Ange gardien ( 11. )

Uprostřed filmu jsem to napětí nevydržel. Rychle jsem se zvedl a s omluvným výrazem zmizel do kuchyně. Musel jsem si přiznat, že ta holka se mnou slušně mává a vlastně jsem se ani nedivil Brejlounovi, že po ní vyjel.
S povzdechem jsem se sesunul na židli a chvilku tupě zíral do prázdna, než mě napadlo, že bych měl dát vědět Ondrovi. Mobil byl ovšem pořád nepoužitelnej, tudíž jsem se přemístil k pevný lince, kterou moje sentimentální máma neměla zatím to srdce odpojit. Horko těžko jsem vydoloval z paměti číslo na Milana a doufal, že ten už mi poradí.
„Jo?“ ozval se trochu nedůvěřivě, což mě rozesmálo.
„Nazdar, tady Marián.“
„Ty sis mě za ten tejden hodně oblíbil co? Ale brzdi chlape, žádný nemravný návrhy,“ rozesmál se.
„Vole,“ otituloval jsem ho a bez dalších průtahů mu řekl, co vlastně chci.
„Tak Ondra jo? Hmm…na toho číslo nemám, ale znám lidi, který by ho měli mít. Tak vydrž, za 5 minut ti brnknu.“
„Jasně. Díky.“
Trochu unaveně jsem se posadil vedle telefonu a zadíval se na zavřený dveře pokoje. Asi bych jí měl pučit něco na sebe, napadlo mě scestně. Ta její košilka toho moc nezakryla a já měl v tomhle směru dost bujnou fantazii.
Snažil jsem si vyhnat z hlavy všechny ty nemravný vize, který se mi v ní honily, když otevřela opatrně dveře a nakoukla do chodby. Trochu nervózně popošla několik kroků, než si mě všimla. Nelekla se. Legračně naklonila hlavu na stranu a bez většího zaváhání si klekla vedle mě.
„Chceš, abych šla?“
Nevěřícně jsem si jí změřil. Co jí to proboha napadlo? Teprve pak mi došlo, že asi musí působit dost divně, když z ničeho nic odejdu a pak vysedávám za dveřma na chodbě.
Opatrně, aby se nevyděsila, jsem jí položil ruku okolo pasu a přitáhl si jí k sobě.
„Ty jsi občas tak dětinská,“ zasmál jsem se a zlehka jí líbnul do vlasů.
„Čekám, až mi zavolá jeden kamarád.“
„Aha,“ hlesla.
„Tak mě napadá…nechtěla by sis dát sprchu? Určitě jo, viď?“ aktivně jsem Adélku zvedl ze země a skoro násilím dotáhl do koupelny. Ve skříni jsem vyštrachal ručník a ještě jí přinesl svoje tričko a kraťasy na spaní.
„Ehm…díky,“ zasmála se, jako by jí moje počínání dost pobavilo a šťouchnutím mě vystrnadila ze dveří. Přesně v tom okamžiku se rozdrnčel telefon.
„Jo?“
„Ten kluk je snad tajnej agent nebo co. Musel jsem obvolat asi šest lidí!“
„Tak povídej.“
Rychle jsem si vyndal tužku a papír z šuplíku pod telefonem a opsal si všech devět číslic, který mi Milan asi pětkrát zopakoval, aby si užil, že je tak dobrej a sehnal je.
„Díky moc kámo, máš u mě pivo.“
„Nejmíň tři,“ zasmál se.
Narychlo jsme se smluvili, že ve středu zajdeme někam do hospody a pak už mi nic nebránilo namačkat číslo Adélky bratra. Chvilku trvalo, než mi to zvedl.
„Ano?“ ozval se trochu udejchaně a typicky hospodskej šum za jeho zády pomalu slábnul, takže bylo znát, že utíkal někam na chodbu nebo ven.
„Ahoj tady Marián.“
„Ahoj…děje se něco?“
„Jo to děje.“
Ve zkratce jsem mu vylíčil většinu toho, co se dneska stalo, a chvilku poslouchal, jak rozčileně nadává.
„Já toho bastarda zabiju!“
„Hele nechám tu Adélu přes noc nevadí? Ten kretén určitě čeká někde u vás a já nemám náladu se s nim zase poprat. Postarám se o ní a zítra někdy ráno přijdeme.“
„Jasně a domluvíme se, co s nim uděláme. Mám sto chutí si na něj někde počkat a pořádně mu rozbít hubu!“
„Jo, taky už mě to napadlo. Zítra se domluvíme.“
„Máš to u mě,“ zabručel s povzdechem, což mě rozesmálo.
