Kapitán Husťák (3.)

Cestou domů jsem konečně trochu vydýchala překvapení dnešního dne. Nešlo ani tak o únik smrti pod koly toho modrýho ďábla, ani o Tobiášovy popáleniny. Hlavním překvapením byl ten idiot a vidina dalších tří let setrvávajíc v jeho přítomnosti. Ne, že by se mi ta představa nějak extrémně líbila, což se bohužel nedalo říct o mých nových spolužačkách. Celou cestu městskou rozpitvávaly jeho osobitý styl, který jedna z nich označila za tajemný a dospělý, čemuž jsem se chtě nechtě musela zasmát. Dospělost z něj teda vážně čišela a tajemno mu lezlo z uší v koncentrovaným a životu nebezpečným množství.
Opřela jsem si čelo o chladné vibrující sklo a zalovila jsem v tašce. Po chvilce hledání jsem konečně nahmatala drátky, a když jsem si zašpuntovala uši sluchátkama a navolila kapelku Kool–Aid, začalo se mi konečně zdát, že už se svět zase točí stejně jako ráno. Bylo mi jasný, že je to jenom chvilkové zdání, ale dřív, než ten pocit vyprchá, jsem neměla chuť nad čímkoli dumat. Zavřela jsem oči a přenechala jsem veškeré přemýšlení nad Kapitánem Husťákem někomu, kdo z toho nedostane tiky.
Probrala jsem se pár metrů před zastávkou. Narychlo jsem si vyrvala sluchátka z uší, popadla jsem tašku a kabát a vylítla jsem ven do podzimní pršky. Okamžitě jsem byla mokrá jak myš, a tak jsem usoudila, že nemá smysl snažit se přiobléct, načež jsem našťouchala kabát mezi sešity a vydala se k domovu. V promočených šatech jsem se doploužila domů a se spokojeným oddechnutím jsem odemkla dveře. Byt byl prázdný. Zula jsem glády, které jako jediná část mého dnešního modelu ala hašišák, udržely sucho a teplo a dopotácela jsem se do pokoje. Mrskla jsem mokrou tašku na stůl a mimoděk jsem zabrousila očima k nástěnce, kde byly připíchnuté různé výstřižky z novin. Uprostřed byla veliká černobílá fotografie, na laciném papíru, a z ní na mě zíral můj a Husťákův obličej. Pod fotkou byl tučným písmem vyveden titulek: „Vítězem literární soutěže Písmobraní 2009 se stal Petr Milota, na druhém místě skončila Nina Linhartová. Oba mladí autoři obdrželi peněžitou výhru.“ Zašvidrala jsem do Husťákovy tváře. Z tmavých očí byly díky mizernému tisku jen dvě černé tečky uprostřed světlé plochy, orámované tenkými linkami brýlí. Podezírala jsem ho, že si je na to focení vzal jen proto, aby vypadal víc jako intelektuál.
Neměla jsem moc náladu čučet na dva měsíce starou vzpomínku, zvlášť, když mě z mokrých hadrů rozklepala zima. Rychle jsem se převlekla do vytahaného svetru, který mi sahal až ke kolenům, udělala jsem si obří hrnek zeleného čaje a s knížkou Terryho Pratchetta jsem zalezla do postele.
-----

