Láska je nekonečné štěstí

Je poslední srpnová neděle, poslední den prázdnin. Pro některé to byly ty nejkrásnější prázdniny v životě, protože to byly poslední prázdniny které prožily jako děti. Zítra už totiž většina těchto „dětí“ čeká velká změna v jejich životě. Školy základní vymění za střední nebo odborná učiliště. Někteří budou mít školu v místě svého bydliště, jiní zase několik desítek kilometrů od svého domova a svůj nový domov naleznou na internátě. Ne každý se na tuto změnu těší. Dnes na každém internátě přijímají stovky mladých lidí ze všech koutů naší republiky. Tento příběh se odehrává na jednom internátě, který se nachází ve velkém, ale krásném městě.
Před bránou internátu se „potkají“ třeťák Zdeněk a prvňačka Daniela. Zdeňka tady už všichni znají a proto není divu, že když na něho kamarádi zavolali, shodil Dáji tašku. Ta na něj vrhla vražedný pohled a řekla mu:“Takové nemehlo jsem ještě neviděla. Jsi slepý nebo nevidíš. Tak se aspoň omluvím,ne!“
Zdeněk na to nic neřekl, vzal tašky , podal je Daniela a odešel za kamarády, kteří už na něj čekali.
„Kdo to je?“ ptali se Zdeňka kamarádi když k nim došel.
„Nevím a pojďte ať si chvíli zahrajeme“
Hráli asi hodinu nebo dvě, jak dlouho to Zdeněk nevěděl a ani neměl radost že porazili svého největšího soupeře. Stále musel myslet na tu dívku kterou dnes potkal. Když později přišel na svůj pokoj, převlékl se, lehl si na postel a spokojeně usnul ještě před večerkou.
Od prvního setkání zjistili, že se jeden druhému líbí. Chodili kolem sebe asi dva týdny, ale dokázali si říct pouze „Ahoj“. Až už to Zdeněk nevydržel a rozhodl se, že Dáji napíše dopis.
Druhý den Dája četla:“Milá Dájo, na úvod mého dopisu Ti posílám sladké políbení na tvé krásné růžové rty a zelené oči. Rád bych ti řekl, že od první chvíle se mi moc líbíš, že mě láká tvé tělo, které je pro mě nedostupné. Dovol mi prosím tě,abych tě směl aspoň jednou milovat, dotýkat se tvých rtů, vlasů, těla, podívat se do tvých očí, které jsou zelené jako tráva a jehličí. Dovol mi prosím tě abych se směl dotknout tvých dlouhých hnědých vlasů, které krásně voní a abych se směl do nich zamotat a hýčkat jejich vůni. Zdeněk Pískala 3A.“
Když si Dája tento dopis přečetla, nevěděla, co má dělat. Myslela si, že si z ní někdo vystřelil, ale když si ho přečetla znovu, začala o dopise přemýšlet a postupně přišla na to, že Zdeněk ji má asi rád. Byla z toho vyplašená, ale zároveň cítila, že Zdeněk, který se snaží se k ní dostat, se zároveň snaží být s ní chvíli o samotě. Bála se, ale zároveň ji to lákalo. Jenže nechtěla, aby si všiml a myslel, že ji je sympatický.
Zdeněk své pohledy Dáji dává, té dívce, která okouzlí každého hocha a čeká na vhodnou chvíli, kdy ji poprosí o schůzku.Rozhodl se, že to zkusí, i když tušil, že neuspěje. Přesto doufal, že i když s ní jen promluví, stane se nejšťastnějším člověkem. Rozhodl se. Řekne ji, že se chce s ní setkat. Jak se rozhodl, tak udělal.
Když Dája slyšela jeho slova, myslela,že se štěstím zblázní. Pak si ale uvědomila, že by svou radost neměla dívat tak najevo, a proto odpověděla:“Víš, já nevím, jestli budu moct přijít. Mám aerobik, takže nevím jestli budu mít čas.“
Její odpověď Zdeňka zklamala, ale nedal na sobě nic znát.
„Budu tě čekat v pět u parku a budu moc rád když přijdeš,“řekl Zdeněk s úsměvem.
Dája se zarazila. „V parku?“
„Neboj, nic se ti nestane.“
„Tak já se pokusím přijít.“
„Budu moc rád.“
„Tak zatím Ahoj,“ rozloučila se s ním Dája a pomalu odcházela.
„Ahoj,“ řekl Zdeněk a v jeho hlase byla znát patrná radost.
Dája věděla že do aerobiku nepůjde, že by tam shořela touhou po jeho slovech, že by ji pálilo tričko a návleky a že by musela odejít. Na pokoji se dlouho dívala do zrcadla na svůj obličej a přemýšlela. Je pravda, že mám oči jako jehličí, vlasy do kterých by se chtěl někdo zamotat? Je to pravda? Snad…
Ji samotné se zdálo, že je ošklivá a začala si pročesávat své krásné dlouhé vlasy a stále myslela na Zdeňka.
Zdeněk byl na tom hůř. Trápilo ho myšlenka, že by nepřišla. Ne, to se nesmí stát, to by nepřežil. Nemyslel si, že by ve svých sedmnácti letech se mohl zamilovat až po uši. A přece – je to tak a on právě myslí na dívku se kterou se má setkat. Z internátu vyšel už o půl páté a netrpělivě čekal na Dáju.
Přišla. Pár minut před pátou, když už si myslel, že nepřijde. Udýchaná s červenými tvářemi přiběhla na smluvené místo.
Zdeněk se ji dlouho díval do očí a snažil se z nich vyčíst, zda přišla jen za slušnosti, nebo proto,protože chtěla přijít. Dája stála před Zdeňkem a nevěděla co říct. V ruce držela tašku ve které měla sportovní oblečení.
Zdeňka napadla správná myšlenka, kterou přerušil trapné ticho. Vzal Dáji tašku a nabídl ji procházku parkem. Dája na chvíli zaváhala ale nakonec souhlasila.
Šli spolu, ale stále mlčeli. Ušli pár desítek metrů a Zdeněk se odvážil zeptat:“Proč jsi mi neodepsala?“
Otočila se a podívala se do jeho modrých očí, ale neodpověděla. Jen si pomyslela:“Co jsem ti měla odpovědět, když ani nevím, jestli tě mám ráda.“ A proto nahlas řekla:“Nevím.“
„Jaký byl aerobik?“
„Docela to ušlo.“
„Hm.“
„Jsem husa.Neumím se s ním ani bavit,“ říkala si pro sebe Dája.
Naštěstí začal Zdeněk vyprávět o tom kde byl o prázdninách a co všechno tam zažil. Poslouchala ho a zároveň pozorovala jeho obličej. Náhle ho přerušila. „Promiň, ale už musím jít. Promiň.“
Když odcházela, její kroky doprovázel Zdeněk očima.
Druhý den čekal Zdeněk Dáju před školou. Ta byla překvapená, že ho po včerejším debaklu vidí, ale nedala na sobě nic znát.
„Ahoj,“ pozdravil ji když k němu přišla.
„Čau,“ odpověděla a hned se zeptala:“Na koho čekáš?“
„Původně jsem čekal na ufony, ale tys přišla dřív. Máš dnes čas?“usmál se Zdeněk.
„Máme přece do čtyř vycházky,“ odpověděla mu Dája.
„A nešla bys se mnou do města?Chtěl bych nějak napravit včerejšek a musím koupit sestře dárek k narozeninám a nevím co.“
„Dobře, ale až po obědě.Asi za půl hodiny tam kde včera,“ odpověděla Dája a pomalu odcházela za svými spolužačkami, které už na ni čekaly.
Když Dája dorazila na smluvené místo, Zdeněk už na ni čekal.“Můžeme jít.“
A tak vyrazili.Celou cestu si povídali a bylo jim spolu dobře. Ale pouze do chvíle kdy Dája řekla Zdeňkovi že už musí jít.“Slíbila jsem Pavle že ji něco koupím.“
„To nevadí. Dárek už mám. Ještě koupím tu knížku a taky půjdu,“ odpověděl Zdeněk smutně.
„Ahoj,“ řekla Dája a pomalu odcházela.
Zdeňka její odchod natolik překvapil, že na její pozdrav odpověděl až když už byla dávno pryč. Když se vzpamatoval z šoku, vydal se zpátky na internát.
Po příchodu na svůj pokoj, si lehl a začal přemýšlet o sobě a Dáji. Aby se mohl lépe soustředit, pustil si své nejoblíbenější cédečko skupiny Kabát. Za chvíli však usnul a zdál se mu podivný sen… Procházel se parkem, když najednou uviděl Dáju s nějakým klukem. Když byli asi metr od Zdeňka, všiml si, že se ti dva drží za ruku.
„Ahoj,“ pozdravila ho Dája, když k němu došli a její hlas zněl překvapeně.
„Ahoj,“ odpověděl Zdeněk ještě více překvapeně a dodal:“Myslel jsem, že nakupuješ. Ty lhářko!“
„Promiň Zdeňku, ale už ti nechci lhát.Už tě nemám ráda, s Přemkem si rozumím více a je větší než já. Můžeme být ale přátelé,“ odpověděla mu Dája a na rozloučenou ho políbila na tvář.
„Dájo, já tě milují, neodcházej!Dájo, počkej,“ volal na ni Zdeněk ze spaní. Najednou ho něco zastudilo v obličeji. Otevřel oči a u postele viděl smát se své spolužáky.
„Co se děje?“ zeptal se jich.
„Nic. Asi se ti něco ošklivého zdálo. Křičel si ze spaní,“ odpověděl mu Michal a podal mu ručník, aby se mohl osušit.
„Kolik je hodin?“
„Akorát čas jít na večeři.“
„Tak už běžte,Já se upravím a přijdu za vámi.“
Když však Zdeněk došel na večeři, jeho kamarádi tam už nebyli a jelikož nechtěl jíst sám, sedl si ke stolu kde seděli kluci z prvního ročníku.
Zdeněk byl skvělý fotbalista a kluci z internátu ho obdivovali. Každý s ním chtěl hrát.
„Ty jsi druhý Nedvěd,“ říkají kluci Zdeňkovi. Ale on se jenom usmívá. Vše co u něj druzí obdivují, on bere jako samozřejmost.
Nejvíce Zdeňka obdivuje „malý“ Jarda, který je ze všech prvňáku nejmenší a nejmladší.
„Co říkáš Spartě?“ zeptal se Jarda Zdeňka.
„Ale jo, docela jim to šlape, ale v lize začíná nějak ztrácet,“ odpověděl Zdeněk a odložil příbor na tác. Tím byl jejich rozhovor ukončen.
Když přišel Zdeněk na pokoj, uvědomil si, že na večeři neviděl Dáju…
„Asi šla dřív,“ řekl si pro sebe a začal se připravovat do školy. Ale nějak se nemohl soustředit, stále musel myslet na Dáju.
Asi za půl hodiny přišel za Zdeňkem Jarda,ale jelikož byl Zdeněk zamyšlený, vůbec si toho nevšiml.
„Zdeňku, prosím tě, můžeš mi půjčit kalkulačku?“
Zdeněk však seděl nehybně dál.
„Haló! Země volá Zdeňka!“ začal Jarda mávat Zdeňkovi před očima rukou.
Náhle Zdenda procitnul ze snu a všimnul si Jardy.
„Promiň Jardo, potřebuješ něco?“
„Potřeboval bych půjčit kalkulačku. Teda jestli ji nepotřebuješ. Za hoďku ti ji vrátím.“
„Klidně si ji půjč, já ji dnes nepotřebuji.“
Jarda už byl na odchodu když se ho Zdeněk zeptal, jestli neví co je s Dájou. Jarda chodil s Petrou, sestrou Daniely.
„Neříkala ti Petra něco?“ zeptal se ho Zdeněk.
„Ne,ale zkusím ti to zjistit. Za chvíli jsem zpátky,“odpověděl mu Jarda a odešel.
Byl pryč ani ne pět minut, ale pro Zdeňka to byla celá věčnost.
„Tak co?“ vyzvídal Zdeněk na Jardovi sotva vešel do pokoje.
„Petra také nic neví, jen že je v nemocnici. Prý ji už včera nebylo dobře.“
„A nevíš jak dlouho tam bude?“
„Těžko říct. Můžou ji pustit zítra nebo také v pondělí.“
Zdeněk se chtěl Jardy ještě na něco zeptat, ale v tu chvíli přišel na pokoj Michal.
„Tak co je? Večerníček dnes nebude?“
„Ale jo,bude. I když jsem málem zapomněl,“ odpověděl Zdeněk a dodal:“tak to nachystej a můžeme jít.
V tu chvíli si Zdeněk všimnul, že Jarda odchází.
„Dík Jardo a jestli budeš chtít, můžeš jít příště s námi.“
Jardovi se rozzářili oči a zmizel ve svém pokoji.
Zdeněk se na každý večerníček těšil, ale dnes mu ta půlhodina připadala nekonečná. Dokonce si ani nevšimnul, že poslouchá své oblíbené Kabáty.
Večerníček byl každý čtvrtek a říkalo se tak půlhodinovému pouštění hudby. Byla to něco jako diskotéka.
„Neboj, určitě to nebude nic vážného,“ snažili se Zdeňka povzbudit kamarádi – Michal s Petrem.
V noci Zdeněk špatně spal a usnul až někdy nad ránem. Druhý den ve škole měl co dělat, aby neusnul.
O hlavní přestávce když si šel pro svačinu, čekal na něj u šaten Jarda. Zdeňka to překvapilo.
„Ahoj Jardo. Stalo se něco?“ zeptal se ho když k němu přišel.
„Dáju ráno pustili z nemocnice a už je asi doma. Ale v neděli by měla přijet. Měla jen podrážděný žaludek.“
Zdeňkovi se viditelně ulevilo. Byl tak zmatený radostí, že jen Jardovi poděkoval a šel zpátky do třídy. Až po delší době si uvědomil, že se Jardy nezeptal odkud to ví.
Rozhodl se, že napíše Dáji přání brzkého uzdravení.“ Milá Dájo, přeji ti ,aby ses brzy uzdravila a aby se tvá tvář co nejdříve rozjasnila krásným úsměvem. Těším se, že se brzy uvidíme. Posílám ti sladké políbení. Tvůj Zdeněk.“
Po škole pak čekal na Petru, aby předala své sestře dopis. Měl strach že minou a tak odešel z poslední hodiny dříve.
Konečně se dočkal. Zdeněk byl rád že jde sama.
„Ahoj Petro. Já jsem Zdeněk,“ řekl když k němu Petra došla.
„Já vím, „přerušila ho Petra a vzápětí se ho zeptala:“co potřebuješ?“
„Dala bys sestře dopis a vyřídila můj pozdrav?“
„To je maličkost.“
„A v kolik v neděli přijedete?“
„Přijedeme autobusem o půl sedmé. A teď promiň, už musím jít ať mi to neujede. Ahoj a neboj, dopis předám.“
Zdeňkovi se však víkend vlekl. Nemohl se dočkat až uvidí Dáju, svou velkou lásku.
Konečně se dočkal. V neděli o půl sedmé ji čekal s velkou kyticí růži u autobusu.
„Ahoj,“pozdravila ho překvapená Dája.
„Ahoj.“
„Co tady děláš? Nejsi tady nějak brzy?“
“Já myslel, že budeš ráda že mě vidíš.“
„Ráda tě vidím, ale jsem ještě slabá.“
Ukaž, já ti s tím batohem pomůžu. Málem bych zapomněl, tohle je pro tebe,“ řekl Zdeněk a podal Dáji kytici růži.
„Děkuji, je moc pěkná,“ usmála se Dája a políbila Zdeňka na tvář.
„Je pěkně, nepůjdeme se projít?“ zeptal se po chvíli Zdeněk.
„Dobře, proč ne,“ souhlasila Dája.
Procházeli se uličkami, parkem až najednou došli k cukrárně.
„Nezajdeme na džus?“ zeptal se Zdeněk.
„Ale jenom na chvíli, ať nepřijdeme pozdě.“
„Neboj, stejně za půl hodiny zavírají.“
Seděli spolu u kulatého stolu, popíjeli džus, drželi se za ruku a bylo jim spolu dobře. Avšak pouze do chvíle než zazvonil Dájin mobil.
Dája se podívala kdo ji volá. Byla překvapená že ji volá sestra.
„To je Petra. Co může chtít?“ odpověděla Zdeňkovi na otázku kdo ji volá.
„Tak to zvedni, třeba to je důležité.“
Dája ho tedy nerada poslechla.
„No čau ségra. Co se děje?“
„Ptala se po tobě vychovatelka. Tak jsem ji řekla žes jela vlakem. Tak co nejdřív přijďte.“
„Dík. Už vyrážíme. Čauky,“ řekla Dája a vypnula telefon.
„Musíme jít, shání mě Hybrida.“
„To je škoda,“ řekl Zdeněk smutně a pak s úsměvem dodal:“a dostanu pusu?“
„Třeba dvě,ale teď už pojď.“
Zdeněk zaplatil, vzali si věci a šli na internát. Když byli asi padesát metrů od internátu, chytil Zdeněk Dáju za ruku a řekl:“moc jsi mi chyběla.“Pak se na Dáju usmál a políbil ji.
„Neboj, já ti to vynahradím,“ odpověděla mu Dája s úsměvem a na rozloučenou ho políbila.
„Ahoj,“ loučil se s ní Zdeněk, počkal až Dája zajde do internátu a pomalu se vydal stejným směrem.
Na vrátnici se podepsal, vzal si klíče od pokoje, v botárně se přezul a šel do svého pokoje.
Zdeněk byl zamilovaný do Dáji, ale přesto se něčeho bál. Loni totiž chodil se svou spolužačkou Magdou, se kterou se na konci minulého školního roku rozešli. Měl strach, aby nějak neublížila jeho nové lásce, Dáji. Nebo aby ji něco neřekla, nějakou lež.
Druhý den se Zdeněk nemohl dočkat až Dáju uvidí. Dočkal se o hlavní přestávce u svačiny.
„Tady jde žena mého srdce,“ řekl když Dáju uviděl.
„Ahoj,“ pozdravila ho Dája.
„Ahoj miláčku,“ odpověděl ji Zdeněk a políbil ji.
„Tak co včera Hybrida?“ zeptal se Zdeněk.
„Docela to šla, však ji znáš,“ odpověděla mu Dája.
„To jsem rád a kdy se uvidíme?“
„Asi až zítra. Dnes máme do tří a pak musím dělat nástěnku,“ řekla mu smutně Dája a políbila ho na tvář.
„Tak zítra po škole. Já už musím jít,“ potvrdil její slova Zdeněk a také se s ní rozloučil polibkem.
Od toho dne se scházeli každou volnou chvíli, od neděle do čtvrtku.Čas jim rychle utíkal, ale jejich láska byla čím dál větší. Najednou to byl měsíc co spolu chodili. Oslavu měli ve své oblíbené cukrárně. Zdeněk dal Dáji krásnou kytici růži a prstýnek se srdíčkem. Dája dala Zdeňkovi řetízek s přívěskem s písmenkem „D“, hrníček se svou fotkou a plyšového medvídka.
Asi za dva týdny po této oslavě čekal Zdeněk na Dáju u autobusu, jenže ona nepřijela. Přijela pouze její sestra Petra.
„Ahoj Petro. Kde je Dája?“ Proč s tebou nepřijela?“
„Ahoj. Ona ti to neřekla? Přijede až zítra. Má dnes zápas, takže přijede až ráno.“
Zdeňka její odpověď překvapila a tak si ani nevšimnul, že Petra už dávno odešla. Najednou zjistil, že je na zastávce sám a tak se pomalu vydal na internát. V hlavě mu však stále ležela poslední věta Petry. Začal nad ní přemýšlet. „Jaký zápas? Pokud vím, tak chodí na aerobik, dělá atletiku a zpívá ve sboru. Zítra se ji musím na to zeptat.“
V noci však Zdeněk špatně spal, nemohl se dočkat až začne škola a on uvidí Dáju.
Uviděl ji až ve školní jídelně. Počkal až bude sama a přisedl si k ní.
„Ahoj. Rád tě vidím.“
„Ahoj Zdeňku. Já tebe taky.“
Na Zdeňkovi bylo znát že ho něco trápí a neví jak začít.
„Prý jsi mě včera čekal u autobusu…“
„Jo. Petra říkala žes měla nějaký zápas. Nechceš mi to vysvětlit?“
„Hraji závodně volejbal u nás doma. Na konci loňské sezony jsem měla něco se zápěstím. Měla jsem naštípnutou kůstku, takže jsem dlouho netrénovala. Holkám se teď nedařilo a tak jsem je chtěla aspoň povzbudit a kdyby jich bylo málo, tak bych jim pomohla. Už sice trénuji, ale ještě si netroufám odehrát celý zápas.Snad za dva týdny.“
„A proč jsi mi nic neřekla?“ zeptal se Zdeněk.
„Nechtěla jsem aby sis myslel, že se vytahuji.“
„Tak to mě tedy málo znáš. Ale víš co, ode dneška si budeme říkat všechno na rovinu.“
Po chvíli se podíval na hodinky, políbil Dáju na rozloučenou a odešel zpátky do školy.
Před školou potkal Marcelu, kamarádku Daniely.
„Ahoj Marcelo. Můžu se tě něco zeptat?“
„Ahoj. Klidně.“
„Je pravda, že Dája hraje volejbal?“
Marcelu jeho otázka překvapila, ale nedala na sobě nic znát.
