Lotosový květ - 17.část

Po půlhodině konečně bryčka dojela k Adrianinu rodnému domu. Právě se setmělo a rozsvícená okna vrhala na nádvoří slabé žluté světlo. Adriana se zimomřivě zachumlala do plédu, vytáhla z kapsičky šatů měšec s penězi a vtiskla je do dlaně kočímu. Zprvu se zdráhal se slovy, že je to příliš mnoho, ale nakonec přece jen peníze přijal.
„Opravdu nic nepotřebujete? Nemám raději někoho zavolat?“ zeptal se opět starostlivě.
Vysíleně zavrtěla hlavou a zašeptala.
„Děkuji, jste moc hodný, ale není třeba, poradím si sama. A teď už prosím jeďte…“
„Mám tam někomu něco vyřídit? Budou vás zřejmě hledat.“
„To nepochybně, ale žádám vás o naprostou mlčenlivost, budu vám za to vděčná, stejně jako za to, že jste mne odtamtud dostal pryč. Ještě jednou děkuji…“ Slova se jí jen stěží drala z bolavých úst. Naposledy na ni zkoumavě pohlédl, pak pokývl rameny, rozloučil se a vyskočil na kozlík. Jakmile bryčka odjela, Adriana se zapotácela a jako podzimní lístek ze stromu, sesunula se tiše na vlhkou dlažbu nádvoří.
Takhle ji zde asi po hodině, celou prokřehlou, našla Sarah. Přivedl ji sem s hlasitým štěkotem Rony, Jacobův pes.
„Proboha, drahoušku, kde jste se tady vzala? A co se vám to stalo?“
„Já…já…ach chůvo…“ víc ze sebe nedostala, slova se jí zadrhla v hrdle. Na prsou ucítila obrovskou tíhu a zalapala po dechu. Pak chůvu křečovitě objala.
„Uklidněte se, vše bude dobré, uvidíte. Pojďte, pomohu vám. Musíte se zahřát, celá se třesete…“

Za chviličku už ležela ve své bývalé posteli a chůva jí starostlivě ošetřovala podlitiny a zranění. Raději se na nic neptala, protože přesně věděla, kdo tohle všechno způsobil.
Dokázala se plně vcítit do její situace, když je dívce osmnáct, a místo toho, aby bezstarostně běhala po zahradě a těšila se z každé chvilky svého mládí, musí snášet taková příkoří a ponížení. Ten darebák Max! Slyšela o něm ledacos, ale tohle už na ni bylo příliš.
Překonala náhlý nával hněvu, bolestně povzdechla a něžně ji pohladila po rozcuchaných vlasech. Vzala do ruky hřeben a snažila se je aspoň trošku rozčesat, pak konečně promluvila.
„Váš otec se vrátí z cesty hodně pozdě, nebo možná až zítra. Pokusím se s ním promluvit, mám ale obavy, že tenhle útěk se mu asi nebude příliš zamlouvat…“
„Ať si, je mi to jedno! Nikdy se tam už nevrátím, rozumíte? Nikdy! To raději zemřu! Skočím třeba ze skály nebo se utopím v řece!“ vykřikla Adriana umíněně a vzápětí sykla bolestí. Chůva jen bezradně zakroutila hlavou a odvětila.
„Dobře, tak už se nerozčilujte, zlatíčko, a pokuste se nyní usnout. Ráno bude jistě moudřejší večera.“
Pak se zvedla, sfoukla svícen a nechala ji o samotě. Jakmile se za ní zavřely dveře, Adriana se s vypětím sil natáhla k zásuvce, kde měla ukrytou Amarovu košili. Jeho vůně z ní už dávno vyprchala, ale přesto do ní zachumlala svou tvář a trošku tím ztlumila bolestné
vzlyky, které se jí najednou draly z hrdla, aniž to mohla ovládnout. Vzpomněla si na slova, která jí zašeptal do vlasů tenkrát v noci, chviličku před tím, než usnula v jeho náruči, asi nějak poznal, že s tísní v srdci myslela na svou nevlídnou budoucnost…