„V tom případě to mám já u Michala.“
Pobaveně se zasmál. „Hlavně jí nic neproveď!“
„Nejsem blbej.“
Vrátil jsem sluchátko na místo a zavřel oči. Zvuk šumící vody z koupelny na mě měl dva účinky. Duševně mě uklidňoval, ale fyzicky spíš naopak. Představy, který se mi zase začaly líhnout v hlavě, mě donutily vstát a toporně odejít do pokoje. Nerozhodně jsem se zadíval zpátky do chodby a pral se s pokušením, jít do sprchy za ní.
Nejsem blbej! Nejsem blbej! Opakoval jsem si pořád dokola a s největším sebezapřením se svalil na gauč a zavřel oči. Uvědomoval jsem si, že jednou moje lepší a morálnější já, stejně prohraje…

* * * * * * * * * *


Horká voda mě neuvěřitelně uklidňovala. Bez větších rozpaků jsem si vybrala z poličky jeden z nepřebernýho množství sprchových gelů a šampon. Mariánova máma musela být naprosto ulítlá na kosmetiku. Nad umyvadlem měla vyřádkovaný ty nejdražší pleťový i tělový krémy, různý vodičky, parfémy a odličovače. Zabalená v ručníku jsem si prohlédla, co se dalo. Parfémy mě zaujaly asi nejvíc. Desítky nabroušených flakonek s vůněma, který by vydaly za moje tří mesíční kapesný. S povzdechem jsem si vysušila vlasy a nedůvěřivě se zadívala na hromádku Mariánova oblečení. Tričko mi sahalo až nad kolena, což bylo jen dobře, protože v jeho šortkách jsem vypadala jako magor a tričko je z velký části schovalo. Chvilku jsem se přeměřovala v zrcadle, než jsem se odhodlala zhasnout a vylézt na chodbu. Všude byla tma, jen z jeho pokoje probleskovalo světlo. Potichu jsem vlezla dovnitř a zavřela dveře. Nadechla jsem se, abych poděkovala za sprchu, ale zarazila jsem se. Ležel na gauči a tvář mu osvětlovalo slabé světlo z televize. Opatrně jsem došla až k němu a klekla si na zem k jeho obličeji. Vypadal tak klidně, když spal. Pravidelně oddychoval s jednou rukou za hlavou a mě najednou přepadla hrozná touha se ho dotknout. Ruka se mi trochu třásla, když jsem jí k němu natahovala, ale uklidnila se, když jsem konečky prstů přitiskla na jeho tvář. Zlehka jsem ho pohladila po tváři a trochu mě polekalo, když se skoro neznatelně usmál.
„Ty nespíš!“ obvinila jsem ho šeptem, což jeho úsměv zvětšilo.
„Měl jsem strach, aby ses neutopila.“
„Náhodou, už na základce jsem byla v plavání delfínek.“
Se smíchem se přetočil na bok a stáhl mě k sobě.
„Hezky voníš,“ zamumlal a pevně mě sevřel v náruči.
Cítila jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. Neměla bych ho odstrčit?!
„Já…si půjčila…“
„To je dobře,“ přerušil mě.
Přitiskla jsem tvář k jeho krku a uvažovala, co bych měla teď proboha dělat. Tahle situace pro mě přeci nebyla úplně nová, tak proč to teď prožívám takhle silně?
Zajímalo mě, jak se v tuhle chvíli cítí on. Nejspíš už tu měl plno holek…
„Chrápeš?“ hlesla jsem, abych přerušila ty dotěrný myšlenky, který mě začínaly trochu užírat.
„Ještě ne, ale za chvilku budu,“ zívnul.
„Já se neptala jestli spíš,“ zasmála jsem se tiše.
„Jo tak. Víš, že ani nevim? Zatím si nikdo neztěžoval.“
„Aha. Já jen…hmm…skřípu zubama,“ vysoukala jsem ze sebe neochotně.
„To dělaji malý děti ne?“ rozesmál se.
„No, mě to zůstalo. Mám sice takovej gumovej chránič na spodní patro, ale ne sebou.“
„Cože? Ty nosíš chrániče na zuby, aby si neskřípala?“
Vypadalo to, že jsem ho svým přiznáním dost pobavila.
„Jo,“ odsekla jsem namíchnutě. „Kdybych ho nenosila, zničila bych si sklovinu!“
„Máš nějakou úchylku?“ zeptal se najednou naprosto mimo téma, což mě zmátlo.
„Cože? Jako jestli nejsem na malý chlapečky, nebo neočuchávám prádlo?“
Vyprskl smíchy a zlehka mě pocuchal ve vlasech.
„Něco v tom smyslu.“
Zamyšleně jsem se odtáhla od jeho krku a položila si hlavu, tak, abych mu viděla do obličeje.
