Phyllis 3

III. Sabotér



Na zvonění mi otevřel sám Thomy. Byl mírně pobledlý a měl kruhy pod očima. Asi toho moc nenaspal a po včerejším pití se asi taky necítil nejlíp. Když mě uviděl, slabě se usmál. „Ahoj Phy, pojď dál,“ pozval mě. Vešla jsem tedy do předsíně a vyzula se. Celkem zvědavě jsem se rozhlížela, uvnitř jsem ještě nikdy nebyla.
„Jsi tu dneska sám?“ napadlo mě, protože kolem byl až neuvěřitelný klid a ticho. Tíživé a depresivní ticho.
„No, většina kluků odjíždí na víkend domů,“ přikývl. „Jediný Miloš tu tentokrát zůstal, ale ten je teď někde venku. Co doma v neděli odpoledne,“ pokrčil rameny a já mu musela dát za pravdu.
„No, asi bys taky měl vyrazit ven. Vypadáš děsně. Cítil by ses líp.“
Ani se na mě nepodívá. „Nemám teď ani náhodou náladu na to jít ven. Sakra, proč já jsem takový debil!“ praští pěstí do stěny chodby ve které stále ješte stojíme, až jsem sebou trhnu.
„Tohle se může stát každýmu,“ snažím se ho uklidnit. „Ona je teď naštvaná, to je normální. Ale dokáže to pochopit, Sama není jiná.“
Chvíli se na mě dívá, jako by přemýšlel, zda to myslím vážně, jestli mi může věřit a pak se otočí a vydá se chodbou ke dveřím, které, jak odhaduju, vedou do jeho pokoje. Následuju ho.
„Sorry, že jsem se neudržel,“ promluví, sotva za sebou zavřu dveře rozměrného pokoje ve kterém je přesto, že jej obývají čtyři kluci poměrně pořádek. „Ale… víš proč jsem vlastně přešel sem?“ zadívá se na mě.
„Ne, to nevím,“ přiznám. Jeho dnešní chování mě překvapuje. Thomy není zrovna veselý člověk, ale v takovéhle náladě jsem ho ještě neviděla. Nejde jen o lítost. Přijde mi, že je zhnusený sám sebou. I já se tak nějakou dobu cítila. Chvíli a rozhodně ne v takovéto míře.
„Hrál jsem za Reginu, ale udělal jsem chybu. Zatracenou chybu a musel jsem odejít. A teď jsem se neudržel znova.“ Zachytí můj nechápavý pohled a tak pokračuje. „Ne, tam to nemělo nic společnýho s tímhle případem, vysvětlí. „Ale prostě jsem musel odejít kvůli něčemu, co jsem udělal a čeho doteď lituju. Tehdy jsem si přísahal, že se změním. Že už nikdy nikoho nepodvedu. Možná že tohle je opravdu jen prkotina, možná, že mi odpustí. Ale možná taky ne. A to bych si nikdy neprominul. Protože ji miluju. A protože to byla moje chyba.“
„Co jsi tam udělal?“ zeptám se potichu, když skončí. Jak teď mluvil, ten pocit sebepohrdání se ještě zvětšil. Ani nemusel říkat, že toho, co bylo důvodem jeho stěhování se o spoustu kilometrů dál, lituje. Bylo vidět, že se za to snad až nesnáší.
Chvíli mlčí, než se znovu ozve, klidnějším, opatrným hlasem. „Když ti to řeknu, nepovíš to nikomu ?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpovím okamžitě. Mám možná spoustu chyb, ale tajemství udržet umím.
