Lotosový květ - 15.část

Dopolední slunce se jiskřivě prodíralo větvemi stromů a pootevřeným oknem vnikal do pokoje hlasitý zpěv ptáků.
Když Adriana osaměla, drobnými a nejistými krůčky se přiblížila k oknu. Pohled na pustou zahradu jí opět vehnal slzy do očí, protože si uvědomila, že už ho zde nikdy po ránu neuvidí, zabraného do práce a starostlivě pečujícího o každý jejich keř či květinu.
Slabounce povzdechla a zahrnula záclonu. Oblékla se a s obavami na sebe pohlédla do zrcadla. Zběžně se upravila a učesala si vlasy, víc se stejně nedalo udělat, protože
předešlé události na její tváři zanechaly dost znatelné stopy.
Vyšla na chodbu a tu uslyšela svého otce, jak o něčem hlasitě hovoří s Jacobem. Když ji spatřil, rozhodil ruce a hned k ní běžel.
„Představ si, Adriano, co jsem se právě dozvěděl! Nějaký vandal v noci zapálil les poblíž sídla tvého budoucího chotě, požár se jen stěží podařilo uhasit, jinak by se dozajista přenesl i na dům. A jejich ubohého sluhu Charlese a také psa našli v zahradě s rozdrásanými hrdly, správce říkal, že to muselo určitě být nějaké obrovské zvíře, soudě podle stop po tesácích a drápech.“
Adriana se na něj udiveně zadívala, ale nijak na ni tohle neštěstí nezapůsobilo. Měla v sobě dost své vlastní bolesti, nedala však na sobě nic znát. Byla ráda, že si otec nevšiml jejích zarudlých a oteklých očí a netečně odešla do jídelny, kde už čekal Timothy. Připravila se na to, že ji bude opět starostlivě nutit do jídla, byla ale zcela přesvědčená, že dnes nebude schopná pozřít ani nejmenší sousto…

Dny plynuly dál, jako voda v řece, až po týdnu se teprve Adriana trošku uklidnila.
Jednoho večera našla konečně odvahu a vydala se naposledy k domku u jezírka, aby se aspoň ve svých myšlenkách rozloučila se svou bolestnou láskou.
Očima přehlédla celou světnici a smutně se usmála. Už ani neměla sílu plakat.
Včera v noci se jí o něm opět zdálo…pořád viděla ty zářivé oči a cítila jeho horké dlaně a rty, dychtivě bloudící po jejím těle, i když se snažila, nedalo se na to zapomenout…měla pocit, jako by byl stále s ní, každý den, v každém plamínku svíčky či jiskřičce v krbu.
Nezůstalo tu po něm skoro nic, jen pár nedokončených obrazů a malířská paleta.
Ale přece jen, vzadu na židli objevila jeho košili, zrovna tu, kterou měl na sobě oné kouzelné noci. Vzala ji, něžně přitiskla ke své tváři, vdechla tu známou kořeněnou vůni a znovu si ve vzpomínkách vybavila každičkou vteřinu jejich posledního setkání, až ji při
tom zabolelo u srdce. Smotala ji, protože si ji chtěla vzít s sebou na památku. Ještě naposledy pohledem přelétla místnost a pak s tichým povzdechem vyšla do zahrady.
U domu zahlédla svého otce, Amarovu košili se jí naštěstí včas podařilo ukrýt pod pléd.
„Co je s tebou, dítě? Jsi v poslední době hrozně bledá, nejsi nemocná? Zavolám lékaře!“
Zavrtěla hlavou.
„Nic mi není, jen mne trošku bolí hlava, nedělej si starosti, otče…“ zašeptala, smutně se usmála a pak odešla vyhledat chůvu. Každou chvíli měly přijet švadleny, které sem poslala hraběnka Winwoodová, aby jí vzaly míry na její šaty.
Do svatby zbývaly už jen pouhé dva týdny…
……………………………………………………………………………………………………..................................................

