Phyllis 2

II. Smolař


Ani ne pár minut od chvíle, kdy jsem konečně zavřela oči se ozve vrznutí dveří následované tichým ale rozhodným Tessyiným hlasem.
„Phy, vstávej, oběd už je na stole,“
„Nemám hlad,“ zamumlám v polospánku. Ale moc dobře vím, že tohle nemá cenu.
„No tak, Phyllis,“ začne Tess a mě je už v ten moment jasné, že jiná možnost, než poslušně vylézt z postele a pokusit se alespoň něco sníst mi nezbývá. Pracně otevřu oči a upřu pohled na budík. Je už půl dvanácté, ten čas ale letí, pomyslím si. „Měla bys alespoň něco sníst, jestli chceš jít dneska trénovat. Potřebuješ energii. I tak jsi hozně hubená,“ rozjede se Tess podle svého obvyklého scénáře.
„Nejsem moc hubená, jsem akorát,“ozvu se na protest alespoň v tomhle, když v ostatním vím, že nemá cenu se hádat.
„Já vím,“ ujistí mě Tess nepřesvědčivě. To spíš ona by si na svou postavu měla dát pozor. Já musím mít takovou postavu, jakou mám, ale ona je na čtyřicetiletou ženskou až příliš vychrtlá. To spíš ona by neměla vynechávat jídla. „Čekáme na tebe, tak si pospěš,“ informuje mě a konečně za sebou zavře.
Když osamním, posadím se na posteli a zavřu oči, protože se mi okamžitě zatočí hlava. Panebože, co jsem to včera…aha. No, alespoň vím jak na tom jsem. Už mi ale není tak špatně, jako v devět, před tím, než jsem si šla lehnout. Nějaké to jídlo by se možná dokonce hodilo. Proto se nakonec přeci jen zvednu a přes chodbu zamířím do jídelny. S tím, že na mě čekají Tess značně přeháněla, všimnu si hned ve dveřích. Všichni čtyři už se mezitím s chutí pustili do smažených řízkú s bramborama. A mým příchodem se nedají nijak extra rušit.
„Á, náš opozdilec,“ozve se akorát táta, když s minimalistickou porcí (je mi sice celkem fajn, ale takový sebevrah, abych zkoušela nakolik trvalý pocit to je, zase nejsem) přisednu ke stolu. Neunavuju se odpovědí a pustím se do jídla.
U oběda nemluví nikdo a ani pak se nekoná žádná rodinná sešlost. Vydáme se každý za svým, jen mě a Nealovi ještě taťka připomene odpolední trénink s tím že se můžeme svézt s ním, jede tam autem. No jo, Neal se mě ptá, zda jdu, ale taťka to považuje za samozřejmé, nejspíš se z části považuje i za mého trenéra. Tedy ne že by mě netrénoval, možná má na mém úspěchu ten rozhodující podíl. Přeci jen z našeho oddílu jsme v reprezentaci dvě (i když já teprve měsíc zatímco Salamína už několik let) a obě trénujeme navíc. Salamína má svého osobního trenéra, kterým je její přítel a já tátu, který mě kontroluje a trénuje, jako bych snad byla součástí „jeho“ týmu. Ale jsem mu vděčná, protože postup do repre byl můj dávný sen. A teprve letos se splnil, když se taťka rozhodl „Přece jen ze mě něco udělat, i když jen v té zatracené gymnastice“ jak můj milovaný sport někdy nazývá (zvlášť když vypije nějakou tu sklenku nad míru). Začal mě tahat na tréninky hokejistů, kdykoli jsem to stíhala. Na jejich přípravy v tělocvičně popřípadě když šli běhat apod. „Máš skvělou techniku, ale nemáš kondičku,“ říkával a i když jsem mu odporovala, že o tom nic neví, že se v gymnastice nevyzná, nejspíš na tom něco bylo. Po půl roce tréninků navíc a s ním kontrolovanou životosprávou (už chápu na co brácha tak nadával, když začal hrát ve stejném týmu, kde taťka trénoval. Snad žádný cvok nedodržuje pravidla tak jako on, a teď už i já. Vynechaný trénink? Neexistuje. Jíst si, co se nám zlíbí? To můžeme rovnou zapomenout…) a na pravidelných kontrolkách jsem byla „překvapením roku“. Od té doby už se s ním nedohaduju o tom, co si na mě ohledně tréninků vymyslí. Navíc mě tréninky s hokejovým týmem začaly bavit.
