Ange gardien ( 9. )

Celý zbytek dne jsme hodlala proležet. Ondra mi v půl druhý přinesl dokonce oběd do postele, abych se nemusela zvedat a poobědval se mnou.
Po chvíli jsem si přestala být jistá, že po jeho přítomnosti toužím natolik, abych poslouchala ty jeho řeči.
Marián mu připadal jako velmi nosné téma a ta včerejší rvačka taky. Musela jsem mu říct všechno, co se stalo a určitý pasáže i několikrát opakovat.
„Tobě se Marián líbí?“ zeptal se, když už jsem měla za sebou několikátou reprízu Michalova pravého háku a jeho otázka mě zaskočila značně nepřipravenou.
„C…co?“
„Líbí?“ dorážel s typicky Rossovskym úsměvem.
„Nevím,“ přiznala jsem po pravdě. Po vzhledové stránce moc, ale tím ostatním jsem si pořád nebyla jistá. Nechtěla jsem uvěřit tomu, jak moc se změnil. Nechávala jsem si odstup, kdyby se objevila jeho tyranská stránka, která mě pořád dost děsila.
„Připadal mi v pohodě. Je sice vůl, že se nechal vyprovokovat, ale jak říkáš, Michal mu nedal zrovna moc na vybranou. Mimochodem…to zelí na stole sem chceš hodit?“
Na orchidej stojící v kuchyni jsem úplně zapomněla, tudíž jsem nechala Ondru, aby mi jí přinesl a dal na noční stolek.
Nastalé ticho přerušilo táhlé zabzučení zvonku. Hrklo ve mně. Že by si to opravdu rozmyslel a nikam nejel? Prala se ve mně absurdní naděje a strach, že to tak opravdu je.
Ondra nechal nedojedený talíř na židličce, kterou si přitáhl k mé posteli a šel otevřít. Neslyšela jsem žádný hovor, proto mě překvapil Michal, který se vynořil mezi dveřmi do mého pokoje.
„Ahoj…“ pozdravil trochu nesměle, ale já mu nehodlala odpovídat.
„Přišel jsem se ti omluvit za to, co se včera stalo.“
„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a měla hovor za ukončený, ale to se Michalovi moc nelíbilo. S povzdechem si přisedl na okraj postele a s výrazem mučedníka se na mě zadíval.
„Omluvil ses…já to přijímám, takže můžeš zase jít.“
„Adél no tak…to už ti ten…ten…tak zblbnul hlavu? Poštval tě proti mně?“
Trochu otráveně jsem protočila oči.
„Marián mi o tobě nic neříkal. Na rozdíl od tebe se umí ovládat.“
Jeho pohled mě trochu znervóznil. Najednou jsem si uvědomila, že tu Mariána hájím…ještě před pár dny, bych si tuhle situaci nedokázala ani představit a teď?
„Dobře…zachoval jsem se trochu moc...prudce, ale nechtěl jsem ti ublížit Adél, ani trochu, opravdu.“
„Já ti věřím,“ pokrčila jsem rameny.
Michal v tu chvíli vypadal jako ztělesnění nevinnosti a navíc jsem nikdy neměla povahu, abych někomu něco vyčítala.
Ulehčeně se na mě usmál a lehce mě pohladil po tváři. Hlavou mi proběhl ten děsivý rozdíl. Jak se lišilo jeho pohlazení od Mariánova. Málem jsem zrudla, když jsem si uvědomila, jak na mě Marián působil. Michalovy prsty se mnou nic nedělaly.
„Jsem unavená, asi bys měl jít,“ zamumlala jsem.
„Dobře, ale zítra můžu přijít, že jo?“
S tichým povzdechnutím a ještě tišší nevolí jsem přikývla. Když konečně vypadl, vyhrabala jsem se z postele a trochu nerozhodně otevřela klíčkem zamčený šuplík na mém stole. Jediný pohled na tmavě hnědou flétnu mě donutil, abych ho zase rychle přibouchla a zalezla do postele.
Za všechno může Marián!

Snášela jsem Michalovy návštěvy každý den. Nejspíš si vzal do hlavy, že se o mě musí starat. Nevim co s tim on a Marián měli! Jako bych se o sebe neuměla starat sama!
Ondra jeho návštěvy kupodivu nijak nekomentoval a většinou se vypařil někam ven.
V Michalově přítomnosti jsem se cítila příjemně a po hodině povídání mi přestalo vadit i to, že ho mám celý den naloženého u sebe v pokoji. Jenže po čtyřech dnech bez návštěvy někoho úplně jiného, jsem se začínala cítit trochu podrážděně. Nechápala jsem, jak mi Marián může tolik chybět. Vždyť jsem ho prakticky vzato nenáviděla!!
