Dvojí život (3. díl)

„Naty, vstávej! Dělej!!! Naši se vrátili!“ začnu plašit.
Hodím na sebe první kalhoty a tričko, které najdu, a vyjdu do předsíně, kde se setkám s mámou. Prohlíží si pár bot, který patří Natálii.
„Ahoj, Sandruš! Ty tu máš kamarádku?“ začne vyzvídat.
„Čau. Jo, jo, mám tu spolužačku. Včera jsme se učily, protože v pondělí píšeme zápočtový test.“ zalžu. „A proč jste se vy vrátili už v sobotu? Stalo se něco?“
„Prosím tě, ani se neptej! Rozbil se nám kotel, takže je tam zima jako v Rusku! Nedalo se tam vydržet.“ vpraví mě máma do situace, která nastala na chatě.
„A vůbec, kde máš tátu?“ pátrám po svém drahém otci.
„Znáš to, zase se musel stavit v práci. Pořád jenom pracuje, jsem ráda, že nám zůstaly alespoň ty víkendy na chatě. Jinak už bychom se prakticky vůbec neviděli. I když kdoví, jak dlouho bude trvat oprava kotle, takže pochybuji, že bude celé víkendy trávit doma. Vždyť ho znáš, chvíli neposedí na jednom místě. Na chatě alespoň může chodit na ryby, vylepšovat vnitřek i okolí chaty, ale tady?“
„Máš pravdu, tady v bytě ho nic nedrží.“ odpovím.
„Udělám vám snídani, cestou jsme se stavili s tátou v Tescu. Přivezla jsem čerstvé koblihy. Dáte si čaj, kávu nebo kakao?“
„Já si dám čaj. Natálie se zeptám. Za chvíli jsme tu.“ odpovím a odběhnu za Naty do pokoje.
‚Ufff, tak tohle jsem sfoukla jen taktak,‘ pomyslím si. Natálie už je oblečená, takže mi nezbývá nic jiného, než ji seznámit s malou lží, kterou jsem mámě řekla. Očividně ji trošku mrzí, že ji pořád schovávám, ale copak můžu předstoupit před rodiče a oznámit jim ‚Ahoj, mami a tati, nejsem hetero, ale jsem bisexuál jak vyšitej. Nejen že mám přítele, ale mám rovnou i přítelkyni‘?! To asi těžko. Mámu by kleplo a táta by mě přinejmenším vydědil.
„Jo, ještě se tě mám zeptat, jestli chceš čaj, kakao nebo kafe.“ obrátím se na Naty.
„To je jedno, třeba kafe.“ odpoví.
Otevřu dveře do předsíně a zavolám na mamku: „Natálie si dá kafe, mami.“
„Dobře, za 5 minut přijďte.“ odpoví máma.
Konečně mám možnost se pořádně převléct. Ze skříně vytáhnu džíny a mojí nejoblíbenější mikinu a společně s Naty jdeme do kuchyně, kde ji čeká seznámení s mojí mámou.
„Dobrý den,“ pozdraví. „Já jsem Natálie.“
„Ahoj. Doufám, že ti nebude vadit, že ti budu tykat. Jinak já jsem nějaká Novotná.“ spustí máma a já se musím v duchu smát. „Jen si berte děvčata. Vlevo jsou koblihy s čokoládou, vpravo s marmeládou. Ty jsi zdejší, Natálie? A copa budete dneska dělat?“
„Ne, ne, já jsem z Prahy, paní Novotná. Dnes? Já už budu muset jet domů, jen jsem přijela za Sandrou, abychom se společně mohly učit na test.“ odpoví Naty.
„To je škoda, mohly jsme si udělat společně dámskou jízdu, protože jak znám Pavla, tak zase bude v práci do večera. No, alespoň budu mít čas pro sebe. Mohla bych si zajít ke kadeřnici, na manikúru, na pedikúru a do solária.“ začne ševelit a víc ji už neposloucháme.
Abych nezapomněla – vlastně už jsem zapomněla – jmenuji se Sandra Novotná, brzy mi bude dvacet let a studuji na Západočeské univerzitě v Plzni pedagogickou fakultu – obor psychologie. Jednou bych chtěla být psycholožkou v dětském domově nebo v nějakém nápravném zařízení. A navíc – pocházím z pošahané rodiny. Taťka podniká, má firmu, která se specializuje na realizace bytových jednotek. A mamka? Ta naši rodinu zdobí. Je manažerkou časopisu Mladá móda, takže musí reprezentovat.