Zezečátku jsem je nesnášela, nezvládala jsem je. Taťka měl v tomhle pravdu. Moje kondička nestála za nic. Měli jsme a máme sice pětkrát týdně „průpravy“ kde chodíme běhat, do posilovny apod, ale stějně toho za hodinku pod tátovým velením udělám mnohem víc než za tři v gymnastice. A stíhat kluky, kteří pod jeho velením zvládli povětšinou už rok bylo fakt nemožné. Navíc jsem si tam přišla jako vetřelec a myslím, že mě tak dost z nich i bralo. Jediný, koho jsem tam znala byl brácha a taťka. Kapitán a trenér týmu. Ale postupně jsem se seznámila ještě se třetím brankářem, hrozně pohodovým klukem zblázněným do šátků, snad na každém tréninku měl na hlavě jiný a nesundával ho skoro nikdy. A za těch pět měsíců, co jsme spolu chodili se toho dost změnilo a teď už se těch tréninků neděsím, naopak se na ně těším.
Stejně jako bych se těšila na ten dnešní nebýt právě uplynulé noci. Takhle mě čeká nejspíš nepříliš příjemný rozhovor s Thomym. A nevím, jak se mi bude dneska běhat, když mě bolí hlava a cítím, že včerejší noc mi tělo jen tak neodpustí. Nejsem zvyklá flámovat, nemůžu si to skoro nikdy dovolit. Ale Theodorův večítek bych si ujít nenechala, je jeden z mála, kteří narozeniny takhle slaví. S touhle oslavou navíc pomáhal Petr, což je značný příslib dobré zábavy. A v neposlední řadě, stále ho mám ráda, i když už ne jako „kluka“. Jsem hrozně ráda, že jsme i po rozchodu zůstali kamarádi, a i když to pořád není tak docela stejné jako dřív (to asi ani nebude, ten půlrok zakončený jeho nevěrou, přes kterou bych se asi dokázala přenést, ta situace se nelišila od mého včerejšího úletu, ale láska se i tak začínala vytrácet a přátelství není k chození dost; mezi námi stále leží a jen tak na něj zapomenout nejde) záleží mi na něm a jeho narozky bych za nic nevynechala.
I přes tátův odvoz nám nezbývá moc času, jen slabá půlhodinka. Vydám se na tu dobu do pokoje. Sotva vejdu, zapípá mi mobil. Začnu ho hledat, ale ve zmatku, který teď u mě panuje to není ani trochu lehké. Nakonec ho po desetiminutovém pátrání objevím pod hromádkou oblečení ze včerejška, které jsem ze sebe jen shodila a s žádným uklízením jsem se nazatěžovala. Ale hledání se vyplatí, mám tři nepřijaté hovory, od Hannah, Ralpha a Petry a dvě přijaté zprávy. Od Ralpha, že mi sehnal na CD Úsvit mrtvých, který už tak dlouho sháním a má toho teď nového dost a jestli se mi nechce navečer do kina na Hledá se Nemo. Což o to, chtělo by se mi, ale trénink jsem kvůli oslavě vynechala už včera a zrovna teď si podobné výpadky nemůžu dovolit. Takže mu odepíšu, že bohužel nemám čas, ale zítra ať do školy vezme seznam těch nových filmů. A že do kina si snad vyrazíme jindy.
Druhá zpráva, ta, která mě přiměla začít pátrat po mobilu je od Thomyho.
„Na trenink dneska nejdu, ale potrebuju si s tebou promluvit. Napis, az budes doma, stavim se. Popripade zajdi ty k nam. Nevis něco o Jos? Dorazila vcera v poradku? Nemluvilas s ni?“
Na těch několik řádků zírám dobrých pět minut. Vytrhne mě z toho až prudké otevření dveří a Nealův hlas.
