Ange gardien ( 10. )

Byl jsem rád, když jsem dorazil domu. Sjíždění Vltavy s partou kámošů mělo sice svoje kouzlo, ale připadal jsem si trochu mimo. Žádná holka, a že jich tam bylo, pro mě neměla takový kouzlo, abych si jí pustil víc k tělu. Myšlenkama jsem byl pořád u Adélky. Ta holka mi kolovala hlavou a bylo naprosto nemožný jí odtud vyhodit. V sobotu večer jsem byl konečně doma a hned v neděli jsem jí chtěl navštívit. Připadal jsem si neuvěřitelně unaveně. Záda i ramena jsem měl spálený od sluníčka, smrděl jsem jak mrtvej vodník a po celym dnu cestování se mi chtělo jenom jediný, spadnout do postele a minimálně 12 hodin v ní zůstat.
Domu jsem dorazil teprve v deset večer. Byt byl tichý a prázdný, což mě nijak nepřekvapovalo. Krosnu jsem nechal rovnou u pračky, dal si horkou sprchu a z posledních sil, začal hledat po bytě něco, čim bych si namatlal popálený ramena. Domovní zvonek mě neuvěřitelně naštval. Měl jsem podezření, že přišla mámě nějaká pánská návštěva, nebo ta holka s kosmetikou, co se mě snažila uhnat na rande. Namíchnutě jsem třísknul krabicí narvanou lékama o podlahu a zvedl sluchátko s odhodláním seřvat kohokoliv, kdo dole stepuje a chce mě mermomocí navštívit.
„Jo?“ houkl jsem a muj strašně naštvanej tón se vytratil v zívnutí, který jsem nedokázal potlačit.
Ve sluchátku to trochu praskalo, ale to bylo asi jediný.
„Tak co je?!“ zařval jsem. Určitě nějaký děcka, co nemaji takhle večer nic jinýho na práci. Naštvaně jsem nechal sluchátko vyset ve vzduchu, popadl klíčky a vylít na chodbu. Teď ty parchanti něco zažijou! Bosky jsem seběhl dvě patra a prudce rozrazil vchodový dveře. Měl jsem chuť pořádně zmlátit nějakýho malýho smrada, co mě takhle idiotsky otravuje, ale to co jsem uviděl mě naprosto ohromilo a možná trochu vyděsilo.
Malá křehká postava v bílý košili už byla několik kroků od vchodu, ale rachot dveří jí donutil rychle se obrátit. Vypadala jako přízrak. Krátké rozcuchané vlasy jí povlávaly okolo vyděšeného obličeje a lem noční košile stěží dosahoval ke kolenům. Stála tam bosky, polonahá, ostřihaná, vyděšená a očividně neuvěřitelně ráda, že mě vidí. V jeden okamžik jsem se na tu malou osůbku díval a nedokázal uvěřit, že je to opravdu ona a v té druhé mi vzlykala v náručí a chrlila ze sebe jednu omluvu za druhou.
Nedokázal jsem si to v hlavě srovnat, ale bylo víc než jasný, že se jí muselo něco stát. Holka, která se potlouká v noci po sídlišti v noční košili a bez bot…tý se určitě muselo něco stát.
Přinutil jsem se k trochu logickýmu myšlení. Šetrně jsem se vymanil z jejího sevření a beze slova jí zatáhl do chodby, kde jsem si jí vyhoupl do náruče. Opřela si hlavu o moje rameno a zavřela oči, jakoby se teprve teď cítila v pořádku a v bezpečí. Pocit, který mě při pohledu na ní pohltil, byl úžasnej.
Teprve při odemykání bytu otevřela oči a rozpačitě a jakoby provinile se mi zadívala do obličeje. Posadil jsem jí v kuchyni na židli a zkoumavě si jí změřil. Netušil jsem, jestli mám odlehčit atmosféru nějakým žertováním, nebo začít hned na vážno.
„Co se stalo?“ zašeptal jsem s tím, že odlehčení budeme určitě potřebovat později, ale když její obličej zbledl, měl jsem chuť dát si ránu pěstí.
„Já…nevěděla co dělat a…au,“ vyjekla a překvapeně se zadívala na svoje nohy.