Obrovské mořské vlny se jiskřivě tříštily o boky lodi, která se pomalu blížila k přístavu Mihapur, ležícímu na západním pobřeží Indie. Amar stál zamyšleně na vlhké palubě, opřený o zábradlí a sledoval poletující a pokřikující mořské ptáky.
„Ve tvé tváři vidím po celou cestu stín hlubokého smutku, princi Amare. Smím se zeptat, co tě trápí? I když to možná tak trochu tuším…“ ozval se za ním tichý hlas starce.
Chvíli mlčel, jako by hledal ta správná slova, která by příliš neprozradila jeho pocity, pak se ztěžka nadechl a odvětil.
„Jen tolik, že celé mé srdce zůstalo v daleké Anglii, drahý Rándžite a zbyla po něm jen hluboká krvácející rána. Nebudu zakrývat, že jsem díky té dívce porušil vše, co jsem mohl.
Dotýkal se jejího těla, vdechoval její vůni a opájel se hebkostí jejích vlasů. Poznal jsem lásku i krásu první rozkoše, ale ničil jsem a také zabil. Nemám však žádné výčitky, protože tato kratičká chvíle štěstí mne zcela naplnila. I ty se s tím musíš smířit. Jdu jen přesně ve stopách svého otce, s tím rozdílem, že on mohl mít, byť jen krátkou chvíli, svou lásku po svém boku. Ani jsem neměl odvahu říct jí, že odjíždím, protože vím, že loučení je velmi bolestné. Stálo mne to obrovské úsilí, abych se v její přítomnosti ovládl a neublížil jí, protože mé horší já se neustále snaží prodrat na povrch, přestávám to zvládat, zejména když se přiblíží úplněk. Něco je špatně, Rándžite, vím to. Má existence má zřejmě také své temné stránky…proto jsem klidnější, že nyní mne a ji dělí stovky mil, snad to takhle bude lepší. Za dva týdny se stane hraběnkou a na mne si pak už ani nevzpomene…
A neříkej mi princi, víš dobře, že to nemám rád…“
„Odpusť, chápu, že se bráníš tomu, pro co jsi byl stvořen, ale nemůžeš zatracovat svůj skutečný původ, i vzhledem k tomu, co tě nyní čeká.“
Amar se na něj prudce otočil, jeho oči zlověstně zazářily a řekl úsečně.
„Svolil jsem, že se s tebou vrátím, abych potěšil umírajícího otce, jsem také ochoten mu vše odpustit, ale ještě jsem se docela nerozhodl, zda převezmu jeho vládu. A jediný, koho opravdu toužím vidět, je má sestra Rukminí.
Pohleď, už připlouváme k molu, musíme se jít připravit, je před námi ještě další úmorná cesta po souši až do Pandžábu…“ ukončil rázně pro něj nepříjemný rozhovor, protože každá sebemenší vzpomínka na Adrianu se bolestivě zapichovala do jeho nitra, jako ostrý hrot šípu…
……………………………………………………………………………………………………................................................

Sheffield, o čtrnáct dní později…

Dům barona Williama Johanssona byl již od časného rána plný shonu, příprav a rozrušeně pobíhajícího služebnictva.
„Vypadáte nádherně, drahoušku, jako princeznička…“ usmála se chůva a provedla ještě poslední nezbytné úpravy na dívčině zevnějšku, kadeřník už také zdárně dokončil své dílo.
Pak jí ještě dala na bledé čelo mateřské políbení a píchlo jí z toho u srdce, protože viděla tytéž smutné oči a pod nimi tmavé stíny, jako před devatenácti lety u její matky Hortensie, a přetáhla jí raději přes obličej sněhobílý závoj.
„Budeme už muset jít, všichni čekají jen na nás.“ Řekla tiše. Adriana smířeně přikývla a vzala si láskyplně ze stolu kytičku nádherných bílých lilií, které ještě byly posledním Amarovým dílem.
Maličko si podkasala šaty a vydala se pomaličku k přichystanému kočáru.

Prostranství před kostelem bylo již od rána k prasknutí plné zvědavých lidí. O svatbě hraběte Winwooda se šeptalo už téměř týden, sem tam padla i poznámka, že zhýralý starý mládenec konečně uštval nějakou mladou laň. Najednou se dav rozrušeně pohnul.
„Už jedou!“ vykřikl někdo a po chvíli za zvuku bijících kostelních zvonů přijel kočár.
Timothy na Adrianu povzbudivě mrknul, zavěsila se do otce a pomalu za mohutného zvuku varhan, hrajících svatební pochod, kráčela po měkkém rubínovém koberci, posetém drobnými kvítky, směrem k oltáři, kde už stál Max a spokojeně se usmíval. Každý krok, kterým se k němu přibližovala, jí bolel, jako malou mořskou vílu.
Kdyby se mohla obrátit a utéci někam daleko, třeba i na konec světa, udělala by to.
Knězova slova ani nevnímala, vzpamatovala se až v okamžiku, kdy měla říct to své rozhodující osudné slovo. Po jeho vyslovení se jí oči zalily slzami, které zevnitř smáčely její bělostný hedvábný závoj...