„Kde to vázne? Ježiš, ty jsi ještě v pyžamu?“ pak asi dvouvteřinová odmlka a o něco opatrnější „co je?“
Vzpamatuju se a odložím mobil. „Nic, psal Thomy,“ odpovím a začnu se shánět po oblečení. Koutkem oka si všimnu hodin. Tři čtvrtě na jednu, no máme nejvyšší čas vyrazit. Otevřu skříň a vytáhnu z tama to, co mi nejdřív padne do oka. Modré šusťáky a fialové batikované tričko. To v čem běhávám obvykle se zrovna suší ve sklepě.
„A co?“ zajímá se Neal zatímco se do toho soukám a do tašky házím něco na převlečení na cestu domů.
„Nic zvláštního,“ odbydu ho. „Že si chce se mnou promluvit. Jdeme?“
Neal přikývne a vyrazí první. Táta už stojí u auta a s neztpělivým výrazem nás vyhlíží.
„Že vám to ale trvá,“ okomentuje náš příchod a já si pomyslím, že má asi opravdu hodně dobrou náladu, protože jsou doby, kdy by nám byl schopný za těch pět minut vynadat.
Sotva se usadím na zadní sedačku (málokdy si vydobudu privilegium sedět vpředu, až na Neala jsem v téhle rodině nejmladší a Neal má zase patnácticentimetrovou výhodu ve výšce), pustím se do psaní odpovědi na Thomyho zprávu.
„Odepisuješ?“ otočí se na mě Neal. Přikývnu. Na chvilku zavládne ticho a pak se ozve znova Neal. „Proč mu teď píšeš, když se uvidíte za chvíli?“ zajímá ho.
„On dneska nejde,“ informuju ho.
„Kdo?“ zeptá se najednou táta, čímž nás oba parádně zaskočí.
„Thomy King,“ odpovím neochotně, ale na tohle už táta naštěstí nijak nereaguje. Raději se vrátím k mobilu a Neal se znovu zahledí na cestu před námi, podél které se objevují první Brandonské domky. Dopíšu poslední slovo a dám odeslat. Navrhnu mu,že se kolem třetí, po tréninku, stavím a on mi po chvilce krátkým prozvoněním dá najevo, že s tím počítá.
Mezitím už jsme skoro na místě. Před námi se objeví stadion, velký a honosný. Je to sotva pět let stará budova na které se její architekt vážně vyhrál. Nepatří sice k největším a ani náhodou se nevyrovná třeba hale v Red Deeru, kde jsme hráli poslední, vítězný zápas základní části, ale na ani ne padesátitisícové městečko je opravdu dobrý.
Na parkovišti před ním přešlapuje zhruba deset lidí. Venku se oproti včerejšku citelně ochladilo, jaro asi nepřijde tak brzy, jak se celý tento týden zdálo. Možná že i mráz je důvodem, proč je nás tu dneska tak málo. „No, myslím, že Thomy není dneska jediný, kdo se rozhodl raději válet doma,“konstatuje táta alias trenér a vystoupí. S Nealem ho následujeme a já se rozhlédnu po těch kteří se i po včerejším flámu a při dnešním mrazu rozhodli nezanedbávat trénink a přijít. Poblíž nás je skupinka ve které stojí Otto, Jacob, Victor, Benny a Theo a o něčem se poměrně zaujatě dohadují a nedají se rušit ani naším příjezdem. Kousek od nich postává trojice Enrique, T-Joseph a Lauber a ještě kousek za nimi Diaz a Torsten, kteří nejenže překvapivě stojí spolu, ale navíc se ani nehádají. Diaz něco vypráví a Torsten zaujatě poslouchá. Až když vystoupíme a Neal si to namíří přímo k největší skupince, kdežto já trochu zaváhám, ale pak se vydám za Diazem a Torstenem, přilbíží se k nám Thomé. Musel tu být už před tím, ale asi stál někde opodál, nevšimla jsem si ho. Krátce se na něj zadívám, vypadá dneska nějak zvláštně. V obličeji má podivný výraz, ne tu svou obvyklou povýšenost. Zdá se mi, že ho něco rozčílilo. Skoro hned od něj ale oči odvrátím, protože si všiml že ho sleduju a vrhl na mě dost nepřátelský pohled.