V pátek už jsem všeho měla plné zuby. Michal se choval divně, já se chovala divně, Marián mi od našeho rozloučení neposlal ani jednu zprávu, i když mi to slibovat a všechno mi najednou přišlo zoufale stereotypní.
Ve čtyři jsem vypakovala „Brejlouna“ z bytu a zavolala Páje, jestli nechce zajít na kafe. Potřebovala jsem se vypovídat někomu jinýmu, než byla parta kluků s citem ulomenýho lišejníku. Smluvily jsme si spicha v naší oblíbené kavárně a v osm si objednaly první vanilkové latté.
„Tak co je novýho?“ vyzvídala a zkoumavě si mě měřila, jako bych měla Mariánovo jméno napsaný na čele.
To, jestli jí o něm řeknu, jsem rozmýšlela celou cestu a nakonec se rozhodla, že bude nejlepší, když se z toho vykecám.
„Marián? Děláš si prdel?“ vyjekla a koutky jí pobaveně zacukaly.
„Vypadám na to?“
„No dobře, dobře,“ zasmála se. Chvilku vydržela zírat naprosto vážně, než znovu vyprskla smíchy a já jí nepříliš jemně praštila do ruky.
„Takže v kostce…máš otřes mozku, balí tě největší šmejd a mimochodem největší boreček z okolí, dál tě nabaluje intelektuálskej vysokoškolák, kterej, pokud by měl půlku xichtu ochrnutou, by byl Rocky a ty seš tak trochu bouchlá do obou.“
„Nejsem!“ bránila jsem se naštvaně.
„Takže jenom do Mariána.“
„Nejsem!“ zakvílela jsem znovu, ale tentokrát s mnohem menší jistotou.
„Možná…jen trochu?…“ hlesla jsem váhavě a vyinkasovala další pobavený řehot.
„Hmm…na základce jsem toho trotla nesnášela. Zamknul mě na klučicím záchodě,“ zamumlala zadumaně a já se neudržela a vyprskla smíchy.
„Jo já vim…zařídim, aby se ti omluvil,“ uchychtla jsem se pobaveně.
„Si piš, že se mi omluví. Složí pro mě omluvnou serenádu a koupí mi belgickou čokoládu, mrzák jeden!“
Naráz jsme se rozesmály na celou kavárnu a několik lidí po nás pohoršeně kouklo, což vyvolalo další vlnu smíchu.
„Každopádně musim uznat, že vypadáš dobře. Začínáš se trochu vracet do starejch kolejí…“
Stiskla jsem pevně rty a zhluboka se nadechla. Starý koleje…stará Adéla. Muj život mi připadal složený ze dvou částí. Život před, kdy jsem byla veselá, průrazná, odhodlaná a život po…tichá, malá a nenápadná. Rychle jsem si vyhnala způsob té proměny z hlavy a naklopila do sebe zbytek latté.
Byla jsem ráda, když jsme se přehouply do jiného tématu a já na chvilku zapomněla na všechny svoje starosti. Vydržely jsme upíjet kafe až do jedenácti a rozloučily se před kavárnou. Pája jela další den na jakousi rodinou oslavu, tudíž jsme se dohodly, že se příští týden znovu sejdeme a rozešly se každá svým směrem. Pořád mi hlavou kroužila ta poznámka, že se vracím do starých kolejí. Možná by to bylo jen dobře, uvědomila jsem si. Necítila bych se jako neprůbojná chudinka, která potřebuje osobní ochranku. Jenže přenést se přes tuhle chudinkovskou a slabošskou část osobnosti, kterou jsem si za poslední rok vypěstovala, mi připadalo nemožný.
Doploužila jsem se domů a zamířila rovnou do koupelny, kde jsem si dala sprchu. Svaly se mi trochu uvolnily a horká voda konečně zahřála zmrzlý nohy, který mě v sandálech celou dobu zábly. Zabalila jsem se do ručníku a stoupla si před zrcadlo. Nelíbila jsem se sama sobě. Nijaká barva vlasů s neurčitým střihem, který mi moc neslušel a ještě dodával mému obličeji na naivitě a tý divný nevinnosti, která u všech vyvolávala ten absurdní pocit chránit mě. Odhodlaně jsem vytáhla z šuplíku nůžky a nerozhodně podržela první pramen mezi nabroušenými kovovými hroty. S nádechem jsem střihla a chvilku nevěřícně zírala na pramen, který mohl mít čtyřicet centimetrů.
