Lotosový květ - 13.část

„Je to už hodně dávno…“ začal muž zvolna.
„Byl jsem dlouholetým přítelem Amarova otce, nebudu zatajovat, že zrovna jako on, patřím ke stoupencům tajemného učení, které mnohé lidské zakazuje, ale má také své pevné zásady, jež nelze porušit. Když ale Nazhír jednoho dne na letní slavnosti spatřil Julii, byl ztracen. Vzdal se všeho, co bylo součástí jeho slibu a šel za svým srdcem. Nezastavila jej ani zášť Juliina otce, který tomuto vztahu nepřál. Naše přátelství ale navzdory všemu přece jen přetrvalo.
V komunitě jsem měl vysoké postavení, byl jsem též uctíván jako šaman, a v neposlední řadě zvolen strážcem. Přesně měsíc před Amarovým narozením došlo totiž jednoho dne k několika zvláštním přírodním jevům, o kterých jsem četl v prastarých knihách. Aniž by se objevila bouře, oblohu křižoval jeden blesk za druhým, pak na okamžik nastala uprostřed dne noc, a vzápětí na nebi vyšla dvě slunce. U Nazhírova domu se zčista jasna objevil podivný ohnivý sloup, a stejně rychle také zmizel.
Když jsem přicházel ke dveřím, vyplašil jsem dva veliké tygry, kteří vzrušeně očichávali práh. Jakmile mne spatřili, kupodivu nezaútočili, ale uprchli do lesa.
Vše nasvědčovalo tomu, že jedno pradávné proroctví zřejmě došlo svého naplnění, a na svět měl přijít pod ochranou boha Šivy nový mahadéva.

Julia neměla o ničem ani tušení, svěřil jsem se pouze Nazhírovi, nastávajícímu otci.
Nemohl tomu vůbec uvěřit, nicméně musel. Nabídl jsem mu svou ochranu, nenarozené dítě i matku bylo nutné dnem i nocí střežit, protože nějakým způsobem se o všem dozvěděli muži jisté sekty, kteří zavrhovali naše učení a usilovali o jejich život. Našel jsem pro Julii dočasný úkryt, na úpatí Himalájí, v zapadlé maličké vesnici. A zde se jedné bouří a blesky doprovázené noci narodil ten, na jehož příchod čekali stoupenci mé víry několik století…

Už odmalička byl velmi bystrý, vynikal zvláštními schopnostmi, které se u něj stále pod mým dozorem vyvíjely, ale byl ještě příliš malý, aby je dokázal správně použít. Deset let se nic nedělo, jeho otec jej stále navštěvoval, a možná tohle byla veliká chyba, protože byl zřejmě jednoho dne sledován, a tak se nesprávné ucho doslechlo o zvláštním dítěti, které ovládá sílu ohně, dokáže změnit slzy v perly, nahlédnout do lidské mysli a vládne zvířatům. Jednoho dne došlo k nevítané návštěvě, byl to Hádží, vůdce sekty se svými kumpány, který pod pohrůžkou smrti donutil chlapce udělat něco hrozného. Dům byl zřejmě jeho přičiněním zapálen a Julia zde uhořela, on sám byl také popálený, protože se ji snažil zachránit. Tehdy ještě pořádně netušil, jakou má ve svých rukou moc a že může sám ovlivnit sílu ohně, který se z nich zrodil.
Právě jsem se vracel, když jsem spatřil to hořící peklo. Z okolí se sbíhali lidé a pomáhali hasit plameny. Chlapce se ale Hádžímu nepodařilo unést ani zabít, protože se zčistajasna jako nějaký přízrak objevil obrovský tygr a rozsápal několik mužů, kteří se přepadení zúčastnili a ostatní s hrůzou utekli. Amara jsem našel třesoucího se bolestí za domem. Ležel schoulený na zemi a naříkal. Bohužel jeho matku jsem už zachránit nemohl. Ujal jsem se jej se souhlasem jeho otce a pomáhal mu zapomenout na ty děsivé chvíle, které jej zřejmě dodnes provázejí v jeho snech. Stal jsem se jeho učitelem a rádcem, zasvětil jsem jej do svého učení, s nímž byl jeho osud nerozlučně spojen, společně jsme navštěvovali chrám boha Šivy, jeho patrona.

