Únos III.

Anna se probudila s pořádnou bolestí hlavy. Chtěla vstát, ale nešlo to, tak zůstala ležet ve své pos... Počkat, to není má postel! uvědomila si. Kde to jsem? Koukla se pořádně: Leží na nějakém výklenku u zamřížovaného okna na slámě, pod oknem teče potok ... Něco jí to připomíná, ale co? Kde to je? Pak si na něco vzpomněla,
,,Leny?" zeptala se tmy. Něco, nebo někdo zachrastilo v koutě a vyšel Leny. Anně se ulevilo, ale jaksi předčasně. ,,Kde to jsme?" zeptala se.
,,My? Ty!" ukázal Leny na ní.
,,Já? Jakto JÁ?" Odpovědi se nedočkala. Místo toho vytáhl malý svazek klíčů z kapsy, došel ke dveřím, odemkl, vyšel ven, zamkl a zmizel. Anna byla tak překvapená že se nezmohla slova. ,,Co mi to udělal?" ptala se sama sebe ,,nebo je to hloupý vtip?" Vtip to přestával být, když se podívala na svoje oblečení. Co to je? To moje neni! uvědomila si. Měla na sobě bílou krátkou sukni, bílé tričko na aerobik s dlouhými rukávy do zvonu, odhalující břicho a pozlacené cvičky.
,,Tak to už skutečně není vtip! Co se to tady děje?"
Pak ale uslyšela dvoje kroky a přerušila svoje úvahy. Přišel Leny a za ním jeden muž, který nesl nějaké bezvládné tělo. Bylo stejně oblečené jako ona.
,,Kdo to je?" optala se a kývla hlavou na toho ulízlého, nesympatického, v modrém saku oděného muže.
,,Pokud myslíš toho člověka, tak ten mi pomohl tě sem donést. Tu holku znáš. To je tvá nová spolubydlící," jedovatě se ušklíbl, kývl na muže, ten ono tělo hodil na zem, otočil se a vyšel z jejich cely ven. Leny vyšel za ním, zamkl a odešel.
Po půl hodině se to tělo začalo hýbat. Dívka ve věku asi 14- ti let se pohla, posadila se a rozhlédla se kolem. Tmavě hnědé oči říkaly víc než by vypověděla slova; byla vyděšená ještě více, než byla Anna. Ale to naši hrdinku nešokovalo tak, jako to, že tu dívku opravdu poznala. Byla to Lenyho spolužačka a dobrá kamarádka Marietta. Měla černé vlasy až k pasu, trochu dětský obličej, úzké obočí, malý nos, úzké rty a výrazné lícní kosti.
,,Co ty tady?" optala se jí Anna.
,,To samé co ty." opáčila Marietta.
,,Tak vítej v mém skromném příbytku. Už se známe, ale dlouho jsme se neviděli. Jak se vede, to se ptát nebudu, vidím to. Ale na něco se tě přeci jen zeptám, a to: Pohádala ses Lenym nebo cos mu udělala?"
,,Jak jsi na to přišla?"
,,Jen mě to tak napadlo."
,,Tak to jsi jasnovidka."
,,Mám pravdu?"
,,Ano."
,,Tak povídej! Času máme nejspíš dost."