„Tak to Dáju nemáš asi moc rád když ji nevěříš. To začínáš žárlit dost brzy,“ odpověděla mu a zmizela ve škole.
„Pan Pískala potřebuje písemnou pozvánku aby navštěvoval naší školu?“ ozvalo se za ním.
Otočil se a uviděl svého mistra odborného výcviku.
„Mám starosti,“ odpověděl mu Zdeněk.
„Tvoje starosti bych chtěl mít a teď plav do třídy ať nepřijdeš pozdě. Kdyby něco, tak řekni že jsem tě zdržel a nezapomeň že zítra máme zápas, takže žádné rande.“
„Zítra určitě vyhrajeme,“ usmál se Zdeněk.
Večer když se chtěl učit, nemohl se na nic soustředit. Stále musel myslet na to co řekla Marcela. Že prý bezdůvodně žárlí. Měl strach, že Marcela řekne Dáji o čem spolu mluvili.Daniela s Marcelou byli totiž nejlepší kamarádky. „Snad ne, ale teď se musím učit,“ uklidňoval se nahlas a jelikož byl na pokoji sám, pustil si svou oblíbenou kazetu skupiny Kabát.
Druhý den na něho čekala Dája před internátem. Zdeňka to překvapilo, ale byl rád, že vidí svou lásku ještě před snídaní. To však ještě nevěděl, co ho čeká.
„Ahoj miláčku, rád tě vidím.“
„Nazdar,“ odpověděla mu Dája naštvaně.
V tu chvíli Zdeněk pochopil, že je zle, ale nedal na sobě nic znát a zeptal se:“stalo se něco?“
„Jo. Nemám ráda když mi někdo nevěří a bezdůvodně žárlí.“
„Ale Dájo já ti věřím. Počkej, já ti to vysvětlím.“
„Neobtěžuj se.Je konec. Ahoj,“ řekla mu Dája a odešla.
Zdeněk zůstal nechápavě stát a v očích se mu objevily slzy. Najednou se za ním ozvalo:“copak, problémy v ráji?“
Otočil se a uviděl Magdu. „Ta mi tu ještě chyběla,“ pomyslel si Zdeněk, ale nahlas řekl:“Starej se o sebe,“ a odešel na snídani.
„Hlavně neudělej žádnou hloupost,“ řekl mu u snídaně Petr, nejlepší kamarád.
„Nejsem malej,“ obořil se na něj Zdeněk, ale za chvíli se Petrovi omluvil:“Promiň, já to tak nemyslel a neboj se o mě.“
„Koukám, že tady se nic neutají. A co bys dělal ty?“ zeptal se Zdeněk po chvíli.
„Dej tomu čas. Dnes hrajeme důležitý zápas, tak se uklidní a na nic nemyslí. Já zkusím s Dájou promluvit. Možná tě vyslechne, ale nic neslibuji.“
Když Petr odešel, Zdeněk se trochu uklidnil.
Dny míjely, ale Zdeněk stále nevěděl, zda se Dája na něj zlobí. Petra se ptát nechtěl a tak se rozhodl, že Dáji napíše.
Sedl si ke stolu a začal psát:“Milá Dájo, chtěl jsem se ti omluvit za své chování. Mám tě moc rád a budu potěšen, když mi odpustíš. Není to ale jen má vinna, protože kdybys mi řekla o sobě všechno, tohle by se nestalo. Jestli mě máš ještě ráda a jestli mi odpustíš, přijď ve čtvrtek o půl třetí k naší lavičce. Miluji tě. Tvůj Zdeněk.“
Vložil dopis do obálky a podíval se na hodinky. Bylo půl čtvrté.
„Tak to ještě stihnu. Snad Dáju nepotkám,“ říkal si v duchu a šel hodit dopis do schránky u nedalekého obchodu. Rozhodl se totiž, že dopis pošle poštou a také, že nebude Danielu záměrně vyhledávat a že počká do čtvrtku.
Bohužel Dája na schůzku nepřišla. Zdeňka to natolik zlomilo, že ten večer pouštěl samé smutné písničky. Na jeho smutnou tvář se nemohli dívat jeho kamarádi a tak se rozhodli mu pomoci. Měli totiž plán se kterým jim mohl pomoci jen jejich mistr odborného výcviku. Zdeňkův mistr byl totiž také mistrem Dáji.
Tomu se jejich plán líbil a proto s ním souhlasil. „Tady máte klíče a ať je nechají zevnitř. Dnes máme poradu, takže stejně přijdu později. Je to pokoj 110. Tak ať vám, vlastně jim to dobře dopadne.“
Přesně ve dvě hodiny přišel Zdeněk do pokoje mistra Hájka. Nikdo tam nebyl a tak se rozhodl počkat. Asi za pět minut někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ řekl Zdeněk.
Do pokoje vstoupila Dája a byla překvapená, že tam vidí Zdeňka.
„Ahoj.Kde je Hájenka?“ zeptala se ho.
„Ahoj. Nevím, asi přijde později, taky na něho čekám. Pojď dál ať nečekám sám.“
Dája si teda sedla vedle něj na postel. Oba mlčeli, až po chvíli se Zdeněk odvážil zeptat se:“Ještě se na mě zlobíš?“
„Už dávno ne. Měl jsi pravdu, byla to i moje chyba. Ale já jsem nemohla přijít, musela jsem dělat nástěnku.“
Zdeněk se usmál, chytil Dáju za ruku a políbil ji. Začali se líbat, ale po chvíli se Zdeněk odvážil a zajel Dáji rukou pod tričko a začal ji hladit její ňadra. Dája ho odstrčila.
„Co se děje?“ zeptal se Zdeněk opatrně.
„Co když někdo přijde?“ bála se Dája.
„Tak počkej, já zamknu.“
Když se vrátil zpátky k Daniele, položil ji na postel a začal ji líbat po celém těle. Dája se nebála že někdo přijde, ale připadalo ji trapné, aby se milovali v pokoji svého mistra. Při těchto úvahách si pomalu ani nevšimla, že ji Zdeněk odepnul rifle a zajel rukou pod kalhotky.
„Počkej, já sama,“ řekla Dája Zdeňkovi když se ji pokoušel vyslíct.
Když si znovu lehla, začal ji Zdeněk znovu líbat po celém těle. Najednou se rukama opřel o postel. Zadíval se Dáji do ustrašených očí a pak se to stalo. Zdeněk do ni pronikl. Ucítila velkou bolest až ji zamrazilo.“Mám přestat?“ zeptal se Zdeněk.
Dája byla tak vystrašená, že mu nemohla ani odpovědět a tak jen zavrtěla hlavou.
Těch pár minut ji ale připadalo jako celá věčnost. Nemohla se dočkat až to skončí. Takhle si svoje první milování nepředstavovala. Konečně. Najednou ji polilo horko.
„Promiň,“ řekl Zdeněk, políbil ji a lehl si vedle Dáji.
„Neměli bychom radši jít?“ navrhla Dája Zdeňkovi.
„Tak běž, já to tady trochu poklidím a půjdu také.“
Dája se rychle oblékla, políbila Zdeňka na tvář a opatrně odešla z pokoje. Na pokoj přišla celá udýchaná. Sedla si na postel, koukala před sebe a ani si neuvědomila, že je na pokoji v botách. Musela myslet na to, co se stalo před chvíli. Myslela na to celý večer, celou noc a také druhý den. Byla šťastná a připadalo ji to jako sen, ale zároveň měla strach že může otěhotnět, protože nepoužili žádnou antikoncepci. Nedala ale na sobě nic znát a rozhodla, že nebude čekat do příštího týdne kdy má dostat měsíčky, ale že si pozítří koupí těhotenský test.
Jak řekla, tak udělala. Ty dvě minuty, kdy čekala na výsledek testu ji připadali nekonečné.
Konečně se mohla podívat. Měla ale strach. Najednou klaply dveře.
„Ségra jsi tady?“ slyšela hlas Petry.
„Jo v koupelně. Počkej už jdu.“
“Teď nebo nikdy,“ řekla si v duchu Dája a podívala se na proužek papíru. Test vyšel negativně!Dája si oddechla a vyšla z koupelny. „Co se děje ségra?“ zeptala se Petry.
„Na chodbě tě čeká Zdeněk.“
„Jo, dík,“ řekla Dája a odešla za svou láskou.
„Ahoj,“ pozdravil ji Zdeněk když k němu přišla.
Chtěl ji políbit, ale jelikož se dva dny neviděli, nakonec si netroufl.
Dája ho však předešla a políbila ho.
„Ahoj. Ráda tě vidím. Dlouho ses neukázal.“
„No já myslel, že se na mě zlobíš, tak…“ Zdeněk se zarazil. Najednou nevěděl jak má pokračovat.
„Nemám důvod se na tebe zlobit, i když jsi mě překvapil. Jen bych byla radši, kdybys příště, vlastně od příště používal kondom. Abych se už nemusela strachovat.“
“To je samozřejmost. Teď jsem na to zapomněl, protože jsem s tím nepočítal. Bylo to dost narychlo. Takže tě mohu čekat v neděli u autobusu?“
„Budu ráda,“ usmála se Dája.
„Kdyby se něco změnilo, tak ti zavolám,“ řekl Zdeněk a chtěl odejít. Dája ho však zastavila.
„Počkej ještě. Mám k tobě malou prosbu. Zítra má Petra narozeniny. Nemohl bys ji něco zahrát?“
“No jasně a co by to mělo být?“
“Něco od Brichty. Třeba Dívku s mušlí ve vlasech.“
„Tak dobře, ale teď už vážně musím jít. Zítra mám ty závody, takže se neuvidíme. Škoda že nemůžeš jet s námi,“ řekl Zdeněk a políbil Dáju na tvář. Pak se ale zarazil. „A co mám zahrát tobě? Ty máš zítra přece také narozeniny?“
„Tak mi třeba zahraj Lolitu od skupiny Kryštof anebo to nechám na tobě.“
Zdeněk dlouho nevěděl že Daniela a Petra jsou dvojčata.
Na chodbě před pokojem potkal Jardu, který také po něm chtěl ať Petře zahraje. Zdeněk se usmál a řekl mu, že to není žádný problém.
„Kluci, dnes to bylo super,“ chválila je vychovatelka Somerová.
„Příště zahrajeme i něco pro vás,“ řekl Zdeněk a pomalu odcházel, neboť si všiml, že ho čeká Dája.
„Děkuji za písničku. Málem jsem zapomněla že máme zápas, ale nevím, jestli v sobotu nebo neděli. Kdyby v neděli, tak bych přijela až v pondělí na první hodinu.“
„Není zač. Nic se neděje.“
„Víš je to poslední zápas před turnajem…“
„Nic mi nevysvětluj. Buď přijedeš nebo ne. A hezky se vyspi a ať se ti něco pěkného zdá. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ řekla Dája, ale víc už toho nestihla, neboť zaslechla kroky vychovatelky, která šla zkontrolovat , zda jsou všichni ve svých pokojích. Rychle proto utíkala na svůj pokoj.
Stihla to taktak . Sotva ulehla do své postele, zaslechla hlasy vychovatelek.
„Tak co holky, už spíte?“ zeptala se jich vychovatelka Soviská, když přišla k ním na pokoj.
„Po tak krásném večerníčku to ani nejde,“ odpověděla ji Petra.
„Koho mám zítra vzbudit?“
„Jenom mě a Petru,“ odpověděla Jarča, která chodila s Dájou do třídy.
„Danielo ty nejedeš?“ divila se vychovatelka.
„Výjimečně ne. Zítra píšeme písemku, takže nemůžu.“
„Tak holky zhasnout a spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděly holky do zavřených dveří.
Druhý den Zdeněk zaspal. Když doběhl k autobusu, schoval tašku a vešel do autobusu, uviděl volné místo buď u prvňačky Míši nebo u Magdy. Ta očekávala že si k ní Zdeněk přisedne, ten však k překvapení všech si sedl vedle Míši.
„Máš tady volno?“ zeptal se ji.
„Jo,“ zabručela Míša aniž by zvedla hlavu od časopisu.
Když ho dočetla, zeptal se ji Zdeněk, zda si ho může půjčit.
„Samo,“ odpověděla mu Míša a podala mu časopis.“ Jak to že se se mnou bavíš?“
Míša chodila do třídy s Petrou a moc kamarádek neměla. Navíc od prvního dne byla samý průšvih. Ty se snažila zakrýt svými kladnými mimoškolními aktivitami. Navštěvovala výtvarný kroužek, hrála stolní tenis a dělala atletiku. Takže ji Zdeněk překvapil.
„Já myslím, že nejsi tak špatná jak se o tobě říká. Zkus se občas usmát a začni se chovat dospěle a ne jako dítě. To co je na tobě dobré, si kazíš svými průšvihy.“
Míšu jeho slova šokovala a jelikož nevěděla co má odpovědět, po zbytek cesty poslouchala walkmena.
„Tak jak jsi dneska dopadla?“ zeptal se ji Zdeněk když jeli zpátky.
„Dneska mi to nějak nešlo, musela jsem myslet na to co jsi mi řekl…“
„To je dobře a na co jsi přišla?“
„Že máš pravdu. Zkusím se změnit.“
Když šel Zdeněk z oběda, čekala ho před internátem Magda.
„Proč sis nesedl ke mně? Co máš s tou husou? Že se tak ponižuješ?“
„Už jsem ti jednou řekl ať se staráš o sebe.“
„Však ty ještě za mnou přijdeš s prosíkem. Přilezeš po kolenou.“
“Buď bez obav. To se nikdy nestane. Já mám Dáju rád a ona mě taky řekl ji Zdeněk a zmizel v budově patřící internátu.
V neděli se Zdeněk nemohl dočkat až přijede zpátky na internát.
„Co je s tebou? Loni se ti do školy nechtělo a letos bys byl nejraději i o víkendu? Našel sis tam děvče?“ ptala se Zdeňka maminka když ji pomáhal s obědem.
„Našel,“ řekl po pravdě Zdeněk.
„Tak mi o ni něco řekni, jestli chceš.“
„Jmenuje se Daniela, je ji 16 let, bydlí kousek od Olomouce a je bezva. Mám ji moc rád. Nejraději bych ji snesl modré z nebe.“
„Tak ji někdy přivez,“ navrhla mu maminka.“Ráda ji poznám.“
„Dobrá. Já se ji zeptám a dám ti vědět.“
Najednou se otevřely dveře a do kuchyně vešla Zdeňkova mladší sestra Bára.
„Už je oběd?“ zeptala se. „Mám hlad jako vlk.“
„Za chvíli a běž se převléknout.“
„V kolik jedeš?“ zeptala se Zdeňka maminka když byli zase sami.
„O půl třetí. Dája přijede o půl sedmé. Proč se ptáš?“
„Jedeme na sedm hodin do Přerova, tak tě můžeme vzít. Teda jestli chceš a stihneš se stavit k babičce. Dlouho jsi tam nebyl. Víš, že tě ráda uvidí.“
„Tak jo mami a díky.“
„Kde ti máme zastavit?“ zeptal se Zdeňka tatínek když se blížili k Olomouci.
„Na autobusovém nádraží.“
„A pozdravuj ji,“ řekla Zdeňkova maminka když se loučili.
„Vyřídím. Ahoj,“ odpověděl Zdeněk a zavřel za sebou dveře od auta.
Bylo teprve čtvrt na sedm a tak se Zdeněk rozhodl, že Dáju počká v nedaleké hospodě. Byla totiž hrozná zima a mu se nechtělo mrznout venku. Jelikož si neměl kde sednout, dal si u výčepu džus a stoupnul si tak, aby viděl na zastávku autobusu. Najednou se zakoukal do televize a málem prošvihl příjezd autobusu. Měl však štěstí, že to byl autobus, který odjížděl. Ani si v tom spěchu nevšiml kam. Rychle dopil džus, vzal si věci a šel pomalu na zastávku.
Konečně se dočkal. Postavil se k lavičce a čekal, jestli se jeho láska objeví. Objevila se a Zdeňkovi se ulevilo.
„Ahoj miláčku,“ pozdravil ji když k němu došla.
„Ahoj,“ odpověděla mu Dája smutně.
„Co se stalo? Jsi nějaká smutná.“

„Ale Petra je nemocná, takže všechno budu psát dvakrát. Ale koukám, že ty máš nějak dobrou náladu.“
„Mluvil jsem o tobě s mámou a ráda by tě poznala. Mám se tě zeptat, jestli k nám někdy nepřejedeš?“
„Proč ne. Také ráda poznám tvou rodinu. Třeba za dva týdny – na Mikuláše. Jestli chceš.“
„Fajn, budu se těšit. Hned to napíšu mámě.“
„Zdeňku, nezlob se, ale já bych potřebovala se dnes učit. Můžeme jít hned na intr? Doma to vůbec nešlo. Petra neustále kašlala, takže jsem se na to nemohla soustředit. Nezlobíš se?“
„Nezlobím se. Taky jsem nestihl udělat všechny úkoly.“ „Málem bych zapomněl, už máš partnera na zítřejší pinec?“
„Proč se ptáš? Ty nikoho nemáš? Jestli ne, o někom bych věděla.“
„Já zapomněl, ty máš zítra odpolední. A kdo to je?“
“Zeptej se Míši. Uděláš ji radost. Celou dobu brečí že s ní nikdo nechce hrát.“
“A tobě to nebude vadit?“
“Pokud vyhrajete, tak ne. Míša je fajn holka, jen nemá žádné kamarády. Je mi ji líto.“
Cesta jim rychle utekla a ani si nevšimli, že už jsou před školou. Před internátem na ně čekal Jarda.
„Ahoj Dájo. Kde je Petra?“
„Čau. Je nemocná a posílá ti dopis,“ odpověděla mu Daniela a podala mu obálku.
„Přijela s tebou Míša?“ zeptal se Jardy Zdeněk.
„Jo, přijela.“
„Dík Dájo a jak dlouho bude marodit?“
„V pátek jde na kontrolu a pak mi napíše co a jak a já ti dám vědět.“
„Nepůjdeme dovnitř, je docela zima,“ zeptal se jich Zdeněk.
Dája byla rychlejší a proto čekala Zdeňka u výtahu.
„Jsi hodná že na mě čekáš.“
Když došli na Zdeňkovo patro, Dája mu řekla, ať chvíli počká, že mu Míšu pošle.
Rychle vyběhla šestnáct schodů, tašky odložila u pokoje a zaklepala na pokoj kde bydlela Míša.
„Dále,“ ozvalo se.
„Ahoj Míšo. Na chodbě tě čeká Zdeněk.“
Míšu to překvapilo.Proto se Dáji zeptala, jestli neví, co Zdeněk chce.
„Nech se překvapit a nenech ho čekat. Dnes tu je Hybrida.“
„Ahoj Míšo. Mám k tobě malou prosbu,“ řekl Zdeněk když k němu Míša přišla.
„Ahoj. O co jde?“
„Nemám zítra s kým hrát, tak se tě chci zeptat, jestli bys nehrála se mnou?“
„Ráda,“ usmála se Míša a po chvilce dodala:“ Kdybys nebyl zadaný, dala bych ti pusu.“
„No vidíš, jak ti to sluší když se směješ.“
„A v kolik to začíná.“
„Ve tři, ale sejdeme se o půl na vrátnici.“
„A Dáji to nebude vadit, že budeš hrát se mnou?“
„Buď bez obav. Ta mi tě přímo doporučila. Že prý s tebou vyhraji.“
„No jo když já mám takovou obyčejnou pálku.Všichni se mi budou smát.“
„Copak, válečná porada na zítřek?“ ozvala se za nimi. Oba sebou trhli. Za nimi stál mistr odborného výcviku Hájek.
„Jé, pane mistr. Vy jdete jako na zavolanou. Máme k vám malou prosbu. Nemohl byste půjčit Míši na zítřek pálku? Ona ji zapomněla doma.“
„Žádný problém, ale pojď hned. A hodně štěstí zítra.“
„Dájo, štípni mě,“ řekla Míša když se vrátila na své patro.
„Co se stalo?“ zeptala se Dája.
„Zdeněk chce ať s ním hraji zítra ping-pong.“
„Já zítra nemohu a ty hraješ dobře. A víš co? Když vyhrajete, domluvím ti rande s Michalem Březinou.“
„Budu se snažit, ale teď se musím učit.“
Po tak dobré zprávě Míša brzy usnula. Vzbudily ji až Lenka s Kristýnou.
Druhý den se Míši vlekl. Až najednou nastala hodina H. První zápas hráli o půl čtvrté. První set však prohráli.
„Co je s tebou?“ zeptal se Zdeněk Míši.
Najednou se v tělocvičně objevil Michal Březina.
„Neboj, už je to v pohodě,“ odpověděla mu Míša. „Musíme přece vyhrát.“
„Vítězem turnaje ve stolním tenise se stali Michaela Novotná a Zdeněk Pískala,“ hlásil asi o půl deváté sporťák Jarda Přecechtěl.
„Půjdeš ještě za Dájou nebo ji to mám říct sama?“ zeptala se Míša Zdeňka když přišli na internát.
„Už je pozdě. Řekni ji to sama a prosím tě, vyřiď ji, že se sejdeme o velké přestávce u šaten. Dík. A teď mě omluv, chci si jít půjčit nějaké cédečka na večerníček. Tak ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla mu Míša a šla na své patro.
Tam ji už netrpělivě vyhlížela Daniela. „Tak jak jste dopadli?“
„Vyhráli jsme,“ odpověděla Míša s úsměvem.
