Phyllis 4

IV. Tvrďačka


Zmáčknu tlačítko zvonku u vysoké, hnědé branky. Tak vysoké, že přes ni při mé výšce 165cm nejsem od okna ani od dveří vidět. Což mi poskytuje značnou výhodu. Josephinini rodiče jsou navíc někde na služební cestě takže otevřít mi přijde určitě ona. A přijde až sem, k brance.
Pokud teda vůbec bude na zvonění reagovat, pomyslím si po třech minutách marného čekání a zmáčknu tlačítko zvonku znovu. No tak, Jos, nemůžeš vědět, že jsem to já, tak nedělej, že nejsi doma. Vím, že jsi, protože zpoza dveří štěká Ant. Nikdy není uvnitř, pokud není nikdo doma. To potom hlídá na zahradě.
Až po tomhle druhém zazvonění se ozve zachrastění klíčů a pak vrznutí vstupních dveří. Dovnitř nevidím. Mohla bych, kdybych si stoupla na špičky, ale to by pak i Jos viděla mě, a vsadím se, že v takovém případě by se zase hezky bezeslova otočila a zalezla zpět do domu. Ne, radši ať dojde až sem. Ne, že by jí to nějak bránilo v návratu, ale přeci jen, myslím, že když už bude přímo u mě, pár slov se mnou prohodí. Jakých, nad tím ale už raději neuvažuju.
Nejdřív ven vyběhne Ant a může se málem zbláznit. Usoudím, že s ním dneska nebyl nikdo venku. Ten pes v sobě má energie za tři.
Teprve po něm se přiblíží i jeho panička a nakoukne přes plot. Jak mě zahlédne, opravdu se chce otočit a vrátit se.
„Jos, počkej,“ zkusím ji zadržet.
„Řekla jsem ti, ať už mě neotravuješ,“ zamračí se, ale otočí se opět na mě. „A pro tebe jsem Josephine,“ dodá.
„Promiň, Josephine,“ pokusím se říct to jméno bez ironického podtónu, který mě tak láká a který by ji parádně naštval. „Ale chci se ti za včerejšek omluvit. A když mi nebereš telefon, rozhodla jsem se přijít osobně.“
„Když ti neberu telefon, mohlo ti taky dojít, že o žádné tvé omluvy nestojím!“ vykřikne naštvaně. „Takže si běž zpátky za tím svým Thomym a za mnou už nelez!“
Musím se celkem dost držet, abych udržela klidný hlas a náš „rozhovor“ se nezvrhl v oboustranou hádku. „Není to žádný můj Thomy, to sama dobře víš. Byl to úlet, nic víc. A lituju toho. Taky sama občas nějaký úlet máš, víš, že to nic neznamená.“
„Ale ještě nikdy jsem nesvedla kluka svý kamarádky!“
„Mě vůbec nešlo o to, kdo to byl. Proboha, kdybych byla střízlivá, nikdy nic takovýho neudělám!“
„Jo, ale víš co? Člověk ukáže svý pravý já jen při dvou situacích. Při hře a když se opije. Jen tehdy zapomíná na přetvářku.“ Otočí se pryč ode mě a chce se vydat zpět do domu, ale já se ještě nevzdám.
„Já vím Jos. Včera jsem to viděla.“
Zastaví se, ale zpět na mě se nepodívá. „To myslíš jak?“ ozve se obezřetně.
„Víš, co jsi včera vykládala?“ zeptám se potichu. Přikývne a zadívá se zpět na mě, ve tváři teď o něco bledší, než předtím.
Nahlas neodpoví a ani já najednou taky nevím, co říct, Cestou sem jsem si přehrávala nejrůznější varianty vývoje, ale s touhle jsem nepočítala.
„Tak myslím, že obě jsme v opilosti udělali něco, co jsme nechtěli,“ navážu po chvíli ticha.
„Běž, prosím, pryč,“ ozve se znovu Jos a se mnou už to málem sekne. Copak je ještě pořád zatvrzelá?!
„Potřebuju teď být sama,“ dodá a mě se přeci jen uleví. Už nemluví s uraženou odmítavostí.
„A jinak? Je to alespoň trochu dobrý?“ zeptám se.
„Nevím,“ odpoví. „Teď nic nevím. Proto chci být sama. Musím si to všechno promyslet. Tak už, prosím tě, běž,“ požádá mě a v jejím hlase slyším únavu. Spala vůbec dneska? Napadne mě. Ale ptát se jí nebudu. Ne teď. Teď jsem ráda za tenhle výsledek. Za tohle alespoň částečné příměří.
„Tak jo, ahoj Jos,“ přikývnu a rozloučím se. Nečekám na její odpověď, správně tuším, že žádná nepřijde. Zamířím ulicí dál. Rovně až k autobusové zastávce. A odtud na trénink, kde možná budu trochu zbytečně brzy. Ale nejsem tam touhle dobou sama, stejně jako já už dvacet minut předem sedí před tělocvičnou Salamína. Už z dálky ji sleduju, jak se choulí do béžového kabátu, hnědé mikádo rozfoukané větrem. Všimne si mě, až když jsem skoro u ní, ale zdá se, že má ze společnosti upřímnou radost.