„Nevinná!“ prskla jsem naštvaně a s novým elánem a odhodláním se pustila do střihání. Bylo mi naprosto fuk, že každý pramen střihám jinak dlouhý a teprve v závěru mi došlo, že si to budu muset trochu zastřihat, abych nevypadala jako idiot. Všechny vlasy jsem vyhodila do koše, pročechrala si zbytek, co mi zůstal na hlavě a spokojeně se zadívala na odraz. Připadala jsem si trochu jako skřítek. Nejdelší vlasy mi sahaly stěží nad ramena a měla jsem je střapatý a prostřihaný do všech možných délek. Nechtělo se mi zjišťovat, jestli někde nemám zub, nebo nedostříhanej pramen. Po roce jsem konečně udělala něco spontánního! Rychle jsem se nasoukala na noční košile a přeběhla bez klepání do Ondrova pokoje. Seděl pro změnu před počítačem a vyřizoval si účty s nějakýma zelenýma ohavnýma příšerama.
„Ondro?“
„Hmm?“ zamumlal nesoustředěně a jednou ranou skolil skřeta, který se mu připlet do cesty.
„Já...podívej.“
„Vydrrrrrž,“ protáhl a po chvilce s vítězným výkřikem skolil nějakou další zrůdu.
„Jo?“ otočil se na židli s úsměvem, který se mu změnil v ohromený.
„Je to blbý?“ vyděsila jsem se, při představě, že místo výrazně vypadajícího jedince, jsem ze sebe udělala naprostýho vola a automaticky si zajela do rozcuchaných vlasů rukou.
Z ničeho nic se Ondra vymrštil ze židle a pevně mě sevřel v náručí.
„Co…blbneš?“ vyhekla jsem, a když se se mnou to pako zatočilo několikrát po místnosti, se smíchem jsem mu začala bušit do zad.
„Hráblo ti?“ vyprskla jsem pobaveně a nechápala proč je tak nadšenej.
„Vypadáš fantasticky!“
Po další sérii mačkání mýho nebohýho těla, jsem se odpotácela do postele a připadala si trochu jako hrozinka. Najednou jsem si byla naprosto jistá, že to zvládnu! Od teď už bude všechno jenom lepší!
Celou sobotu jsem se cítila úžasně. Mamka vypadala mými vlasy stejně nadšená jako Ondra a najednou se mi zdála nějaká šťastnější a mladší. Nechtělo se mi chodit nikam ven a Michala jsem nečekala, tudíž jsem se nechala přemluvit Ondrou na nějakou pošahanou fantasy hru, kterou jsme hráli proti sobě po síti, a samotnou mě udivilo, jak mě to baví.
V deset večer mě zvonek rezonující bytem docela vyděsil. S kletbou jsem si dočistila narychlo zuby a jen v noční košili šla otevřít. Michalova tvář se na mě pobaveně zazubila. Nevěděla jsem, co tu chce takhle pozdě večer, ale rozhodla jsem se, že mu dám čas, aby mi to mohl vysvětlit.
„Páni…ty vlasy!...a ta košilka…seš kočka,“ dostal ze sebe nesouvisle se a já ho jen s protočením očí zavedla k sobě do pokoje.
„Co tady děláš tak pozdě?“
„Já…máš někoho doma?“
Houkl jakoby bez zájmu a vypadalo to, že poslouchá zvuky v domě, přičemž si mě pořád dost neomaleně prohlížel.
„Ne. Mamka šla někam s kolegyní z práce a Ondra je někde venku.
Oči mu zazářily a potěšeně se usmál.
„Páni. Mám tě jenom pro sebe?“
„Chtěla jsem jít spát!“ zpražila jsem ho tiše.
Pobaveně si sedl těsně vedle mě, což mi kupodivu nebylo moc příjemný.
„Nevadí,“šeptl a z ničeho nic si přitáhl můj obličej ke svému. Chvilku mi trvalo, než jsem se probrala z ohromení, prudce se dlaněmi zapřela do jeho obličeje a odtáhla se.
„Co to sakra…“
Nenechal mě domluvit. Znovu přitiskl svoje rty na mé a prudce se do nich začal dobývat jazykem. Jeho ruce mi skoro až surově přejížděly po těle a já nevěděla co dělat. Volat o pomoc? Hystericky jsem ho od sebe začala odstrkovat. Bušila jsem do něj pěstmi, štípala do rukou a vyděšeně se ho snažila i kousnout, ale nedal se odradit.
„Nech toho!!“ zaječela jsem zoufale.
