Lotosový květ - 11.část

Všichni přítomní až na barona se po té trapné příhodě rozpačitě rozešli. Přistoupil ke své dceři a krátce si odkašlal, ani nečekala, až začne mluvit, bleskla po něm zlostným pohledem, otočila se a odběhla znechuceně do svého pokoje. Prudce za sebou zabouchla dveře a chystala se usednout na postel, najednou její oči zabloudily ke stolku a překvapeně se rozšířily, spatřila tam velkou křišťálovou mísu s vodou a v ní spoustu nějakých květin, takové dosud nikdy neviděla. Přistoupila k nim a zvědavě si je prohlížela. Napůl rozvinuté květy byly fialkové, a zvláštně tvarované, mezi nimi bylo několik malých tmavě zelených lístků srdcovitého tvaru. Na straně si všimla nějakého složeného archu papíru a nedočkavě jej vzala do ruky. Bylo na něm něco napsáno, tím zvláštním písmem, které viděla tenkrát večer v Adamových knihách. Zmocnil se jí vzrušující pocit, pochopila, od koho ty květy jsou, musel je sem tajně dát hned ráno, jakmile odešla. Zklamaně ale povzdechla, protože moc chtěla vědět, co je obsahem. Když však lístek otočila, zaradovala se. Bylo tam napsáno zřejmě totéž, jen v její řeči. Rozrušeně zamrkala a četla.

Ach má Lakšmí,
tvoje záře
mne oslepila docela,
z očí tvých a jasné tváře
dalas mi perly udělat.
Z mých temnot ke světlu se zdvíháš,
jsi Padma, lotos přečistý,
v květu tvé lásky lesk perleti se míhá
a slunce svit plá ti na listy...

Adrianě se roztřásly ruce a z očí jí nezadržitelně začal stékat proud hořkých slz.
Četla pak tu báseň, vyjadřující něžné vyznání, ještě několikrát, nemohla se jí nabažit.
V duchu si jej představovala, jak se v době, kdy všichni usedli ke snídani, tiše proplížil chodbou, aby jí zde připravil tohle milé překvapení, to ale ještě netušil, jak nepříjemně pro něj skončí dnešní den.
Měla obrovskou zlost na hraběte, že jej dnes tak hluboce urazil, a také na otce, který ani slůvkem nezasáhl. Její srdce sevřela úzkost, že již za měsíc si bude muset obléknout svatební šaty, které už v této chvíli z celé duše nenáviděla, a říct své vynucené ano muži, který jí byl lhostejný a odporný…
Vtiskla na lístek něžný polibek a vložila jej do zásuvky. Pak přistoupila k misce a jemně pohladila ty nádherné a vzácné květy lotosu, které Adam zřejmě vypěstoval jen pro ni. Utřela si slzy, zamkla dveře, svlékla se a ulehla do své postele.
Byla naprosto vyčerpaná, nehodlala jít ani k večeři. Nechtěla už dnes vůbec nikoho vidět.
V duchu se již pevně rozhodla pro jistý druh pomsty, již toužila v brzké době vykonat, než se za ní naposledy zavřou dveře jejího rodného domu.
„…promiň, chůvičko, ale asi ten slib, který jsem ti dala, nedodržím…“ pomyslela si se zasněným úsměvem na rtech, zachumlala se do peřin a pak konečně spokojeně usnula…
……………………………………………………………………………………………………....................................................

Jižní Pandžáb, palác mahárádži Nazíra Chání Hassana, o dva dny později…

V přítmí obrovského pokoje, bohatě zdobeného obrazy, sochami a drahocennými vázami ležel na lůžku pod vzdušným baldachýnem asi šedesátiletý muž, oděný v černém, zlatem vyšívaném rouchu. Na hlavě měl bílý turban, na němž se nad čelem skvěla zlatá brož ve tvaru vztyčené kobry.
Jeho olivově snědou, stříbrem protkaným plnovousem zdobenou a několika hlubokými vráskami poznamenanou tvář rozjasňovaly oči zlatavé barvy jantaru, v té tváři ale byla patrná velká bolest a utrpení, přesto se zaujetím naslouchal tiché melodii sitary, znějící
za závěsem v rohu místnosti.
Ozvalo se zvučné zaklepání a dovnitř vstoupil velitel královské stráže, Bharat.
Muž k němu obrátil v naději svůj pohled a ihned se zeptal.
„Měli jste úspěch při pátrání? Našli jste ho?“ Jakmile to vyslovil, zvuk sitary ustal, rozhrnul se závěs a přiběhla k nim asi dvacetiletá dívka. Byla oděná v hedvábném modrém sárí, její černé lesklé vlasy jí splývaly až k pasu.
„Tak mluvte přece, Bharate! Našel jste mého bratra?“ zeptala se i ona naléhavě.
Velitel jen rozpačitě zavrtěl hlavou a pak tiše odpověděl.
„Ne pane, obrátili jsme naruby celý Pandžáb, několik hlídek se rozjelo i do okolních krajů, pátrali jsme na všech místech, kde prý byl spatřen, ale po vašem synovi není nikde ani stopy. Je mi to opravdu moc líto…“
„To není možné, přece se nepropadl do země!“ řekl rozrušeně Nazír.
„ Pane, vedle v místnosti ještě čeká nějaký starý muž, chce s vámi hovořit. Údajně jej znáte, já jej ale tady ještě nikdy neviděl. Říká, že vám chce sdělit něco velmi důležitého. Mohu jej vpustit dovnitř?“
„Samozřejmě, ať vejde…“ odvětil Nazír.
Po chvíli vstoupil dovnitř onen muž a tvář mahárádži se roztáhla do širokého úsměvu.
„Vy, Rándžite? To není možné, myslel jsem, že jste mrtev!“ zvolal radostně a pokynul mu, aby se vedle něj posadil.
„Tak to určitě nejsem, výsosti, jak račte vidět,“ zasmál se stařec, sklonil na okamžik hlavu k sepjatým rukám a pak pokračoval.
„Jsem rád, že vás znovu po těch dlouhých letech vidím, pane, i tebe, princezno Rukminí, vyrostla z tebe krásná dívka.“ Pak se znovu obrátil na muže.
„Doneslo se ke mně, že hledáte svého syna, prince Amara. Mohu znát důvod? Víte moc dobře, že se musel dlouhá léta ukrývat.“
„Zajisté, příteli, ale mé dny se již naplnily, moje nitro drásá vleklá krutá nemoc, která mi bere veškerou sílu a stravuje vnitřnosti.
Je to můj jediný syn, a navzdory tomu, čím je, musí převzít trůn. Nyní se již o jeho bezpečí nebojím, vůdce sekty Hádží byl konečně nedávno chycen a zabit mými muži.
Julia, Amarova matka, žila jen krátce po mém boku, ale velmi jsem ji miloval. To, co se tenkrát stalo, hluboce poznamenalo můj život, do smrti si budu vyčítat, že jsem ji před nimi neochránil. Mám také velké obavy, že ani Amar mi to zřejmě nikdy neodpustí. Vy snad víte, kde nyní je?“ zeptal se s patrnou nadějí v hlase.
Starý muž s úsměvem pokývl rameny a tajemně rozhodil ruce.
„Najděte mi ho, přesvědčte jej, přiveďte sem, dám vám na cestu stráže i spoustu peněz!
Chci jej, než navždy opustím tento svět, ještě přitisknout na svou bolestí zmučenou hruď a pak mu předat, co mu právem prvorozeného patří.“
Rándžit souhlasně přikývl a v koutku Nazírova oka se objevila slza, která po chvíli stekla po vrásčité tváři a vpila se do jeho roucha…