Ange gardien ( 12. )

„Víš…nikdy se mi žádná holka nelíbila jako ty. Je to trochu sobecký, ale jsem rád, že mě potřebuješ a ty tvoje problémy, i když mi neříkáš všechno, co tě trápí...no máš teď mě a můžeš mi říct všechno. Jsem tu pro tebe Adél. Z tvojí strany jen jako kamarád a z mojí…“ trochu jsem se zarazil a nervózně se ošil.
„Já to jako kamarádství neberu. Jsi najednou to nejcennější, co mám a já tě…“
S nádechem jsem se jí zadíval do tváře a strnul. Měla lehce pootevřenou pusu, zavřené oči a spokojeně oddechovala s naprostou ignorací mých pracně vypocených vět, jak jí říct, že jsem do ní vlastně zamilovanej až po uši.
S povzdechem jsem uvolnil tělo z křeče a rukou si přejel po čele.
„Ty si to teda umíš načasovat,“ zabručel jsem trochu naštvaně a zadíval se jí do tváře. I s pootevřenou pusou a rozcuchanými vlasy vypadala kouzelně. Jak mě tahle holka mohla tak zblbnout? Obyčejná holka, která mi byla na základce pro smích a připadala mi tuctová a nezajímavá. Jenže ta samá holka mi teď ležela v náručí a já od ní nemohl odtrhnout oči. Křehká, malinká a bledá. Měl jsem chuť Michala zabít, jen když jsem si představil, jak tohle stvoření běží bosky a pološílený strachy městem.
Opatrně jsem jí pohladil po tváři a nahnul se nad ní. Řasy jí dělaly pod očima černé stíny a díky světlu z televize, vypadala ještě bledší než obvykle. Políbil jsem jí, tak jemně, jak jsem to v tu chvíli dokázal. Řasy se jí trochu zachvěly, ale neprobudila se. Připadalo mi nemožný přestat se jí dotýkat. Teprve, když se mi začala v náruči trochu ošívat, odtáhl jsem se.
Chovám se jako magor. Uvědomil jsem si pobaveně. Líbám tu holku a jsem naprosto odvařenej z faktu, že zděšeně neutíká, protože spí.
Unaveně jsem položil hlavu vedle její a zadíval se do stropu. Měl jsem před ní celkem dost holek, tak proč mě to tentokrát tak vyvádí z míry? Proč mi není jedno, co si o mně myslí, nebo jestli mě má vůbec ráda? Teprve po hodině jsem si dokázal vytěsnit všechny tyhle myšlenky z hlavy a podařilo se mi usnout.
Srdce mi začalo prudce bušit a já si uvědomil, že jsem se něčeho strašně leknul a ležim na zemi, kam jsem musel spadnout. Dezorientovaně jsem se rozhlédl. Za okny už slabě svítalo a televize pořád svítila.
„Adél? Co je?“ vyděsil jsem se, když jsem uviděl její postavu, která se v sedě choulila do klubíčka.
Vyhrabal jsem se na nohy a přitáhl si jí k sobě.
„Co se děje?“
Rychle si setřela z očí slzy a slabě se usmála.
„Něco…se mi zdálo. Já…promiň, asi jsem tě schodila na zem.“
„Co se ti zdálo?“
Strašně zvláštně se na mě zadívala, jakoby zvažovala, jestli jsem opravdu tak důležitý, aby mi to řekla, ale nakonec jen zavrtěla hlavou.
„To je jedno.“
Chtěl jsem odporovat, ale z ničeho nic mě objala a hlavu si unaveně položila na moje rameno.
„Jsem tak nerada, když si o mě lidi dělaji starosti,“ hlesla. „Mámu ty starosti málem zničily.“
„Co se ti vůbec stalo? Řekneš mi to?“
Strnula a odtáhla se.
„Nic se mi nestalo.“
„Adélo, nelži mi!“ naštval jsem se a vzal jí za bradu, když se ode mě chtěla odvrátit.
„Nechci o tom mluvit. Nechci na to myslet…nechci!“
Hystericky si přiložila dlaně na spánky a zběsile začala kroutit hlavou.
„Adél…Adélo!“ Rychle jsem jí chytil za zápěstí a trhnutím jí je odlepil od hlavy.
„Sice si myslim, že by se ti mohlo ulevit, ale klídek…dáme si kakao a budeme mluvit o tvý nejoblíbenější animovaný postavě,“ usmál jsem se smířlivě, abych trochu odlehčil atmosféru a sledoval, jak se její obličej uvolnil.
„Kakao?“
„Jo. Je…“ vzal jsem ovladač a kouknul se na čas. „Přesně pět hodin a deset minut, takže je naprosto perfektní čas na jedno hodně silný kakao.“
Zvedl jsem jí z gauče a táhl za sebou do kuchyně. Usadil jsem jí na židli k jídelnímu stolu a dal do mikrovlnky ohřát dva hrnky s mlíkem. Vůbec mi nevadilo, že je teprve pět ráno a naspal jsem asi tak dvě hodiny. Moje múza se ospale protahovala na židličce, ale vypadala, že je ráda za tak brzký vstávání. Ten sen jí nejspíš musel hodně vyděsit.