„Ani Nealovi. Vlastně hlavně tomu ne. Už tak mě nemá moc v oblibě,“ ujistí se ještě a já jen zavrtím hlavou.
„Ne, ani tomu to nepovím.“
„Musel jsem odejít. Vyhodili mě z toho týmu. Pro sabotáže,“ přizná a sklopí oči, jako by ho teď ze všeho nejvíc zajímal koberec, popřípadě jeho ruce, se kterými si nervózně pohrává. „Chtěl jsem se stát kapitánem, Za každou cenu. I za cenu podvodu,“ odmlčí se. „Nechtěl jsem aby to zašlo tak daleko. Ale jak to jednou začalo, nedokázal jsem skončit. Vyčítal jsem si to, ale stejně jsem pokračoval. A když na mě přišli… bylo to to nejorší období mojeho života. Ale zároveň se mi ulevilo.“ znovu zavládne chvíli ticho, ani já nevím, co říct.
„Po odhalení mě začal celý tým nesnášet. A bylo to právem. Po pár dnech si mě zavolal hlavní trenér a řekl mi, že by bylo lepší, kdybych odešel. Nevyhodil mě přímo, ale taktně mi naznačil, že jestli zůstanu, už si nezahraju. To na tom bylo nejhorší. Vidět, jak se všichni odvrací, když jsem se přiblížil, vědět, jak o mě mluví. I trenér na mě měl stejný názor.
Tak jsem odešel. Měl jsem problém sehnat nový tým, Myslím, že hraju celkem dobře, ale tohle bylo v mojich záznamech na svazu. Natolik vážné to bylo. Tvůj otec mě ale přesto oslovil. Na rovinu mi řekl, že stačí jediné malé podezdření že se vracím ke svým starým taktikám a okamžitě mě škrtá ze sestavy. Ujistil jsem ho, že s tímhle jsem už skončil a zeptal se, jestli to poví hráčům. Odpověděl, že v případě, že mu k tomu nedám důvod, tak ne.“
Vstane a v tichu, které ruší jen auta projíždějící venku pod okny a hudba z nějakého jiného bytu, přejde ke stolu. „No ale tohle původně na programu nebylo,“ ozve se a já si dokážu živě představit, jak se u té věty hořce usmál, přesto, že ke mně stál zády. „Zkoušel jsem Jos volat, ale nebere to. Mobil má vyplý, takže smsky nemají cenu. Proto mě napadlo ještě jedno řešení.“ Přejde zase zpět k posteli, na které sedím a v ruce drží nějaký papír.
„Jestli se mnou nechce mluvit, těžko jí něco vysvětlím. Ale když jí napíšu dopis, snad si ho přečte. Pochybuju, že ho vyhodí bez přečtení. Nevím, jestli to pomůže, ale je to to nejlepší, co mě napadá.“
Natáhnu ruku a vezmu si nabízený dopis od něj. Přelétnu ho očima. Vypadá úhledně přesto, že je to nejspíš ješte hrubá verze na obyčejném, linkovaném papíru vytrženém odněkud z bloku. Thomy má krásné písmo a i přes všechny škrtance svědčící o tom, jak těžko se mu psalo vypadá ten papír mnohem upraveněji než cokoli, co se kdy podaří sesmolit mě.

