Únos IV:

,,To asi jo, no. Je to jednoduchý: Leny mi dával hodně dárků, to přece víš říkala jsem ti to, líbila jsem se mu. Ale potom jsem letěla na prázdniny s jednou kámoškou na tábor na Kanáry, mimochodem, jmenuje se Sandra, pamatuješ si jí? Byla taky na Lenyho oslavě. Taková ta malá zrzka. Nepamatuješ?" přerušila její nová spolubydlící své vyprávění, ,,ne? No, to je jedno. No, tak doletěli jsme ve zdraví. Přidělili nás do stejného oddílu s jedním sladkým klukem. Samozřejmě se mi začal líbit. Když jsme se pak v oddílu seznamovali navzájem, zjistila jsem, že chodí na stejnou školu jako já a bylo rozhodnuto. Do týdne jsme spolu začali chodit a po prázdninách jsme se dál stýkali. Když jsem to Lenymu vysvětlovala, říkal, že mu to nevadí, že mi to přeje. Ale teď vidím, že moc upřímný nebyl. A jak ses sem dostala ty?" ukončila Marietta své vyprávění.
,,Ze stejného důvodu jak ty."
,,Tak jsme na tom stejně. Co teď. Leny nás asi jen tak nepustí."
,,V tom máš nejspíš pravdu. Co budeme dělat teď, ptáš se? Čekat. Koukni se na ty mříže a to sklo! I kdybychom to sklo rozbily, stejně bychom se tím okýnkem neprotáhly. Leny si dal záležet. Odtud se nedostaneme."
,,Ale počkej, tady to znám! To je lesík asi sedmdesát kilometrů od našeho domu!"
,,Aspoň víme, kde jsme. Ale to nám asi moc nepomůže."
,,Ty jsi ale pesimista! Kdybychom se dostali k telefonu, dalo by se něco dělat."
,,A ty jsi zase pěkný optimista. To máme jít za tím jeho ulízlým golemem a zeptat se ho: Dobrý den, nám se tady už nelíbí, chceme si zavolat taxi, sbalit si a jet domu můžeme? Už ho vidím: Hezky se na nás usměje, pokud to teda umí a odpoví: Ano, děvčátka, ale máme pouze budku na kartu, tady máte tu mojí a zavolejte si. Určitě!"