„Vy jste se usmířili?“ nadhodím, když dojdu k Diazovi s Torstenem, který se zrovna směje tomu co Diaz dovykládal. Co se tu dneska se všemi stalo? Diaz s Torstenem a ještě jedním hráčem, Philem, se nemůžou vystát. Ale teď se tváří jako nejlepší kamarádi.
„Nazdar trpaslíku,“ přivátá mě Diaz. „Neboj, to zatím nehrozí, já akorát trpím samomluvou a ten parchant vedle mě poslouchá,“ ujistí mě bitkař našeho týmu, který mě převyšuje o dobrých pětadvacet centimetrů.
„S tím jak řveš bych musel být hluchý, abych tě neslyšel,“ oplatí mu to Torsten, měřící téměř dva metry. Nejvyšší hráč týmu.
„A já už si říkala, že se stal zázrak, že bude konečně klid,“ postesknu si. „Ale jinak jsem teď posel dobrých zpráv. Ten Úsvit mrtvých už konečně budu mít, takže tě můžu pozvat na promítání,“ informuju ho. Ten film totiž sháníme oba a už pěkně dlouho. Od té doby, co v kině a v televizi začaly běžet ukázky. S ním a Nealem jsme se dohodli, že se na to pak zajdem podívat k nám, máme suverénně nejlepší počítač, prakticky domácí kino.
„Úsvit mrtvých? Ten novej horor?“ zajímá se Torsten „Tak to si pak půjčím,jo?“ zamlouvá si.
Přikývnu, ale tím naše debata skončí, protože se ozve taťka, který doteď mlčel.
„Takže pánové,“ začne a já se už chystám protestovat, když se za mnou ozve tlumené doplnění, ač ne právě takové, jaké bych prosazovala já.
„A trpaslíku,“ zašeptá Diaz. Neřekne to však dost potichu. Taťka ho sjede pohledem a jak já, tak Torsten máme co dělat, abychom se nesmáli, protože ty kázání, které Diaz občas od taťky slýchává stojí fakt za to. Taťka totiž bitky moc neuznává, rozhodně ne v tom množství a měřítku, v jakém je Diaz s oblibou provozuje. Prozatím však jeho poznámku přejde bez komentáře.
„Já tě varoval, že moc řveš,“ směje se Torsten, tišeji než Diaz, když táta opět pokračuje. Diaz se po něm ožene, ale ani tohle se mu moc nevyplatí.
„Diazi, nechtěl bys toho alespoň na chvilku nechat?“ vyjede po něm taťka a já na Diazovi vidím, že nemá daloko k tomu něco odseknout, ale Torsten do něj dloubne. Takže se Diaz sice tváří značně vzdorovitě, ale pro tentokrát zůstane zticha.
„Takže když jste tak netrpěliví a máte tolik energie, nebudeme to protahovat a dáme se rovnou do práce. Diazi, ty si vezmeš rozcvičku, já si zatím zajdu pro kolo,“ oznámí nám táta
Úsměv mě přejde, jestli začíná takhle, nebude to zrovna příjemný trénink. Už jen to, že si jde pro kolo znamená dvě negativní věci. Běžíme tolik, že se mu nechce jít s námi a navíc si nás zkontroluje, abychom si z toho neudělali procházku, jakmile mu zmizíme z dohledu. Dneska výjmečně chybí oba pomocní trenéři, takže jsme počítali s mnohem větší flákárnou.
Diaz se s výrazem uraženého božstva ujme zadaného úkolu. I on ví, že hádat s tátou se nevyplatí. Ne před play-off, ve kterém si každý chce zahrát. A ve kterém se pro každého místo nenajde. Dovedu si živě představit, jak ho táta vyškrtne ze základní sestavy s tím, že v play-off nepotřebují zbytečná oslabení. I to byl zřejmě důvod, proč nakonec neodsekl, proč ho Torsten zadržel.