Milá Jos,

Stojí na horním řádku.

Vím, že se mnou teď nechceš mluvit a proto Ti posílám tenhle dopis. Doufám, že si ho přečteš, i kdybys ho potom vyhodila. Chci se Ti totiž alespoň touhle cestou omluvit. Vím, že to jde jen těžko ospravedlnit, protože ani opilost nic takového neomlouvá. Pořád je to moje vina.
Nevím , jak k tomu došlo. Rozhodně jsem nic takového nechtěl, kdyby to šlo, nejraději bych to všechno vymazal. Protože na Tobě mi záleží jako na nikom jiném na světě. Miluju Tě, Jos, a tohle byla ta největší chyba, jakou jsem mohl udělat. Hned jak jsem si uědomil, co dělám, bylo mi ze mě samotného špatně. A když jsi utekla, měl jsem o Tebe hrozný strach. Ten mám doteď, děsím se toho, že Tě ztratím.
Ještě jednou promiň,
Thomy

Dočtu a zadívám se zpět na Thomyho.
„Myslíš, že jí to můžu poslat?“ zeptá se.
„Myslím, že jo. Podle mě je to dobré,“
Zavládne opět na chvíli ticho.
„Tak já to přepíšu líp a pošlu jí to,“ přerušímě ho Thomy.
„Jak dlouho jsi to psal?“ napadne mě, když se usadí za stůl a pustí se do čisté práce.
„Hodně dlouho,“ odpoví. „Neumím psát dopisy.“
Přepisování mu trvá dobrou půlhodinu a teprve, když se nad něj nakloním, zjistím proč. Kromě textu na velký bílý papír kreslí černou propiskou růži, Nádhernou, rozkvetlou růži, na jejíž listech a okvětních plátcích se drží kapky rosy. Růže i text se navzájem jakoby doplňují, celý dopis vypadá tak, že by nejspíš neměl problém prodat ho jako obraz. Já být Jos, tak si ho nejspíš zarámuju a vystavím. Už pro to „miluju tě“. V tu chvíli, kdy mu nahlížím přes rameno, jak dokončuje práci a stínuje obrázek si přijdu hrozně osamělá. Ale tyhle myšlenky si zakážu. Poslední, co potřebuju je, aby na mě padla depka.
„To kreslíš z paměti?“ zeptám se nevěřícně. Taky dokážu kreslit poměrně ucházejícně, ale jen podle předlohy. Možná, že bych tu jeho růži celkem věrně napodobila, ale kdybych ji neměla před očima…
„Jo, jednou jsem podobný obrázek viděl jako tetování,“ přikývne.
„Netušila jsem že maluješ tak krásně,“ zavrtím hlavou, „Všechny ty obrázky jsou tvoje?“
„Až na ten jeden u okna ano. Kreslení mám rád skoro stejně jako hokej.“
„To vím, ale zatím jsem žádné tvé dílo neviděla,“ řeknu a začnu si prohížet obrázky, kterými mají vyzdobený pokoj. Nad postelí každého z kluků je jeho karikatura a musím uznat, že ta Thomého je opravdu trefná. Dál tady mají asi tři fantasy kresby, dvě tužkou, jednu barevně, geniálne barevně vyvedenou ceduli na které mají všichni rozvrh hodin, rozpis toho, jak se střídají v úklidu jejich společného pokoje a podobně. Potom je tady ještě jedna do podrobností vypracovaná motorka, bijící se psy, vlk na skále a jakási budova. Ten poslední obrázek, ten, který není Thomyho dílem je sprejem vytvořená fiktivní planeta a vesmír nad ní. I on je nádherný.
Všechny ty díla jsou v jednoduchých hnědých rámečcích, stejné barvy jako sporý nábytek vyplňující místnost. Mění obyčejný pronajatý pokoj málem v galerii.
„Tak hotovo,“ vyruší mě z prohlížení Thomyho hlas. „Snad se jí to bude líbit.“
„Byla by blázen, kdyby se jí to nelíbilo. A hlavně kdyby pustila k vodě kluka, který jí něco takovýho pošle,“ usměju se. „A teď by to už konečně chtělo opustit pokoj, nemyslíš? Co jí to jít hodit do schránky? Nebo alespoň vylézt na čerstvý vzduch?“
„Asi ti budu připadat jako pěkně nudnej společník, ale ven se mi dneska opravdu nechce. Do schránky jí to dám až zítra, dnes ji stejně nevybírá. Ale pokud se ti chce, ještě chvilku zůstaň.“
„Co už s tebou,“ povzdechnu si a zas se usadím na postel, jako by mi patřila. „Před gymnastikou už se mi domů nechce, takže mám spoustu času.“

U Thomyho jsem nakonec pobyla až do šesti, celkem se nakonec rozkecal a deprese ho minimálně na čas přešla. Zahráli jsme si karty, pokusil se mě nakreslit, ale nakonec to vyhodil s tím, že dneska mu nic nejde a vypadám tam jako mimozemšťan (a ani přes moje námitky, že v takovém případě by mi to mohlo být celkem podobné, mi to nechtěl ukázat). Jen jednou jsme se k tématu z úvodu mé návštěvy ještě vrátili, těsně před mým odchodem.
„Takže ti nevadí to, co jsem ti na začátku říkal?“ zadíval se na mě, když jsem se v předsíni znovu obouvala.
„Ne, nevadí. Byls blbej, žes to dělal, ale na druhou stranu máš můj obdiv, že ses změnil. To většina podobných lidí nezvládne a ani nechce,“ odpověděla jsem mu upřímně. „Tak zatím čau a nedepkař tady,“ rozloučila jsem se s ním, popadla kabát a vydala se po schodech dolů. Do tréninku mi zbývala ješte víc než hodina, ale měla jsem ještě nějaký plán. Nápad pokusit se promluvit s Jos osobně.