„Co že tak brzy, Phy?“ zajímá se.
„Nějak jsem neměla kam jinam jít,“ pokrčím rameny. „A ty?“
„Já tady tak čekávám často,“ odpoví. „Někdy mě pustí dovnitř už předem, ale tentokrát tam je nějaka akce,“ kývne hlavou směrem k tělocvičně.
Nakouknu do oken a vidím, jak tam tak čtyřicet lidí od deseti let do mojeho věku pobíhá sem a tam zdánlivě bez jakéhokoliv systému. Až po nějaké době v tom rozeznám hoňku, kde ovšem babu dělá tak minímálně šest lidí. „Co to je zač?“ otočím se na Salamínu.
„Netuším, ale občas stojí za to je sledovat,“ usměje se. „Teď to není moc zajímavý, ale když dělali opičí dráhu, to byla místy fakt síla.“
Zadíváme se polečně do oken. Jeden kluk se mi zdá celkem povědomý, ale ostatní neznám ani od vidění.
„Ty obvykle cvičíváš ještě tu hodinu před tím, že?“ zajímám se.
„Jo, každá volná chvilka se musí využít,“ přikývne. Za okny mezitím skončí ona neuspořádaná honička a slova se ujme jakýsi pupkatý chlapík.
Čas venku v zimě ubíhá pomalu, přesto, že jsme tady dvě. Se Salamínou totiž nemám zrovna moc společných témat, kromě gymnastiky si v moc věcech nerozumíme. A proto celou dobu debatujeme jen o ní. Ne že by mě to nebavilo, gymnastika je úžasnej sport a Salamína je v ní můj vzor, ale zrovna dnes mám hlavu plnou jiných věcí.
Přesto se několik zajímavých věcí dozvím. Tak zajímavých, že celý trénink ani následující cestu domů nejsem schopná myslet na nic jiného. Autobus se vleče až neuvěřitelně pomalu a doba, než se dostanu domů, se mi zdá nekonečná. Když vystoupím na zastávce v Tromlu, vesnice u Brandonu, je už skoro deset. Kolem už dávno panuje tma a dokonce znovu sněží. A já se rozběhnu prázdnou ulicí, v čerstvém sněhu po mě zůstávají stopy. Veškerá únava a špatná nálada jde stranou, když vtrhnu do domu a prvnímu, koho uvnitř spatřím, Nealovi, se vrhnu kolem krku.

„To myslíš vážně?“ zadívala jsem se na Salamínu nevěřícně. „To je… to je přece blbost.“
„Ne, opravdu. Ivaně ale neříkej, že jsem ti to pověděla. Není to jistý, ale na kontrolkách jsi předvedla skvělý výkon.“
„A kdy to bude?“ zeptala jsem se a snažila se tu informaci vstřebat. Ikdyž jsem věděla, že to bude trvat ještě hodně dlouho. Pokud tomu vůbec někdy uvěřím.
„Přesný termín nevím.Někdy v dubnu, myslím, že někdy ke konci,“ zamyslela se Salamína. „Hele, blíží se už i Petra a Karen,“ ukázala na dvě blížíci se postavy.
Poté už to šlo rychle, dnes se nás z desetičlenné tréninkové skupiny „A“ sešlo rovných devět, flákala se jediná – Alexandra, která v sobotu odjela na lyžák se školou. A během chvilky jsme šly vystřídat ty, co v tělocvičně blbli doteď. A možná je tak trochu napodobit, protože v neděli večer bývá příprava nejjednoduší. I když i tak celkem pochybuju, že bychom skončili u krále střelců nebo vybíjené.
V šatně bylo tentokrát parádně přecpáno, kromě nás devíti se tu na malém postoru mačkali ještě všichni z té tělocvičny. Nadšeně se mezi sebou bavili, domlouvali se, kdo jak jede, s některými se loučili, jako by se už neměli snad nikdy vidět a pochytila jsem i něco o nějakých závodech. Kousek ode mě se převlékala hodně vysoká, hezká blondýna, která se mi zdála jako jedna z nejstarších, mohlo jí být tak devatenáct. Bavila se se skoro stejně vysokou a snad i stejně starou brunetou.Pochytila jsem několik slov o nějakém Tomovi. Napadlo mě zaptat se jich, co jsou zač a co za závody, že tady bylo („jestli mi ještě jednou napíše tyhle tratě, tak se na to prostě vyseru.“), ale to už se ty dvě odebrali pryč.
Jako obvykle nás na úvod čekala patnáctiminutová rozcvička, hlavně protahování. („Ty vole, vidíš to?“, „Tohle snad není možný,“ „To budou asi gymnastky…“) a než jsme ji dokončili, šatna ze které sem bylo parádně vidět se postupně vyprázdnila. Dovedla jsem si ale představit, že někteří z nich možná stojí venku za okny a pozorují nás, stejně jako jsme sledovali my je.