„Hele, Thomé, moh bys bejt tak laskavej a začít taky cvičit?“ vylije si zadržovanou zlost alespoň jiným způsobem. „Torstene, nekřeň se tak blbě, nebo na tebe vlítnu! A ty se Jacobe přestaň řehtat jako kobyla, seš tady na tréninku, ne na výletě,“ diriguje, ale pak už se neudrží a rozesměje se a námi. Minimálně tou poslední větou totiž přesně vystihl oblíbený slogan Dana, jednoho z pomocných trenérů. A když jde o to někoho parodovat, je Diaz skoro nepřekonatelný. „Hele ale teď vážně, Bourák se vrací,“ zvážní a opět se skloní k nohám a marně se snaží dosáhnout prsty na zem. Bourák je přezdívka, kterou si můj táta vysloužil kombinací svého chování a stavu našeho auta. Často si říkám, proč si nepořídíme něco lepšího, vždyť někteří z hráčů jezdí na tréniky v lepším než on. No, někteří. Spíš všichni, kteří jezdí autem. A náš Chrisler by možná nebyl až tak špatný, kdyby mu někdo ubral deset let a trochu narovnal karoserii. Ale ani o tom nechce taťka ani slyšet.
Musí být hrozně nenápadné, když v momentě, kdy se Bourák taťka objeví v dohledu, se najednou všichni jako jeden muž (a jedna žena, popřípadě jak by řekl Diaz – a jeden trpaslík) ohnou k zemi ve více či méně povedených předklonech. Přitáhnu si hrudník ke kolenům a rozhlédnu se. Někteří z nich jsou slušně ohební, nejvíc brankáři. Ale jiní…třeba Diaz… ten by byl rád kdyby se dotkl země v případě, že by stál na schodech. Zadívám se na Ottu, ale to už v momentě, kdy se máme opět narovnat a rozcvičit několika dřepy, kliky a podobně. Nikdy jsem si ho pořádně nevšimla. Až do včerejška jsem ho řadila do podobné kategorie jako třeba Thomého. Je sice pravda, že ho kluci berou mnohem víc, než Thomého, ale je podobně nenápadný. Před zápasem a při přestávkách často sedí sám na střídačce a s nikým nekomunikuje. Je to úžasný brankář, náš postup je z velké části jeho zásluha. Ale v jiném ohledu jsem si ho skoro nevšimla.
Až teď si uvědomuju, jak velké rozdíly mezi nim a Thomém jsou. On je oblíbený, ač se nijak neprojevuje. Má autoritu, když někde sedí, často někdo dojde a přisedne si za ním. Občas vypráví, a to naprosto úžasně. A nikoho by ani nenapadlo nepozvat ho na večírek, ač není žádný bavič či veselý společník. Zato Thomé včera jako jediný neobrdžel pozvánku. Neměl o ni zájem. Theo se ho předem ptal, zda chce jít a on jen zavrtěl hlavou a odešel. Jako by se mu s námi nechtělo ani zahazovat. Je pravda, že s pár lidmi trochu komunikuje, ale to jsou vesměs podobní samotáři jako on sám. Většina už si ho dávno přestala všímat.
Po deseti minutách taťka naši rozcvičku ukončí ale Diazovi ještě něco chvíli vysvětluje, dost potichu a daleko na to, abych slyšela co. Domyslím si ale, že to asi nebylo nic moc příjemného, protože ještě než spořádaně vyběhneme za tátovým kolem (i to je mimochodem v mnohem lepším stavu než naše auto), nakloní se ke mně a mnohem opatrněji zašeptá „Máš mou upřímnou soustrast, tohle mít doma, tak mě vomejou,“
„Díky,“ usměju se, „ale myslím, že kdyby to byl tvůj taťka, bylo by třeba litovat spíš jeho.“
„Já našim starosti nedělám, skoro mě doma nevidí,“ zakření se.
„Maximálně když dostaneš hlad, nebo se zrovna nemáš kde vyspat, co?“ doplním ho.
„No a pak ještě na Vánoce. Jako dáreček,“ přikývne.
„Jseš prakticky tak trochu přerostlej Santa Claus, co?“
„No, teďs to trefila. Jestli chceš, můžu tě zaměstnat jako skřítka.“
„Hele, já si z tebe taky furt neutahuju kvůli tvojí výšce,“ namítnu.
„Taky že já tu ani náhodou nejsem nejvyšší, zato tady zkus najít někoho menšího, než jsi ty. Ale náhodou to je roztomilý, když jsi takovej trpaslík. O rok starší a o čtvrt metru menší,“oznámí mi s vážnou tváří.