„A co Zdeněk. Přijde ještě?“
„Prý už ne, ale máš ho zítra počkat o velké přestávce počkat u šaten. Teď šel shánět nějaká cédečka.“
„Danke a máš jít za Martinou Procházkovou. Shání tě celý den.“
„No to mám radost. Sotva stojím. Nevíš co chce?“
“Nevím, ale zajdi tam a zjistíš to,“ odpověděla Daniela a zmizela ve svém pokoji.
Míša se chtěla proplížit kolem pokoje Martiny Procházkové, bohužel se ji to nepovedlo. Když se chystala odemknout svůj pokoj, otevřely se dveře protějšího pokoje.
„Nazdar Marti. Právě se chystám za tebou. Co potřebuješ?“
„Hledal tě tady nějaký Radek, ale potřebuji pomoct s úkolem z matematiky.“
„Tak pojď, ať to máme co nejdřív za sebou. Jsem šíleně unavená.“
„Nechal ti tu dopis,“ řekla Martina když byly na pokoji.
Míša se na chvíli odmlčela, ale pak za dopis poděkovala. „Tak to ukaž.“
„Tady to je.“
Jenže Míša se nemohla na nic soustředit. Vzala sešit a Martině řekla, že ji to dá zítra ve škole.
„Ahoj Míšo. Asi se divíš, že ti píši, když se máme ve středu sejít. Ale já nepřijdu. Nejen ve středu, ale už nikdy. Vím, že jsem tě zklamal, ale pro mě jsi moc mladá. Tak se nezlob a přeji ti, aby sis našla lepšího kluka než jsem já. Měj se pěkně. Ahoj Radek Vodička. P.S.Rád jsem tě poznal.“
Míša stála jako opařená. Četla dopis stále dokola a nemohla tomu uvěřit. Je pravda, že Radek je o deset let starší a asi nechtěl čekat až Míša dokončí školu. Sedla si na postel a začala si to znovu přebírat. Ani ne za pět minut usnula.
Když se ráno probudila, byla přikrytá dekou.
„Holky vy jste hodné, že jste mě přikryly.“
„To my ne, ale Hybrida,“ odpověděla ji Kristýna.
„Kolik je hodin? Musím ještě Martině napsat tu matematiku.“
„Půl sedmé.“
„Dík. Tak to mám co dělat.“
Celé úterní dopoledne mluvila celá škola o včerejším úspěchu. Na tenhle úspěch čekala celá škola deset let. Deset let se čekalo až někdo získá pohár pro vítěze ve stolním tenise.
Po škole čekal na Míšu Michal Březina. „Slečno můžete se mi podepsat?“ snažil se vtipkovat.
„Ahoj. Dnes to bylo hrozný. Mám pocit jako bych vyhrála olympiádu. A to jen díky tobě, protože kdybys nepřišel, tak jsme to projeli.“
„A nechtěla by sis někdy zahrát se mnou?“
„Ráda, tak se někdy ozvi a teď mě omluv. Musím už jít. Za chvíli přijedou naši.“
Zdeněk s Dájou se celý týden neviděli. Potkali se až v pátek když si měnili tašky.
„Ahoj Dájo. Jsem rád, že tě konečně vidím. Vždyť jsi říkala, že ti nebude vadit, že budu hrát s Míšou?“
“To mi vůbec nevadilo, ale měla jsem toho hodně a vůbec bych se nedivil, kdybych také onemocněla.“
„Jsem rád že se nezlobíš. A uvidíme se v neděli?“
„Určitě, teda pokud nebudu nemocná.“
Kolem nich najednou prošel Jarda a pozdravil pouze Danielu.
„Co mu je?“ divil se Zdeněk.
„No tys mu slíbil že s tebou může dělat večerníčka a on zatím na to stále čeká. Tak se nediv že je naštvaný.“
„Já na to úplně zapomněl, ale slibuji ti, že to napravím.“
„Mě to neslibuj, ale Jardovi a teď pojď ať nám to neujede.“
„Ty Zdeňku, víš co mě napadlo? Proč ty vlastně nemáš mobil? Měl by sis ho také pořídit,“ navrhla Dája Zdeňkovi když čekali na autobus.
„Pro mě to je zbytečný. A hele už ti to jede. Tak v neděli ahoj,“ řekl Zdeněk a políbil Dáju na rozloučenou.
„Tak ahoj,“ odpověděla mu smutně Dája.
Až v autobuse si uvědomila, že se pořádně nedomluvili na neděli. Dája se rozhodla, že přijede o půl sedmé.
To Zdeněk řešil jiný problém. Byl nervózní, jestli k němu Dája pojede nebo ne.
Oběma se víkend strašně vlekl, oba se nemohli dočkat až bude neděle. Když se setkali, bylo to jako když se setkali poprvé. Oba byli nervózní. Chodili po městě, drželi se za ruku a mlčeli.
Zdeněk se rozhodl prolomit to ticho a zeptal se:“Tak co, můžeš ke mně přijet?“
„Ano, můžu, ale ty máš k nám také přijet.“
“Proč ne, ale až v lednu.“
Dája posmutněla, čehož si Zdeněk všimnul.
„Dřív to vážně nepůjde. Příští týden jedu na závody, pak máme doma oslavu, no pak už jsou vánoce, takže nejdřív první týden v lednu.“
„Tak dobře.“
Ještě chvíli se procházeli, když se Dája zeptala kolik je hodin.
„Půl deváté. Proč? Někam spěcháš? Máš snad rande?“ vtipkoval Zdeněk.
„Jo v devět hodin přijede Tomáš Rosický.“
„Tak to je silná konkurence. To nemám žádnou šanci. Asi začnu chodit s Jiřinkou.“
Jiřina Palečková byla nejškaredší holka ze školy a největší udavačka. Proto neměla žádné kamarády.
„Ale ne, ale chci být jednou na pokoji první a taky si musím nachystat věci do školy.“
„Tak dobře, ale je škoda že se zítra neuvidíme. Ale doufám, že v úterý si někam vyrazíme.“
„To víš že jo a ty si promluv s tím Jardou,“ připomněla Dája Zdeňkovi jeho slib.
„Neboj, jen doufám, že se mnou bude mluvit.“
Když přišel Zdeněk na internát, snažil se co nejdříve najít Jardu. Naštěstí byl ve svém pokoji.
„Ahoj Jardo. Byl bych rád kdybys mi pomohl s večerníčkem. Petr je nemocný a pak, od příštího roku to budeš dělat místo Michala.
„Dík. Já myslel, že jsi na mě zapomněl nebo že ses na mě vykašlal.“
“To ne, ale nechtěl jsem aby ti ostatní záviděli a chtěl jsem tě vyhnout nepříjemnostem.“
„Jsem rád, že budu mít tak skvělého učitele – tebe.“
„Ale nezapomeň. Do konce roku žádný průšvih,“ dodal Zdeněk ve dveřích.
„Žádný problém,“ odpověděl Jarda do zavřených dveří.
„Tak jak ti to dopadlo s Jardou?“ vyzvídala Dája když se konečně setkali.
„Dobře a dokonce lépe než jsem čekal. Teď už to záleží na něm. Do konce roku nesmí mít žádný průšvih. Jen se mi nelíbí to jeho běhání po chodbě v botách. Zkus mu nějak domluvit.“
„V tom si může podat ruce s Míšou. Ale zkusím to.“
„Nepůjdeme si někam sednout?“ zeptala se po chvíli Daniela.
„Tak půjdeme do cukrárny. Mám docela chuť na pohár.“
“Jak to děláš že netloustneš?“ zeptala se Dája Zdeňka když seděli nad pohárem.
„Nijak, my to máme v rodině a mě se líbíš taková jaká jsi,“ odpověděl Zdeněk s úsměvem.
„Jak se těšíš k nám?“
„Docela se těším, jen jsem trochu nervózní.“
„Nemáš důvod. Naši jsou skvělí.“
„A kdo všechno bude u vás doma?“
„No naši a mladší sestra. Možná k nám přijede brácha a také přijde babička. Nebo můžeme jít my k ní.“
„A co máš v plánu až přijedeme? Nebude už pozdě?“
„U nás budeme kolem šesté. Pak se najíme a půjdeme za mým bratrancem. Vypaloval mi nějaké cédečka. Doma bude jen táta, máma má odpolední, takže se uvidíte až u snídaně. A rád bych si zašel někam sednout. Teda jestli chceš.“
„Proč ne. A v kolik se v pátek sejdeme?“
„Končíme o půl jedné, takže kdo tu bude dřív, počká na toho druhého. Vlak nám jede buď ve dvě nebo ve tři.“
„Jdeš zítra také střílet?“ zeptal se Zdeněk když jim přinesli kávu.
„Musím, ale vůbec se mi nechce.“
„Škoda že dnes není středa,“ povzdechla si po chvilce Dája.
„A proč?“ zeptal se Zdenda, ačkoliv odpověď znal. Ve středu měli nejdelší vycházky.
„Tak už raději půjdeme, ať se vyhneme nepříjemnostem. Musím ještě udělat nástěnku. Vůbec nestíhám,“ stěžovala si Daniela.
Zdeněk tedy zaplatil a pomalu se vraceli na intr.
Když přišla Dája na pokoj, věděla, že se ji vůbec nechce dělat nějakou nástěnku a rozhodla se, že to ponechá osudu, protože to mělo čas do čtvrtku.Jenže čáru přes rozpočet ji udělala vychovatelka Dvořáková. Sotva si Dája nachystala věci do školy, vešla do pokoje a hned se ptala, kdy Dája udělá nástěnku, která už měla být minulý týden hotová.
„Za chvíli se do toho pustím,“ odpověděla Dája.
„Tak se pak u mě stav pro nějaké materiály a ať ti pomůže Míša Novotná.“
„No to mám radost,“ pomyslela si Dája když se za vychovatelkou zavřely dveře.
Ani Míša z toho neměla velkou radost, že musí Daniele pomáhat, ale nic jiného ji nezbývalo. Že nestojí o přítomnost ji dávala dost najevo, až už to Dája nevydržela a zeptala se Míši co se stalo.
„Slíbila mi, že mi domluvíš rande s Michalem Březinou a zatím nic,“ odpověděla ji Míša.
„Promiň, já na to úplně zapomněla,“ omlouvala se Dája. „Víš co? Až doděláme tu nástěnku, tak mu napíšeš dopis a Zdeněk mu ho dá. Já ti s tím dopisem pomůžu, ale já myslela, že spolu chodíte hrát pinec?“
“Je to jediný kluk, který se mnou chce hrát. Škoda že Zdeněk má málo času,“ odpověděla Míša a na jejich rtech se objevil úsměv.
Asi za hodinu četl Michal tento dopis:“Milý Michale, asi jsi překvapený, kdo ti píše, ale mám obavy, že kdybych ti řekla, že ve tvé přítomnosti je mi dobře a že se mi líbíš, tak by ses mi asi vysmál. Trápím se láskou k tobě. Od první chvíle se mi moc líbíš a jen s tebou jsem šťastná a spokojená. Ale nevím, jestli i já tobě jsem sympatická. V odpověď doufá Míša Novotná.“
Michal byl dopisem překvapený a dlouho nevěděl co má Míši odpovědět. Naštěstí mu poradil Zdeněk.
„Za chvíli bude večeře, tak si s ní promluv.“
„Ale já nevím co ji mám říct.“
„No já nevím co k ní cítíš? A jestli se ti líbí.“
„Je to bezva holka, ale…“
„Jaké ale. Někam ji pozvi a pak uvidíš. Kamarádi můžete být vždycky.“
„To je pravda. Ve čtvrtek ji pozvu do cukrárny a pak se uvidí. A pojď už, mám velký hlad.“
V botárně narazili na Míšu.Kluci ji pozdravili.
„Ahoj,“ odpověděla jim Míša se slzami v očích.
„Co se stalo?“ zeptal se Zdeněk.
„Nejde mi odemknout zámek,“ odpověděla mu Míša.
„Odkdy máš starosti s přezouváním, ale Michal ti pomůže. Já spěchám.“
„Tak ukaž co s tím je,“řekl Michal když Zdeněk odešel.
„Nějak se to zaseklo,“ odpověděla Míša.
„Děkuji ti za dopis, překvapila jsi mě. Také se mi líbíš? Co děláš ve čtvrtek?Nešla bys se mnou do cukrárny?“
„Moc ráda?“ řekla Míša a v jejím hlase se objevila radost.
„A je to a příště to neotvírej silou,“ řekl Michal a podal zámek s klíčem.
Michal počkal až se Míša přezuje a šli spolu na večeři.
“Do kolika máš školu?“
„Do půl druhé.“
„Tak tě počkám před školou.“
„Jdeš zítra také střílet?“ zeptala se Dája Míši když se sešli u jednoho stolu.
„Ne, nejdu, protože to neumím,“ odpověděla ji Míša.
„Cože? Takový velký sportovec a ona neumí střílet?“ divil se Zdeněk.
„Je toho víc co neumím. Mám sice velký přehled, ale ne každý sport mě zajímá. To co dělám, snažím se dělat pořádně.“
„Tak s přijď aspoň podívat. Možná se ti to bude líbit,“ navrhl ji Michal.
„Tak jo, ale nic neslibuji.“
„Kávu, čaj, víno nebo něco jiného?“ ozvalo se nimi. Když se otočili, uviděli vychovatelku Novákovou.
„Rychle dojezte, ať na vás nemusím dlouho čekat.“ Popoháněla je vychovatelka. „Holky, jestli jdete do výtvarného kroužku, tak se stavte, potřebuji něco namalovat.“
„No to mám radost,“ řekla Dája když vychovatelka odešla.
„Já tam zajdu,“ nabídla se Míša.
„Dík,máš to u mě.“
„Tak holky.Už jste se vykecaly a můžeme jít, ne? Nebo tu chcete zůstat do snídaně?“
„Jsem rád, že jsi přišla,“ přivítal druhý den Michal Míšu na střelnici.
„Vyhnala mě sem zvědavost,“ odpověděla mu Míša.
„koukám, že máme vzácnou návštěvu. Už tě nebaví běhání?“ zeptal se sportovní instruktor když uviděl Míšu.
„To ne, ale chtěla jsem si to vyzkoušet, i když jsem nikdy nestřílela.“
„To nevadí. Tady Michal se tě ujme.“
„Jak to šlo?“ zeptal se asi za hodinu Míši sporťák Jarda.
„Na to že to bylo poprvé, to docela ušlo. Aspoň si myslím,“ odpověděla mu Míša.
„A budeš mezi nás chodit pravidelně?“
„Ráda bych, ale už tak mám toho hodně a těžko zvládám školu.“
„Jak chceš, ale je to jen dvakrát měsíčně.“
„Jo, budu chodit.“
„Tak co Michálku, jak si vedla tvoje přítelkyně?“ vyzvídal Zdeněk když se Michal vrátil na pokoj.
„Dobře, ale ještě jsem ji to neřekl. Nechám to na zítřek, protože nevím o čem se mám s ní bavit.“
„Neboj, to přijde samo.“
„Ahoj.Kam vyrazíme?“zeptal se Michal Míši když se sešli před internátem.
„Ahoj. No slibovals mi cukrárnu.Mám docela chuť na zmrzlinu.“
„Tak jak ti chutná?“
„Je vynikající. Tak dobrou zmrzlinu jsem dlouho neměla.“
„To jsem rád a kde vlastně v Opavě bydlíš?“
„V Kylešovicích. A ty?“
„Znáš Chlebičov? To je kousek od Velkých Hoštic.“
„No trochu, ale ještě jsem tam nikdy nebyla.“
„Jestli chceš a budeš mít někdy čas, tak můžeš přijet a já ti ukážu svou rodnou vesnici.“
Najednou se Michal zadíval na Míšu a řekl:“Víš co zvláštní? Známe se tři měsíce a nic i sobě nevíme.Řekni mi něco o sobě a své rodině.“
Míša se na chvíli odmlčela a začala vyprávět o své rodině. Že se rodiče rozvedli když byla ještě malá, že má o šest let mladšího sourozence, který hraje hokej, maminka je švadlena a babička bydlí kousek od Ostravy.Mluvila o svých zájmech a koníčcích, o svém štěstí, ale i neštěstí a smůle. Řekla mu o sobě úplně všechno, protože mezi její dobré vlastnosti patřila upřímnost. Když skončila, začal vyprávět Michal. O svém o dva roky mladší bratrovi Davidovi, který studuje na gymnáziu a závodně plave, o mamince, která pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici a o svém otci, který dělá mistra odborného výcviku. Michal byl ve svém vyprávění opatrnější, protože byl zmatený. Slyšel o Míši tolik špatných věcí, ale právě se přesvědčil o opaku. Nedal ale o sobě nic znát.
„Je mi s tebou moc, ale už musíme jít. Ať nemáš potíže,“ řekl najednou Michal.
„Asi mě nechce,“ posmutněla Míša, ale nahlas řekla:“No tak dobře, ale co budeš ty dvě hodiny dělat ty?“
„Až tě doprovodím, pojedu se podívat do Globusu a pak se budu asi učit.“
„Jaký bylo rande?“ zeptal se Zdeněk Michala.
„Nevím, jsem docela zmatený. Nevím, čemu mám věřit. Míša se zdá být skvělá holka, ale slyšel jsem o ni nepěkné věci. Tak nevím.“
„Věř tomu, co vidíš na vlastní oči a ne cizím pomluvám. Ale Míša tě má ráda a dost se změnila. Tak buďte zatím jen přátelé a pak uvidíš.“
„Něco hledáš?“ zeptal se Zdeněk když viděl Michala zmateně běhat po pokoji.
„Peněženku a doklady. Chci jet do Globusu.“
„A čím jsi platil v cukrárně?“
“To jsem měl jen malou peněženku.“
„Máš ji na poličce.“
Michal poděkoval , vzal si peněženku a zmizel ve dveřích. Za chvíli se ale vrátil a ptal se Zdeňka jestli něco nepotřebuje.
„Ne díky, ale jestli ti můžu poradit, kup Míši nějakou čokoládu. Mléčnou a čím větší, tím lepší.“
Michal se usmál a definitivně zmizel ve dveřích.
„Jak dopadlo naším medvědům rande?“ zajímala se Dája když se s Zdeňkem v pátek setkali.
„Ani nevím. Michal jenom řekl že je nějaký zmatený. Neví čemu má věřit, takže budou asi kamarádi. A Míša ti nic neřekla?“
“Ne. Víš přece že když řekne víc než pět slov, je to zázrak.“
„To se divím, protože Michal říkal, že ho pomalu nepustila ke slovu.“
“Necháme toho a jak si vedl Jarda?“
“Ušlo to, ale u něj to je otázka času. Byl hodně nervózní. Až se z toho dostane bude dobrý.“
„A co Petra?Už je zdravá nebo ještě simuluje?“
„V neděli už konečně přijede.“
To už byli na nádraží a čekali na vlak.Přijel na čas.
„Snad najdeme nějaké volné místo. Ještě dvě zastávky a trochu se to uvolní. Máš sebou pas?“ zeptal se Zdeněk Daniely.
Dája se lekla a řekla že nemá.
„Dělal jsem si srandu. Jedeme sice přes Polsko, ale pas nepotřebuješ. Jo a budeme minimálně jednou přestupovat, ale možná i dvakrát. Jen ať nemáme zpoždění.“
Cesta jim uběhla poměrně rychle a najednou se blížili k Vidnavě.
„Asi za deset minut poznáš mé rodné městečko. Žádný zázrak nečekej. Je to taková díra kde nic není. Ale v létě to je lepší,“ řekl Zdeněk když se blížili k domovu.
„To nevadí, aspoň si odpočinu,“ odpověděla mu Dája.
„Máš sebou teplé oblečení ? Někdy u nás bývá velká zima.“
„A bydlíš daleko od nádraží?“
„Proč? Ne kousek.“
„Musím na záchod.“
„Tak to půjdeme zkratkou.“
Vlak zastavil a lidé začali vystupovat.
„A jsme tady. Jestli nechceš jet zpátky, musíme si vystoupit. Nebo sis to rozmyslela?“
“To víš že ne a už se k vám těším.“
Když míjeli cedulku s nápisem „Vidnava“, řekl Zdeněk:“Tak tohle je můj domov. Snad se ti tady bude líbit. Vidíš ten žlutý barák? Tam bydlím.“
Ušli pár kroků a najednou stáli před domem Zdeňkových rodičů.
„Kdybych neměl tolik tašek, přenesl bych tě přes práh,“ řekl Zdeněk a otevřel Dáji vrátka.
Dája nevěděla co říct, tak se jen usmála.
„Támhle je záchod,“ ukázal Zdeněk na dveře vlevo když vešli do domu. Poté zanesl tašky do svého pokoje a převlékl se.
„Pojď, ukážu ti náš dům,“ řekl Zdeněk když potkal Dáju v hale.
„Dole je koupelna a záchod a dva pokoje. Jeden je můj a druhý bráchův a teď půjdeme nahoru,“dodal Zdeněk a ukázal na schodiště vpravo.
„Tady je pokoj mé sestry a vlevo je kuchyň a jídelna. Nemáš žízeň?Já docela jo. Dal bych si i čaj.“
„Já také.“
„Už se to vaří a než to bude, dáš si nějaké nealko?“
„Dám si tu minerálku, ta nebude tak studená,“ odpověděla Dája a ukázala na minerálku na stole.
Když se oba napili, pokračovali v prohlídce. „Tam vzadu je ložnice našich, koupelna a záchod a tady je obývací pokoj.“
„Ahoj tati, čau ségra. Tak tady jste. Rád bych vám představil Dáju.“
„Ahoj. Tak kde ji máš?“ žertoval Zdeňkův otec.