***

Jdu Natálii doprovodit až na hlavní nádraží a cestou se jí už poněkolikáté omlouvám, že se náš víkend takhle pokazil.
„To je v pohodě, už se neomlouvej, ty za to nemůžeš.“ konejší mě a pak mi s vážnou tváří řekne: „Musím ti něco říct.“
Napjatě čekám, co mi tak naléhavě musí sdělit. V hlavě si promítám ty nejhorší scénáře.
„V noci se mi zdál sen.“ začne konečně a mně spadne ze srdce pořádný balvan. „Bylo slunečné počasí a my jsme spolu byly na rozkvetlé louce, kde poletovaly stovky barevných motýlů, kteří nám sedali do vlasů. Najednou se zatáhlo a začalo se blýskat a pršet. Utíkaly jsme se schovat, ale najednou jsme ztratily půdu pod nohama a padaly jsme do hluboké propasti. Pak jsem se celá zpocená probudila.“
„No, moc pěknej sen.“ odpovím.
„Ty to nechápeš! Vždycky, když se mi zdá nějaká noční můra, tak se něco stane.“ zvýší na mě hlas.
„Co by se mělo stát? Třeba bude mít tvůj rychlík zpoždění?“ zasměji se.
„Třeba.“
Vtom se ozve z amplionu hlášení, že její rychlík přijede k nástupišti. ‚Hm, tak ten zpoždění mít nebude,‘ pomyslím si. Rozloučíme se, slíbíme si, že si celý týden budeme psát a naposledy se políbíme.
„Dávej na sebe pozor, mám divné tušení.“ upozorňuje mě Natálie. Potom mi naposledy mávne a vlak se rozjede, až z něj po chvíli vidím v dálce jen malou tečku, která se následně úplně ztratí.
Vydám se na trolejbus, když mi písnička Dead and gone od T.I. a Justina Timberlaka oznámí, že mi někdo volá. Na displeji bliká jméno Patrik. Zmáčknu zelené sluchátko a přijmu hovor: „Ahoj, zlato, to už ti chybim?“ zavtipkuji. Dozvím se, že děsně moc, a proto změním cíl své cesty.
K Patrikovi dorazím po půlhodině stání v tramvaji. Přijde mi otevřít a políbíme se. Společně se podíváme na pár dílů The Big Bang Theory, skvěle se zasmějeme a navíc spolu strávíme krásné odpoledne.
„Zlato, budu muset domů,“ konstatuji při pohledu na hodinky, které ukazují šest hodin večer.
„To je škoda. Uvidíme se zítra?“
„Zítra nemůžu, mám trénink. Ale v pondělí určitě, já ti hned po škole zavolám.“
„A nebo bych tě mohl ze školy vyzvednout,“ navrhne Patrik.
„Dobře, tak já se ti ještě ozvu. Miluju tě!“ rozloučím se s ním, políbíme se a já pádím na tramvaj. Doufám, že stihnu trolejbus, protože v sobotu jich moc nejezdí.

***

Vystoupím z trolejbusu a vydám se k domovu. Cestou musím projít okolo paneláku, kde jsou holobyty, ve kterých bydleli neplatiči. Momentálně je panelák vybydlený a má rozmlácená všechna okna. Je to tam zpustlé a špinavé, protože všechny neplatiče vystěhovali, takže je to takové doupě squaterů. Město už kolikrát mluvilo o tom, že panelák srovnají se zemí, ale pořád se nic neděje.
Už se těším domů do tepla, ale když procházím okolo, ucítím tupou ránu do hlavy a pak vidím už jen tmu...