Jestli to tak dělali, mohli vidět několik posilovacích stanovišť na kterých jsme se střídaly, prostě nic moc zajímavého. Odhaduju, že my měli při pohledu na ně trochu větší zábavu.
Po tréninku jsem spěchala na dřívější autobus, abych byla doma co možná nejdřív. U východu z Domu mládeže, ve kterém naše tréninková tělocvična je, jsem se málem srazila s onou brunetou z šatny. Přes rameno nesla kabelu a v rukách bednu plnou čehosi žluto-černého. Malých kyslíkových bomb, jak jsem si uvědomila.
„Vy jste potápěči?“ nedalo mi to, abych nezastavila.
„Jo, a vy gymnastky?“ oplatila mi otázku.
„Jo jsme. Co jste to tu měli za trénink?“ zajímala jsem se.
„To jsme byl takovej rozlučovací program s potapěči z vašeho města,“ informovala mě.
„Jsi odjinud? Odkud?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Ze Saskatoonu,“ odpověděla. „No ale teď už musím, nebo mi ujedou,“ rozloučila se se mnou a zamířila k autobusu, který stojál venku a který už byl opravdu skoro plný. To ujedou spíš mě, pomyslela jsem si a rozeběhla se. Přesto jsem mohla na zastávce autobusu tak maximálně zamávat. „Zatraceně, proč musel zrovna dneska jet včas!“ ulevila jsem si nahlas, protože široko daleko nebylo živé duše.
Následujících pětačtyřicet minut jsem strávila nervozním přecházením sem a tam – opravdu úžasná zábava. A pak se konečně objevila světla toho auobusu, kterým beze spěchu a nervů jezdívám obvykle, Jen dneska jsem si to trochu ozvláštnila.

„Co ti hrabe, ségra?“ diví se mému nadšení.
„Víš, co jsem se dozvěděla dneska na gymnastice?“ zeptám se, ač je mi jasné že to samozřejmě vědět nemůže.
„Ne, povídej,“ vybídne mě.
„Není to ještě úplně jistý, ale možná pojedu na olympijskou kvalifikaci!“ dostanu ze sebe konečně to, co držím uvnitř už víc než dvě hodiny.
„Cože?!“ zareaguje Neal okamžitě. „Na kvalifikaci? Letos?“
„Jo. Jede tam dvacet lidí v každé z disciplín a já bych měla jet na prostný. Budu ještě muset zabrat na těch závodech, co mě do té doby čekají, aby se přede mě nikdo nedostal. Ale jestli to vyjde…“ nedořeknu, protože se málem až histericky rozesměju. Ta pravá euforie na mě dolehne až teď, před Salamínou jsem se držela. Ona sama je už dlouholetá reprezentantka a je klidná. Před ní mi bylo dost blbé začít poskakovat a bez rozmyslu vřeštět. Před Nealem ani zbytkem rodiny ale takové rozpaky necítím a tak si ten pocit pořádně užiju. Kdyby teď přišla stornující zpráva, asi by mě kleplo. Možná že proto mi to Ivana nechce říct. Třeba to je jen nepatrná naděje... napadne mě, ale tuhle černou myšlenku ihned odeženu. I kdyby… tak co. Alespoň si tu radost užiju.
Během několika minut už tu novou zprávu ví i zbytek rodiny, včetně Audry a Benjamina, kteří k nám opravdu přijeli. Většina z nich se mnou to nadšení alespoň zčásti sdílí, jen Dominik mě prakticky ignoruje, což je v případě, že kolem něj minimáně desetkrát proběhnu, celkem výkon. Nemá stát zrovna na tom nejfrekventovanějším místě.
„Hele nechtěla by ses už uklidnit?“ osloví mě když znovu prospěchám kolem něj do obýváku, kde se koná rodinná sešlost:Tess, taťka, Audra a Benjamin (alespoň mají tu rutinní návštěvu opepřenou divadýlkem). „Nebo se ještě přerazíš a nikam nepojedeš,“ dodá.
„Co najednou ta péče?“ nadzvednu ironicky obočí.
„Ty si tu klidně zlom vaz, ale nemusíš přitom vrážet do mě,“ popřeje mi.
„Promiň, přehlídla jsem, že mistr kuchař vaří,“ ušklíbnu se. „Co to bude za veledílo, čaj?“
„Jo.A pokud tak toužíš po tom, aby ta vřící voda skončila místo v hrnkách všude po okolí, tak do mě drbni ještě jednou.“
„S radostí,“ odseknu mu, ale pak ho obejdu (v klidu a pomalu) a přisednu si ke zbytku rodiny. Zanedlouho se přidá i Neal a krátce poté přinese Dominik čaj a sedne si vedle Audry a Benjamina. Zase jednou po dlouhé době je naše rodinka kompletní.