Prudce mě přitiskl na matraci. Jedna jeho ruka pevně sevřela obě moje zápěstí a druhou začal pomalu sjížděl po mém břiše směrem dolů. Snažila jsem se z jeho sevření vykroutit, ale čím víc jsem sebou zmítala, tím větší byl jeho stisk.
„Jsi tak krásná,“ vydechl tiše a já cítila, jak se mi začíná dělat zle.
Michalova pravačka se sunula stále níž a já s tím nedokázala vůbec nic dělat. Cítila jsem se tak zoufale slabá. Věděla jsem, že nemá cenu se s ním prát. Musím na to jít jinak. Udýchaně jsem se mu přestala bránit, a když se jeho prsty dotkly mého klína, vyloudila jsem z hrdla něco na způsob slastného vydechnutí. Žaludek jsem cítila až v krku, ale jeho sevření trochu polevilo. Prudce ze mě strhal kalhotky a ještě prudčeji do mě zajel prsty tak nečekaně, až jsem vykřikla. Vyložil si to po svém. Pustil mi ruce a usmál se.
Vší silou jsem ho praštila loktem do obličeje a prudce vylétla z postele. Nedokázala jsem přemýšlet. Rychle jsem otevřela domovní dveře, přeběhla chodbu a tryskem vyběhla na ulici.
Mohlo být okolo půl jedenácté. Běžela jsem tak rychle, jak mi to jen nohy a plíce dovolovaly. U řeky jsem prudce zahnula do leva a schovala se ve výklenku jednoho z domů. V boku mě neuvěřitelně píchalo a sotva jsem díky běhu a vzlykům popadala dech. Při vzpomínce na jeho prsty a na místo, kde jsem je měla, jsem se otřásla odporem a musela si přitisknout dlaň na pusu. Zřetelně jsem viděla jeho postavu, která se objevila v zatáčce a vběhla na most. Nezastavil se. Nezaváhal. Běžel pořád rovně a mně se neuvěřitelně ulevilo.
Roztřásla mě zima. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem jenom v noční košili. Namáčknutá ve vchodu jsem se klepala asi deset minut, než jsem ho znovu uviděla na mostě. Vracel se zpátky a mě bylo jasný, že domu jít nemůžu. Bude tam na mě čekat. Ze zoufalství jsem se zase rozbrečela. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Jediný, kdo mi koloval v hlavě, byl Marián.
Třeba už bude z vody nazpátek!
Horko těžko jsem z paměti dolovala, kde vůbec bydlí a nerozhodně jsem se rozběhla městem. Něco mi říkalo, že bydlí nad městem na sídlišti. Nevadilo mi, že je to do kopce a na úplném kraji města. Utíkala jsem, co mi síly stačily a tu a tam se musela schovat před lidmi, co ještě chodili po ulicích. Neměla jsem zrovna potřebu, ukazovat se lidem v noční košilce a dávat podněty k tomu, aby se mě další idiot snažil znásilnit!!
Trochu zoufale jsem se zastavila u prvního paneláku a u hlavního vchodu se začetla do seznamu jmen u zvonků. Jméno Halas, nebo Halasová tam nebylo. Rozeběhla jsem se k druhému, třetímu, čtvrtému a konečně na pátém paneláku našla jeho příjmení.
Roztřeseně jsem krátce zmáčkla zvonek a rozklepala se od hlavy až k patě.
Trvalo dlouho, než v mluvítku zachrastilo.
„Jo?!“ zachraplal na druhém konci rozespale.
Otevřela jsem pusu, ale najednou jsem ztratila odvahu se ozvat. Měla jsem chuť utéct někam jinam a schovat se tam třeba až do rána.
„Tak co je?!“ zařval naštvaně, což mě probralo.
Chvilku jsem se odhodlávala, ale pak mi došlo, že timhle tempem brzo zavěsí, nebo začne znovu řvát.
„Mariáne?“ hlesla jsem a hlas mi dvakrát přeskočil.
Ticho, který následovalo mě vystresovalo tak moc, že mi zase začaly téct slzy.
„Promiň já…já nechtěla,“ vzlykla jsem a začala pomalu od mluvítka couvat
Pořád ticho. Třeba to vůbec nebyl on! Utěšovala jsem se chabě, ale naprosto přesně jsem věděla, že to byl on! Jako v mrákotách jsem se otočila a snažila se vymyslet, co mám dělat dál, když se prudce rozlétly dveře od hlavního vchodu.
Strašlivě jsem se lekla, ale pohled na jeho vyděšenou a starostlivou tvář mě uklidnil. Bez rozmyslu, jsem doklopýtala k němu a prudce ho objala.
„Já…já nevěděla kam…kam jinam jít,“ omlouvala jsem se v nenadálým záchvatu pláče.