Vyděšeně jsem si prohlédl její chodidla. Měla je špinavý, okopaný a místy odřený do krve. Poplašeně zvedla nohy do vzduchu a místo, aby se o ně starala, začala si prohlížel podlahu, jestli jí neušpinila. Rychle jsem si jí znovu hodil do náruče, posadil jí na vanu a pustil vlažnou vodu.
„Tak povídej!“ nařídil jsem jí nekompromisně a opatrně jí začal smývat z nohou ten sajrajt a všechno co do nich měla zadřený. Usykávala bolestí, ale poslušně začala vyprávět. Nejdřív zmateně blábolila o Michalovi a o nějaký svojí kamarádce. Na Brejlouna jsem vztek měl, ale bylo mi jasný, že za tu dobu, co budu pryč, se jí přijde omluvit a s tim, že se bude chtít omlouvat častějc, než jen jednou, jsem taky počítal, ale zatím jsem neviděl důvod, proč mi o tom vykládá. S hlubokým nádechem se pustila do vyprávění, že za ní přišel dneska a čim víc mi toho začala říkat, tim víc jsem zuřil. Musel jsem pevně sevřít okraj vany, abych udržel vztek. Jak si vůbec něco takovýho mohl dovolit!!!
„Já mu utekla…nic se nestalo opravdu!“ vyhrkla zoufale a zlehka mi sevřela rameno.
„Nestalo?!“ vyjekl jsem a nevěřícně si jí měřil.
„To hovado tě mohlo znásilnit, uvědomuješ si to?!“
„Jasně, že jo! Proto na mě nemusíš křičet!! Já za to nemůžu, že mu hráblo a já byla prostě moc slabá, abych se mu vykroutila už na začátku!!“ křičela vztekle a z očí se jí vyvalil nový příval slz. Prudce jsem si jí přitiskl do náruče a cítil její ruce, které kolem mě vší silou omotala.
„Já toho šmejda snad zibiju!“ vrčel jsem vztekle a konejšivě jí hladil po zádech i vlasech.
„Je to jako kruh. Když se konečně začnu z něčeho vzpamatovávat, přijde něco dalšího, co mě srazí,“ vzlykala tichounce. Nevěděl jsem přesně, o čem mluví, ale chápal jsem jí...naprosto!
„Už se neboj. Jsem tu já…teď už bude všechno dobrý…“ mumlal jsem ty nejotřepanější fráze, který mě napadaly a po chvilce se mi začala třást v náručí. S povzdechem jsem čekal na další záchvat pláče a říkal si, jakej jsem borec, že jsem jí takhle dojal, ale najednou se začala strašně nahlas smát. Trochu se odtáhla a jednou rukou mě zlehka poplácala po hlavě jako psa, kterej jí přinesl aportovanej klacek.
„Klídek. Tady nejsme v telenovele, aby ses nutil do sentimentálních frází typu: čas všechno vyléčí,“ zasmála se pobaveně a zlehka mě pohladila po tváři.
„Stačí, že jsem tě našla a nebudeš se mě snažit znásilnit,“ usmála se.
„Hmm…co máš pod tou košilkou?“ usmál jsem se ďábelsky a vyinkasoval její pobouřený pohled a lehké plácnutí do tváře rukou, kterou mě před chvilkou hladila.
„Hloupej vtip,“ uznal jsem se smíchem.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel náplasti, ale trpělivě na mě čekala v koupelně a s úsměvem sledovala, jak jí přelepuju ranky na nohách a nakonec jí soukám do svých ponožek.
Opatrně našlápla na chodidla a zvedla se.
„Děkuju.“
Trochu rozpačitě jsem se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny, jako že není za co, což byla pravda.
„Já…nechci tě dál otravovat,“ hlesla, ale přerušil jsem jí netrpělivým mávnutím ruky. Nehodlal jsem jí nikam doprovázet, nebo posílat. Myšlenka, že by odešla se mi ani trochu nelíbila, tudíž jsem jí popadl za ruku a rozhodně zavedl k sobě do pokoje.
Bordel jsem tam díky bohu neměl takovej jako normálně, takže jsem jí posadil na postel, rozsvítil lampičku a zatáhl závěsy.
„Máš něco proti tomu, abys tu přespala?“
Vykulila oči a nerozhodně si začala hrát s prsty.
„Já…co tvoji rodiče a…“
„Máma spí u jednoho ze svých přítelů řekl bych a táta se od nás odstěhoval už dávno, takže žádný problém.“
Nedůvěřivě si mě přeměřila a nakonec se usmála.
