Kapitán Husťák (2.)

Celou přednášku jsem nebyla schopná vyhnat toho zmetka z nakrknutých myšlenek. Tobiáš mi bez ustání šeptal uklidňující fráze, jako: „Tak ho prostě ignoruj,“ ale nemělo to skoro žádnej vliv. Když profesorka – švestka konečně tohle mučení odpískala a všichni se svorně začali za vydatného šumu hrabat na nohy, našla jsem v té změti postav tu, na kterou jsem byla alergická. S trochou zděšení jsem si uvědomila, že se prodírá k nám.
„Vida, Nina.“ Zkonstatoval místo pozdravu a nacpal si tlustej notes do aktovky s velkou zlatou přezkou. Mimoděk mě napadlo, že by pro svět bylo mnohem přínosnější, kdyby si ten notes nacpal někam úplně jinam.
„Vida, starej známej ignorant.“ Zazubila jsem se do tváře plný ironie a při tom pohledu jsem se musela hodně snažit, aby mi vzteky nezačaly z uší sršet jiskry.
„Jsi tu, aby ses konečně naučila psát?“ optal se a začal si prohlížet Tobiáše, kterej stál hned vedle mě s rukama založenýma na prsou a zarputilým výrazem na tváři.
„Jsem tu, abych jednoho krásnýho dne měla titul z češtiny, seděla v porotě literární soutěže a nenechala vyhrát arogantního šmejda jako jsi ty.
„Když ten šmejd bude mít talent, nebude tvoje emocemi nabité hodnocení až tak důležité.“ Pousmál se Kapitán Husťák a jednou rukou si upravil vlasy, který si stoprocentně každý dvě hodiny chodil tajně tvořit na záchod.
„A jsme u toho.“ Protočila jsem oči. „Kdybych byla chlap, o emocích nepadne slovo, a to je právě ten problém. Kdybych byla chlap, nikdy bys se mnou takhle nemluvil, ale tentokrát narazíš, chlapečku!“ vyhrkla jsem a jen matně jsem si uvědomila, že už zase křičím. „Tentokrát ti totiž emocemi nabitá ženská nakope tu tvou intelektuálskou prdel!“
Popadla jsem tašku, hodila si jí přes rameno a vypochodovala na chodbu. Prolítla jsem jí ven, div že se mi nekouřilo za patama a opřela jsem se o chladnou stěnu budovy. Za chvilku za mnou přiklusal Tobiáš, ale nic neříkal, postavil se vedle mě, záda nalepil na omítku a tupě zíral před sebe.
„Můžeš klidně mluvit.“ Ujistila jsem ho, protože to vypadalo, že má strach začít.
„Asi už vim, proč tě tenkrát tak naštval.“ Poznamenal.
„Tenkrát?“ zeptala jsem se a přinutila jsem se na něj podívat. „Tohle byl slabej odvar. V létě jsem myslela, že si na něj počkám a přejedu ho! Asi bych se ani nemusela moc přemlouvat, abych pak ještě párkrát couvla.“
Tobiáš se pousmál. „Takže to bylo v srpnu vážně zlý.“
„Bylo to v pohodě, dokud ho nevyhlásili jako vítěze.“ Uznala jsem. „Vlastně to bylo v pohodě, dokud mu nedali do ruky mikrofon. Každej normální člověk by prostě poděkoval a zmizel s prachama v kapse, ale tenhle debil si tam stoupnul a začal srážet všechno, co kdo do tý stupidní literárky poslal. Zmetek jeden!“
„Co ti vlastně řekl na to tvoje?“ optal se Tobiáš, věděl, že jsem byla na vyhlášení soutěže, do které jsem posílala povídku, věděl i to, že se rozhodlo mezi mnou a Kapitánem Husťákem. Viděl naše fotky a jména v novinách, ale podrobnostmi jsem ho zrovna nezahrnula. Ten maniak vyhrál, což by nebylo zase až tak hrozivě tragické, ale aby své vítězství taky řádně završil, naprosto brutálně odrovnal povídky ostatních a mě si podal jako třešinku na dortu, asi právě proto, že jsem skončila druhá.
„Slabá forma, nedodržení tématu, lexikální chyby, ať už to je cokoli, a opakování slov.“ Odpověděla jsem a zadívala se na Tobiášův profil.
„No, milej kluk.“ Poznamenal. „Jaký bylo to téma?“
„Životní prostředí.“odpověděla jsem. „Slovo „odpadky“ se nedá nijak extrémně obměňovat.“
„Tak proč jsi nepsala do nějaký jiný soutěže?“ pousmál se a konečně se na mě podíval.
„Protože výhra byla deset tisíc a já potřebovala dost nutně novou helmu.“
„A co jsi dostala za druhý místo?“
„Půlku“ pokývala jsem s úsměvem. „Helmu jsem si stejně pořídila.“
„Ty se jednou na tý mašině zabiješ.“ Zavrtěl hlavou a odlepil se od zdi.
„Ále houby,“ protočila jsem oči. „počkám si, jak budeš škemrat, abych tě vozila do školy.“
Jen se s pobaveným výrazem pousmál a vyrazil zpátky ke dveřím.