„Škoda, že animovaný postavy jsme už probíraly,“ usmála se a promnula si oči.
„Nevadí, najdeme jiný téma.“
„Třeba?“
„Co ty a kluci?“ nadhodil jsem nevině a docela mě zajímalo, jak z odpovědi vykličkuje.
„To jsou témata. Co takhle nejdřív nějakou muziku?“
Pobaveně jsem zakroutil hlavou.
„Tebe baví odbíhat od hovorů, co ti nejsou příjemný, co?“
„No…já ti klidně odpovim, jen jsem chtěla, abys pustil rádio,“ zasmála se a vstala. Jemně mi z ruky vzala lžičku, kterou jsem chtěl dát do hrnečků granko a když jsem na ní zůstal připitoměle zírat, vykulila oči a posunkem mě přiměla k pohybu.
„Muziku…jasně…“ zabručel jsem a přešel k oknu, kde bylo na stolku naše rádio, který už značně přesluhovalo. Chvilku jsem se pachtil s hledáním nějaký bezva frekvence, ale nakonec jsem to vzdal a nechal to na první, která nehrála s šuměním a divným praskáním v reprácích.
Adélka už seděla na židli a prsty si hřála o svůj hrneček.
„Tak povídej,“ pobídl jsem jí, a když protočila oči, rozesmál jsem se.
„To po mě chceš výčet všech kluků, se kterýma jsem kdy něco měla?“
„Páni…to jich bylo tolik?“
„Pár,“ pokrčila rameny. Se zájmem jsem si jí změřil. Moje Adélka už někdy s někym chodila?!
„Jednou vážně a dvakrát...no spíš chvilkově, ale je hrozně divný bavit se o tom s tebou,“ zasmála se nervózně.
„Potom to nechápu.“
„Co nechápeš?“
„Máš ze mě strach a kdykoliv se k tobě víc přiblížim, chováš se…já nevim, jako bych byl první kluk, kterýho máš takhle blízko u sebe,“ rozhodil jsem rukama nechápavě.
„Jak už jsi řekl…nejsi stejnej jako ostatní.“
S povzdechem jsem si vzal hrnek a pořádně se napil.
„Dohajzlu,“ ujelo mi hekavě, když jsem spolknul vařící kakao.
„Je to horký,“ zaxichtila se ta malá potvora a nevinně zakmitala řasama. Dřív než jsem se stačil naštvat, vyskočila na nohy a ze stojánku na zdi sundala hrneček, do kterýho napustila studenou vodu.
„A pak kdo se tu o koho musí starat,“ utrousila, když jsem lokal ledovou vodu a snažil se zahnat myšlenku, že mám uvařenej jazyk.
„Lepší?“
Mlčky jsem otevřel pusu a s nasátím vzduchu vystrčil jazyk, což jí rozesmálo.
„Chudinko opičko,“ politovala mě hraně. Nahnula se těsně ke mně a začala mi foukat do pusy. Se smíchem jsem se odklonil a chtěl si já stáhnout k sobě na klín, ale to už stála u okna, který otevřela.
„Myslíš, že čerstvej vzduch mi pomůže na popálenou dutinu ústní?“
„Ne, ale jelikož máte okna na východ a jsme na kopci, tak to bude hezký ráno.“
„To jo…svítání na sídlišti. Není nic lepšího,“ zasmál jsem se ironicky, za což mě obdarovala takovým prazvláštním shovívavým úsměvem.
Chvíli stála v okně a vdechovala ranní vzduch, než se obrátila a sedla si zpět na svojí židli.
„Tak teď ty!“
„Co já?“
„Kolik jsi měl holek?“
Nervózně jsem se ošil a začal zvedat prsty, jako že počítám.
„Asi mi nebudou stačit prsty,“ zamrkla jsem na ní.
„Což je spíš smutný,“ odtušila s pokrčením ramen. Pobavilo mě, jak je najednou rozladěná.
„Tak hrozný to není. Nikdy jsem neměl žádnou vážnější známost a těch příložitostnejch. No nechci ti lhát, bylo jich docela dost, ale na žádný mi nijak zvlášť nezáleželo.“
„Což je ještě smutnější. To ses nikdy nezamiloval?“
Kdybys mi neusnula, tak víš, že zamiloval a já bych tam nemusel blábolit jak magor sám pro sebe! Běsnil jsem v duchu, ale na její otázku jsem zareagoval jen pokrčením ramen. Teď když jsme byli každý na druhé straně stolu, já měl brutálně popálenej jazyk a v rádiu hráli Tři sesry jsem ztratil kuráž jí cokoliv o svý zamilovanosti říkat.