Dvojí život (1. díl)

‚Ufff...‘ Oddechnu si, když se za mnou zaklapnou mohutné dubové dveře Patrikova domu. S Patrikem jsem se seznámila před rokem na jedné akci u společného kamaráda, výborně jsme si rozuměli, a tak bylo samozřejmostí si vyměnit telefonní čísla. První schůzka na sebe nenechala dlouho čekat. A dnes? Dnes jsme spolu oficiálně už 11 měsíců.
Vklouznu do své péřové bundy, okolo krku omotám šálu a do úst vložím cigaretu. ‚Sakra!‘ Neškrtá mi zapalovač, to je zase den. Ne, prostě se mi ho nepodaří rozchodit. Naštěstí s sebou nosím sirky, které jsme si kdysi s Patrikem vzali u Uctívaného velblouda. Druhou sirkou si konečně připálím a labužnicky potáhnu. Pak se vydám směrem k tramvajové zastávce. Ještě mám půl hodiny do příjezdu rychlíku od Prahy, snad stihnu na nádraží dojet, jinak na mě bude muset Natálie čekat. V tramvaji se na sebe mačká pár lidí, chytnu se tyče a mávám sebou ze strany na stranu. Pode mnou na sedačce sedí nějaká starší paní, která dost nelibě zapáchá nějakou mastí, mám takové neblahé tušení, že každou chvíli hodím ven i to, co jsem nikdy nesnědla.
Konečně řidič zabrzdí v zastávce Hlavní nádraží ČD, Sirková a já mohu vystoupit z vydýchaného prostoru tramvaje. Projdu podchodem a vydám se směrem k hale hlavního nádraží. Na lavičkách před nádražní budovou se i v téhle zimě valí bezdomovci, jeden do sebe klopí krabicové víno, jiný se snaží zahřát pod vrstvou novin. Stoupnu si k hlavnímu východu z haly a zapálím si další cigaretu.
„Prosim tě, nemáš jedno cigáro?“ osloví mě ušmudlaná žena okolo 25 let. Podám jí cigaretu, ale nemá se k odchodu. „Nemáš ještě zapalovač?“ Půjčím jí svůj zapalovač se zbytkem plynu, který vyhrabu z tašky, nemůže si zapálit. Klepou se jí ruce, asi si už dlouho nešlehla lajnu. Nakonec se jí to přece jenom podaří a zapalovač mi vrátí. Měla větší štěstí než já. Víc si mě nevšímá. ‚Jen doufám, že chytnu žloutenku či tak něco,‘ pomyslím si. Dokouřím, zbytek cigarety típnu do popelníku a jdu čekat do haly, protože venku je příšerná zima a hemží se to tam podivnou verbeží.
Pozoruji dění uvnitř nádražní haly, tři feťáci oslovují kolemjdoucí a shání peníze na dávku. Sympatickému mladíkovi upadnou čtyři dvacetikoruny a zacinkají na dlaždicích. Moje stará známá si toho všimne a somruje z něj peníze, kluk jí podá jednu dvacku a vydá se směrem ke schodům. Cestou ho zastaví druhý z feťáků, tentokráte muž, kluk mu řekne, že už žádné peníze nemá, vyjde schody a pak se mi ztratí ze zorného úhlu.
Z amplionu se ozve hlášení: „Vážení cestující, rychlík číslo sedm set šedesát ze směru Praha – hlavní nádraží přijede na nástupiště jedna vé na čtvrtou kolej. Vlak dále pokračuje do stanice Stříbro, Planá u Mariánských Lázní, Mariánské Lázně, Lázně Kynžvart, Cheb a Františkovy Lázně. Nevstupujte do kolejiště, dokud vlak nezastaví.“
Po chvíli zahlédnu nahoře na schodišti Natálku, je zastavena feťákem a požádána o peníze, ale vymluví se, že nic nemá. Dojde až ke mně a dlouze se políbíme. Někteří lidé se po nás opovržlivě dívají a kroutí hlavami...