Dája vstoupila do pokoje a pozdravila.
„Tati, Báro tohle je moje Dája.“
„Vítám vás u nás,“ řekl Zdeňkův otec a podal ji ruku.
„No a tohle je moje malá sestra Bára,“ ukázal Zdeněk na menší blondýnku která seděla v křesle.
„Ahoj Báro.“
„Ahoj.“
“Jestli máte hlad, tak si běžte něco vzít a je tam i bábovka od babičky a já půjdu za chvíli ke křížku na jedno.“
„Až se najíme, půjdeme za Romanem.“
“Ať se ti u nás líbí,“ řekl Zdeňkův otec a odešel.
„Báro dáš si také něco?“
„Dám si čaj a bábovku, ale vy si máte vzít řízky a brambory. Je to v ledničce.“
„A ty budeš doma nebo někam jdeš?“
“Přijdou ke mně holky ze třídy, takže budu doma.“
„Dájo posaď se, tvůj číšník se o tebe postará. Tady je tvůj čaj. Báro pojď mi pomoct.“
Mezitím co Zdeněk chystal jídlo, Bára chystala na stůl talíře a příbory.
„Dáš si také polévku, Dájo?“
“Dám, ale trochu.“
“Však si nabereš sama,“ řekl Zdeněk a přinesl mísu s polévkou do jídelny.
„A pozor, je horká,“ dodal když naléval polévku do talířů.
„Jsem rád, že ti u nás chutná. Už to bude.“
„To je dobře. Víš přece že jím nerada sama.“
Když se najedli, zeptala se Dája Zdeňka, kdy půjdou za jeho bratrancem.
„Asi za půl hodiny, kolem sedmé. Roman pak jde pryč, ať ho nezdržujeme.“
„A co máš v plánu potom?“
„Půjdeme si někam sednout. Jen doufám, že tam nebude plno. Nerad bych šel někam jinam.“
„Nechceš s něčím pomoct?“ zeptala se ho Dája.
„Kdepak! Jsi náš host a už není s čím. Vše je hotovo a můžeme jít.“
„A je to daleko?“
„Tady není nic daleko. Však za světla to uvidíš.“
Do kuchyně vešla Zdeňkova sestra.“Už jdete?“
„Jo a ty neponocuj a běž brzy spát. Nevím kdy se vrátíme, tak ať se naši nezlobí.“
„Dájo pojď, půjdeme ještě na chvíli dolů.“
Ani ne za pět minut stáli u velkého rohového domu.
„A jsme tady,“ řekl Zdeněk a zazvonil.
Otevřít jim přišla Zdeňkova teta.
„Ahoj Zdeňku. Ty k nám ještě trefíš? Dlouho jsi u nás nebyl.“
„Ahoj teto. Tohle je má přítelkyně Daniela.“
„Dobrý večer.“
„Ahoj. Vítám tě u nás.“
„Běžte nahoru, Roman už vás čeká.“
„Čau Romane,“ pozdravil Zdeněk když přišli do jeho pokoj
„Nazdár,“ odpověděl Roman a teprve nyní si všiml Dáji a šel se s ni přivítat.
„Ahoj. Já jsem Roman,“ řekl a podal Dáji ruku.
„Ahoj. Daniela.“
„Jak se ti u nás líbí,“ zeptal se Roman Dáji zatímco si Zdeněk prohlížel cédečka.
„Zatím jsem toho moc neviděla, ale zatím se mi tady líbí.“
„To se divím, protože odtud každý utíká,“ řekl Roman a po chvilce se Dáji zeptal, zda ji může něco nabídnout.
„Ne děkuji, za chvíli jdeme do garáže.“
„Já také nic nechci,“ řekl Zdeněk.
„Co sis teda vybral?“
„Beru to všechno. Co jsem dlužný?“
„Pětikilo, ale jen proto že jsi to ty.“
„Stačí ti to zítra? Nevzal jsem si tolik peněz.“
„Samo. Počkej, dám ti na to nějakou igelitku.“
„Dík a co Lenka? Dlouho jsem ji neviděl.“
„Má toho teď hodně, takže se také málo vidíme. Za chvíli jdu k ní domů.“
„My už taky půjdeme. Pozdravuj ji ode mne.“
„Mě ale nezdržujete, u Lenky mám být v osm.“
„My nespěcháme kvůli tobě, ale ať chytnem v garáži nějaké místo. Zítra se stavíme a ještě pokecáme.“
„Mám jít s vámi dolů?“
„Nemusíš. Měj se. Čau.“
“Vy taky. Ahoj. Rád jsem tě Dájo poznal.“
„Já tebe taky. Ahoj.“
„A kde je ta vaše garáž?“
„Asi pět set metrů odtud. Půjdeme stále rovně.“
„Řekni mi něco o Romanovi. Co dělá za školu a kolik mu je?“
„Je mu dvacet jedna a studuje vysokou v Ostravě.“
„Proč se ptáš?“
„Jen tak a co ta jeho přítelkyně?“
“O ni toho moc nevím, jen že je o rok starší, dělá nějakou vysokou školu a píše do jesenických novin. Jo a prý dělá závodně atletiku.“
„A jsme tady,“ řekl Zdeněk když najednou stáli před pěkným rodinným domkem.
Měli štěstí. V rohu byl volný stůl pro dva.
„Dobrý večer. Co si dáte?“ zeptal se jich číšník.
„Dvakrát americkou limonádu a jahodový pohár.“
„Jak se ti tady líbí? Je to sice malý, ale útulný.“
„Je to moc pěkné. Něco takového u nás v Uniově nemáme.“
Zdeněk se na chvíli omluvil a šel pustit nějaké písničky. Snažil se vybrat nějaké zamilované a ty které měla Dája nejraději..
Když se vrátil zpět ke stolu, stáli na něm dva poháry.
„Tady dělají nejlepší poháry. Ať ti chutná.“
„Jsou opravdu moc dobré. A jak dlouho se tu zdržíme?“
„Jak dlouho budeš chtít. Třeba až do konce.“
„Jsem trochu unavená po cestě.“
“Tak si dej se mnou kávu. Po desáté půjdeme, ale jestli budeš chtít, můžeme jít dřív.“
„Ještě uvidíme. Možná se mi tady začne líbit a dala bych si kapučíno“
Dája využila toho, že Zdeněk šel objednat a šla pustit písničky, které se líbí Zdeňkovi. Ten se však dlouho nevracel. U baru totiž potkal bývalou spolužačku Lídu Špičkovou.
Dája se přistihla, že žárlí. „Přece nebudu žárlit na každou holku se kterou se Zdeněk bude bavit?“
„Promiň, trochu jsem se zdržel,“ omlouval se Zdeněk.
„Nic se neděje. Ty jsi přece tady doma.“
Zdeněk se jen usmál a pro sebe si řekl, že Dája je opravdu bezva holka.
Bylo jim spolu dobře a čas jim rychle utekl. Nakonec zůstali v baru sami, čehož si ani nevšimli. Najednou bylo jedenáct hodin.
„Měli bychom jít, nemám totiž klíče, tak ať se dostaneme domů,“ řekl smutně Zdeněk.
„To je škoda. Mě se tady tak líbí…“
„Jestli budeš chtít, tak tady můžeme jít i zítra a teď už jdu zaplatit.“
„Na které posteli chceš spát?“ zeptal se Zdeněk Dáji když byli doma.
„Na té napravo. A proč tu máš dvě postele?“
“Bydlel jsem tu se starším bratrem, ale když se odstěhoval, ta postel tady zůstala. Občas tady spí Bára když Martin přijede se svou rodinou. Ale to ti řeknu až zítra, dnes jsem už unavený.“
„Hezky se vyspi a ať se ti něco pěkného zdá. Dobrou noc,“řekl Zdeněk když už s Dájou leželi
„I já tobě přeji dobrou noc a hezké sny.“
Dlouho však nemohla usnout. Byla totiž překvapená, že se Zdeněk o nic nepokusil.
„Má mě opravdu rád,“ pomyslela si v duchu. Každý jiný by toho využil a snažil se ji dostat do postele, ale Zdeněk to neudělal. Nakonec usnula s úsměvem na rtech.
„Copak se ti pěkného zdálo?“ zeptal se ji ráno Zdeněk.
„Dobré ráno. Proč jsi mě nevzbudil dřív?“ zlobila se Dája když viděla že je Zdeněk už převlečený.
„Dobré ráno miláčku,“ odpověděl Zdeněk a políbil Dáju na čelo.
„Měla jsem krásný sen, ale neřeknu ti ho. Prý to nosí smůlu. Kolik je hodin?“
“Půl deváté.“
„Já se rychle převlíknu a můžeme jít na snídaní.“
„Nebuď nervózní, máma tě nesní,“ usmál se Zdeněk.
„Můžeme jít, mám hlad jako vlk.“
„Ahoj mami. Tohle je Daniela,“ řekl Zdeněk když přišli do kuchyně.
„Dobrý den,“ pozdravila Dája.
„Dobrý den. Ráda tě poznávám. Posaďte se, už vám přinesu snídani.“
„Zdeňku zajdeš mi potom do obchodu, tady máš seznam. Včera jsem to nestihla a Dáju můžeš vzít sebou. Ale nejdřív přineste ten nákup, ať mohu uvařit oběd,“ řekla mu máma, když se chystal odejít z kuchyně.
„Žádný problém. Stejně musím za Romanem.“
„Tady nesu jeden nákup,“ řekl Zdeněk když se za půl hodiny vrátil.“Musel jsem obejít celé náměstí než jsem to všechno sehnal a teď ukážu Dáji naše městečko.“
„Dobře, ale tohle ještě vyhoď,“ řekla Zdeňkova maminka a ukázala na pytel s odpadky.
„No jo,“ zabručel Zdeněk a zmizel ve dveřích.
„Tak už můžeme jít. Trochu ti to tady ukážu,“ usmál se Zdeněk na Dáju.
„A kam půjdeme nejdřív?“ zeptala se ho Dája.
„Vezmeme to kolem nádraží a hřbitova kolem řeky a pak se uvidí co všechno stihneme.“
Zdeněk byl v sedmém nebi. Procházel se po svém rodném městečku s dívkou svých snů.
„Tady chodívám na houby,“ řekl Zdeněk a ukázal na les vzdálený od nich asi pět set metrů a po chvilce dodal:“Tak a teď jsme v půlce.“
„Ale ať nepřijdeme pozdě na oběd, ať se tvá mamka nezlobí,“ odpověděla mu Dája.
„Neboj, mám to spočítané. A jak se ti u nás líbí?“
„Je tady moc pěkně a ticho a tu novou sportovní halu vám může kdekdo závidět.“
„Jsem rád, že se ti u nás líbí, jen škoda že tady není žádné kulturní vyžití. Každý se odtud stěhuje.“
Dál se procházeli, povídali si a Zdeněk ukazoval Dáji kde co je. Ani si nevšimli že už jsou zpátky před domem kde bydlí Zdeněk.
„A jsme doma.“
„Jdete včas, už chystám na stůl. A zavolej Báru a tátu,“ řekla Zdeňkova maminka když přišli nahoru.
„Jak se ti u nás líbí?“ zeptala se Daniely Zdeňkova maminka když osaměly.
Dáju už tahle otázka unavovala, ale nakonec se přemohla a řekla, že se ji tady moc líbí.
„Máme tady pěkné koupaliště, tak přijeď také někdy v létě.“
„Ráda,“ odpověděla Dája s úsměvem.
„Co je dobrého,“ zajímal se Zdeňkův tatínek když přišli do jídelny.
„Co budeš chtít. Buď je tam kuřecí řízek nebo smažený květák.“
„Dájo, řekni nám něco o sobě. Zdeněk nám toho moc neřekl,“ vyzvídala Zdeňkova maminka.
„Já nevím,co vás zajímá. Máma pracuje na finančním úřadě, táta je řidič autobusu a mám stejně starou sestru, která dělá stejnou školu jako já. Jmenuje se Petra a jsme dvojčata. Závodně hraju volejbal, zpívám ve sboru, mám ráda aerobik, atletiku a stolní tenis.“
„A taky pěkně kreslí a ráda cestuje,“ odpověděl za Dáju Zdeněk.
„Máma se ptala Dáji, ne tebe,“ napomenul Zdeňka otec.
„A jak velký máte byt?“
„Čtyři plus jedna, což je na panelák slušný, ale je to dost velký byt.“
„Tady máte ještě poháry. A co budete dělat po obědě?“
„Proč se ptáš? Asi se budeme učit a pak se půjdeme projít nebo si někam sednout.“
„Asi ve dvě pojedeme do Jeseníku, jestli chcete, mohli byste jet s námi.“
„Jeďte sami, já toho mám hodně. Tak se nezlob.“
“No dobře, já se nezlobím.“
„Jak jsi přežila výslech?“zeptal se Zdeněk Dáji když byli sami v jeho pokoji.
„Čekala jsem že to bude horší. Tví rodiče jsou bezva.“
„No tak jdem na to učení. Nebude ti vadit, když si něco pustím?“
„Ne. Klidně si pusť co chceš, ale ne moc nahlas.“
„Chci si pustit něco z toho co mi vypaloval Roman.“
Asi za hodinu a půl vešla do Zdeňkova pokoje jeho sestra aby mu řekla, že už jedou.
Za deset minut měl Zdeněk všechno hotovo. Zadíval se na Dáju, která se učila, pomalu si k ni přisedl a začal ji líbat a hladit po vlasech. Když Dája zvedla hlavu, dal ji pusu na tvář. Najednou se ale zarazil a chtěl přestat. Dája se ale rozhodla , že mu polibek vrátí a začala ho líbat. To jim však dlouho nevydrželo a pomalu se začali vyslékat až byli pouze ve spodním prádle. Ale i nadále se líbali a hladili. Najednou Zdeněk odepnul Dáji podprsenku a když ji chtěl sundat kalhotky, zarazil se a podíval se na Dáju. „Jestli chceš, já přestanu.“
„Chci to,“ šeptla Dája a sundala Zdeňkovi trenýrky.
Když znovu leželi vedle sebe, zajel Zdeněk Dáji pod kalhotky a pomalu ji je sundal. Ještě chvíli se líbali a mazlili a pak se to stalo – Zdeněk vstoupil do Dáji. Začali se milovat a Dáji to připadalo daleko lepší než jako poprvé a stokrát lepší než milování v parku a porůznu aby je nikdo neviděl. Dáji se to moc líbilo a moc si přála aby tento okamžik nikdy neskončil. Najednou ji polilo příjemné teplo a ona se cítila příjemně. Zdeněk Dáju políbil a lehl si vedle ní.
„Tak jak se ti to líbilo?“ zeptal se Zdeněk aby přerušil to ticho které trvalo už dlouho.
„Bylo to moc pěkný.“
„To jsem rád, ale měli bychom se už obléct. Každou chvíli můžou přijet naši.“
„To je škoda, je mi tak dobře.“
„Mě taky, ale nic se nedá dělat. Běž se osprchovat a já tady mezitím uklidím.“
Když se Dája vrátila, Zdeněk měl už uklizeno a právě si balil věci do školy.
„Můžeš jít miláčku,“ řekla mu Dája ve dveřích.
„No ne, tobě to sluší. Škoda že už nemáme čas. Tak já jdu, ať se můžeme jít projít.“
Sotva vyšel Zdeněk z koupelny, všiml si, že se už vrátili rodiče z nákupu.
„Stihli jsme to akorát, právě přijeli naši z nákupu. Jdu jim pomoct.“
V předsíni potkal sestru.
„Kolik vozíku jste potřebovali?“
„Jenom tři a máš jít pro tašky,“ odpověděla mu Bára.
„Vy jste ještě doma?“ divila se jeho maminka.
„Za chvíli už půjdeme ven.“
„A nechcete jít s námi k babičce?“
“Zeptám se Dáji. Co mám vzít?“
„Tady ty dvě tašky, jsou dost těžký.“
„Dájo, mám se tě zeptat, jestli nepůjdeme s našima k babičce.“
„Proč ne, ráda poznám tvou babičku.“
„Fajn. Já to ještě pomůžu vybalit a půjdeme.“
„Půjdu s tebou, mám žízeň.“
„Co si dáš?“ zeptal se Zdeněk když přišli do kuchyně.
„Minerálku. Prosím.“
„Kde je táta?“ zeptal se Zdeněk když vybaloval nákup.
„Čeká v autě, tak si pospěš, ať nečeká dlouho.“
„Nechápu, proč ten kousek nemůžeme jít pěšky,“ divil se Zdeněk.
„Protože vezeme babičce nákup, ale klidně to můžeš odnosit v rukách. A pojď už.“
„Tak co Dájo, učil se Zdeněk?“ zeptal se jeho otec když přišli k autu.
Dája nevěděla co má odpovědět. Místo učení se přece milovali.
„Ano, učil se a dokonce mi pomáhal,“ zalhala Dája po chvilce.
Zdeňkův otec byl spokojený, což dal najevo úsměvem.
Ale Dája se najednou zarazila a začala přemýšlet. Vždyť nepoužili žádnou ochranu. Co když bude těhotná. Z dalších myšlenek ji vyrušil Zdeňkův hlas. „Miláčku, jsme tady. Vystupovat.“
„Zdeňku, pomož tátovi s taškami.“
„No jo,“ zabručel Zdeněk.
„Ahoj babičko. Tohle je má přítelkyně Daniela,“ řekl Zdeněk když přišli k babičce domů.
„Dobrý den. Ráda vás poznávám,“ přivítala se s Dájou babička.
„Dobrý den.“
„Posaďte se. Co si dáte k pití?“
Zdeňkovy rodiče si řekli o kávu a Zdeněk s Dájou o čaj.
„Já ti pomůžu,“ nabízel se Zdeněk.
„Nemusíš Zdenečku a ukaž to tady slečně.“
„Tak pojď, ukážu ti tady svůj pokoj a pak celý dům.“
„Je to velký dům,“ řekla Dája Zdeňkovi.
„Jednou bude můj. Až se ožením.“
„Tady je moje království,“ řekl Zdeněk a otevřel dveře pokoje.
„Máš to tady moc pěkný.“
„Taky se mi tady moc líbí,“ řekl Zdeněk a začal Dáju líbat.
Dája ho však odstrčila.“Líbí se mi to, ale raději už pojďme. Večer ti to vynahradím.“
Zdeněk posmutněl. Pak se ale usmál a řekl:“tak aspoň ještě jednu pusu a jdeme.“
Dája ho políbila na čelo, vzala ho za ruku a šli zpátky za ostatními.
„Už to máte studené,“ zlobila se Zdeňkova babička.
Sedli si tedy ke stolu na kterém už byli zákusky a několik druhu buchet a bábovka.
„Vem si tuhle buchtu,“ řekl Zdeněk a ukázal na jeden talíř.
„Je to opravdu moc dobře,“ rozplývala se Dája, protože lepší buchtu nejedla.
„Klidně vám zabalím další.“
Dája sklopila hlavu.
„Klidně ji to nalož všechno, babi. Dája je velký jedlík. Denně sní půlku chleba a štanglu salámu,“ vtipkoval Zdeněk.
„A ty jsi zase velký kecal,“ usadila ho Dája.
Odpoledne jim rychle uteklo a najednou se blížil večer. Zdeňkovy rodiče se zvedali k odchodu.
„My už půjdeme taky,“ řekl Zdeněk.
„Babička byla moc smutná a zklamaná,“ vyčítala Zdeňkovi maminka. „Zítra se tam ještě stavíš než pojedete.“
Dája celou cestu mlčela a přemýšlela nad tím co se stalo odpoledne. Nepřežila by kdyby byla těhotná. Je totiž proti potratům a přerušit školu na půl roku nebo na rok se ji nechtělo. Ale už se to stalo a nešlo to vzít zpátky.
„Jsi nějak smutná,“ řekl ji Zdeněk.
„Ale to se ti jen zdá, jen jsem se zamyslela a těším se do té garáže, jak jsi mi včera slíbil,“ odpověděla mu Dája.
„To víš že tam půjdeme, ale až po večeři. Babičce se moc líbíš. Říkala že jsi fajn holka a že se tě mám držet.“
„Nevím čím to je, ale také je mi s tvou rodinou dobře,“ odpověděla mu Daniela.
Najednou se otevřely dveře Zdeňkova pokoje a v nich stála Zdeňkova sestra aby jim řekla, že mají jít na večeři.
„Řekni že už jdeme. Jen se ještě umyjeme.“
„Co si dáte?“ zeptala se Zdeňkova maminka.
„A co máme?“ zeptal se Zdeněk.
„Pizzu, smažený kuřecí řízek nebo smažený květák.“
„Já si dám ten řízek,“ odpověděl Zdeněk.
„A já ten květák.“
„Nechte si chutnat.“
„Dík mami. Až se najíme, chceme jít ven.“
„A kdy se vrátíte?“
„Nevím, ale asi pozdě.“
„V Kraši je diskotéka. Nepůjdete tam?“
Zdeňkovi se moc nechtělo a proto řekl že ještě neví.
„V kolik zítra pojedete? Když je tady Dája tak nemusíte spěchat.“
„Ještě nevím. Uvidíme zítra, ale asi v šest.“
„A nemůžeme jet dřív?“ zeptala se Dája když byli se Zdeňkem sami.
