Kluci si dojdou umýt ruce a po té se všichni sesednou ke stolu a vrhnou se na oběd. Moc dobře si všimnu, že Erikovy moje nafialovělá ruka neušla, ale naprosto ho ignoruju.
Když se najíme, umyji nádobí a unuděně padnu na gauč.
„Nechceš si jít s námi zahrát fotbal?“ zaslechnu Robina a vyděšeně se na něj podívám. Fotbal umím, ale nikdy mě nepozval a zvlášť když hrál s kámoši.
„Jasně.“ řeknu a zahlédnu Erikův posměšný odfrk. Vydáme se na hřiště ke škole a po cestě se k nám připojí Michal. Kupodivu se netváří vůbec překvapeně, že jdu s nimi a po chvíli si semnou začne i povídat a přijde mi o hodně víc v pohodě než Erik.
Na hřišti se rozdělíme. Já hraji s Michalem a Robin s Erikem. Všimnu si, že Robin, který je stejně, jako Michal v bráně se na Erika vítězně usmívá. Najednou si také vědomím, že se v hledišti objevila Linda s Martou a u nich Jana Lubová a kousek od nich Kristýna Brazská.
Když dohrajeme je to 6:4 pro mě a Michala. Michal mi pogratuluje ke slušnému výkonu, a když se otočím k soupeřům, zahlédnu Erikův naštvaný a Robinův „tebe neznám“ pohled. Najednou se ozve Linda naštvaná, protože jsem porazila jejího miláčka a řekne:
„Eriku věděl si, že je Karina předělaný kluk?“
„To se dalo čekat.“ řekne Erik. Michal se mě chce zastat, ale já ho zaseknu a řeknu:
„Nedělej to. Pořád lepší blbý kamarádi než žádný. Vlastní zkušenost.“ Mrknu na něj a vydám se domu.
Když přijdu domu, vezmu skateboard a vydám se na plácek za garážemi. Kde teď nikdo nebude, protože všichni gratulují Erikovi a Lindě jak my to perfektně nandaly. Po nějaké době si sednu na jednu z překážek a jenom pohledem zkoumám kamínek na zemi.
„Boha snad netrucuješ?“ ozve se nade mnou známý hlas. Leknutím vstanu a udělám dva kroky vzad.
„Sorry jestli jsem tě vyděsil.“ řekne hlasem z kterého je znát, že mu to spíš dělá radost.
„Co chceš?“ řeknu a udělám ještě jeden krok do zadu, protože se ke mně stále přibližuje.
„Co je? Snad se mě nebojíš? Vždyť si říkala, že jsem jenom neškodný namyšlený hňup.“ udělám další krok do zadu, čímž zády vrazím do zdi jedné z garáží.
„O co ti k sakru jde?“ vykřiknu vztekle, protože se pomalu dostávám do úzkých.
„Jak to myslíš?“ řekne nechápavě.
„Česky.“ řeknu, chytnu, skate a chystám se odejít. Ale on mě chytne za ruku, přirazí zpátky ke zdi a řekne:
„Nechoď.“
„Sakra Eriku. Jdi se léčit. Nejdřív mě něčím naštveš a pak děláš jako by se nic nestalo… Pokud ti vadí, že tě ve fotbale porazila holka tak se uklidňuj Lindinou teorií. To se přece dá čekat.“
„Ty se umíš jenom vztekat!“
„A co mám dělat jiného? Nikdy se nevztekám víc než, když sem s tebou.“
„Ale…“
„Čau!“
„Boha jak může být někdo tak blbý?“ řeknu si potichu a vydám se domu.
„Ááá!“
„Neřvi!“
„Pusťte mě vy blbci!“
„Až mi dáš pusu!“ řekne David a přihlouple se usměje.
„Nikdy!“
„Petře víš, co máš dělat?“
„Au. Ta čůza mě zase kopla… Co čumíš? Musíme jí chytit!“
„Nechte jí, ta nikomu nic neřekne." řekne Erik, když od nich utíkám pryč. Kluci odejdou s Erikem v čele a já mám takový pocit, že to měl naplánovaný.


Druhý den se dovím, že si máme přinést 50Kč na prohlídku Trosek kam pojedeme ve středu. Společně s třetí B. Párkrát si všimnu Petra a Davida jak pokukují směrem ke mně, ale říkám se, že koukají na Lindu. Ovšem jen do té doby než David skoro neslyšně řekne:
„Nám neutečeš Kentová!“ a podívá se na Petra, který přikývne. V duchu se modlím, aby teta výlet zamítla, ale ta je naopak ráda, že se dostaneme na čerstvý vzduch.


