Dvojí život (4. díl)

Proberu se ve špinavé místnosti. Ležím na zemi, je tu jen matrace a rozbité okno, kterým do místnosti proniká světlo. Všechno mě bolí, nemůžu se moc hýbat. Zkusím se zvednout, ale ucítím tupou bolest hlavy a ve chvíli mám mžitky před očima. Sesunu se zpátky na zem a čekám, co se mnou bude. Hlavou se mi honí spousta otázek. Proč tu jsem? Unesli mě? Chtějí výkupné? A co naši? Vědí o tom? Informovali policii?
Čekám dlouhé hodiny, za oknem je už absolutní tma, v zámku zašramotí klíč a mě se zmocní panika. Do místnosti vstoupí obrys mohutné postavy, přibližuje se a v tu chvíli se mi zatočí hlava a omdlím.
Když se opět proberu, mám na očích šátek a ruce spoutané za zády. Slyším jak se někdo šouravým krokem pohybuje po místnosti a blíží se ke mně.
„Kdo jste?! Co chcete?!“ začnu na něj křičet. Ticho... Žádná odpověď. Slyším jen jeho zrychlený dech. V tu chvíli uslyším rozepínání poklopce a je mi jasné, že je se mnou amen. Serve ze mě všechno oblečení, oddálí kolena a se supěním do mě začne pronikat. Jeho velké pracky se dotýkají mého těla, chci křičet, ale nemůžu. Cítím bodavou bolest v podbřišku a jen se modlím, aby tohle všechno už skončilo. Třeba se mi to jenom zdá. Třeba to není doopravdy.
Konečně se odvalí, zapne si poklopec a odejde z místnosti. Slyším jen zamykání a vzdalující se kroky. Pak nastane ticho. Začnu brečet a přemýšlím, co se mnou bude dál. Zabije mě snad? Vyčerpáním usnu.

***

Běžím dlouhou chodbou, na konci je světlo a on mě stále dohání. Světlo se mi stále vzdaluje, až se ocitnu v naprosté tmě. Za sebou slyším jeho kroky, které zpomalují. Tápu rukama podél zdi, po pravé straně objevím výklenek. Vlezu do něj a ocitnu se nad schodištěm. Seběhnu dolů a přeji si, aby neviděl, kam jsem zalezla, protože dál se mi za mák nechce.
Jako by mě slyšel... Vleze za mnou do výklenku a já musím pokračovat dál. Pod nohama mi začne čvachtat bahno. ‚Kde to sakra jsem?!‘ pomyslím si. Chodba snad nikde nekončí, navíc mi začíná být pěkná zima. Po chvíli pochopím, že jsem v podzemí. Narazím na křižovatku a nějak nevím, kudy dál. Rozhodnu se, že zatočím doprava, snad budu mít štěstí a někde najdu východ. Asi po deseti metrech narazím na další křižovatku. Tentokrát zkusím levou stranu. V dálce uvidím mihotavé světlo. Buď je to pomoc a nebo on. Padesát na padesát. Rozhodnu se jít za světlem. Po chvíli ostré chůze zjistím, že světlo vydávají svíčky. Vejdu do místnosti a v tu chvíli se mi udělá nevolno. Vpravo je velký výklenek, ve kterém jsou na sobě naskládané kostry, vlevo to samé. ‚Super, já jsem v katakombách!‘ Uslyším za sebou kroky a škubnu sebou, v bahně mi podjede noha, upadnu a praštím se do hlavy.

***
Přilítne mi facka. Jedna, potom druhá... Konečně se proberu...