„Copak? Máš rande s Patrikem Noskem?“ žertoval Zdeněk. Pak se ale vážně zeptal:“Tobě se tady nelíbí?“
„Ale ano, je tady bezva, ale ségra bude naštvaná.“
„Tak ji pošli esemesku že přijedeš v devět.“
„Kam tedy půjdeme? Docela bych šla na tu diskotéku. Dlouho jsem na žádné nebyla.“
„Proč ne. Jdu to říct mamce, ať se dostaneme domů a řeknu, že nevím kdy se vrátíme. Ale kdyby se ti tam nelíbilo, můžeme se vrátit dřív. V garáži mají až do tří do rána.“
„Je to daleko?“ zeptala se Dája když se Zdeněk vrátil.
Vlakem pět minut a pěšky asi dvacet. Ale docela bych se prošel, protože jsem se přejedl.“
“Klidně, já se také ráda projdu. Venku je docela fajn.“
„Já se půjdu zeptat Romana, jestli nepůjdou s námi. Ale radši mu zavolám, to bude rychlejší.“
„Já se zatím převlíknu.“
„Máme na ně počkat, prý jdou taky. Budou tady asi za dvacet minut.“ Pak si sedl vedle Dáji na postel, objal ji a začal ji líbat. Najednou se ozvalo písknutí.
„Sakra! Už jsou tady,“ řekl nazlobeně Zdeněk.
„Tak pojď, ať dlouho nečekají. Já jsem hotová, ale ty by ses měl převléct. Nebo půjdeš v teplácích?“ zeptala se ho Dája.
„Aspoň vidíš jak jsem do tebe zamilovaný.“
„Počkám venku.“
„Řekni jim prosím tě že už jdu.“
„Ahoj Romane. Zdeněk přijde za chvíli,“ řekla Dája když se s ním venku setkala.
„Ahoj Dájo. Tohle je má přítelkyně Lenka. Lenko, tohle je Daniela, přítelkyně Zdeňka.“
Najednou se za Dájou zaklaply dveře. Byl to Zdeněk a Dája si oddechla.
„Ahoj. Už jsem tady a můžeme jít.“
„No konečně. Už jsme chtěli stavět sněhuláka,“ odpověděla mu Dája.
„Koukám, že už tě Zdeněk nakazil svým humorem,“ řekl po chvilce Roman.
„Snažím se, ale na Zdeňka nemám.“
„Žádný zázrak ale nečekej. Bude to obyčejná diskotéka na malé vesnici.“
„Zajdu něco objednat. Co si dáte?“ zeptal se Zdeněk když přišli do sálu.
Dája si objednala Mirindu, Lenka bílé víno a Roman pivo.
„Půjdu s tebou a holky nám můžou držet támhle místa,“ řekl Roman a ukázal na stůl v rohu napravo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptala se Dáji Lenka a v jejím hlase bylo znát že se ptá ze slušnosti.
„Je to tady bezva.“
„Holky se nějak rozpovídaly,“ řekl Roman Zdeňkovi když šli ke stolu.
Chvíli seděli a popíjeli, až najednou Roman navrhl, ať jdou tancovat.
Když byla přestávka, objednala Lenka láhev vína.
„Co slavíme?“ zeptala se Dája.
„Moje povýšení,“ odpověděla ji Lenka.
„Tak to by se spíš hodil šampus,“ řekl Zdeněk.
„To by ho nejdřív museli mít. Přišli jsme pozdě.“
Přiťukli si a Roman si začal s Dájou povídat.
„Proč právě volejbal a ne košíkovou?“
„Volejbal hrávala i moje máma a líbí se mi víc než košíková.“
„Zdeněk říkal kolik toho děláš.Jak to všechno zvládáš?“
„Taky se kolikrát diví. Zápasy, soutěže, turnaje, škola. Někdy je toho opravdu hodně…“
Její větu přerušila hudba. Přestávka skončila a Dáji se ulevilo. Konečně bude jen se Zdeňkem. Najednou si všimla že hrajou jejího oblíbeného Medvídka od Lucie.
„Miláčku,nepůjdeme tancovat?“ zeptala se Zdeňka.
„Samo,lásko,“odpověděl ji Zdeněk.
Asi za půl hodiny si Zdeněk všiml, že Roman sedí sám a proto navrhl Dáji ať si k němu přisednou. Dája souhlasila, protože měla žízeň.
„Kde máš Lenku?“zeptal se Romana Zdeněk.
„Musela do práce.“
„A co dělá?“ zeptala se Dája.
„Externě spolupracuje s jedním rádiem. Až bude mít hotovou školu, měla by tam nastoupit nastálo.“
Najednou si Zdeněk všiml bývalého spolužáka ze základní školy a rozhodl se ho pozdravit.
„Nedáme si ještě víno?“zeptal se Roman Dáji když Zdeněk odešel. Když ale viděl,že Dája váha, dodal:“Zdeňkovi to vadit nebude a já nerad piju sám.“
„Tak dobře,“ souhlasila po chvilce Dája.
Popíjeli už druhou skleničku a Zdeněk se stále nevracel. Seděl u baru a popíjel se svým kamarádem.
„Nepůjdeme tancovat?“zeptal se Roman Dáji když si všiml, že je smutná.
Dája chvíli váhala, ale nakonec souhlasila.
Asi za půl hodiny si Dája všimla, že Zdeněk už sedí zpátky u stolu a proto navrhla Romanovi ať se vrátí zpátky ke stolu.
„Bavíš se dobře? Nenudíš se?“ zeptal se Zdeněk Dáji.
„Nenudím. Roman se o mě dobře stará.“
„Nedáte si ještě víno?“ zeptal se Roman.
„Proč ne,“ odpověděla Dája.
„Tak já pro něj skočím. Za chvíli se vrátím.“
„Tobě to víno nějak zachutnalo,“ vtipkoval Zdeněk.
„Dneska mi opravdu chutná,“ odpověděla mu popravdě Dája.
Najednou se objevil Roman s lahví vína.
„Máš to otevřený?“ zajímal se Zdeněk.
„Samo,“ odpověděl Roman a rozlíl víno do skleniček.
Od chvíle kdy odešla Lenka, měla Daniela lepší náladu. Ani se ji nechtělo odejít, zato Zdeňkovi ano.
„Jak dlouho tady ještě budeš, Romane,“ zeptala se ho Dája.
„Asi hodinu. Ráno brzy vstávám. Nevím, jestli ti Zdeněk řekl že hraju fotbal a zítra máme dobročinný zápas. Proč se ptáš?“
„Nechce se mi ale už musíme jít. Chci se zítra ještě trochu učit.“
„To půjdu s vámi, sám tady nebudu. Tak slavnou sportovkyni je třeba ochraňovat.“
Cesta jim rychle utekla a najednou byli před domem kde bydlel Roman.
„Rád jsem tě poznal Dájo a přijeď zase někdy. Ahoj,“ řekl Roman a políbil Dáju na rozloučenou.
„Ráda přijedu. Měj se. Ahoj.“
„Čau brácho,“ loučil se Zdeněk.
„Čau.“
Když odcházeli, chytil Zdeněk Dáju za ruku. Drželi se za ruku a povídali si. Najednou ho Dája přerušila.“Nepůjdeme domů?“ zeptala se ho.
„No jasně, taky jsem už unavený.“
Už leželi a poslouchali kazetu Lucie, když se Zdeněk zeptal Dáji, zda si může jít k ní na chvíli lehnout.
Na Dáju ještě působilo víno a proto souhlasila. Nejprve se líbali a hladili, ale nakonec se milovali. Dája to nechtěla, ale neměla sílu se bránit. Také byla naštvaná že Zdeněk nepoužil kondom. Zase! Nechtěla ale aby si jeho rodiče mysleli že se už nemají rádi a že se jenom hádají a proto se rozhodla že mu to řekne příští týden. Když se ráno probudila, Zdeněk stále ležel v její posteli. Potichu si šla lehnout do jeho postele aby si o ni jeho rodiče nemysleli nic špatného a aby to nemělo špatný vliv na jeho mladší sestru. Přemýšlela jak se má chovat. Včera to přehnali s vínem oba… Najednou se Zdeněk probudil.
„Ahoj miláčku,“ pozdravil ji a po chvilce se zeptal:“ Zlobíš se na mě?“
„Ahoj. Nezlobím se, víš přece že tě miluji.“
„To jsem rád, ale já tě miluji víc.“
„Je devět. Nepůjdeme na snídani?“
„Tak jo, ať se máma nezlobí. Ale hlad teda nemám.“
„Nezapomeň že máš jít k babičce,“ připomenula mu Dája.
„Zajdu tam hned po snídani.“
„Běž se opláchnout, já se převléknu.“
„No jo,“ zahučel Zdeněk a zmizel ve dveřích.
Dája čekala až se Zdenda vrátí.
„Půjdu už nahoru, mám žízeň.“
„Dobré ráno,“ pozdravila Dája Zdeňkovy rodiče.
„Dobré ráno. Kde je Zdeněk?Ještě spí?“ zeptal se Zdeňkův táta.
„Za chvíli přijde. Něco hledal.“
„Jak se ti líbilo v Kraši?“ zeptala se Zdeňkova maminka.
„Bylo to super,“ odpověděla Dája.
„Co si dáš na snídani?“
„Dala bych si bábovku a kakao.“
Do dveří vstoupil rozespalý Zdeněk.
„Dobré ráno maminko. Co máme dobrého na snídani?“
„A co by sis přál? Vypadáš hrozně. Sedni si, já ti uvařím kafe a ohřeju polévku.“
„Jsi hodná maminko.“
Najednou se ve dveřích objevil Zdeňkův otec.
„Až dosnídáš, vyrazíme. Budu ve sklepě.“
„Tati můžu jít s vámi?“ zeptala se Bára.
„No jo,“ zahučel pan Pískala a odešel.
„Půjdeš s námi Dájo,“ zeptal se Zdeněk.
„Raději ne. Stejně budeš mít hodně práce a já si aspoň sbalím věci.“
„Nechcete s něčím pomoct?“ zeptala se Dája Zdeňkovy maminky když Zdeněk odešel.
„Ani ne. Jsi náš host.“
„Nejsem zvyklá nic nedělat.“
„Tak jestli tě mohu poprosit, tak umyj nádobí. Je tady toho hodně.“
Dája začala mít nádobí a hlavou se ji honily různé myšlenky ze kterých ji vytrhla Zdeňkova maminka.
„Pověz mi Dájo jak jste se seznámili?“
„Hned první den. Vrazil do mě a shodil mi tašky. Asi za dva týdny mi napsal dopis a když jsem mu neodpověděla, pozval mě na rande. První schůzka se sice nepovedla, ale od té druhé nám to klape.“
„Zdeněk tě má hodně rád, ale je moc opatrný. Už se moc zklamal. Naposledy s Magdou. Ta ho podvedla když byl na výletě.Zdeněk ji to odpustil, protože si myslel že to bylo jen jednou, ale pak se dozvěděl, že ho podvádí už dlouho. Trvalo mu celé prázdniny než se z toho dostal. Ale nic mu neříkej, ještě ho to bolí.“
“Nebojte, ode mne se nic nedozví. Taky jsem už jedno zklamání zažila.“
„A tobě nevadí že je Zdeněk menší než ty?“
„Ne,nevadí. Víc by mi vadilo kdyby mi lhal nebo nevěřil.“
„A kdy máš narozeniny?“
„Už jsem měla. Jsme se setrou, mým dvojče na podzim.“
„Můžeš prosím tě zamíchat tu polévku,“ požádala paní Pískalová Dáju.
Dáji bylo nepříjemné odpovídat na její otázky a proto se raději zeptala co bude na oběd.
„Kuře a bramborová kaše. A polévku si můžeš vybrat. Buď zeleninovou nebo hovězí vývar. Zdeněk má nejraději zeleninovou. Jestli chceš,můžeš ochutnat.“
Dája moc zeleninovou polévku nemá ráda, ale jelikož nechtěla Zdeňkovou maminku urazit, nalila si malou naběračku na talíř. Polévka byla moc dobrá.
„Dám si také zeleninovou, je moc dobrá.“
„To jsem ráda a jak se ti líbí ve škole?“
„Docela to ujde, už jsem si docela zvykla,“ oddechla si Dája. Téma o škole ji bylo příjemnější.
„Ale naší se zlobí,že jsem se zhoršila a že bych se měla vzdát nějaké aktivity. Zatím jsem se vzdala aerobiku a přes zimu atletiky.“
„Neboj, to se spraví.“
Najednou zazvonil telefon a Dája si oddechla. Zatím co Zdeňkova maminka telefonovala, Dája nadávala na Zdeňka, že ji v tom nechal samotnou.
„To byl Zdeňkův bratr. Možná se s ním poznáš. Teda pokud nepojedete ve tři.“
„A v kolik jede další vlak?“
„V šest. Tím Zdeněk jezdíval loni.“
„Ráda ho poznám,“ usmála se Dája.
„Oběd je hotov. Jestli chceš, ukážu ti fotky Zdeňka když byl malý. Určitě ti je neukázal.“
„To mě zajímá.“
“Počkej, hned je přinesu. Jestli chceš, nalej si ještě minerálku. Je v ledničce,“ řekla Zdeňkova máma a odešla do obýváku.
Když se vrátila, zeptala se Dája kdy se Zdeněk vrátí.
„Už se ti po něm stýská? Neboj, přijde na oběd.“
Dája si prohlížela Zdeňkovy fotky a některým se musela smát. Když však narazila na fotky z nedávné doby, už ji do smíchu nebylo. Zvlášť když viděla fotky na kterých byl Zdeněk s Magdou. Najednou se zarazila nad jednou fotkou. Byl na ni Zdeněk s Lenkou a podle data na fotce byla ani ne půl roků stará… Nedala na sobě nic znát.
„Ty fotky jsou opravdu pěkné a teď mne omluvte. Než bude oběd, půjdu si nachystat věci a chci si dodělat jeden úkol,“ řekla Dája a odešla do Zdeňkova pokoje.
Sotva si sedla na postel, klaply dveře a do pokoje vešel Zdeněk.
„Ahoj miláčku. Nenudila ses tady?“
“Ahoj. Vůbec ne. Pěkně jsme si popovídaly s tvou mámou. Docela to rychle uteklo.“
„Dnešní oběd mi bude obzvlášť chutnat, když vím že mi ho připravovala má milá,“ řekl Zdeněk a políbil Dáju.
„Prý přijede tvůj brácha.“
„A v kolik?“
„To se musíš zeptat své maminky.“
„Co hledáš?“ zeptal se Zdeněk když viděl že Dáju už podruhé vysypává tašku.
„Sešit do angliny, ale asi jsem ho nechala na intru. Zdeňku, mají dnes otevřeno v garáži?“
„Mají. Proč se ptáš?“
“Včera jsme to nestihli a mám chuť na ten pohár…“
„Otvírají ve dvě, tak tam můžem zajít. Jak znám bráchu, přijedou až ve tři, tak snad to stihneme.“
„A co babička?“
“Trochu ji mrzelo žes nemohla jít s námi, ale řekl jsem že máš hodně učení. Moc tě pozdravuje a máš zase někdy přijet.“
Ve chvíli kdy se chystala Dája něco říci, zaklepal někdo na dveře.
„Dále,“ řekl Zdeněk.
Do dveří vstoupila Zdeňkova sestra.
„Máte jít na oběd.“
„Už jdeme,“ odpověděl ji Zdeněk a zavřel za ni dveře.
„Mami,my se půjdeme po obědě projít,“ řekl Zdeněk když přišli do kuchyně.
„Dobře, ale než půjdete, umyješ nádobí.“
„Mami, můžu jít také ven,“ zeptala se Bára.
„Jestli máš hotové úkoly, tak jo. Ale ve tři ať jsi doma, přijede Martin. A teple se obleč, ať nejsi nemocná.“
„U nás snad jedla celá vesnice,“ vzdychl Zdeněk nad nádobím.
„Zdeňku, jdeme k paní Hořínkové. Za půl hodiny jsme zpátky.“
„Ukaž, já to udělám,“ řekla Dája když byli sami.
„Dík, já zatím trochu uklidím a půjdu trochu zatopit,“ odpověděl Zdeněk a políbil Dáju na tvář.
„Už jsem tady miláčku.“
„Vidím. Tak se běž umýt a můžeme jít.“
„Proč jsi mi neřekl že je tu zima?“
„Neboj, za chvíli se zahřeješ. Půjdem tudy,“ odpověděl Zdeněk a ukázal na cestu vpravo.
„Tady se to strašně vleče. Je tady hrozná nuda,“ řekl po chvilce Zdeněk aby přerušil to trapné ticho.
„Je tady moc pěkně a je tady klid,“ odpověděla mu Dája a poprvé se na Zdeňka usmála.
Procházeli se kolem řeky a mlčeli. Dája ale nechtěla aby Zdeněk poznal že ji něco trápí a proto mu řekla že má príma rodiče.
„Našim se také líbíš.“
„Budou dvě. Nepůjdeme už na ten pohár?“ zeptala se Dája.
„No jasně a dáme si i něco teplého.“
Když vešli do garáže, zjistili, že jsou prvními hosty a proto si sedli k topení. Objednali si horkou čokoládu. Sotva se trochu ohřáli, Dája si objednala malinový pohár.
„Jak můžeš v té zimě jíst zmrzlinu?“ zeptal se ji Zdeněk, když viděl jak si pochutnává na poháru.
„Nemůžu za to, že tady dělají tak výborné poháry.“
„Kafe si dáma až přijede brácha.“
„Tak dobře, ale řekni mi něco o něm. Kolik má let, kolik má dětí a něco o jeho ženě…“
„Martinovi je pětadvacet, má dvě děti. Tříletého Davídka a roční Adélku. Jeho žena je fotomodelka a jmenuje se Ilona. Stačí?“
„A kde bydlí?“
“V Jeseníku.“
Najednou Zdeňkovi zazvonili hodinky.
„Co se děje?“ zeptala se Dája.
„Už musíme jít. Za chvíli přijede brácha, tak ať jsme doma dřív než oni. Ať se máma nezlobí,“ odpověděl Zdeněk a šel zaplatit.
„Užívej si poslední hodiny volna. Až se vrátíme na intr, začne ten kolotoč znova. Škola a zase jen škola,“ povzdechl si Zdeněk.
„“Ještě že mám v pondělí odpolední.“
„A co děláš v úterý? Nepůjdem si někam sednout?“
„Nevím, chtěly jsme jet s holkami do Globusu.“
„Jsme doma,“ řekl Zdeněk aby zakryl zklamání z Dájiny odpovědi.
Dája se ho chtěla na něco zeptat, když za nimi někdo zatroubil. Otočili se a Zdeněk poznal auto svého bratra. Počkal tedy až bratr zaparkuje a vystoupí , aby ho mohl pozdravit.
„Nazdar brácho. To je dost že se někdy ukážeš,“ přivítal Zdeněk Martina.
„Ahoj. Já nemám tak klidný život jako ty. Musím se starat o rodinu,“ odpověděl mu bratr. Najednou si všiml Dáji.
„Slečno. Čekáte na mě?“
„Ne, já čekám na metro,“ odpověděla mu Dája.
„Slečna je tady se mnou. Brácho, tohle je má přítelkyně Daniela.“
„Dájo, to je můj brácha.“
Pozdravili se, podali si ruce a Martin políbil Dáju na tvář.
„A tohle je má žena a v autě sedí mé dvě děti.“
Ilona Kočí, slavná fotomodelka přišla blíž, aby se s Dájou seznámila.
„Ahoj. Ilona,“ řekla a podala Dáji ruku.
„Ahoj. Daniela Boldiová.“
„A odkud jsi?“
„Z Uničova.“
„Ale přece se nebudeme bavit venku. Vezmu děti a půjdeme dovnitř,“ řekl po chvilce Martin.
„Nejsi náhodou sestřenice Liliany Sedláčkové?“
„Náhodou jsem. A odkud ji znáš?“
„Fotíme spolu a viděla jsem pár tvých fotek.“
„Zdeňku podívej, mám nového přítele,“ řekla Dája když seděli v obýváku. Malý Davídek ji seděl na klíně a hrál si s jejími vlasy.
„Konečně budu mít klid a můžu sbalit Jiřinku,“ žertoval Zdeněk a po chvilce dodal:“Ale sluší vám to.“
„Kdo je ta Jiřinka?“ zeptala se Ilona.
„To je nejškaredší holka na škole. Ta navíc řekne i to co neví,“ odpověděla Dája a Zdeněk pokračoval:“ Ta si myslí že může otěhotnět i z líbání.“
Odpoledne jim rychle uteklo a najednou se blížil čas odjezdu Zdeňka a Dáji na internát.
„Ať vám to neujede,“ řekla Zdeňkova maminka.
„Tak mi se jdem sbalit,“ řekl otráveně Zdeněk.
„Hodný a já vám zatím nabalím jídlo.“
„Taky se ti nechce zpátky?“ zeptal se Zdeněk Dáji.
„Taky ne. Tvůj brácha je skvělý a má bezva děti.“
„Neboj, taky budeme mít takové,“ řekl Zdeněk a při pohledu na hodinky dodal:“ Už musíme jít.Ať nám to neujede.“
„Co se dá dělat. Jdem se rozloučit,“ povzdechla si Dája.
„My už jdeme. Příští týden nepřijedu, mám ty závody. Tak se mějte. Ahoj,“ řekl Zdeněk a políbil maminku na tvář.
„Bylo mi tady dobře, moc se mi tady líbilo. A ráda jsem vás poznala,“ loučila se Dája se Zdeňkovou rodinou.