Nepodařilo se mi v něm ale roznítit touhu po poslání, i když jsem se mu snažil vysvětlit, v čem spočívá jeho moc. Vše rázně odmítal, pomocí nejrůznějších meditací se vždy snažil potlačit svoji vzrůstající sílu. Byl jako doutnající vulkán, plný násilím spoutané vášně, ale také hlubokého citu a lásky, která se neustále drala na povrch jako láva a o niž byl v útlém věku tak krutě ošizen.
Poznal tajemství tantry a spoustu jiného, znamení, které nosí na zádech, je lotosový květ, symbol naší víry, taktéž jako amulet stejného tvaru, v němž se skrývá tajemná síla a který jsme jednou nalezli v chrámu u Šivovy sochy. Procestovali jsme spolu celou Indii, Nepál, Tibet, umožnil jsem mu studium architektury, astrologie a v neposlední řadě malířství, v němž nadprůměrně vynikal. Museli jsme neustále měnit místo pobytu, abych zachoval jeho bezpečí. S otcem se ale nakonec odmítl stýkat, protože se nepohodli a on jej obvinil, že právě jeho vinou matka zahynula. Jediný, s kým se občas vídal, byla jeho mladší sestra Rukminí, matky měli sice různé, ale otce společného, a on ji nesmírně zbožňoval.
Před dvěma lety se se mnou rozloučil a odcestoval tajně do Anglie, rodné země jeho milované ammi. Souhlasil jsem, protože zde byl v bezpečí. Jenže nyní jsem jej musel vyhledat. Jeho otec umírá, a požádal mne, abych jej přesvědčil a dovedl zpět.“

Adriana nemohla úžasem ani dýchat, doslova hltala každé Rándžitovo slovo.
„Když se s otcem nechce stýkat, proč jej tedy chcete přesvědčit, aby se vrátil?“
„Musí se vrátit, on je totiž synem…“ Nestačil dopovědět, protože najednou se prudce otevřely dveře.
„Rándžite, nemohu tomu uvěřit! Ap kaesé haen? Kde se tady berete?“ zeptal se rozrušeně Adam, a překvapeně pohlédl na Adrianu, sedící vedle muže. Zamračil se a v očích se mu podivně zablesklo. Ztěžka polkla, jeho pohled byl velmi nepříjemný, připadala si, jako by ji přistihl při nějakém prohřešku.
Muž se usmál, zvedl se a radostně jej se slzami v očích objal.
„Jsem rád, že tě opět vidím, chlapče můj, bál jsem se, že už se toho nikdy nedočkám.
Omluv starce, jenž nedokáže skrýt své dojetí. Trochu jsem se zapovídal se zde přítomnou dívkou, která…“
„…je už na odchodu…“ dořekl tiše Adam, či vlastně Amar a upřeně se na ni zadíval.
Cítila, jak ji jeho pohled doslova propaluje, bála se, aby nevyčetl z jejích myšlenek, že už nyní zná velkou část jeho minulosti i pravé jméno a rychle sklopila oči. Nechtěla jej zbytečně rozrušovat, plaše se usmála a raději spěšně odešla.
Když oba muži osaměli, usadili se a chvíli se na sebe mlčky dívali, pak mladší z nich promluvil.
„Neřekl jste mi ještě, proč jste tady...“
„Ano, zajisté. Tvůj otec je těžce nemocný a umírá, princi Amare...i Rukminí se po tobě stýská, měl by ses vrátit, tví nepřátelé jsou již mrtvi, nemělo by ti tedy hrozit žádné nebezpečí. Budeš se muset v brzké době ujmout trůnu, je to tvá povinnost.“
„Má povinnost? Povinností mého otce bylo ochránit mou matku, a bohužel to nesplnil!…“
„Hovoří z tebe zášť a zloba, a zapomínáš na to, čemu jsem tě učil, porušuješ naše zásady, a to není dobré…“řekl muž smutně.
Amar se chvíli zamyslel a pak tiše odpověděl.
„Dobře, budu o tom všem přemýšlet, zítra vám řeknu, jak jsem se rozhodl. A teď už jděte, drahý Rándžite, chci být nyní sám…“ šeptl, oči mu zazářily a zamyšleně se zahleděl k oknu.

Den se už dávno schýlil ke svému konci a venku byla neproniknutelná tma. Adriana se převlékla do hedvábné noční košilky a usedla k toaletnímu stolku. Hlavou jí neustále probíhal rozhovor s oním starým mužem. Tajemství, které obestíralo toho, jehož už nyní bezpochyby tajně milovala, ji naplňovalo zvláštním a vzrušujícím pocitem. Když si pečlivě učesala a zkrotila své bujné kadeře, sfoukla svíčku a chystala se ulehnout do postele. Najednou uslyšela jemné ťuknutí na okenní tabuli, jakoby na ni dopadl malý kamínek. Přistoupila zvědavě k oknu a otevřela je. Vyhlédla ven, ale nikoho neviděla. Neměla ani tušení, že v křoví pod oknem se maličko pohnul tmavý stín. Někde v dálce slabě zahřmělo a oblohu pročísl zářivý klikatý blesk, po chvilce uslyšela jemné šumění deště. Zachvěla se chladem, pokývla rameny a otočila se s úmyslem vrátit se raději k lůžku.
Najednou se tiše a s pružností šelmy vyšvihla na okno něčí postava. Vyděšeně se ohlédla, zprvu chtěla vykřiknout, ale když spatřila toho, jenž měkce seskočil z okna na podlahu jejího pokoje, nebyla si tak docela jistá, zda se její nitro naplnilo štěstím či strachem…