„No zato na tobě aby člověk roztomilost dlouho hledal,“oplatím mu se stejným výrazem.
„A kdo tady koho uráží,“ zavrtí hlavou. „Hele, tak trochu zaostáváme, nezdá se ti?“ všimne si najednou. Ohlédnu se za nás, kde běží Otto a Thomé, bok po boku, jako by mi chtěli nabídnout lepší podklady k příštímu srovnávání.
„Poslední nejsme, tak co řešíš?“ namítnu.
„No ale moc nám k tomu nechybí.“
Už neodpovím a tak nějakou dobu běžíme mlčky. Cíl, který nám Bourák vytyčil je dost vzdálené jezírko. Dobrých třicet minut běhu, možná i víc. Díky tomu se značně rozskupinkujeme a i Diaz se po pár minutách rozloučí, zrychlí a během chvilky předběhne i dvojici, která je asi padesát metrů přede mnou. Znovu se ohlédnu. Otto s Thomém na mě ztrácí dost málo a tak na chvilku zpomalím, aby mě dohnali. Nerada běhám sama a Jacoba s Erniquem dohánět nechci. Tak se připojím k těm dvěma. Běžíme mlčky, ono po těch pár kilometrech bych toho aspoň já rozhodne moc nenakecala ani kdybych běžela třeba s Nealem.
Mám pocit, že už to nedoběhnu, přes zimu jsme nikdy neběhali tak moc a po včerejší noci se necítím právě nejlíp. Znovu mě začne bolet hlava a mám co dělat, abych udržela tempo s těma dvěma. A přitom vím, že jsme teprve někde za polovinou.
Celý další kilometr bojuju sama se sebou, snažím se vsugerovat si, že cíl je už blízko. Namluvit si, že je mi vlastně celkem fajn. A zrovna uprostřed takovýchto úvah se najednou ozve hlasité zaklení a Thomé ztratí na chvilku rovnováhu. Hned s Ottou zastavíme a otočíme se na něj. Skoro okamžitě se zvedne na nohy. „To je dobrý, běžte dál,“ kývne na nás. Všimnu si díry v silnici asi půl metru za ním. Tak tam asi stoupl.
„Počkáme na tebe,“ řeknu, když vidím, že ani Otto se nemá k dalšímu běhu.
„Akorát byste se zdržovali,“ ušklíbne se.
„Za každý zdržení ti budeme jen vděční,“ ozve se Otto vedle mě. „Navíc ty budeš rád, když to teď s tím kotníkem vůbec dojdeš, natož abys to doběhl,“konstatuje s pohledem upřeným na Thomého.
Thomé neodpoví a pokusí se udělat několik kroků. „Zatraceně,“ uleví si po chvíli. „Zrovna teď.“
„Jak daleko to tam ještě může být?“ zadívá se na mě Otto.
„Tak dva kilometry,“ odhadnu.
„Tak vy dva tu počkejte, já zaběhnu za Bourákem a oznámím mu co se stalo. Je zbytečný, aby tam šel, když se pak stejně bude muset vracet,“ organizuje Otto.
„Já tu klidně počkám sám,“ namítne Thomé, ale já se nemám v plánu vzdát té příležitosti tím, že dobrovolně poběžím jako o závod, abych dohnala taťku na kole.
„Ta první možnost je lepší,“ ozvu se rychle.
Otto přikývne a vyběhne. O dost rychleji než před tím. Sednu si na asfaltku a obejmu rukama kolena. Thomé chvilku postává prakticky na jedné noze a pak mě napodobí.
Sedíme vedle sebe mlčky a čekáme, až se sem někdo vrátí. Pomalu mě začíná přecházet únava a začnám se cítit fajn. Vykouklo slunce, les vypadá krásně, mezi stromy se stále drží sníh. Zavřu oči a tu chvíli klidu si vychutnávám, snad bych tady byla schopná i usnout.
Otto se vrátí až přehnaně brzy, se zprávou, že ho máme doprovodit zpátky a pak můžeme jít domů, jen já prý mám počkat na taťku a Neala u szadionu, pokud se s nimi chci svézt.
„A pro tebe mám tohle,“ podá Thomému obinadlo, které o sebe taťka v lékárničce nosí na skoro každý trénink. Téměř jako skaut – „vždy připraven“.