„I my jsme tě rádi poznali. Měj se. Ahoj.“
„Ahoj Báro,“ zavolala Dája na malou blondýnku u televize.“
„Ahoj.“
„To vaše nádraží je tak malé. A kde se kupují lístky?“
„Ve vlaku. Teda pouze o víkendech.“
„Ahoj Zdeňku. Málem jsem ti ujel,“ řekl průvodčí.
„Dobrý den. Nějak se mi do té školy nechce,“ odpověděl Zdeněk
„A slečna má také průkazku?“
„Kartu zet.“
„A taky Olomouc?“
„Ano.“
„Zdeňku, v Kraši si přestupte.“
„V Kraši musíme rychle přestoupit, ale v Jeseníku budeme mít dost času.“
„A kdy budeme v Olmiku?“
„Něco kolem osmé. Nevíš v kolik přijíždí Míša?“
„Jak kdy. Proč se ptáš?“
“Rád bych si zahrál pinec. Teda pokud ti to nebude vadit.“
„Určitě ne a Míša bude ráda. Pošlu ti ji do herny, pokud už bude na intru.“
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se Zdeněk když si všiml že Dája skoro celou cestu mlčela.
„Nemám důvod se na tebe zlobit, jen je mi smutno, že tak skvělý víkend skončil.“
„Neboj, však budou další,“ usmál se Zdeněk a vzal Dáju za ruku.
„Jeseník. Budeme přestupovat,“ řekl po chvilce Zdenda.
„A který vlak to je?“
„Teprve přijede. Asi za pět minut. Pokud nebude mít zpoždění. Doufám, že nepojede moc lidí.“
„Proto si občas stěžuješ že tě bolí nohy.“
„Když jedu ve tři, tak si občas nesednu.“
„A proč nejezdíš autobusem?“
„Protože od nás žádný nejezdí.“
Najednou zakvíjely brzdy. Přijel vlak z Ostravy.
„Už je to tady, ale počkáme až lidé vystoupí – ať se tam nemotáme.“
Když kolem nich prošli poslední lidé, řekl Zdeněk že už mohou jít, že víc lidí už nepůjde.
„Sednem si tady,“ ukázal Zdeněk na první volné sedadlo.
V tu chvíli začal zvonit Dájin mobil. Byla to Petra, její sestra, což Dáju překvapilo.
„Tak to zvedni a uvidíš co chceš.“
„Čau ségra. Co se děje?“
“Chci se zeptat kdy přijedete.“
„Prý po osmé. Péťo, už přijela Míša?“
„Jo, už přijela.“
„Fajn. Budu končit, za chvíli budeme vyjíždět. Čau,“ řekla Dája a vypnula telefon.
„Soupeř ti už dorazil. Řeknu ti ale že ta cesta je pěkně únavná. Už se těším do postele.“
„Škoda že do té postele nemůžu s tebou,“ povzdechl si Zdeněk.
„Nerada bych dopadla jako Martin Vilášek a Liliana Sedláčková.“
„Martin je magor. Musí teď měsíc dojíždět. Nechceš napít?“
„Docela jo. Naštěstí to nemá daleko.“
„Ještě dvě zastávky a budeme vystupovat,“ řekl Zdeněk a podal Dáji minerálku.
„Dájo napiš mi pak své číslo na mobil. Napíšu ti jak jsem dopadl na těch závodech.“
„Dám ti ho v úterý nebo ti ho pošlu po Míši. Ještě že to nemáme daleko. Dneska žádná procházka nebude.“
„Doufám, že jsme ve vlaku nic nezapomněli,“ řekla Dája když šli na intr.
„Ty jsi tady a víc nepotřebuji,“ snažil se Zdeněk vtipkovat.
Po chvilce se Zdeněk otočil, protože se mu zdálo že slyší kroky. A měl pravdu. Kousek za nimi šli Michal Březina a Jana Spáčilová. Zdeněk se rozhodl na Michala počkat.
„Nazdar Michale. Co tak pozdě?“
“Ujelo nám to, tak jsme jeli později. Máš chvilku čas? Musím s tebou mluvit.“
Zdeněk se otočil k Dáji, ale ta ho překvapila a řekla, že půjdou napřed a že mu Míšu pošle a ať si pohne.
„Tak co se děje?“ zeptal se Zdeněk Michala když byli sami.
„Stále přemýšlím o Míši. Navíc mi Pavla Stoklasová řekla, že prý má něco s Hájkem.“
„Víš co, já s ní budu hrát pinec, tak se ji zeptám a pak ti dám vědět. Ale moc tomu nevěřím, hlavně proto, že ti to řekla tvoje bývalá.“
„Dík, budeš moc hodnej,“ řekl Michal a nálada se mu viditelně zlepšila.
Po příchodu na internát se podepsali a když si dal Zdeněk tašku na pokoj, vzal si pálku a šel hrát ping-pong. Míša už na něj čekala.
Zdeněk ji nechal schválně vyhrát, aby měla lepší náladu.
„Dneska se mi nějak nedařilo,“ řekl naoko zklamaně Zdeněk.
„Neboj, příště to bude lepší,“ utěšovala ho Míša.
„Jak ti to klape s Michalem?“
„Já myslím, že dobře. Skvělé si rozumíme.“
„Ale já jsem slyšel, že prý máš něco s mistrem Hájkem?“
„Jsme pouze kamarádi. Vždyť má přítelkyni. Je sice pěkný, ale mezi námi opravdu nic není.“
„Prý jsi mu dala pusu?“
„Tu jsem mu dala proto, aby na mě neřekl že jsem mu vypila pivo. Já mám ráda Michala a nechci mu ublížit. Jsou to jen pomluvy.“
„To jsem rád.“
V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti nakoukla vychovatelka Vrchlická.
„Za chvíli bude večerka, tak pojďte, ať mohu zamknout.“
„My si dáme ještě jeden míček a já vám pak klíče přinesu,“ řekl Zdeněk.
„Tak dobře.“
„Pojď, ještě chvíli si zahrajem,“ navrhl Zdeněk.
Míšu už však hra nebavila, ale nechtěla Zdeňkovi kazit radost a tak s další hrou souhlasila.
„Mě už to nebaví. Necháme to na jindy,“ navrhla mu po chvilce Míša.
„Tak dobře. Jsem už unavený, ale příště si dáme odvetu.“
„Proč ne. Ve čtvrtek. Měj se,“ řekla Míša a odešla.
„No tak. Co říkala?“ ptal se Michal Zdeňka když přišel na pokoj.
„Že to není pravda, že to jsou jen pomluvy.“
„A nic víc ti neříkala?“
„Ale jo. Že tě nenávidí. Vlastně že tě miluje. A já ji věřím a ty bys měl taky.“
„A co ta pusa? Jak to ti vysvětlila?“
“Víš přece, že než začala s tebou chodit, byla sam průšvih a také se ráda napila. No a jednou Hájkovi vypila pivo a tu pusu mu dala proto aby to na ni neřekl. Zapomeň na to a dělej, že se nic nestalo. Kup ji něco nebo ji někam pozvi. To už nechám na tobě.“
„Kluci, běžte už spát,“ ozvalo se od dveří.
Zatímco Zdeněk spal spokojeně, Dája nemohla usnout. Stále se ji hlavou honila myšlenka, co když je těhotná. Co bude dělat? Přece jen nezná Zdeňka tak dlouho a je spousta věcí, které o něm neví. Rozhodla se pro menší pauzu v jejich vztahu. Vymyslí si, že je nachlazená. Napíše mu dopis s telefoním číslem a příští týden se uvidí.
Druhý den ještě než šla do školy, napsala Zdeňkovi dopis:“Milý Zdeňku. Je mi líto, ale tento týden se neuvidíme. Nějak mi není dobře. Snad to nebude nic vážného. Bude lepší když to vyležím. Přeji ti na závodech hodně štěstí. Mé číslo je: 732188449. Tak se nezlob a jestli se stihnete vrátit, tak mě můžeš čekat u autobusu. Měj se. Milují tě! Ahoj tvoje Dája.“
Zdeněk byl smutný když si přečetl tento dopis, ale jako sportovec věděl, že zdraví má člověk jen jedno a to je vždy na prvním místě. Rozhodl se, že vyhraje pro Dáju.
V sobotu ráno vzbudilo Dáju zvonění mobilu.Přišla ji zpráva od Zdeňka že všechno vyhrál. Tedy jen běžecké závody a ve skoku do dálky byl druhý.
„proto mě přece nemusí budit,“ řekla otráveně Dája a spala dál.
Bylo už jedenáct hodin a Dája spala dál. Bolelo ji v krku, hlava a byla dost slabá. Ze skříňky si vzala teploměr, aby si mohla změřit teplotu. Měla 39,5.
„No to mám radost. Být nemocná před vánocemi,“ řekla si pro sebe Dája a šla si uvařit čaj.
Chtěla napsat Zdeňkovi dopis že je nemocná, ale měla obavy, že ji to neuvěří a tak se rozhodla že mu to vzkáže po Petře.
Zdeněk byl smutný když mu to Petra říkala. „Tak ať se brzy uzdraví a dá mi pak vědět kdy se vrátí.“
„Vyřídím. A neboj, má jenom angínu.“
Asi za deset dní dostala Petra zprávu, že se Dája vrátí do školy až po vánočních prázdninách. Šla to říct Zdeňkovi a viděla ho jak se líbá s Magdou. Počkala až Magda odejde a šla za Zdeňkem. „Věrnost není tvoje silná stránka,že?“
„Není to tak jak si myslíš.“
„My stačí co jsem viděla.“
„Magdě zemřel pes a tak jsem ji chtěl uklidnit. Já přece milují Dáju.“
„Buď klidný, já to ségře neřeknu. Jo a přijede až po vánocích. Ale jestli se to bude opakovat, tak už si to pro sebe nenechám.“
Zdeněk se na vánoce moc netěšil, ale když našel pod stromečkem mobil, byl šťastný.
Poděkoval rodičům a zeptal se jak věděli že ho chce.
„No všimli jsme si jak jsi smutný že Dája ho má a ty ne,“ odpověděla mu maminka.
„Moc se mi líbí. Jdu ho hned vyzkoušet,“ řekl Zdeněk a odešel do svého pokoje.
„Ahoj Dájo. Dostal jsem na vánoce mobil, tak ti hned volám,“ slyšela Dája ve svém telefonu.
„Ahoj. Také tě ráda slyším.“
„Tak co, už jsi zdravá?“
„Ale jo, už je mi lépe.“
„A uvidíme se v neděli?“
“No jasně, přijedu o půl sedmé. A co ti přinesl Ježíšek?“
„Nějaké oblečení, kosmetiku, cédečka a nějaké knížky o fotbale. A co ty?“
„Až na ty knížky, skoro to samé. Dostala jsem nový batoh, bundu, svetr, rifle a šusťákovou soupravu. Také kosmetiku a céde.“
„Už musím končit, máma mě volá. Měj se pěkně . Ahoj.“
„Ty taky a všechny ode mě pozdravuj. Ahoj.“
Zdeněk byl nesmírně šťastný že s nim Dája mluvila. Měl totiž obavy, že už ho nemá ráda a že ho už opustila. Věděl totiž, že to posledně přehnal a proto se rozhodl, že koupí Dáji kytku a pozve ji na večeři.
Dája když byla nemocná, o všem přemýšlela a rozhodla se, že Zdeňkovi odpustí.
Prázdniny jim rychle utekly a byl čas vrátit se do školy. Zdeněk se nemohl Dáji dočkat. Konečně přijela.
„Ahoj miláčku,“ pozdravil ji Zdeněk a políbil ji.
„Ahoj.“
„Nepůjdeme do kavárny?“
„Proč ne, ráda půjdu.“
Zdeněk vzal Dáju za ruku a vyrazili do kavárny.
„Co si dáš?“ zeptal se Zdeněk když přišli do kavárny.
„Jenom džus. Pěkně jsem se přejedla.“
„Něco pro tebe mám,“ řekl Zdeněk s úsměvem a podal Dáji kytici růží a malý balíček.
„Děkuji. Také pro tebe něco mám,“ poděkovala mu Dája a podala mu větší balíček ve kterém byl hrníček s její fotkou.
„Je to moc pěkné, děkuji.“
„I mne se tvůj dárek líbí,“ řekla Dája když si prohlížela puzzle s jejich fotkou.
„Jsem rád, že už jsi zdravá,“ řekl Zdeněk s úsměvem.
Povídali si a čas jim rychle utíkal. Naštěstí v kavárně zavírali v devět hodin a tak měli jistotu že nepřijdou pozdě na internát.
Neviděli se skoro měsíc a Zdeněk se s Dájou nerad loučil.
„Neboj, však se v úterý uvidíme. Teď už budeme stále spolu,“ utěšovala ho Dája.
Před internátem se rozloučili a šli každý do svého pokoje. Tato menší pauza oběma prospěla a jejich láska byla stejná jako na začátku. Čas rychle utíkal a Dája začínala být nervózní. Začátkem ledna měla dostat měsíčky a byla už půlka měsíce a ona je stále nedostala. Nechtěla si připustit, že je těhotná.
„To bude tím, že jsem byla nemocná,“ utěšovala se, protože neměla peníze aby si koupila těhotenský test. Navíc po poslední zkušeností to považovala za zbytečné. Najednou tady byla neděle, kdy si všichni jeli pro pololetní vysvědčení. Dája se na Zdeňka těšila.
Ten ji ale u autobusu nečekal. Dája byla zaskočená. Před intrem potkala Pavlínu Kütnerovou, která pocházela za stejné vesnice jako Zdeněk.
„Ahoj Pavlo. Prosím tě, nevíš co je se Zdeňkem?“
„Ahoj. Odvezli ho do nemocnice se slepákem.“
Když Dája přišla na pokoj, sedla si na postel a začala přemýšlet. Zdeněk přijede asi za dva týdny a jestli je těhotná, na potrat už bude pozdě.
Z dalších myšlenek ji vyrušila Míša.
„Dájo, půjdeš zítra do města?“
„Nevím, ale asi jo. Potřebuješ něco?“
„Mám zaražené vycházky a potřebuji něco koupit.“
„A co to má být?“
„Dvě tužkové baterie, nějakou bonboniéru, protože babička má narozeniny a nějakou kosmetiku. Třeba fáčko,“ řekla Míša a podala Dáji pětistovku.
„Ty Míšo, prosím tě , nemohla bys mi půjčit padesát korun? Zapomněla jsem doma peníze a mám jenom na cestu.“
„Ale jo.“
„Dík, jsi hodná. Příští týden to vrátím, ale neříkej to ségře. A jak ti to klape s Michalem?“
„Docela dobře.Zatím jsme víc kamarádi. Aspoň já to tak vidím. Radši už půjdu. Dnes je tu Hybrida a víš že mě nemá ráda.“
„Tak se zítra večer stav.“
Dáji se ulevilo. Zítra si koupí test a bude mít jasno. Až pak se bude rozhodovat co bude dělat dál. Když však byla v lékárně, ztratila odvahu si test koupit. Přesto si jej koupila a spěchala na internát.
„Tak co jsi sehnala?“ vyzvídala večer Míša.
„Snad budeš spokojená,“ řekla Dája a podala Míši igelitku.
„No to je super a stačily ti peníze?“
„V pohodě a ještě mi stovka zbyla,“ odpověděla ji Dája a podala ji peníze.
„Víš že příští středu jedeme spolu na závody?“
Dáju to překvapilo a potěšilo zároveň. Dlouho totiž na žádných závodech nebyla. Celý týden ji ale připadal nekonečný. Nakonec se ale dočkala.
Od rána se ale necítila dobře. Bolelo ji břicho, ale myslela, že to je nervozita a tak se snažila na to nemyslet. Když se ale rozcvičovala na skoky do dálky, přišla k ni Magda a když se Dája chtěla rozběhnut, podrazila ji nohy a Dája upadla na zem.
„Sanitku! Volejte sanitku,“ křičela Renata Máchová.
„Co je? Co se děje?“ zeptala se Dája když na chvíli otevřela oči.
Sanitka přijela během deseti minut a naložila Dáju dovnitř.
„Jsem její sestra. Můžu jet s vámi?“ zalhala Míša aby mohla jet s Dájou.
„Tak si rychle nastup,“ řekl ji doktor.
Asi za deset minut se Dája probrala a nechápala co se stalo.
„Magda ti podrazila nohy a tys spadla.“
„A kde to jsem?“
„Jedeme do nemocnice, slečno,“ odpověděl ji doktor. „Mám pro vás ale špatnou zprávu. Přišla jste o dítě, ale buďte klidná. Děti ještě budete mít. V nemocnici vás vyšetříme a pak se uvidí. Bolí vás ještě něco?“
“Trochu hlava,“ odpověděla Dája a zbytek cesty mlčela.
„Co je sestře?“ zeptala e Míša když doktor vyšel z pokoje.
„Přišla o dítě, ale bude v pořádku a také má střední otřes mozku.“
“A jak dlouho tady bude?“
„Asi tři dny a pak bychom ji mohli pustit domů, ale za šest týdnu bude muset jít na kontrolu.“
„A můžu jít na chvíli za ní?“
„Ale jenom na chvíli,“ souhlasil lékař.
„Jak ti je Dájo?“ zeptala se Míša a sedla si k ní na postel.
„Už je to lepší, ale mám k tobě prosbu. Nikomu to neříkej, ani Petře.“
„neboj, ode mne se to nikdo nedozví a ty se nezlob, že jsem se vnutila.“
„Jsem ráda žes se mnou jela ty. A co ty a Michal? Prý jste se pohádali? Prý máš něco s Hájkem? Nebo jsi měla?“
“Už je to v pohodě. Bohudík to nebyla pravda, ale pomohl mi z průšvihu.“
V tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vešel lékař. „Vaše sestra musí odpočívat, přijďte zítra. A na parkovišti vás čeká autobus.“
Cestou na internát Míša o všem přemýšlela. Chudák Dája. Čekala miminko a přišla o něj. Kdyby se to stalo ji, neví co by dělala. Ale je ještě mladá a život má před sebou.
Před internátem potkala Michala Březinu. „Ahoj Michale. Nezahrál by sis se mnou pinec?“
„Ahoj. Když mě necháš vyhrát, tak jo.“
„Ještě se na mě zlobíš?“ zeptala se Míša když si dávali pauzu mezi sety.
„Nemám důvod se na tebe zlobit, ale měl jsem hodně učení. Letos budu maturovat,“ odpověděl Michal a začal Míšu líbat. Náladu ji to však nezlepšilo, protože stále musela myslet na Dáju. Michal si její špatné nálady všiml a zeptal se ji co ji trápí. Míša nevěděla co má odpovědět. Slíbila Dáji že bude mlčet a proto se rozhodla zalhat. „Babička je v nemocnici a mám o ni strach.“
„Neboj, určitě to dobře dopadne,“ snažil se ji Michal uklidnit.
Pak ji chytil za ruku a zeptal se, jestli by se zítra nešla projít po městě. Míša ráda souhlasila. S Michalem ji bylo dobře. Najednou se podívala na hodinky. Bylo sedm hodin.
„Promiň Michale, ale už musím jít. Mám hodně učení a jsem po dnešku dost unavená.“
„Málem bych zapomněl. Jak jsi vůbec dopadla?“
„Asi nic moc. Ani pořádně nevím. Tak zítra. Ahoj,“ řekla Míša a odešla.
Druhý den čekal Michal Míšu před internátem.
„Ahoj. Jenom si hodím batoh n pokoj a můžeme jít,“ řekla Míša a zmizele ve dveřích internátu.
Ani za pět minut byla zpátky a zeptala se kam půjdou.
„Ještě nevím, ale někam dojdeme,“ odpověděl ji Michal.
Procházeli se a povídali si, ale najednou se Michal zeptal:“Ty jsi říkala že tvoje máma pracuje v divadle.“
„Ano pracuje. Proč se ptáš?“
„Myslel jsem, že bychom mohli někdy zajít.“
„Proč ne. A kdy?“
„To nechám na tobě, ale asi někdy v únoru.“
„Tak já přinesu program a něco vybereme,“ odpověděla mu Míša a najednou si všimla že jsou zpátky před internátem.
„Čím zítra pojedeš?“ zeptal se ji Michal.
„Jestli stihnu spěšák tak vlakem, jinak autobusem.“
„Počkám tě před intrem a uvidíme. Chci jet s tebou a teď mě omluv, musím jít nachystat večerníček. Už aby se Zdeněk vrátil,“ řekla Michal a na rozloučenou Míšu políbil.
„V kolik hodin pojedeš v neděli?“ zeptal se Michal Míši když se v pátek loučili.
„Nevím. Bude u nás návštěva a je taky možné že mě vezmou autem. Pošlu ti esemesku.“
„Už ti to jede. Pěkný víkend. Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla mu Míša a utíkala na autobus.
Když přijela Míša v neděli na internát, zahlídla Zdeňka. Rozhodla se, že zavolá Dáji aby se zeptala co má říct Zdeňkovi kdyby se náhodou na ni zeptal. Dája však nevěděla, otázka Míši ji překvapila. Míša ji navrhla že mu řekne pravdu. Že Magda do ni strčila a ona má otřes mozku. O dítěti mu neřekne nic. Dája po chvilce souhlasila.
„Mám novinku.“
„Jakou?“ vyzvídala Dája.
„Půjdeme s Michalem do divadla.“
„To je skvělý. A kdy a na co?“
„To ještě nevím, někdy v únoru. A jak ti je?“
„Jsem hodně slabá, takže jenom ležím a nudím se,“ odpověděla Dája.
