Černá díra

„Seděl tam sám
Srdce si v žalu rozerval
Jako by temnotu do nitra zval
Na protest“

„Už zase píšeš? Nejenom, že jako cvok vypadáš, ty se tak i chováš,“ ozvalo se Damiánovi za zády. Nesouhlasně zabručel, sklonil se ještě víc nad notebookem a ignoroval Týnu, která zrovna vtrhla do jeho pokoje na intru. „No koukni se na to! Takový úděsný hadry. Vypadáš jak nějak gotik-emo maniak, nebo co já vim. Nechtěl by ses taky jednou oblíkat normálně?“ začala do něj rýt, když přešla od dveří k jeho otevřené skříni a skoro s odporem vytáhla černé, spínáky prošpikované tričko se spoustou děr a nášivek. „Tak dobře, oprava… Jako houmlesák,“ dodala, když si ho pořádně prohlédla. „Nehraj si na mojí mámu,“ zahučel nabručeně, aniž by se na ní podíval.

„No někdo to udělat musí,“ odsekla ironicky a protočila panenky, když viděla, že čumák od monitoru jen tak neodtrhne. „Ty si fakt maniak. Ještě k tomu egomaniak. Se nedivim, že sis pořád nenašel holku,“ poznamenala jedovatě a začala vyhazovat věci z jeho skříně. „Strašný, strašný strašný… Naprosto, ale naprosto příšerný!“ říkala si tiše, když se štrachala tou haldou oblečení. „Když tě to tak irituje, tak sem nelez,“ procedil skrz zuby a zuřivě stisknul enter. „To se ti lehko řekne. Povinnost starý kámošky, ne? Kdo jinej ti má pomoct se z toho vyhrabat, když ne někdo, kdo tě tak dobře zná?“ odpověděla mu s přeslazeným úsměvem, až panenky protočil on.

„Z tebe mě fakt jednou vodvezou… Přinejmenším,“ zavrčel napruženě. Neměl na ní náladu a ona to moc dobře věděla. Dneska ho seřval profesor, málem se porval, odposlouchal si pár komentářů na svůj vzhled od atrap barbie bez mozku a ještě mu ujelo, co mohlo, takže byl všude pozdě. V booku mu v tu pravou chvíli došla baterka, vrátná mu dala hodinovou přednášku, málem přizabil jednu holku, která ho pak taky pěkně sjela a všichni na něj po obvyklym způsobu čuměli jak na debila. Navíc ho zítra čekala maturita. „Sem vážně dítě štěstěny,“ pomyslel si zahořkle a ignoroval Týnu, která co chvíli něco frfňala a nechtěla se pustit jeho skříně.

„Razíme nakupovat, na tohle já se dívat nebudu,“ prskala nakonec vztekle, popadla ho za ruku a vyvedla ven. Před intrem se díky jeho protestům konečně zastavila a sjela ho od hlavy až k patám. Díky jejímu útoku stěží popadnul peněženku a narval na nohy boty, takže mu v tence vyhlížející mikině byla pěkná kosa. Tohle počasí měl sice rád, ale dnešní den, na to že byl jarní, si na teplo zrovna stěžovat nemohl.

„Moch bych se aspoň pořádně oblíct?“ vyjel po ní, a trochu se zklidnil, když viděl pohledy pár dalších studentů. „Jejda, ty máš i normální oblečení?“ podivila se hraně a vzápětí nasadila v obličeji parádní škleb. „Ani omylem. Vůbec se o sebe nestaráš. To co přezdíváš stylem, je tak maximálně šmuckostyl a pak se ve slabý chvíli svěříš, že už ti taky leze na nervy, jak po tobě pořád lidi čumí. Když chceš vypadat normálně, musíš do toho taky něco investovat. A protože sem neskutečnej hňup a dostala sem prachy, tak než abych se koukala na tvůj protáhlej ksicht, trochu ti vypomůžu,“ vychrlila ze sebe rychlostí blesku a táhla ho po ulici pryč.

Zalapal po dechu. Nevěděl, co jí na to má říct. Týna byla taky případ, jenže na rozdíl od něj případ, který neděsil lidi svým vzhledem, nýbrž svou svérázností. Jenže kdo jí jednou poznal, měl jí rád. Byla hodná, jenom si s lidmi nebrala servítky a nepřipouštěla námitky. Dobře to věděl, ale i tak mu občas slušně pila krev. Vždycky ho nejvíc komandovala za jeho oblékání, ale tohle ještě nikdy neudělala, takže na ní koukal jak zjara, když ho zatáhla do jednoho z největších obchoďáků ve městě.

„Tak sme tu,“ poznamenala vesele a už ho strkala dovnitř. V pár vteřinách už měla ruce jako vánoční stromeček a donutila ho zkoušet oblečení. Právě končila soukromou školu, textilní oděvnictví a design a k tomu chodila na různé kadeřnické a kosmetické kurzy. Ještě k tomu byla jejich škola plná takových oborů, takže leccos pochytila. Ne, že by si tak zakládala na vzhledu. Přeci jen přežila, když někdo nevypadal podle jejích představ, ale móda ji bavila. Stejně tak úpravy vzhledu a tentokrát byl pokusným králíkem Damián.