„Díky,“ vezme to od něj Thomé, vyhrne si šusťáky a začne si ten kotník stahovat.
„Myslíš, že to máš vyvrtlé?“ zajímá se Otto.
„Snad ne,“ zavrtí hlavou. „Jen natažené. Už to je skoro v pohodě,“ zavrtí Thomé hlavou. „Snad budu moct brzo zas trénovat.“
„Přijít o Play-off by bylo krutý,“ přikývne Otto.
„Stejně bych asi nehrál,“ pokrčí Thomé rameny.
Na tohle ani jeden nezareaguje. Má z části pravdu, nejspíš by se na led nedostal na víc než pár vteřin. Není moc dobrý. Ale tohle mu samozřejmě říct nemůžeme.
Když se zvedne, kulhá opravdu o poznání míň, ale i tak jdeme hodne pomalu. Možná že před zimákem nebudu čekat já na ně, ale oni na mě.
„Co včera, kdy jste nakonec skončili?“ napadne mě.
„Dost brzo po tom co jsem se tam vrátil. Tak v pět už jsme měli i uklizeno,“ odpoví Otto. „Štěstí, že jsem tě potkal, Neal z tebe byl dost vynervovaný, div nechtěl volat policajty,“ usměje se.
„No, dneska ráno jsem si všimla,“ přikývnu.
Cesta nám trvá skoro hodinu, takže toho s Ottem stihneme probrat celkem dost, od včerejšího večírku, přes hokej až po knížky. Zjistím, že čte hodně podobné věci jako já.
„U kterého dílu teď jsi?“ zajímám se když se dozvím, že stejně jako já čte Zeměplochu.
„Moc daleko nejsem,“ zamyslí se. „Už jsem dlouho nečetl a navíc to neberu popořadě. Mám tak deset knížek.“
„To já radši po sobě, stejně máme s Nealem všechny doma. Teď jsem u Pravdy,“ informuju ho.
„Tu jsem nedávno dočetl,“ ozve se snad po patnácti minutách mlčení Thomé. Trochu překvapeně se po něm ohlídnu, skoro jsem zapoměla, že tady je.
„To já jsem skoro na začátku, ale už teď to je skvělý,“ nedám to ale na sobě znát.
„Mě se líbila zatím skoro nejvíc,“ přizná. „Kde jsi?“
„Teprve u té vraždy. Zatkli Vetineriho.“
„Tak to je dost na začátku,“ uzná.
„Čteš to taky popořadě?“
Zavrtí hlavou, „mě chybí přečíst už jen Čarodějky na cestách, tu pořád marně sháním. Jinak už všechny co vyšly mám.“
„Doma, nebo jenom přečtené?“
„Přečtené. Doma nemám ani jednu,“ odpoví a já mám pocit, že se najednou zase tak trochu stáhl.
„Tak jestli chceš, můžu ti ty čarodějky půjčit.“
Ale jeho sdílná nálada, jako by byla pryč. Odpoví mi, ale opět je to tím tónem, kterým mluví skoro pořád a který mě hrozně rozčiluje.
„Díky, to by od tebe bylo milý,“
„No jo, dva fanatici se našli,“ vloží se do toho Otto. „A mě přišlo, že jinak to tu skoro nikdo nečte.“
„No ono je týmu dost lidí co vůbec nečte,“ poznamenám.
„Málokdy je čas,“ pokrčí Otto rameny. „Hlavně když chce člověk kromě hokeje stíhat ještě něco.“
„To mi povídej,“ přikývnu. „Ty snad děláš ještě něco dalšího?“
„Nic extra,“ zavrtí hlavou.
„A co ty Thomé?“ otočím se na třetího z nás.
„Chodím občas na bazén,“ odpoví Thomé po krátké odmlce, ve které jsem už čekala, že ani neodpoví.
„Trénuješ plavání?“ zajímám se.
„Taky trochu. Občas si zahraju pólo.“
„Taky chodím někdy plavat. Je to skvělý odpočinek,“ ozve se Otto.
„To my musíme jednou týdně na bazén se školou. Moc mě to tam teda nebere,“ přiznám.