„Mám slabou baterku, tak budu muset končit,“ řekla Míša a rozloučila se s Dájou.
To čeho se obávala se nakonec stalo. Před internátem na ni čekal Zdeněk.
„Ahoj Míšo. Prý víš co je s Dájou.“
„A proč se na to nezeptáš své bývalé?“ odpověděla mu otázkou.
Zdeněk nechápal
„Když jsme byli na těch závodech, podrazila Dáji nohy a ta je teď s otřesem mozku v nemocnici,“ odpověděla mu a zmizela ve dveřích internátu.
Zdeněk zůstal stát a nechápal co se stalo. Najednou uviděl Magdu. Rozhodl se, že se ji na to zeptá.
„Počkej Magdo. Chci se tě něco zeptat. Prý jsi podrazila Dáji nohy a ona je v nemocnici.“
„Tak to ti určitě řekla Míša, ale není to pravda. Nebylo to schválně. Jen jsem si natáhla nohy a Dája o ně nešťastně zakopla,“zalhala Magda.
Zdeněk neměl důvod ji nevěřit a proto ji tam nechal stát a utíkal do svého pokoje.
„Můžeš říct své přítelkyni ať si laskavě nevymýšlí a ať se stará o sebe,“ řekl naštvaně Michalovi.
„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Michal.
„Roznáší drby a pomlouvá.“
„Stále nevím o co jde.“
„Neříkej že nevíš co se stalo na závodech?“
„Já tam nebyl, ale slyšel jsem co Magda udělala Dáji.“
„Ale Magda mi to řekla jinak.“
„Ty jsi vážně divný. To věříš víc své bývalé než současné přítelkyni?Viděli to všichni. Nech se vyšetřit a nech Míšu na pokoji.“
Od této hádky spolu kluci nemluvili, což všechny překvapilo, protože tři roky byli nejlepší kamarádi. Michal dokonce zašel za vychovatelem, jestli by ho nemohl přestěhovat na jiný pokoj. Bohužel žádný nebyl volný.
Když se Dája vrátila do školy, řekla ji Míša co se stalo. Dáju chování Zdeňka překvapilo a Míši se omluvila. Jakmile Míša odešla, rozhodla se Dája že se se Zdeňkem rozejde.
Druhý den četl Zdeněk tento dopis:“Milý Zdeňku, vlastně už jen Zdeňku! Mezi námi je konec a doufám, že už mi dáš pokoj. Ty stejně letos končíš, takže by to stejně nemělo cenu. Měj se krásně a přeji ti v dalším životě hodně štěstí. Ahoj Dája.“
Zdeňka dopis překvapil a připadal si jako ve špatném snu nebo filmu. V pondělí však odjížděl na lyžařský kurs a tak to hodil za hlavu.
Tím že nejela Dája, místo ní jela Magda, z čehož Zdeněk neměl radost, protože stále miloval Dáju. Pak ale byla středa. Zdeněk se vytratil z večerní zábavy a odešel do svého pokoje zapíjet žal. Zdeňkova zmizení si všimla Magda a rozhodla se zjistit co se stalo. Přisedla si k němu a dříve než se ho stihla zeptat, začal ji Zdeněk líbat. Magda se zpočátku bránila, ale nakonec Zdeňkovi podlehla jako dříve a oni se spolu vyspali. Magda nechala Zdeňka v pokoji a vrátila se zpátky mezi ostatní. Druhý den se Zdeněk Magdě vyhýbal, protože měl výčitky. Magda si však k němu sedla k večeři.
„Celý den se m vyhýbáš. Stalo se něco?“
„Nevím,“ začal opatrně a po chvilce pokračoval:“ Ten včerejšek mě moc mrzí. Mám tě stále rád a chtěl bych s tebou zase chodit. S Dájou to byl omyl. Ty jediná mi rozumíš.“
Magda byla spokojená Na tohle čekala celou dobu. „Také jsem na tebe nezapomněla a budu s tebou ráda chodit,“ odpověděla mu spokojeně a po chvilce dodala:“Ber to jako můj dárek k narozeninám.“
„Tak to je nejhezčí dárek jaký jsem dostal,“ řekl Zdeněk a Magdu políbil.
Dája si chtěla se Zdeňkem ještě promluvit, protože chtěla vědět, proč se tak ošklivě choval k Míši.Když viděla že autobus zastavil před internátem, šla čekat Zdeňka na chodbu. To co ale vzápětí viděla, ji vyrazilo dech. Viděla Zdeňka jak se drží za ruku s Magdou. Rychle se vrátila do svého pokoje. Lehla si na postel a ani si nevšimla, že do pokoje vešla Míša.
„Tak ty už to víš?“
„A co?“
„Že se Zdeněk udobřil s Magdou a zase spolu chodí. Ale pravda je taková, že ho Magda využila. Byl opilý a ona mu vlezla do postele.“
„To už máš jedno. Nám to poslední dobou neklapalo,“ odpověděla Dája a po chvilce se zeptala, jestli neví kde je její sestra.
„Přijde za chvíli.Je s Jardou. Ten musí domů pro nové oblečení a nechal doma pár sešitů.“
„A co dělal?“
„Asi dvakrát nebo třikrát se vykoupal v potoce a jednou na sebe vyklopil večeři, takže by tady neměl v čem chodit.“
Asi za týden se Dája potkala se Zdeňkem.
„Dájo, rád bych ti to vysvětlil. Můžeš mě vyslechnout?“
„To si nechej pro Magdu, ale měl by ses omluvit Míši. Ta je na tom hůř. Dost se změnil a já se v tobě zklamala. Aspoň budu mít víc času na jiné mimoškolní povinnosti a na školu. Měj se,“ odpověděla mu a nechala ho samotného.
Když přišel Zdeněk na pokoj, začal o všem přemýšlet. Možná má Dája pravdu a Míši ublížil. Rozhodl se, že se Míši omluví. Možná se pak udobří i s Michalem. Nikde ji ale nenašel a proto usoudil, že bude ve svém pokoji. Na chodbě potkal Světlanu Novákovou.
„Světlano, prosím tě můžeš mi zavolat Míšu,“ poprosil spolužačku Dáji.
„Jestli tam bude tak,“ odpověděla dívka a odešla.
Míša jít nechtěla, ale Světlana ji nakonec přemluvila.
„Co chceš?“
“Chápu, že se na mě zlobíš, ale já jsem se ti přišel omluvit. Moc se ti omlouvám. Vím že jsem to posledně přehnal. Měl jsem špatnou náladu a odnesla jsi to ty. Promiň.“
Míšu Zdeňkova omluva překvapila a po chvilce ji přijala. „Ale bude se mi na to těžko zapomínat.“
“Jsem rád že jsi mi odpustila, protože bych si s tebou zase rád zahrál pinec.“
„Ozvi se příští týden a prosím tě řekni Michalovi ať mi vrátí kalkulačku, že tady na něj čekám.“
„Já mu to řeknu, ale víš že se spolu nebavíme.“
Ani ne za minutu Michal přišel za Míšou. „Miláčku, já ji ještě potřebuji. Můžu si ji nechat do zítřka.“
„No jasně, ale to není ten důvod proč jsem tě chtěla vidět. Zdeněk se mi omluvil. Neměl bys mu taky odpustit? Vždyť jste byli tři roky nejlepší kamarádi.“
„Tak jo. Zítra je čtvrtek. Nepůjdeme do cukrárny?“
„S tebou půjdu na konec světa. Tak ve dvě před školou. Nebo radši před intrem a teď se jdu učit. Zítra píšeme tři písemky.“
Když se Michal vrátil na pokoj, měl Zdeněk nahlas puštěnou svou oblíbenou kazetu.
„Promiň, já to hned ztlumím,“ řekl když si Michala všiml.
„Mi to nevadí, ale ty ohluchneš,“ usmál se Michal.
„Takže jsme zase kamarádi?“ zeptal se Zdeněk.
„No jasně. Nás přece žádná holka nerozhádá.“
„teď ještě aby mi odpustila Dája,“ povzdechl si zdeněk.
„To půjde těžko, když chodíš s Magdou.“
„Já s ní ale nechodím. Nemůžu za to že to každému říká. I když je pravda, že jsme se spolu vyspali. Teď toho lituji. Dája mi moc chybí, mám ji stále rád.“
„Já ti poradím. Ukončí to Magdou a my tě s Míšou udobříme s Dájou. Míša má už plán, ale ten ti nesmím říct.“
„Snad to ten týden přežiju, Magda je totiž nemocná.“
„Tak když se náhodou potkáš s Dájou, tak se k ní chovej slušně. Neboj, dobře to dopadne. Jako v pohádce.“
Celý týden Zdeněk přemýšlel jak se s Magdou rozejde. Počkal na ni u vlaku. Magda byla překvapená.
„Musím s tebou mluvit“ řekl když k němu došla.
„Já také. Jsem těhotná!“
Zdeňka její odpověď překvapila. „A co budeš dělat?“
„Jak já, snad my. A cos mi chtěl ty?“
“To už není důležité. Neboj, nějak to zvládneme. Je začátek dubna a za dva měsíce stejně končíme.“
„Je to v háji, brácho,“ řekl Zdeněk když přišel na pokoj.
„Co se děje?“ zeptal se Michal.
„Magda je těhotná.“
„Tak to je průser.“
„nevím co dělat.“
„Tak to ti nezávidím.“
„Nejradši bych se neviděl, ale co se dá dělat.“
„To je tedy síla,“ řekla Míša když ji to Michal řekl.
„Chudák Zdeněk.“
„Michale, umíš držet tajemství?“
„Umím a proč se ptáš?“
„Dája také čekala se Zdeňkem dítě, ale při těch závodech o něj přišla.“
„Tahle informace se nám může jednou hodit. Neboj, my je dáme dohromady. Magda je děsná lhářka.“
„Musíme jim pomoci, oni nás přece dali dohromady.“
„Něco vymyslíme, ale zatím to bude naše tajemství. Jasný?“
Blížil se květen a Zdeněk byl stále nešťastný. Štěstí mu ale přálo. Jednoho dne Míša tajně kouřila na záchodě a náhodou zaslechla rozhovor, který asi slyšet neměla.
„Tak co Magdo, jak ti to klape se Zdeňkem?“
„V pohodě. Dokonce mi věří, že jsem těhotná.“
„A ty nejsi?“
“Byla jsem, ale šla jsem na potrat.“
„A co řekneš až se tě na to zeptá?“
„Něco si vymyslím,“ odpověděla s úsměvem Magda.
V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Míša počkala až holky odejdou a rychle vyběhla do třídy. Cestou potkala Michala.
„Mám bezva novinu. Přijď za mnou po hodině.“
„Jak tak koukám na tebe, je to dobrá zpráva. Tak mi ji řekni hned.“
„Magda není těhotná. Prý byla,ale šla na potrat. Před chvíli to říkala někomu na záchodě.“
“No to je dobrá zpráva. Víš co proberem to večer, ale nikomu to neříkej. Ani Dáji.“
„Na co jsi přišel?“
“Bohužel na nic. Snad že bych Magdu sbalil já, ale to ti nemůžu udělat.“
“To není špatný nápad. Najít Magdě chlapa.“
„No jo, ale koho.“
„Já bych o jednom věděla, ale ty se budeš na mě zlobit.“
“Tak koho?“
“já jsem tě varovala. Mého bývalého. Radka.“
Michal se zarazil, ale po chvilce souhlasil.
„Tak to zařiď, ale ať sbalí Magdu a ne tebe. A kdy s ním budeš mluvit?“
„Já mu nejdřív napíšu, protože už nemám jeho číslo. A kdybych za nim zašla, nevím, jak a jestli by mě přijal.“
„Dej mi pak vědět.“
“Hlavně je musí Zdeněk vidět spolu.“
„Neboj, to zařídím. Ale aby to netrvalo dlouho.“
„Nemáš náhodou známku?Že bych mu napsala ještě dnes a zítra před školou bych to poslala.“
“Už je sice pozdě, ale já ti ji přinesu. A co mu napíšeš?“
„To ještě nevím. Napíšu mu, že mám k němu malou prosbu, ale že bych mu to radši řekla osobně.“
„Takže nejdřív se uvidíte v pondělí. Snad to vyjde.“
„Musí a já jdu psát.“
„Tu známku ti pošlu.Ahoj.“
„Aby to šlo rychleji, napíšu mu číslo na mobil.Ahoj,“loučila se Míša se svou láskou .
Konečně nastalo pondělí a Míša dostala dopis od Radka. Nedočkavě roztrhla obálku. Radek psal,že se s ní sejde. Měla z toho velkou radost a ani si nevšimla, že vedle ní stojí Michal.
„Copak, vyhrála jsi ve sportce?“
„Radek napsal že nám pomůže. Ve středu se s ním sejdu.“
„To je super. A můžu jít s tebou?“
„Ty mi nevěříš?“
„Věřím, ale dokážu mu to lépe vysvětlit.“
Míša po chvilce přemýšlení souhlasila, i když ji to bylo nepříjemné.
„A v kolik se máte sejít?“
“Ve čtyři.“
„Já mám do tří, tak si tě pak vyzvednu.“
Míš najednou posmutněla, čehož si Michal všiml.
„Snad se nebojíš?“
„Abych řekla pravdu, mám z toho setkání obavy. Měla jsem ho hodně ráda, ale teď mám ráda tebe a za nic na světě bych tě nevyměnila.“
„Já tebe taky ne,“ řekl Michal a objal Míšu.
„Nezajdeme si na kafe? Ať přijdu na jiné myšlenky.“
Michal souhlasil.
„Ahoj Radku. Tohle je můj spolužák Michal.“
“Ahoj. Přivedla sis na mě posilu?“
“Jsem tady proto, abys nám uvěřil a pomohl,“ řekl Michal.
„O co jde?“
„Chceme udobřit naše kamarády a po tobě chceme abys sbalil jednu holku. Tedy jen jako. Aby ona neměla čas na toho kluka.“
“Zní to zajímavě. Rád vám pomůžu. Řeknete mi víc?“
„Takže jestli máš příští týden čas, můžete se sejít a pak to už je na tobě. Nemusíš s ní chodit doopravdy,pokud nebudeš chtít. Jen ji dva měsíce budeš bláznit hlavu. Snad to bude stačit. Ona pak odejde ze školy.“
„Dobře, tak v pondělí ve tři tady. Ale jak ji poznám?“
“Já tady budu s ní a jakmile tě uvidím, odejdu a pak to už bude na tobě.“
“Tady máte moje číslo na mobil: 605180880 a kdyby se něco změnilo, tak se ozvěte. A teď mě omluvte, už musím jít. A ty kávy jsou na mě. Mějte se,“ řekl Radek a odešel od stolu.
„Nepůjdeme už taky?“ zeptala se Míša.
„Když chceš, ale já bych si dal ještě kolu.“
„Tak já si dám džus, ale moc se mi nelíbí že půjdeš s Magdou, i když je to pro dobrou věc.“
„Mám pro Dáju dobrou zprávu a nevím, jak ji to říct.“
„A jakou? Třeba bych ji to mohl říct já.“
„A proč vlastně ne. Zdeněk bude končit až příští rok.“
“Jak to?“
„No letos bude dělat závěrečné zkoušky a příští rok si udělá maturitu.“
“To je super a mám i nápad jak to řekneme Dáji.“
„A řekneš mi ho?“
„Řeknu to Jardovi, ten to řekne Petře a ta určitě Dáji. Je to sice složité, ale určitě to vyjde.“
„Ty hlavně nezapomeň, že když budu mluvit s Magdou, nemyslím to vážně.“
„Jen doufám, že na to skočí.“
„Jak to šlo?“ zeptala se Míša Michala když se večer sešli.
„No vím určitě že se sešli, ale víc nevím, protože jsem odešel.
V tu chvíli zazvonil Míši mobil. Byl to Radek. Míša se podívala na Michala.
„Klidně to zvedni. To je poprvé co nebudu žárlit.“
“Ahoj Radku. Tak jak to šlo?“
“Ahoj. Mám pro vás dobrou zprávu a ne jednu. Ta vaše slečna není těhotná a máme další rande.“
„Že není těhotná víme a to rande je super. Máš to u nás. Měj se. Ahoj.“
„No povídej, jak to dopadlo?“
„Prý dobře. Mají spolu další rande a Magda není těhotná.“
„A teď je řada na nás. Musíme jim to říct. Ale jak?“
“Já si promluvím s Dájou a ty se Zdeňkem.“
„No dobře a ty zjisti kdy a kde mají další rande.“
„Dájo,prosím tě nemáš ve středu čas?“
“Mám a proč se ptáš?“
“Michal má narozeniny a já nevím co mu koupit. Ještě nikdy jsem dárek pro kluka nekupovala. U Radka to bylo jiné.“
„No dobře, ale máme do tří.“
„My taky, takže se počkáme před vrátnicí.“
„Michale, nešel bys se mnou někdy do města?“
„Proč ne. Taky od tebe něco potřebuji.“
„O co jde? Pokud můžu, rád pomůžu.“
„Ty máš mladší sestru,že? Míšin brácha měl minulý týden narozeniny a tak bych mu chtěl něco koupit a tak chci abys mi pomohl něco vybrat. Vůbec nemám ponětí co koupit. A co potřebuješ ty?“
„Aspoň někomu to klape. Nemám kredit a potřebuji nějaké cédečka. Tady mám seznam,“ odpověděl Zdeněk a položil papír na stůl.
„A kdy to potřebuješ?“
“Co nejdřív. A ty?“
„No vlastně nejpozději ve čtvrtek.“
„Tak ve středu.“
„Už víš co mu koupíš?“ zeptala se Dája Míši když dorazili do města.
„Zatím mám jasno o kosmetice.“
„Mám nápad. Máš tady tu fotku z výletu ze začátku školního roku?“
“Mám. A proč?“
„Co kdybys dala Michalovi hrnek se svou fotkou?“
“A není to brzy? Neurazí se?“
„Neboj, bude mít radost.“
“Tak jo. Dájo, můžu se tě něco zeptat?“
„Klidně se zeptej na cokoliv.“
„Ještě máš ráda Zdeňka?“
Dáju otázka překvapila.
„To víš že mám, ale on si musí vzít Magdu, protože je těhotná.“
„Omyl, není těhotná. Teda byla než šla na potrat.“
„A ví to Zdeněk?“
„Možná už jo anebo se to brzy dozví.“
Dája byla zprávou potěšená, ale nevěděla co říct.
„Tak co, odpustíš mu?“
„Ráda bych se k němu vrátila, ale nevím jak.“
„Až budu vědět co zjistil Michal, dát ti vědět. Ale můžeme jít třeba ve čtyřech do kina nebo si někam sednout.“
„Dík. Máš to u mě.“
„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se Zdeněk.
„Do Globusu a pak se uvidí.“
„Co je u tebe nového? Ještě myslíš na Dáju?“
“Myslím a lepší holku než je Dája už asi nenajdu. Bohužel.“
„A co Magda?“
„Tu rád nemám, ale čeká mé dítě.“
„Jelikož jsme kamarádi, řeknu ti to natvrdo. Magda těhotná není. Vše si vymyslela aby tě dostala.“
Ve čtvrtek ráno přišel Zdeněk do botárny a uviděl tam Dáju.
„Ahoj Dájo. Máš chvilku čas?“Rád bych s tebou mluvil.“
“Ahoj. Poslouchám tě.“
„Míši jsem se omluvil, ale to není to hlavní. Chci se s tebou udobřit, chci se ti omluvit a rád bych s tebou zase chodil. Mám tě stále rád a Magda těhotná není. Moc mě to všechno mrzí.“
„Já jsem ti už dávno odpustila a že Magda není těhotná už také vím. Ale zatím budeme jen přátelé. Nechci nic uspěchat, i když tě mám také ráda.“
Zdeněk po chvilce souhlasil.
„Tak pojď na snídani, ať nepřijdeme pozdě,“ řekla Dája.
„Ale s Magdou si to vyřídím sám,“ řekl Zdeněk když seděli u snídaně.
Když Magda viděla jak jsou Zdeněk s Dájou šťastní, rozhodla se zničit jejich štěstí.
O jedné velké přestávce se Dája bavila s Janou Rychtářovou. Stály pod schodištěm a najednou kolem nich prošla Magda. Nikdo neví jak se stalo, ale najednou ležela Magda na zemi a křičela bolesti.
„Dítě, moje dítě,“ brečela.
Dája k ní došla a řekla:“Běž do prdele. Všichni už dávno ví, že nejsi těhotná, tak nám tady nehraj divadlo.“
Všechny přítomné tato zpráva překvapila a nikdo si už Magdy nevšímal. Dája spokojeně odešla.
„Ta ti ještě zavaří,“ řekla ji Jana.
„Už se ji nebojím.“
Magda se však nevzdávala a měla v zásobě další plán jak Dáju zničit. Její třída měla jet na školní výlet a peníze vybírala Magda. Schválně nosila peníze všude sebou a chtěla Dáju obvinit z toho že ji peníze ukradla. Čekala na ten správný okamžik. Asi po týdnu se dočkala. Nevěděla však, že má svědky ve svůj neprospěch.
Ve středu půjčila Dája Zdeňkovi svůj mobil a jelikož ji ho zapomněl vrátit, šla si pro něj do šatny sama. Na to Magda čekala. Počkala až Dája odejde a vzala si peníze.
„Viděls to?“ zeptala se Míša Martina Viláška, když tajně kouřili u dveří.