Na pořadu dne byl seminář z věci, který se říkalo fonetika, a kupodivu jsem záhy vypátrala, že ho opět učí profesorka – švestka. Taky jsem k vlastnímu znechucení zjistila, že nejen, že ten magor chodí na stejný přednášky, ale chodí i na stejnej obor, takže ho mám nalifrovanýho ve třídě. Seděl hned v první lavici a nepokrytě se bavil, když nás přes sklo viděl rumplovat s dveřmi. Naše karty nás nenáviděly, stejně jako jejich snímače, takže jsme byli odsouzení stepovat na chodbě, dokud se někdo z nových spolužáků nepokusí projít do třídy. Po pár minutách jsme proklouzli mezi futry v závěsu za slečnou, která stěží měřila metr a půl. Nicméně jí výška nijak nebránila v otvírání dveří, který s námi kámošit odmítaly.
„Ahoj.“ Mávla jsem všeobecně na třídu, která byla z poloviny zaplněná zarytě mlčícími postavami. Nikdo mi neodpověděl.
„To nám to hezky začíná.“ Povzdechla jsem si a vyrazila jsem nám najít místo. Jak se ukázalo, všude bylo obsazeno, alespoň podle zděšených výrazů lidí, ke kterým jsme si s Tobiášem chtěli přisednout, a tak jsme skončili v první lajně, přímo proti katedře. Tohle byl očividně den kreténů po všech stránkách.
Hodina proběhla celkem v klidu. Maximálně tři noví spolužáci měli trošku tušení, o čem je řeč, zatímco ostatní tupě zírali na bezbarvý lino a dělali, že tam nejsou. Přidala jsem se k nim. Kapitán Husťák, na kterého jsem měla dost nepatřičně vážně dobrej výhled, si neustále zapisoval do notesu a při pohledu na něj jsem tiše soptila. Jak je možný, že mě někdo dokáže takhle naštvat na potkání?! Jasně, věděla jsem, že je to magor, ale zároveň mi bylo jasný, že si on o mě myslí to samý. Přistihla jsem se, že mám neodolatelnou touhu přesvědčit ho, že to se mnou zas tak tragický není.
Švestková pani skončila výklad a zmizela ve dveřích, což mě přinutilo k zjištění, že jsem zabila první hodinu myšlením na toho maniaka. Dřív, ne jsem si stihla nacpat sešit zpátky do tašky, hodil na sebe bundu a vylítnul ze třídy, jako by ho honila tlupa lidožroutů. Jen jsem s povzdechem zavrtěla hlavou.

„Tak to nebylo nijak extrémně zlý, ne?“ optal se Tobiáš, když jsme se vydali napříč dlážděným prostranstvím mezi fakultou a menzou.
„Ne, až na setkání s časovanou bombou, plnou toxickýho odpadu, to ušlo.“
„Ale no tak, přežila jsi, ne?“ pousmál se a zastavil před přechodem. Neuvědomila jsem si, kde zrovna jsme a automaticky jsem vkročila na zebru bez jediného rozhlídnutí. Nalevo zakvílily brzdy a já se s trhnutím otočila. Ztratila jsem rovnováhu a plácla jsem sebou na chladnej asfalt. Maska auta se mi zastavila jen pár centimetrů od špičky nosu. Dveře se otevřely a z auta vylítnul Kapitán Husťák s vytřeštěnýma očima.
„Ježiši není ti nic?!“ zaječel a kleknul si ke mně na zem. Jeho ruce mi vyletěly k obličeji a odhrnuly mi vlasy z čela. Cítila jsem, jak se mu třesou prsty.
„Ne-nesahej na mě.“ Zašeptala jsem, ale nedokázala jsem do hlasu nacpat ani kousíček výhružky, která se mi v mozku zformovala.
„Jsi v pořádku? Nepraštila ses?“ vyšiloval dál a neustále mi třel spánky.
„Podle tebe jsem přece praštěná už dlouho.“ řekla jsem s pokřiveným úsměvem a začala jsem se hrabat na nohy, protože se v dost slušném množství začaly ozývat klaksony dalších aut, kterým jsme zablokovali cestu. Položil mi ruku na rameno a jemně se mě pokoušel udržet na zemi.
„Nesahej na mě.“ Zavrčela jsem a tentokrát to znělo alespoň trochu jako řev hladový šelmy. Neurčitě zavrtěl hlavou a stáhnul dlaně zpátky. Chňapla jsem za ruku Tobiáše, kterej stál vedle a očividně byl mírně vyšokovanej, a vyhoupla jsem se na nohy. Kapitán Husťák se nenechal pobízet, znova nasednul do auta a dřív než za sebou zaklapnul dveře, prohlásil: „Příště dávej pozor, kam lezeš. Mojí zásluhou mohlo být o feministku míň“
Dveře práskly a motor se rozhučel trochu silněji. Za pár vteřin už se modrý auto s magorem na palubě ztratilo v dálce.
„Hm… nesahej na mě!“ napodobil mě Tobiáš a táhnul mě po přechodu bezpečně na druhou stranu.
„Co se ti zas nezdá?“ protočil jsem oči a vytrhla mu ruku ze sevření jeho teplých prstů, abych jí mohla zabořit do kapsy.
„Ále nic,“ protáhnul, „já jen, že to zní jako silný slova od člověka, kterej byl kvůli svojí vlastní blbosti málem na kaši.“
„Víš, Tobíku, kdyby se mě pokusil zabít někdo jinej, s chutí bych se nechala ochmatávat, ale tenhle magor mi může maximálně tak políbit….“
„Autobus!“ vyhrknul Tobiáš.
„Cože?“
„Že jede autobus.“ Odpověděl a ukázal za moje záda, kde se s každou vteřinou zvětšoval obrys busu. Bez dalších řečí mě dostrkal dovnitř a na důkaz, že už o moje litanie nestojí, si nasadil svoje velký sluchátka.