„Chodit se školou plavat, to se máte,“ usoudí Thomé. „Takový tělák je asi o dost zajímavější, než naše plácání volejbalu.“
„Nevím, moc mě nebere plavat pořád tam a zpátky a náš tělocvikář to bere hrozně vážně. Skoro nikdy nám nedá volno,“ poztěžuju si. „Víc mě baví spíš atletika nebo gymnastika. Jinak kam chodíš na školu?“
„Na prumku,“ odpoví a oba se zadíváme na Ottu.
„Na speciálku, kam jinam,“ pokrčí ten rameny. Jako většina týmu kteří v Brandonu nežili už dřív navštěvuje speciální školu, kde je zaměření na několik sportů. Někdo na hokej, jiní na fotbal či atletiku.
„Vy máte ty hodiny nějak rozdělený?“ vrátí se Thomé k předcházejícímu tématu.
„No, každý den něco jiného. Pondělí plavání, úterý míčové hry, středa gymnastika, čtvrtek atletika, pátek bruslení,“ informuju ho.
„A proč vlastně občas trénuješ s náma?“ zadívá se na mě a já si všimnu, že vztek z rána se mu už z tváře vytratil, ale jakýsi smutek tam je pořád. Jistě, může to být tím zraněním, ale teď už jde téměř normálně a zrovna jeho dle mého názoru nebere hokej až tak moc.
„Dělám sportovní gymnastiku a tréninky v oddíle nejsou dostatečný. Tak si mě vzal na starosti ještě taťka.“
„Bourák rozumí gymnastice?“ podiví se Otto.
„Ne, to ani náhodou,“ zavrtím hlavou. „Ale potřebuju zlepšit kondičku.“
„Ségra taky dělala gymnastiku, je to krásnej sport,“ řekne Thomé zamyšleně, ale už konec téhle věty zní trochu divně.
„Jo? Tady v Brandonu, nebo jinde?“ zajímám se.
„Tady, ale už toho před dost dlouhou dobou nechala,“ odpoví Thomé. Chci se zeptat kdy a na její křestní jméno. Jsem tam už spoustu let, snad bych si na ni vzpoměla. Ale něco v jeho tónu a výrazu mě zarazí. Něco jako varování, ať se o tomhle tématu už nebavíme.
Na poměrně dlouhou dobu nastane křečovité ticho, než se začneme bavit zase o něčem jiném, jsme už skoro u zimáku.
„Tak co teď?“ oslovím Thomého, který se zase vrátil ke své mlčenlivosti. „Půjdeš s tím k doktorovi?“
Zavrtí hlavou, ale Otto se do toho vloží. „Nejít je pěkná kravina,“ ozve se rázně. „I kdyby s tím nic nebylo.
„Já neříkám, že nejdu,“ vyjede na něj Thomé. „Nejsem blbej, jak si možná myslíš! Jen nejdu hned teď,“
Oba s Ottou na něj zíráme, jak se pak otočí a bez rozloučení se vydá pryč. Rázným krokem přesto, že stále slušně kulhá.
„A jinak zdravej?“ zavrtím hlavou, „Je trochu nervní, ne?“
„Spíš pořádně arogantní,“ odpoví Otto. „Aspoň poděkovat mohl. Ale u tebe je vidět, že ho ještě neznáš,“ dodá.
„Já neznám dost lidí z týmu,“ pokrčím rameny. „Kam teď míříš?“ zajímám se.
„Asi půjdu domů,“ pokrčí rameny. „Ty tu budeš čekat?“
Už skoro přikývnu, když si vzpomenu na Thomyho Kinga a návštěvu, kterou jsem mu slíbila. Je skoro půl třetí, mohla bych se za ním už stavit. „Ne, já jdu za Thomym.“
Na nic se nezeptá, ale jeho tázavý pohled a zvednuté obočí mluví za vše. „Jen si promluvit o včerejšku. Domluvit se, co dál. A jak to vysvětlit Jos,“ doplním tedy.
Přikývne. Část cesty máme společnou, ale už po pár minutách se naše směry rozdělují.
„Tak zatím, Phy,“ rozloučí se se mnou. Na odpověď mu zamávám a pak se vydáme oba svou cestou.