Radši se ani neptal, jak to má zaplatit ze svojí brigády a té trochy peněz navíc, co mu posílá táta z Anglie. Matně si vybavil, že to je skoro rok co ho viděl. Posledně v Čechách byl na jeho osmnáctky, ale jinak se o něj nezajímal a mámu Damián už dávno neměl. Tu kozu, co si jeho táta přitáhl, jak jí s oblibou Dami přezdíval, aby to bylo aspoň publikovatelné, nemohl vystát. Byla to podle něj tuctová prsatá blbka bez mozku, co se dokáže bavit jenom o silikonech a taky jí to dal pěkně najevo. Kdyby to neudělal, mohl by být v Anglii, ale takhle si žil stejně mnohem spokojeněji, i když si na sebe vydělával sám.

Z úvah ho vytrhla týna, když konečně po salvě slov „děsný“ nebo „nee“ vyloudila na tváři něco jako úsměv. Moc se mu to nelíbilo. Na něj její šibalský škleb působil spíš děsivě a on moc dobře věděl, jak temperamentní dokáže tahle malá osoba být. Konečně si prohlédl, co mu to vlastně schvaluje. Měl na sobě hezky potrhané džíny, černé tričko (kupodivu s typickým znakem a nápisem Exploited) a zelenou košili, která podtrhovala barvu jeho očí. „Tak tohle teda nee ,“ ohradil se mírně dotčeně „džíny dobrý, tričko super, ale tu racochejlovskou příšernost na mě nedostaneš, ani kdyby ses postavila na hlavu.“

S trpitelským výrazem stál u kasy a chystal se vytáhnout peněženku, které měl uštědřit smrtelnou ránu, když ho předběhla Týna a všechno zacvakala. Nespokojeně si v tašce nesl zelenou košili, a v podobném sledu se odehrával i zbytek nákupu.

„Huáááá,“ zívla Týna unaveně, protáhla ztuhlé tělo a capala vedle něj, když se prodírali davem na ulici. „Co je?“ optala se zmateně, když se Damián prudce zastavil. Podivně zkoumal dění za výlohou jedné malé kavárny. Přidržela se ho rukou a drze se zhoupnutím vecpala před něj, aby vyzkoumala, na co tak zírá. Naštěstí byla příliš malinká, aby mu vlezla do zorného pole, ale stejně se zničehonic sebral a šel dál. „Cos tam viděl?“ otravovala ho celou cestu na intr. „Tu holku? Servírku? Jo počkéééj, to bude ono! Se ti líbí, že jo?“ dloubla mu prstem do žeber a začala se puberťácky chichotat. Se zabručením se ji snažil ignorovat, ale nátlaku neodolal. „Není to tak, že by se mi líbila, jenom mě dneska pěkně sjela. Rozčílila se tak brutálně, že mi jí div nevrazila,“ prohodil nakonec neochotně a podrbal se na hlavě. „A cos jí proved, simtě?“ zeptala se s údivem. Nervózně se ošil a jen to nějak chabě zamluvil, ale bylo mu jasné, že se k tomu bude muset ještě vrátit. Jakmile se Týna něčeho chytla, už ji to nepustilo.

„Tak jak se s tebou vyrovnám? Těch prachů ti pořád dost dlužim, i když sem dal všechno, co sem mohl. Naštěstí už sem proplatil nájemný na ten byt, takže teď nebudu mít jenom co jíst,“ zakřenil se, ale to už ho Týna nekompromisně odvedla do koupelny, namočila mu hlavu. „Nic,“ zazubila se roztomile „tohle je můj dárek k narozeninám a žádný poznámky o tom, že je to až za měsíc. Je to prostě předem. Sem teď konečně při penězích a jak řikám… Sem takový pako, že to investuju do tvýho života, abys měl aspoň trochu tý světlý budoucnosti.“ Otupěle na ní zíral, když ho posadila na předem připravenou židli a do ruky vzala nůžky s hřebenem. „Co to meleš?“ zeptal se jí mírně vyšokovaně. „A nemáchej mi s tou ostrou věcí před ksichtem. Nehodláš doufám dělat to, co si myslim?“

„Tak pán to uhodnul? No mam z toho šoky, Dami. Co by se asi jinak s mokrou palicí jednoho zatvrzelýho mameluka a nůžkama dalo dělat… To si jenom myslíš, já už mam naopak docela praxi, takže mrkej na drát,“ řekla mu vesele a vyplázla na něj jazyk, než se dala do díla. „Vážně… Potkat někoho jako je Týna je asi prokletí,“ pomyslel si Damián, když mu chladnými nůžkami zajela do vlasů.