Bláznivá holka na skateboardu 7

„Ahoj.“
„Čau… Tohle ti posílá teta. Než jsem odešla tak mi to vnutila.“
„A nemám mít strach, včera si vyhrožovala smrtí. Nebo to snad nebylo na mě?“
„Bylo, ale mám lepší nápad jak se ti pomstít.“ řeknu po tom, co si do ústraní položím batoh a rozjedu se na skateboardu k jedné překážce.
„To bych chtěl vědět jak, Krásko.“
„Tebe to ještě nepřešlo? Jednoduše. Pověsím ti na krk Lindu.“
„Jen to ne.“
„Máš smůlu a dokonce budu mít i šanci.“ usměju se, když zahlédnu, jak se k nám blíží Linda a usmívá se od ucha k uchu.
„Ahoj. Mohla bych s tebou mluvit?“ řekne a já s úsměvem řeknu:
„Už mizím.“
„Ale já chci mluvit s tebou ne s Erikem.“ řekne jako by to byla samozřejmost a já div nespadnu překvapením ze skatu. Smířím se s tím, a když zahlédnu Erikův pohled, využiju situace k pomstě.
„Ok.“ řeknu jí a popojdu s ní kus od Erika.
„Po tom vašem vystoupení je ples. Zeptáš se Erika, jestli by semnou nešel? Jsme přece kámošky?“
„No to bych neřekla, ale nevím, pokud nemá někoho jiného tak se zeptám. Víc pro tebe udělat nemůžu.“
„Děkuju.“ řekne šťastně a obejme mě, až se leknu. Já jí přece nic nezaručila.
„Co potřebuje?“ zeptá se Erik, když stejně jako se objevila, zmizí a já si stoupnu před něj.
„Chtěla, abych se tě zeptala, zda s ní půjdeš na ples.“
„Kvůli tomu by tě neobjímala, proboha co si jí řekla?“
„Že půjdeš.“ zalžu a sladce se usměju.
„To není pravda.“
„To možná ne, ale stalo se.“
„Jsme si kvit, ale stejně si mi neublížila. Tak půjdu na ples s nejhezčí holkou ve škole. Ty půjdeš, předpokládám sama?“ bez náznaku nějakého ublížení odpovím:
„Ne. Já tam nejdu. Mám na starost zajímavější věci. A Falco slaví narozeniny tak sním, zůstanu sama doma. Ale to je jedno. Odložíme to na jindy. A mimochodem jsem jí řekla, že se zeptám, ale nic nezaručuju, protože nevím, zda nejdeš s někým jiným. Čau.“ rozloučím se a vydám se domů. Trochu mě mrzí, co se stalo, ale nemá cenu to řešit.
„Jsi doma nějak brzo.“ podiví se teta, když padnu doma na gauč.
„Už mě to nebavilo… Vyzkoušíš si semnou tu roli teto?“
„Jistě.“
„Tak tady máš Robinovu knížku.“


„Docela ti to jde na to, že se to učíš jen tři dny… Máš dobrou paměť po tátovi.“ když se po zkoušení odporoučím znovu na gauč, ozve se telefon a teta ho se slovy:
„Ahoj Robine. To víš, že zkouší.“ zvedne a podá mě.
„Čau jak se máš?“ zeptám se a natáhnu si nohy na gauč. A Shadow se k nim přitulí, aby mi je zahřál.
„Good, ale ty zníš nějak bledě. Děje se něco?“
„Ale tůdle. Mám se tě zeptat, zda by si nešel s Pavlou Matouškovou na ten ples po vystoupení. Je to ta jak si o ní řekl, že je roztomilá brunetka. Tak co?“
„Chtěla by?“
„Jo podle mě se jí líbíš a ona je docela i v poho.“
„Ale je to na tvé narozky.“
„No a? Mě ke slavení stačí Falco a Shadow.“
„Ty na ten ples nepůjdeš?“
„Jak prohlásil Erik, sama? Ne to mě neláká, Falco a Shadow mi sou milejší než celá škola.“
„Dobře. Zítra odpoledne přijedu.“
„Ok. Chceš ještě tetu?“
„Jo. Ahoj.“
„Ano Robine, už se na tebe těším. Ahoj.“
„Tak a co budeme dělat mi dvě?“ zeptá se teta, když zavěsí telefon.
„Pojď na brusle, prosím.“ Zaškemrám.
„Dobře. Tak jdeme.“