„Počítaji se animovaný seriály za úchylku?“
„Dost vážnou.“
„Sakra.“
Naráz jsme vyprskli smíchy a já ho šťouchla do žeber ukazováčkem.
„Tvoje úchylka?“
„To radši nechtěj vědět,“ usmál se.
„Fetišismus?“
„Ale no tak!“
„Běháš nahej po parku?“
„Ty si koleduješ!“
„Dobřéé takže šmíruješ vyvinutý sousedky z protějšího paneláku.“
„Říkala sis o to!“
Vyprskla jsem smíchy, když mě pustil ze sevření a začal lechtat, kde se jen dalo. Snažila jsem se bránit, ale když se člověk dusí smíchy a snaží se při tom nikoho nepoprskat, jde to dost obtížně.
„Prosím, už dost,“ škemrala jsem v dalším záchvatu smíchu a unaveně mu padla bradou na prsa, až vyheknul.
„Dobře, ještě donedávna byla moje velká úchylka hraní.“
„Což je pěkně neoriginální,“ dobírala jsem si ho. „A teď už není?“
„Teď už jsem si našel jinou úchylku.“
„A to?“ dorážela jsem na něj.
„Zachraňovat sličné panny v nouzi. Už to mám dokonale vymyšlený. Pořídim si koně, meč z hvězdných válek a budu zachraňovat děvy před násilníky a společenskými příkořími.“
„A každou oblbneš na úvod větou o tom, jak moc toužíš po tom, počít s ní dítě, co?“
„Tedá,“ protáhl uznale. „Ty mi budeš dělat manažera.“
Znovu jsme sehraně vyprskli smíchy. Ten kluk se mi začínal líbit tak moc, že mě to děsilo. Jeho bručivý hluboký smích mu rezonoval tělem a já ho cítila i na tváři a na rukách, který jsem k němu měla přitisknutý.
„Mě se z hvězdných válek vždycky nejvíc líbil Žvejkal,“ usmála jsem se.
„Takže další úchylku máš na chlupatý uslintaný potvory?“
„Jo, proto se mi tak líbíš,“ zakřenila jsem se a ospale mu zívla do trička.
„Teď jsem opravdu nešťastnej,“ zahuhlal a jednou rukou mi mimoděk zajel do vlhkých vlasů.
„Mně se vždycky líbily jiný postavy, než ostatním.“
„Takže hádám, že ve Sněhurce tě neohromil Šmudla.“
Pobaveně jsem se zasmála. „Jo, nejlepší je Brumla.“
„Takže mám vlastně slušnou naději, mít s tebou kupu dětí a krásný manželství,“ zabručel s úsměvem.
„Ty seš Brumla?“
„Ne, ale nejsem stejnej jako ostatní,“ vysvětlil s pýchou v hlase a já musela přiznat, že má pravdu. Nikdy se nesnažil zapadnout a nikdy si nenechal nic líbit. Uvědomila jsem si, že mi to vlastně imponuje. Ten strach, který jsem měla na začátku byl najednou pryč. Slabá stopa po něm sice zůstala, ale už ne tak velká, abych si nedokázala přiznat pár skutečností.
„To nejsi, proto by mě zajímalo, proč chceš být se mnou.“
Zamyšleně mě pohladil po tváři a palcem mi zlehka přejel po rtech.
„Protože jsi taky jiná. Úplně jiná než já a než většina holek co znám. Nejsi žádná zmalovaná afektovaná fiflena, kterou zajímaji jenom drby, dieta a kluci. Seš taková…křehká.“
„Proto jsem si ostřihala ty vlasy,“ přiznala jsem tiše. „Nechci tak působil na lidi. Tim slabym a křehkym dojmem! Připadám si jako malomocná!“
Místo, abych ho tim prohlášením zarazila, tiše se zasmál.
„Adél teď mi připadáš stejně křehká a zranitelná jako před tím. Nemůžu si pomoct, možná je to tim jak vypadáš, možná tim jak se chováš a mluvíš. Navíc teď je tu možnost, že ti udělá něco ten pitomec…nesmíš mi vyčítat, že se o tebe chci postarat.“
„Nevyčítám ti to,“ hlesla jsem a cítila, jak se mi v očích zase hromadí slzy. Mluvil, jako by o mě měl opravdu strach a nechtěl, aby se mi něco stalo. Byl to úžasný pocit, cítit, že je tu někdo pro mě. Někdo ke komu můžu běžet v jedenáct v noci a vím, že mě nenechá plácat se v problémech.
Z té úlevy se mi rozlila celým tělem strašlivá únava. Jeho teplé paže a tělo mě zahřívaly a víčka mi sama klesla. Věděla jsem, že mi ještě něco říká, ale nedokázala jsem vnímat co…