Petr zaparkoval před domem a vystoupil do palby ledových kapek. Tohle počasí nesnášel víc než dokumenty o plastických operacích, a to už bylo co říct. Prsty se mu trošku třásly, jak se pořád ještě nedokázal uklidnit po neúmyslným, ale málem definitivním zabitím před školou.
„Nesahej na mě.“ Zašeptal větu, která mu zněla v uších celou cestu domů, i když zesílil rádio skoro na maximum, aby svoje vlastní myšlenky přehlušil.
Rychle přešel ke dveřím a vklouznul na úzkou chodbu. Byl rád, že je konečně absolutně sám. Nesnášel novinky, už vůbec ne, když bylo těch novinek třicet a seděly ve stejné třídě. Petr prostě nesnášel seznamování s lidmi, kteří se jenom tak připletli do jeho života, aniž by o ně stál. S trochu nepatřičným pocitem si uvědomil, že jediné náhodné setkání, za které by dal cokoli na světě, by bylo s Ninou. Věděl, že udělal slušnou blbost, když se jí tenkrát vysmál. Jenže tenkrát byl přesvědčený, že jí vidí poprvé a hlavně naposledy.
Aniž by si uvědomoval, co dělá, došel k ledničce a vytáhnul z ní jogurt. Z šuplíku vzal lžičku a zmizel v podkroví, kde se usadil do výklenku za tmavými trámy s notebookem na klíně.
Během minuty našel stránku, kterou poslední dva měsíce okupoval každý den a z menu po pravé straně vykutal seznam autorů. Sjel až k L, a když našel jméno Linhartová Nina, na okamžik zaváhal.
„Vážně to budu číst každej den?“ zeptal se prázdné místnosti a s nechápavým zakroucením hlavou, aniž by si odpověděl, otevřel odkaz a začetl se do její povídky.
Ani si neuvědomoval, co vlastně čte. Jen si představoval, jak sedí nad klávesnicí zakuklená do deky a s černými vlasy padajícími jí do tváře píše.
Bezděčně hmátnul po jogurtu, který si přinesl a otevřel ho. Hned po první lžičce si uvědomil, že něco není v pořádku.
„No doprčic.“ Vyhrknul s odporem a kelímek s velkým nápisem „nízkotučný“ položil vedle sebe.
„To je div, že si ten vesmírnej sliz nenašel cestu z ledničky sám.“ Zavrčel a vysoukal se ze svého úkrytu za trámem s tím smrtícím odpadem v ruce. „Na co jsem to sakra myslel?“
Na co, mu bylo úplně jasné. Seběhnul schody dolů a zadíval se z okna v kuchyni. Už nepršelo. Rychle se nasoukal do bundy a chňapnul po klíčcích. Jestli měl tenhle den zabít přemýšlením na Ninou, mohl to dělat i na čerstvém vzduchu.
-----

Každý odstavec jsem četla snad čtyřikrát. Myšlenky mi rotovaly hlavou a ani se nesnažily skrývat, že jejich hlavním cílem je naočkovat mi logický uvažování co největším množstvím zájmena „on“.
Znechuceně jsem zaklapla knížku a zadívala jsem se na tmavou skvrnu, která byla na protější stěně od dob, kdy jsem artisticky přecházela pokoj s kýblem čokoládový zmrzliny, kterou jsem kdoví proč musela jíst už za jízdy k posteli. Kapitán Husťák byl ekvivalentem téhle tmavé skvrny, která mi při každém pohledu lezla na nervy.
Vymotala jsem se z deky, přelezla jsem k počítači a v oblíbených jsem vyštrachala adresu, na které jsem od vyhlášení té literárky nebyla. Chvilku jsem tápala, a když jsem našla jméno Petr Milota s neurčitým zachvěním a pevným odhodláním jsem okno prohlížeče zavřela a rázně vstala. Byl čas přestat magořit.
Rychle jsem se nasoukala do mé ryze projížďkové bundy a po chvilkovém baleťáckém stání na špičkách jsem sundala ze skříně mojí novou helmu. Za pobrukování neurčitě povědomé melodie, která ze všeho nejvíc připomínala některý ze zběsilých hitů Toma Jonese, jsem prolítla koupelnou, kde jsem si stáhla ještě vlhké vlasy gumičkou, což mi připomnělo, že venku nejspíš leje jako z konve. Vykoukla jsem z okna, ale po dešti nebylo ani památky, a tak jsem s dobrou náladou zabouchla dveře a s helmou v ruce jsem seskákala schody do průchodu našeho domu, kde bydlel můj brouček na dvou kolech.

-----

Byl rád, že vypadnul. Auto nechal stát na okraji polní cesty a vydal se po mokré trávě mezi stromy. Petr měl tohle místo docela rád. Listí na stromech začínalo pomalu žloutnout, několik barevných listů honil po hladině vítr sem a tam, a po celém obvodu rybníka se táhla úzká rozbahněná pěšinka. Vyrazil po ní a snažil se ignorovat fakt, že mu co nevidět do bot vtrhne bahnivá povodeň. Došel k dřevěné lavičce, která vykazovala buď známky navlhnutí a plísně, nebo známky nedávného posezení emzáka s nepatřičně lepkavou konzistencí. S povzdechem se otočil a vyrazil zpátky k autu.
Otevřel kufr a po troše tápání vytáhnul balík s reflexní vestou.
„No vida.“ Zašeptal a kufr zase zaklapnul. Na chvilku zůstal stát a tupě zíral před sebe, ale pak s pokrčením ramen auto znova odemknul, z kapsy vytáhnul mobil a hodil ho na zadní sedadlo. Právě se rozhodl, že dneska se setkání amatérských literátů obejde bez něj.
Když se vracel pěšinou zpátky s hlavou skloněnou k zabláceným špičkám bot, zdálo se mu, že není sám. Rychle trhnul hlavou a zadíval se na jeho lavičku, kde seděla ta, které očividně patřil celý dnešní den.