„Neděle utekla co?“
„Taky bych řekla, včera jsme s Robinem hráli celí den karty.“
„Kdo vyhrál?“
„Já ani nevím.“
„Hm… už budu muset na hodinu… čau.“
„Uvidíme se na zkoušce.“ rozloučím se s Krystou a vydám se do třídy.


„Půjde?“ zeptá se mě Pavla před třídou a já jen s úsměvem přikývnu.
„Za to máš u mě čokoládu. Dík.“
„Bílou. Jinou nejí.“ Řekne Robin a začne si s Pavlou povídat. Vzdálím se a nechám je o samotě.
Na zkoušce je zábava. Sice s Erikem nemluvím jinak než formou textu, ale můžu puknout smíchy. Robin si svými vtipy dokáže získat i oba vyučující tudíž má u nich asi pro vždy body navíc. Na konci zkoušení nás učitelé pochválí, a Krista se ke mně se slovy:
„Odpoledne zkoušíme, přijdeš?“ přidá na cestě do šatny.
„Jasně. Proč by ne?“
„No. Ty a Erik jste se pohádaly.“
„To ani ne. Jen spolu nekomunikujeme, ale neměj strach, kvůli němu vás ve štychu nenechám, i když po vystoupení se najde lepší klávesista.“
„Blázníš? Od té doby co hrajeme, jsme lepšího neměli.“
„Dík.“ Řeknu potěšeně, a všimnu si, jak Erik trpíc poslouchá Lindu, a se zadostiučiněním se vydám do třídy.

„S kým jdeš na ples? Karino?“ zeptá se mě Krista, když odpoledne zkoušíme na ples.
„Co? Kdo?“ zeptám se zblble.
„S kým půjdeš na ples?“
„S nikým.“ odpovím jako by nic.
„Proč?“ zeptá se Krista nechápavě.
„Já nejdu.“
„To jako zahraješ Krásku, pak s námi a odpochoduješ domu? Proč?“
„Něco už mám.“ řeknu omluvně.
„Spíš někoho.“ zažvatlá naštvaně Erik.
„Ty si hleď Lindy.“ řekne a smutně dodá:
„To je škoda. Jeden kluk se mě ptal jestli by si sním nešla.“ Leknutím mi ujede ruka a zahraju příšerně falešný tón. Erik se na Kristu vyděšeně podívá a já se pokusím o klidný tón a řeknu:
„A neměla si to pozvání předat někomu jinému“
„Ne. Říkal té černovlasé co hraje semnou v kapele. Prý se mu hodně líbíš. Koneckonců se ho můžeš zeptat po zkoušení. Má na tebe čekat venku.“
„Jak milé.“ Ozve se naštvaně Erik.
„A kdo to vůbec je?“ zeptám se a na Erikovu poznámku nereaguju, čímž ho perfektně naštvu.
„Martin Diškant. Jestli ti to jméno něco říká.“
„Ten debil?“ ujede Erikovi.
„To není debil.“ Zaseknu Erika a v klidu začnu znovu brnkat na klávesy.
„To je úplně stejné tele jako Linda.“ Vysvětlím, čímž Erikovi poklesne brada.
„Proboha za co? Za to že tě pozval?“ zeptá se Krista nechápavě a já přestanu hrát.
„Ne. Protože je to magor, nejdřív mě šikanuje a když mu jednu vrazím za to, že urazil Falca tak je ze mě najednou paf.“
„Takže to si byla ty?“ vyprskne Michal smíchy a poprvé se za celou dobu vloží do debaty.
„Ty jsi mu jednu vrazila?“ zeptá se nevěřícně Krista. Neodpovím a s úsměvem na rtech zkouším další tóny.
„To až řeknu klukům.“ Může se Michal potrhat smíchy.
„Já mám pocit, ale že on nebyl jediný u koho jí došli nervy. Že jo Eriku?“
„No já…“ zakoktá se a v Michalově tváři se objeví vyděšený výraz.
„Ač bych mu kolikrát něco takového ráda způsobila, tohle moje práce bohužel nebyla.“ Vysvětlím a všimnu si Michalova opět nezáživného výrazu a Kristýnina úsměvu z kterého je poznat, že ví že lžu. Vyhnu se Erikovu nechápavému pohledu a začnu si znovu brnkat.