„Někdy člověk musí riskovat, co?“
Přesně jsem její otázku nepochopil, ale zdálo se, že to zní jako „ano, ráda tu s tebou zůstanu“, takže jsem se tim nehodlal zaobírat. Nechal jsem jí v pokoji a šel udělat čaj. Únava ze mě spadla strašně rychle a já měl hroznou chuť povídat si s ní celou noc. Vlastně jsem měl chuť i na jiný věci, ale kdybych se na ní vrhnul stejně jako ten brejlatej mamlas, akorát bych tim všechno podělal. Věděl jsem, že za nějakou dobu to bude chtít sama…byl jsem si tím naprosto jistej!
V ledničce nebylo vůbec nic, ale ve skříňce zůstaly nějaký sušenky. Máma s tou svojí podělanou dietou skoro nejedla, takže tu buď nebylo k jídlu nic, nebo kalorický jídla, který jsem natruc kupoval já, aby viděla, že se dá jíst i normálně.
Vysypal jsem krabici sušenek do misky a i s čajem se vrátil do pokoje.
Adélka klečela v rohu pokoje a prsty přejížděla po strunách kytary.
„Neříkal jsi, že hraješ na kytaru,“ usmála se bez toho, aby se otočila.
„Nechtělo se mi to všechno vyjmenovávat,“ zamumlal jsem, položil podnos na stolek a posadil se na malý gauč, který u něho byl. Ještě chvilku si prohlížela muj pokoj, než si konečně sedla vedle mě a unaveně si opřela hlavu o moje rameno.
„Jaká byla vůbec voda?“
„Teplá,“ zasmál jsem se.
„Seznámil ses s nějakym sexy klučinou?“ zašklebila se, aniž by otevřela oči.
„Jo…jmenoval se Zikmund a měl strašně rád Britney Spiers.“
„Takže jsi neodolal a šel jsi do něj, viď?“
„Si piš…prosouložili jsme 5 dní a nocí.“
Vyprskla smíchy a zlehka mě zatahala za vlasy, což jsem jí oplatil.
„Proč jsi změnila vílí vizáž za skřítkovskou?“ zeptal jsem se a překvapeně si uvědomil, že jí to takhle strašně sluší.
„Změna je někdy důležitá. Nelíbí se ti to?“ hlesla a připadalo mi, že jí na názoru ode mě záleží víc, než dává najevo.
„Líbí, dokonce moc…“
„Fajn…“ broukla spokojeně.
„Chceš se na něco dívat?“
„Ne, dokud mi něco neřekneš.“
Všiml jsem si, že se její výraz změnil. Vypadala najednou nějak naštvaně.
„No?“
„Slíbil jsi, že napíšeš,“ hlesla, ale znělo to spíš smutně než vyčítavě.
„Psal jsem ti…fakt…každej den. No…já zapomněl platit účty, takže se mi bloknul mobil, ale psal jsem ti od kámoše!“ blekotal jsem zmateně.
„Nic mi nepřišlo,“ pokrčila rameny.
„Mě bylo divný, proč neodepisuješ,“ zamumlal jsem a začal lovit v paměti její číslo.
Že bych si ho doma špatně opsal?
„To je jedno,“ protáhla se najednou zase s úsměvem a zazívala. „Pustíš ten film?“
Její změny nálad a to, jak se dokázala s některými věcmi rychle vyrovnávat, mě trochu zaráželo. S trhnutím jsem se vzpamatoval a pustil první film, co mi padl pod ruku a přišel mi pro dnešní večer vhodný.
„Tajemství hradu v Karpatech?“ usmála se potěšeně a já měl strašnou chuť jí políbit. Právě teď, v tuhle chvíli. Najednou mě nezajímalo, jestli jí tim nějak ublížim nebo ne. Chtěl jsem ochutnat její rty a byl jsem pevně odhodlaný to udělat. Pomalu jsem k ní skláněl hlavu, když mě znovu poplácala rukou po hlavě.
„Hodnéééj,“ zabroukala, což bylo jako rána palicí.
Svezl jsem se vedle ní a uvažoval, jestli má ta holka vůbec ponětí, jak moc po ní toužim. Copak si těch signálů a toho jak na ní koukám, nevšimla? Z boku jsem si jí prohlédl a její spokojený a nevinný výraz mi dal jasný důkaz toho, že nevšimla!