------

„Nezabíjej mě!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla výraz osoby přede mnou. Z neznámého důvodu mě vůbec nevykolejilo, že tu přešlapuje v blátě s docela slušně začuněnýma botama i nohavicema a tupě na mě zírá s podivným oranžovým balíkem v ruce.
„Dobře.“ Zabručel Kapitán Husťák tiše a udělal pár kroků blíž, aby nestál v té největší bahnivé louži.
„I když, obleček bys na to měl.“ Ukázala jsem na balík, ve kterém jsem poznala něco jako vestu z povinné výbavy a samotnou mě udivilo, že se při tomhle setkání opozdil kámoš vztek.
„Obleček jo, žaludek ne.“ Řekl a udělal další krok ke mně, což mě přinutilo trošku zaklonit hlavu.
„A ty?“ brouknul a zvedl oči, aby se rozhlídnul po okolních stromech.
„Já?“
„Nehodláš mě utopit v obsahu mých bot?“ sklopil pohled zpátky na promáčené špičky, „A musim uznat, že je tam teda dost slušná hloubka.“
„Hm.“ Zamyslela jsem se naoko, „na matlání rukou ve vodě je přece jen trochu zima, pro dnešek přežiješ.“ Pokejvala jsem hlavou a zkoumavě jsem si ho prohlídla. Vlasy neměl už tak stupidně učesaný, za což jsem byla dost ráda. Z tmavých pramínků mu sem tam odkapávala voda, která padala ze stromů všude kolem a hlasitě pleskala o hladinu rybníka. V tmavých očích se nedalo vyčíst vůbec nic. Žádný záblesk, žádné emoce, ani nic podobného, prostě jen černočerná hloubka. Z jeho pohledu mi nebylo nijak zvlášť dobře. Rychle jsem sklopila oči a zadívala se na svoje ruce.
„Když jsme si slíbili vzájemný ušetření života, můžu si sednout?“ zeptal se po chvilce, a aniž by čekal na odpověď, rozbalil vestu a usadil se mi po boku. Chvilku jsme jen tak bez jediného slova zírali do zeleně. Neměla jsem mu moc co říct, i když se mi toho v hlavě točila spousta. Ne, že by mi došla slova, to se nestalo posledních deset let, ale poprvé v životě jsem měla opravdu strach z toho, že to, co řeknu, vyzní uboze.
„Kde ses tu vzala?“ ozval se tiše a trochu do mě drbnul ramenem, abych si uvědomila, že na mě mluví.
„Přijela“ špitla jsem, rozhovor o přítomnosti na stejným místě mě moc do varu nepřiváděl. Bránila jsem se podívat se mu do tváře, a tak jsem pohled upřela na jeho ruce složený v klíně, a dál jsem se o nic nestarala.
„Promiň, že jsem tě málem přejel.“ Řekl trochu pobaveně a já se na něj konečně podívala.
„Promiň, že jsem ti tam vlezla.“ Pokrčila jsem rameny.
„Promiň, že jsem tě ráno vykolejil.“
„Promiň, že jsem řekla, že ti nakopu prdel.“ Oba jsme po chvilce přemáhaní vyprskli smíchy.
Pořád ještě jsem se dívala do jeho tváře, když zvážněl. Na malou chviličku zavřel oči, a když je znova otevřel, podíval se na mě s neuvěřitelným smutkem.
„Promiň, že jsem ti v srpnu pohanil, cos napsala.“
Skousla jsem si ret. Tohle byla dost podpásovka. Co jsem asi tak měla říct? Jo, v pohodě, sice jsi mi podělal celý prázdniny, a srazils mi sebevědomí, ale já se taky nezachovala správně, vůbec jsem neměla nic psát, abych tě zbytečně nedaptala?! To sotva. Jen jsem tiše civěla do jeho tváře a hledala jsem skulinku v tom jeho výrazu opuštěného štěněte.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše, když mi jeho pohled začal připadat neúnosný.
„Sám nevim,“ sklopil oči, „ta povídka byla fakt dobrá, prostě jsem si nejspíš lechtal ego šlapáním po lidech, který jsou lepší než já.“