Po zkoušení mě čeká setkání s mým obdivovatelem. Ten myslíc si, že mu neodolám se ke mně vrhne s mizícím monoklem pod okem a nafoukaně se zeptá.
„Půjdeš semnou na ples?“
„Leda ve snu a ještě k tomu ve tvém.“ Zašklebím se na něj, mávnu na ostatní a vydám se domů.
„Proč jsi to udělala?“ doběhne mě po chvíli Erik a já se na něj překvapeně podívám.
„Nemám ho ráda.“ Odpovím klidně.
„To nemyslím. Proč si se mě zastala?“ zeptá se a zastaví.
„Já ani nevím.“ Pokrčím rameny.
„Ale byla jsi na mě přece naštvaná.“ Nechápe a vyzvídá dál.
„Asi ne tolik.“ Řeknu klidně a nechápavě na něj koukám. Zaraženě stojí a mě z toho začíná jít nepatrně husina po zádech. Z ničeho nic se jakoby probere a z nečekání mi dá pusu. Jsem z toho mimo a než se vzpamatuju řekne:
„Promiň.“ a zmizí. Chvíli nechápavě koukám za ním a pak, aniž bych věděla proč, se rozběhnu domu.


„Nevěřil jsem, že by mě mohl někdo milovat. A už vůbec, že bys to mohla být zrovna ty.“
„Každý se někdy plete.“
„Dobře. Je vidět, že vy dva hodně cvičíte.“ Ohodnotí nás paní učitelka Klová během další zkoušky a já jsem ráda, že už se Erikovi nemusím koukat do očí. Po tom včerejšku mi to nedělá zrovna moc dobře.
„Karino, Eriku. Stavte se po zkoušení u mě. Potřebuju se s vámi na něčem dohodnout.“

„To snad ne.“ Vzdychnu, když dopadnu na gauč a sdělím Robinovi co po nás paní učitelka Klová chce. A to je to, že máme líbačku na konci představení protáhnout minimálně na půl minuty, aby stihli sklidit kulisy. Robin z toho má samozřejmě druhé Vánoce a na mě to působí jako bych se chystala na pohřeb.
„Ale ano.“ Ozve se od dveří Erik, který se přišel učit roli a já už nemám snahu se po něm raději ani otáčet.
„To snad zvládneme ne?“ řekne Erik jako by nic a když se na něj otočím uhne pohledem. Zřejmě to pro něj taky nebude jen tak.
„Co to s vámi je? Jste jako by vám uletěli včely.“ Řekne nechápavě Robin a zvedne se z křesla.
„Ale nic.“ Řeknu nespokojeně a zvednu se taky. Že bych měla náladu na zkoušení tvrdit nemůžu.
„Dneska z toho zkoušení si moc nebude. Opravdu nemám náladu.“ Dodám a přejdu do svého pokoje pro skateboard.
„Jdu se projet. Necháme to zkoušení na potom, ano?“ řeknu se skateboardem v ruce a nakouknu do Robinova pokoje.
„Zatím čau.“ Dodám, když na mě jen tak koukají a nereagují.