…nikdy se neboj stínů,
neboť vždy znamenají,
že někde nablízku
se nachází světlo…

Trošku se tím uklidnila a pak ji konečně přemohl vysvobozující spánek.
Probudil ji něčí lehký dotek, polekaně sebou trhla a otevřela oči. Byl to její bratr.
„Timy, jsem tak ráda, že tě opět vidím!“ vydechla rozespale. Mračil se jako nebe před bouří a pak zlostně syknul, zatínaje při tom ruce v pěst.
„Ten bastard! Zabiju ho… slíbil jsem ti to a taky to dodržím!“
"Blázínku, opovaž se provést něco neuváženého! Za to ti ten bídák nestojí..."
Vzala jej za ruku a snažila se ho uklidnit. Po chvilce se otevřely dveře a dovnitř vstoupil otec. Své zděšení nad jejím stavem se ale snažil zakrýt svou obvyklou chladnou přísností.
Mírně provinile se na něj usmála a nadzvedla se na lůžku.
„Ehm, tvá nenadálá návštěva mne překvapila, Adriano. Avšak nemyslím si, že jednáš správně…“řekl zdráhavě. Zamračila se na něj, protože jí došlo, že vše stále přepočítává na ty své prokleté peníze a její nevlídný osud je mu zřejmě lhostejný. Zamrzelo ji to.
„Přeber si to, jak chceš, otče, ale tam už se nevrátím! Nemohu již dále snášet ponižování, které se na mne hrne ze všech stran. Pokud ti na mně ještě trochu záleží, při vzpomínce na mou drahou maminku, prosím tě, abys mi poskytl ochranu.“ Zašeptala zoufale.
Jeho následná chladná reakce ji však velmi překvapila.
„Jsi velmi nezodpovědná, chováš se jako trucovité malé dítě! Jakmile se trochu zotavíš, počítám tak do dvou dnů, budu informovat Maxe, aby si pro tebe přijel, vrátíš se tam, kam nyní patříš. Myslíš, že je to jenom tak, utéci od svého muže? Nezapomeň, že jsi k němu
vázána manželským slibem, a já tě zde nehodlám proti jeho vůli ukrývat!“
Adriana jen nevěřícně zakroutila hlavou a pak zoufale zabořila hlavu do polštáře.

Když otec konečně odešel, Sarah ji vzala za ruku a řekla šeptem.
„Nebojte se, zlatíčko, nedovolím už, aby se vám děla jakákoliv křivda, něco vymyslím, nechte to na mně, a teď už spěte, potřebujete si odpočinout a pořádně nabrat síly.“
Pohladila ji po vlasech a přikryla až po bradu peřinou. Poprvé za svůj život se hodlala vzepřít těm, kterým po celou dobu věrně sloužila.
Nedaleko města Keswicku v jedné malé vesnici bydlela její starší sestra a v hlavě se jí zrodil jistý plán. Chtěla zde svou svěřenkyni tajně ukrýt, vůbec si nepřipouštěla, jaké to vše může mít nedozírné následky, na srdci nyní měla jen její bezpečí.

Také Timothy se na svou sestru zamyšleně zadíval, svým chlapeckým rozumem sice příliš nechápal, co jí vlastně hrabě udělal, ale tušil, že to muselo být něco hrozného a ponižujícího. Když pak odešel do své komnaty, neměl ani pomyšlení na spánek, první na co sáhl, byl list papíru, kalamář a pero. Ze zásuvky stolu vytáhl malý lístek, který mu do ruky tenkrát před odjezdem tajně vtiskl ten starý Ind, a zapálil svíčku.
Dopis, který pak napsal, měl adresu jedné velmi daleké země, o jejíž krásách a tajemstvích četl jen v knihách.
Pevně věřil, že se jeho zoufalý vzkaz včas dostane do těch správných rukou…