V úterý se od Lindy dovím asi 50x, že chodí s Erikem. Obejmu jí a i přes její nechápavý výraz řeknu:
„To je super! Tak to už byste mi mohli dát konečně pokoj!“ Nafoukne se k prasknutí a odkráčí, když se potom podívám ke dveřím, všimnu si, že v nich stojí zaražený Erik a Michal, který se snaží před kamarádem zadržet smích, aby ho nenaštval.


Dneska se něco stane. Ty Trosky nebyli dobrý nápad. Sice teď ráno, když stojím tři metry od mé třídy a béčka nevypadá to, ale určitě se něco stane, že já blbec raději nedělala nemocnou.
Když nás naše třídní spočítá a béčko spočítá jejich třídní, pan učitel Vamberk vyrazíme na vlak.
Ve vlaku sedím jako vždy sama a sleduju přírodu. Potom, co dostáváme na Troskách hodinový rozchod, se vydám na vršek Baby. Když se chvilku kochám výhledem, ozve se vedle mě Linda.
„Já ti říkala, dávej si na mě bacha. Tady jí máte, kluci.“ ohlédnu se a zjistím, že mám za zády krom Lindy, která na mě s vítězným úsměvem mrká a odchází Davida a Petra. Trochu mě to vyděsí, protože tu nikdo jiný krom nich není. Oba mi zastaví cestu a David řekne:
„Já ti říkal, že nám neutečeš.“
„Skvělí. Tak si měl pravdu a já můžu jít.“ řeknu a snažím se je obejít.
„Počkej. Kam bys chodila? Času dost.“ odpoví David a já strčím do Petra tak, aby uhnul a já se mohla rozběhnout ke schodům. Po kterých rychle sejdu dolu a sednu si na jedinou lavičku, kterou ani jedna ze tříd nestihla obsadit.
Po chvíli rozdýchávání předešlého šoku si uvědomím, že se ke mně blíží Erik s Robinem. Snažím se dělat, že nic, ale bohužel pozdě.
„Co se stalo?“ zeptá se Robin a sedne si vedle mě.
„Co by mělo?“ odpovím otázkou, abych se z toho vykroutila.
„No to jsme doufali, že nám vysvětlíš, když si tak letěla po těch schodech.“ „Krysa.“ Vymluvím se typickým holčičím způsobem, bohužel jsem, ale zapomněla, že vedle mě sedí Robin.
„Typická ženská.“ Řekne Erik a sedne si vedle Robina.
„Lžeš.“ Utne mou výmluvu Robin.
„Co?“ zeptám se nechápavě.
„Ty se krys nebojíš. Moc dobře si pamatuju, jak si škemrala u tety, ať ti jednu z těch potvor dovolí.“ Erik se na mě překvapeně podívá a já se tedy opravím.
„No dobře. Tak tedy lidské krysy.“
„Jak to myslíš?“ zeptá se nechápavě Robin.
„Jednoduše. Podívej se na schody.“ Řekne Erik, kterému došlo a co jde a Robin se ohlédne na schody, po kterých jde Petr s Davidem a omluvně krčí rameny na Lindu, která stojí pod schody a zuří.
„To už tě zase otravovali?“
„Jak zase?“
„Erik mi to řekl.“
„Cože?“ otočím se nechápavě k Erikovi.
„Tušil jsem, že tě budou zase otravovat. Tak jsem to raději řekl Robinovi. Akorát nechápu, proč to dělají, na tohle jsou přece jen moc blbý.“
„Linda, ale nerada bych ji pošpinila, když spolu teď chodíte.“ Vysvětlím.
„Cože?“ zděsí se kluci na stejno.
„On s ní nechodí.“ Vysvětlí mi Robin.
„Ale Linda včera běhala po škole jak nadmutá koza a nejméně stokrát mi řekla, že jste čerstvě zamilovaný pár.“
„To ona vypráví pořád. Asi tě jen chtěla naštvat.“ Vysvětlí Erik.
„Naštvat? Ale mě je přece úplně jedno, s kým chodíš.“ Řeknu nechápavě a pozoruju Lindu, jak vzteky rudne, že sedí Erik u mě a Robina.
„Omluvte mě na moment.“ Zvedne se Robin a vyrazí za Pavlou. V tu chvíli se střetnu s Erikem pohledem a trochu mě překvapí jeho posmutnělý výraz. Neřekla jsem snad nic špatného. Nebo jo? Vrtá mi hlavou, ještě když jedeme vlakem zpátky domů. Erik se nastěhuje ke mně a Robinovi do kupé. Údajně chce jen naštvat Lindu a tak mi jeho přítomnost ani moc nevadí. Konec koncům já Lindu nemám ráda a touhle provokací se výborně bavím.