Jen jsem pokývala. Nechtělo se mi o tom mluvit, natož na to myslet, a tak jsem s trochu ironickým úsměvem řekla: „Víš, když nejsi mezi bandou lidí, chováš se trochu míň jako debil.“ Vyjeveně se na mě podíval, ale když viděl jak se tvářím, usmál se.
„Víš, když nejsi mezi bandou lidí, chováš se trochu míň jako hysterka.“
„Tak jo,“ kejvla jsem, „odteď žádný debilování a hysterčení, souhlas?“ optala jsem se a napřáhla jsem k němu pravačku.
„Souhlas,“ usmál se a stisknul mi ruku. „Hm… nevypadáš na to, že máš mezi předky něco chladnokrevnýho.“ Zasmál se, aniž by mi dlaň pustil.
„Cože?!“ vykulila jsem oči a dost podezřívavě jsem se zadívala na naše ruce. „Chceš říct, že jsem taková skrytá zmije?“
Jenom se zasmál. „Ne, chci říct, že máš studenější ruce, než by se na teplokrevnýho tvora hodilo. Nejsi náhodou plaz, nebo obojživelník? Přiznej se, pohrozil mi a natáhnul se přes moje tělo, aby mi mohl ukrást i druhou ruku.
„Tak jo, dostals mě!“ zašeptala jsem neurčitě rozechvělým hlasem a nepřestávala jsem zírat na jeho teplé ruce, které mi bez ustání žmoulaly ledové prsty. „Jsem želvička Ninja, tak bacha na mě!“ jenom se uculil a rázem mi dlaně pustil. Z naprosto neznámého důvodu mi to přišlo líto.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočil se ke mně s vážnou tváří.
„Právě se stalo,“ zasmála jsem se, „máš další otázku?“
Zatvářil se trochu zmateně, než s pokrčením ramen pokračoval. „Pár by jich bylo.“
„Takže rovnou výslech.“ Zvedla jsem obočí. „Snad to oba přežijeme.“ Odkašlal si a konečně poprvé jsem v jeho pohledu našla náznak nejistoty.
„Proč tu s tebou není tvůj přítel?“
„Přítel?“ pousmála jsem se podezřívavě, a když před mým pohledem uhnul očima, musela jsem se hodně přemáhat, abych se spokojeně nezaculila.
„Ten týpek, kterýho jsi ráno polila kafem.“
„Můj kamrád Tobiáš nejspíš někde randí s chlapcem pochybné pověsti.“ Zasmála jsem se a neušlo mi, jak se při slově kamarád ošil. „Chceš na Tobíka číslo?“ zeptala jsem se s perverzním úsměvem. „Myslim, že seš jeho typ.“
„Takže chceš říct, že místo aby sis našla chlapa, poflakuješ se s geyem?“ zeptal se zamyšleně, aniž by odpověděl na mojí otázku. Na čele se mu vyrýsovala mělká vráska. „Ber to tak, že nemám potřebu patlat se s nějakým nemytým gaunerem.“ Pokrčila jsem rameny, i když mi jeho větička moc nedodala.
„Takže se radši patláš s mytým gaunerem, kterej je ale tak trochu buzna, a co víc, přijde ti to naprosto normální.“ Shrnul můj stav, což mi hnulo žlučí.
„Radši se patlám s buznou, než s ignorantem jako seš ty! Nepotřebuju, aby mi někdo věčně říkal, co mám dělat, aby mě kritizoval za všechno, na co sáhnu! A to je přesně ten důvod, proč se spolu nemůžeme bavit jako normální lidi! Zkus přestat soudit všechny kolem sebe kvůli kravinám a někdy se aspoň na minutu zamysli, jestli si lidi vůbec zaslouží, aby jim bídák jako ty mrvil den!“
Rozčileně jsem se zvedla a bylo mi absolutně jedno, že se Petr tváří, jako bych ho přetáhla prknem po hlavě. Sebrala jsem ze země helmu a vyrazila jsem po rozbahněné pěšině k silnici. Co si o sobě vlastně myslel?! Tobiáš byl nejlepší kámoš, jakého jsem kdy mohla najít, takže se do něj tenhle bezpáteřní arogantní vůl přestane hodně rychle navážet!