„Počkáme co Magda udělá a pak se uvidí, ale Magda nepotřebuje peníze. Její rodiče jich mají dost,“ divil se Martin.
Magda počkala až půjde Dája na oběd a dala ji do batohu část peněz co ukradla. Pak šla za třídní učitelkou Hoškovou a řekla ji o ztrátě peněz a že předtím viděla v šatně Dáju. Tedy že ji viděla odcházet ze šatny. Třídní učitelka si Danielu zavolala do kabinetu. Dáju to překvapilo.
„Slečno Boldiová. Prý jste ukradla peníze z šatny 3.B. Máme na to svědka.“
Dája zůstala nechápavě stát a nevěděla co má odpovědět.
„Můžete mi ukázat batoh?“
“Prosím,“ řekla Dája a položila batoh na stůl.
Učitelka batoh otevřela a vytáhla z něj patnáct tisíc. Dáju polilo horko a nevěděla co má říct. Najednou cítila že má celé tělo dřevěné.
„Zítra půjdeme k řediteli. Před osmou přijďte ke mně do kabinetu a teď můžete jít.“
Dája vyšla se slzami v očích, zato Magda byla spokojená.
„A ty Magdo přijď taky a teď běž, mám ještě hodinu.“
Druhý den si o tom povídala celá škola. Bohužel se to dozvěděl i Zdeněk. Dost ho to zklamalo. Tohle od Dáji nečekal, ale na druhou stranu tomu nechtěl věřit. Bohužel nemohl z ničeho vinit Magdu, protože ty peníze našla její učitelka. Nevěděl co má dělat. Začalo se mluvit o tom, že Dáju vyloučí ze školy. To ale nemohla Míša dopustit. Snažila se vyhledat Martina aby se s ním poradila.
„Dája to neudělala. Měli bychom ji pomoci. Vždyť jsi taky viděl že ty peníze vzala Magda.
„No jo ale co řekneme. Vždyť byla hodina.“
„Mi spíš vadí že nevím co říct Michalovi.“
„A co kdybych to vzal na sebe?“ navrhl Martin.
„To ti nedovolím. Byla jsem tam taky a Dája je moje kamarádka.“
„Co teda uděláme?“
Než stačila Míša odpovědět, vešla do botárny Petra, sestra Daniely.
„Neruším?“
„Vůbec ne. Naopak jdeš vhod. My víme že Dája ty peníze neukradla, ale máme strach to říct.“
„povídejte, to mě zajímá,“ pobízela je Petra.
„My jsme u šaten kouřili a viděli jsme že ty peníze vzala Magda.“
„A v čem je problém.“
„Bylo to v době vyučování a já mám strach že mě Michal nechá, že mi neuvěří.“
„Když z toho Dáju dostanete, vyžehlím ti to u Michala.“
„Dobře, v pondělí zajdeme k řediteli a vše mu řekneme,“ řekl pevným hlasem Martin.
„Ale Dáji nic zatím neříkej. Já ji to řeknu v pondělí sama,“ prosila Míša Petru.
I když Petra odešla, Míša byla stále smutná.
„Neboj, určitě to dobře dopadne,“ uklidňoval ji Martin.
„Já se bojím.“
“Víš co? Řekneme že jsem kouřil jen já a když jsem tě potkal tak jsem tě ukecával ať si se mnou zahraješ pinec. A vůbec nebudeme lhát.“
„Máš vlastně pravdu. Tak si v neděli zahrajeme.Ať nám uvěří,“ souhlasila Míša.
V neděli už Martin netrpělivě Míšu vyhlížel. Konečně přijela.
„No konečně jsi tady,“ vítal jí.
„To mě tady vítáš pěkně. Tak to tě vyhrát nenechám,“ odpověděla mu Míša.
„Omluv mě Michale, ale slíbila jsem Martinovi, že si zahrajeme.“
“To nic. Stejně mám hodně učení a doufám, že vyhraješ.“
„Počkám tě nahoře a míčky mám,“ řekl Martin a odešel do svého pokoje.
„Pozor, přichází Mistr Světa ve stolním tenise,“ řekla Míša když vešla do herny.
„Jdeme na to, ukaž co umíš.“
Martin byl však silný soupeř, přesto Míša vyhrála.
„20:19. Tento míček rozhodne. Balato dlouhá výměna, přesto stálo štěstí na straně Míši.
„Jsi vážně dobrý,“ pochvalovala Míša Martina.
„Jak jsi připravená na zítřek?“
„Už je to lepší.“
Chvíli bylo ticho, pak přišel Martin k Míši a začal ji líbat. Míša ho po chvilce odstrčila a Martin se začal hned omlouvat.
„Promiň, promiň. Je to moje chyba, ale nemůžu za to že se mi líbíš.“
„Ty mi taky, ale víš, že chodím s Michalem.“
“Můžeš mi prosím tě odpustit a zapomenout na to? Rád budu tvůj kamarád.“
„Odpouštím ti a kamarádi budeme i nadále,“ odpověděla mu Míša a podívala se na hodinky.
„Kolik je?“
„Půl desáté.“
„A v kolik se zítra sejdeme?“
“O půl osmé na vrátnici.“
“Tak jo a ještě jednou promiň.“
„Jak jsi spala?“zeptal se druhý den ráno Martin Míši.
„Nic moc, ale pomůže vyřešit pravdu. Už aby to bylo za námi.“
„Dobrý den. Jdeme za panem ředitelem,“řekl Martin když přišli do ředitelny.
„Ale pan ředitel nemá čas,“odpověděla jim sekretářka.
„Ale ono to je důležité,“nedala se odbýt Míša.
„Já se tedy zeptám,“řekla sekretářka Renata Hartlová a zmizela ve dveřích ředitelny.
„Neboj a nech mluvit mě,“ řekl Martin když byli sami.
Za chvíli se otevřely dveře a sekretářka je pustil dovnitř.
„Co tak rychle potřebujete, že to nepočká?“zeptal se jich ředitel Šatný.
„My jdeme kvůli té krádeži peněz….,“ začala Míša, ale Martin ji nenechal domluvit a pokračoval:“Daniela, vlastně slečna Boldiová ty peníze nevzala. Vzala si je Magda sama. Víme to proto, protože jsem u šaten kouřil a bavil se s Míšou. Chtěl jsem ať se mnou hraje pinec.“
„Trochu jste mě překvapili, ale vás taky musím potrestat. Oba neomluvenou hodinu a do konce roku zaražené vycházky a ty Martine přijdeš o kapesné. Kolik to bude ještě nevím a ty Míšo nepojedeš na další atletické závody. Oběma musím napsat napomenutí,takže mi přineste žákovské knížky a teď můžete jít,“řekl ředitel a začal si číst papíry které měl na stole.
„A co bude s Dájou?“zeptala se Míša.
„Bude mít neomluvenou hodinu a stejně jako vy bez vycházek do konce roku.“
Míša byla spokojená. Když však byli na odchodu, zeptala se ředitel, jak je možné že ty peníze našly u Dáji.
„Magda je dala Dáji do batohu když byla na obědě.“
„Vidíš, dobře to dopadlo,“ řekl Martin.
„Čekala jsem to horší.“
„Jak to dopadlo?“vyzvídala Petra.
„Pro Dáju dobře. Bude mít jen neomluvenou hodinu a do konce roku je bez vycházek.“
“A co vy?“
„My jsme na tom hůř a jak znám ředitele, nebylo to jeho poslední slovo.“
„Já jdu. Ještě že nám nezakázali pinec.Brzy si dáme odvetu. Čau,“ řekl Marti a odešel.
Míša posmutněla.“Vypadá to, že mi Michal dá asi kopačky.“
„A proč by to dělal?Vždyť tě má rád a ty jeho taky. Víš co radši na to nemysli a já skočím pro ségru, ať ji to můžeme říct.“
Dáju zpráva potěšila, ale i přesto byla smutná. Nevěděla, jestli ji Zdeněk uvěří.
Měla ale štěstí. Zdeněk uvěřil ji a ne Magdě.
„Připadám si jako ve zlém snu. Někdo naší lásce nepřeje,“postěžovala si Dája Zdeňkovi.
„Ne někdo, ale Magda Ležáková. Ale už si s ní vážně promluvím. Slibuji.“
„Ta by se měla jít léčit. Nikomu nepřeje štěstí.Jsem zvědavá co si ještě vymyslí. Jak si s ní mohl chodit? Už to nevydržím.“
„Neboj, spolu to zvládnem,“ utěšoval ji Zdeněk.
„A kdy s ní budeš mluvit?“
„Vím, že by to mělo být co nejdřív, ale chci být co nejvíc s tebou.“
„Já taky, ale chci mít co nejdřív klid.“
„Nejpozději zítra s ní promluvím.“
„Bacha,jde sem Magda,“řekl Jarda, který právě vešel do botárny.
„Dík máš to u nás.“
“Dájo rychle pojď ať tě nevidí.“
“Já s ní promluvím.“
„Ahoj miláčku. Ráda tě vidím,“ pozdravila ho Magda a chtěla ho políbit.
Zdeněk ji však odstrčil a řekl:“Musíme si promluvit, Magdo!“
„O čemkoliv, lásko.“
„Dobře mě teď poslouchej, protože to nebudu opakovat. Dej mi už pokoj. Zapomeň na mě, zapomeň že existuji. Nech mě i Dáju na pokoji. Vím, že nejsi těhotná a vím co jsi udělala Dáji. Už tě nikdy nechci vidět, přestaň se mi vnucovat. Je ti to jasný? Dej už mi pokoj, já miluji Dáju a ne tebe.“
“No dobře, ale snad můžeme být kamarádi.“
Zdeněk ji však neodpověděl. Odešel a nechal tam Magdu samotnou.
„Už snad bude klid.“
„Věřím ti a mám pro tebe malý dárek,“ řekla Dája a podala mu hrnek se svou fotkou.
Zdeněk poděkoval a Dáju políbil.
„Michal říkal, že se ti rozbil a že jsi byl z toho dost nešťastný.“
„Škoda že v červnu končíš,“povzdechla si Dája.
„Ale nekončím. Ty to nevíš? Budu končit až za rok.“
„No to je báječné,“ radovala se Dája.
„Já myslel, že už to víš dávno. Že ti to řekli.“
„Teď to slyším poprvé. Nepůjdeme to oslavit?“
“Rád, ale až zítra, protože právě jdeme hrát pinec s medvědy. A necháme je vyhrát.“
„Dobře. Ať má Míša lepší náladu.“
„Tak kde jste? Už na vás čekáme pěkně dlouho,“ zeptala se Míša.
„Zdeňku, běž napřed. Potřebuji si s Míšou promluvit.“
“No dobrá.Ale ať nečekáme dlouho.“
„Ví Zdeněk že jsem přišla o dítě?“zeptala se Dája Míši když byly samy.
„Nevím, ale myslím že ne. Nějak nebyl čas mu to říct.“
„Tak mu to ani neříkejte. Bude to tak lepší.“
Míša už věděla že Magda ví kdo ji práskl a tak měla strach z toho co si Magda vymyslí. Magda byla totiž feťačka, což kromě Míši nikdo nevěděl. Jednou přišla do laboratoře Magda v době kdy tam Míša byla sama. Byla překvapená že tam Míša ještě je.
„Copak, snad nejsi po škole?“
„Bohužel. Co hledáš?“
“Batoh.“
“Tak se podívej. Já nemám čas. Chci to co nejdřív dodělat ať můžu jít.“
Magda věděla kde batoh je, ale schválně dělala že to neví.
„Nezamykej, za chvíli přijdu,“ řekla Míša a odešla.
Na tuhle chvíli Magda čekala. Jakmile se za Míšou zavřel dveře, otevřela skříňku s jedy a vzala z ní skleničku s toluenem…
Dobře totiž věděla, že když se na to přijde, můžu Míšu vyloučit ze školy.
Druhý den měla laborky třída Daniely Boldiové. A v ten se také přišlo na to,že schází sklenička s toluenem. Profesorka věděla, že poslední odcházela Míša a tak si ji nechala zavolat. Míša si však zmizení toluenu nedokázala vysvětlit, ale měla podezření na Magdu.
„Tady jsi ty krávo,“ řekla Míša Magdě když ji našla o velké přestávce stát u nástěnky.
„Co si to dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš?“
“Jak si zasloužíš. Jsi kurva, zlodějka, lhářka a vražedkyně.“
„Vůbec nevím o čem mluvíš,“ bránila se Magda.
„Vlezeš každému do postele, kradeš, lžeš a zabila jsi Dáji dítě,“ řekla Míša a dala Magdě facku.
„Jo a ten toluen vrátíš,“ řekla na odchodu.
V tu chvíli si všimla že tam stojí také Dája a Zdeněk.
„promiň Dájo,“řekla když kolem nich prošla.
„O čem to Míša mluvila?“zeptal se Zdeněk když s Dájou osaměli.
„Čekala jsem s tebou dítě a když jsem ti to chtěla říct, tak jsi byl v nemocnici se slepákem a pak se to stalo, že jsem o dítě přišla. Nechtěla jsem ti to říct.“
„Ale proč?“ nechápal Zdeněk.
„No viděla jsem vás přijíždět z lyžáku a jak jste se s Magdou líbali. Myslela jsem že už se k sobě nevrátíme a tak jsem to považovala za zbytečné.“
„Věřím ti a chci abys věděla že mám rád jenom tebe.“
„Já tebe taky.“
„Ale víš na co se tě chci už dávno zeptat? Dlouho jsem neviděl Marcelu? Od ledna jsem ji neviděl.“
“Ta měla těžkou autonehodu. Byla dlouho v nemocnici. Bude opakovat celý ročník. Možná si ale zlepší známky.“
„Mám tě moc rád,“ řekl zdeněk a políbil Dáju.
Ten den se Míša do školy nevrátila. Zůstala na internátě a přemýšlela o životě. Doma měla problémy a ani ve škole se ji nedařilo.Navíc měla poslední dobou pocit, že ji Michal nemá už rád. V hlavě se ji honil poslední jejich rozhovor…
„Zeptej se Radka, jak to pokračuje s Magdou.“
„Dobře. Zavolám mu a zeptám se.“
„Prý se mu už dlouho neozvala. Sešli se pouze třikrát. Ale už to stejně není potřeba, vždyť oni spolu zase chodí.“
„To není tak jisté. Na tvé kamarády není spolehnutí. Je vidět,že se o to musím postarat sám,“ řekl Michal a nechal překvapenou Míšu samotnou.
„Nemám důvod dál žít,“ řekla si Míša pro sebe. Vzala dva papíry a začla psát dopisy na rozloučenou. Jeden byl pro rodiče a druhý pro Michala.
Michalovi poděkovala za krásné chvíle které spolu prožili a popřála mu hodně štěstí v dalším životě. Rodiče měli číst tento dopis:“ Mám vás moc ráda a moc se vám omlouvám za bolest kterou vám způsobí můj odchod ze života. Promiňte mi, ale už mě přestal bavit život. Vaše Míša.“
Když oba dopisy dopsala, dala je do obálky, do sklenice si nalila minerálku a začala si chystat léky…
Ty pak zapila, pustila si své oblíbené céde Lucie a lehla si na postel. Tak ji v poledne našel Michal, který ji hledal aby se ji omluvil. Vedle postele našel krabičku od Rohypnolu. Byla prázdná. Neváhal ani minutu a zavolal sanitku. Pak si všimnul dopisů a schoval je k sobě.
„Počkej venku,“ řekl mu doktor když vcházel do pokoje.
„Jak to s ní vypadá,“ zeptal se když Míšu odnášeli na nosítkách.
„Má štěstí, zachránili jsme ji.“
“A můžu jet s vámi? Jsem její přítel.“
“Aspoň nám řekneš proč to udělala.“
To však Michal zatím nevěděl. A tak si vymyslel historku že se včera pohádali a že ji hrozí vyloučení ze školy. Čekal až bude sám aby si mohl přečíst dopisy které napsala Míša na rozloučenou. Stále nechápal proč to Míša udělala.
Když přijeli do nemocnice, počkal Michal na chodbě a začal číst dopisy od Míši. Ten pro rodiče ho moc nezajímal, ale netrpělivě roztrhl obálku se svým jménem. Nemohl tomu však uvěřit. V tu chvíli se otevřely dveře a z nich vyšel doktor.
„Už je při vědomí. Neboj, dostane se z toho a jestli chceš, můžeš ji na chvíli vidět.“
„A kdy ji pustíte?“
„Asi za týden, ale to si nedala pěkný dárek k narozeninám. Museli jsme ji propláchnout žaludek. Měla v sobě hodně léku.“
„Tohle mi příště nedělej,miláčku,“ řekl Michal když si sedl k Míši na postel.
„Myslela jsem že už mě nemáš rád. Bylo toho na mě moc, už jsem nevěděla jak dál.ů
„nikoho nemám rád jako tebe. Moc mě mrzí co jsem ti řekl. A neboj to s tím toluenem zařídím. Prý jsi dala Magdě facku?“
„Snad už dá pokoj.“
Míša se na chvíli odmlčela ale pak se stejně zeptala:“Asi tě zajímá proč jsem to udělala.“
„A co jsi udělala? O ničem nevím,“ usmál se Michal a slíbil že ty dopisy zničí.
„Měl bys už jít. Slečna musí odpočívat,“ řekla mu sestra.
„Zítra se stavím a neboj, nikomu nic neřeknu.“
Cesta na internát mu připadala nekonečná. Stále nechápal proč to udělala. Vždy si myslel, že Míšu nic nerozhází, že je silná. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml,že prošel kolem Zdeňka a Dáji.
„Michale,co je s Míšou?“ zeptala se ho Dája.
„Tobě to říct můžu, ale nikomu to neříkej. Míša se pokusila o sebevraždu, ale už je v pořádku.“
„A nevíš proč to udělala?“
Michal nevěděl co má odpovědět a tak řekl že neví.
„A může ji někdo navštívit?“ zeptala se Dája.
„Zítra jdu za ní, tak jestli chceš, můžeš jít se mnou,“ řekl Michal a odešel do svého pokoje.
Lehl si na postel a znovu si četl dopis od Míši. Pak si vzpomněl na doktorova slova. Vždyť Míša měla o víkendu narozeniny a on na ně zapomněl.
„Musím ji něco koupit,“ řekl si Michal pro sebe. Přemýšlení nad dárkem ho natolik zmohlo, že usnul. Probudil se až ráno. Převlékl se a šel na snídani, kde potkal Dáju.
„Ahoj Dájo. Potřebuji poradit. Míša měla narozeniny a já nevím co ji koupit a taky nemám moc peněz.“
„Míša je skromná. Neboj něco vybereme.“
“Do kolika máte školu?“
„Do půl druhé.“
„Tak ve dvě na vrátnici.“
„Vím co koupit Míši.“
„A co?“ zeptal se Michal.
„Pěknou kytku, bonboniéru, protože Míša má ráda sladké a nějakého plyšáka.“
„No já nevím..“
„Ale já vím. Míša má ráda fotbal a v Globuse jsem viděla plyšového fotbalistu.“
„Asi máš pravdu.“
„Ahojte. Ráda vás vidím,.“vítala je Míša.
„Ahoj. My se jdeme zeptat jestli něco nepotřebuješ,“ řekla Dája.
„něco bych potřebovala. Mobil a nabíječku, hygienické potřeby a něco na čtení. Je tady hrozná nuda.“
„To radši učebnici fyziky. Někteří z ní propadají,“ řekl Michal a podal ji kytku, bonboniéru a plyšáka.
Míša poděkovala a svou lásku políbila. Dája dala mezitím růže do vázy.
„Povídejte co je nového? A co Magda?“
„Celá škola mluví jen o tom jak jsi ji dala facku. Ten toluen už vrátila a dostane dvojku nebo trojku z chování. Od vyloučení ji zachránilo jen to že má po zkouškách.“
“Ty už jdeš Dájo?“ divila se Míša.
„Už musím, mě zítra čeká písemka z chemie.“
„Víš co na tobě nejvíc obdivuji? Že myslíš víc na druhé než na sebe.“
„Jak to myslíš?“
„Hodně jsi rizkovala pro kamarády a vůbec jsi nemyslela na sebe.“
Míša nevěděla co odpovědět, protože nevěděla jestli Michal ví že tu krádež viděla s Martinem.
„Tak co tě trápí?“zeptal se ji Michal.
„To že jsem tu krádež viděla s Martinem…“
„Já už to vím, Martin mi to vysvětlil. Tak toho ses bála. Nemělas žádný důvod. Já tě přece miluji.“
„Věděls, že je Martin tak dobrej? Měla jsem co dělat abych ho porazila.“
“To ti věřím, já s nim hrál loni.“
Michal chodil za Míšou každý den a den před jejím propuštěním ji překvapil.
„Zítra jdeme všichni do cukrárny.“
„A kdo všechno jde?“
“Ty, já, Dája, Petra, Zdeněk a Jarda.“
„Fajn, ale že ten rok rychle utekl. Jsem ráda že jsem tě poznala.“
„Já jsem tě také rád poznal,“řekl Michal a začal Dáju líbat.
„Byl to divný rok, ale ten první bývá nejtěžší,“řekl Jarda když se všichni sešli v cukrárně.
„To máš pravdu. Já když si vzpomenu na ten svůj. To byla katastrofa, poznamenal Zdeněk.
„Už jenom dva týdny a konečně prázdniny,“ radovala se Petra.
Všichni se bavili, jenom Míša mlčela. Dája si vzpomněla, že pozvala Míšu k sobě, ale pak už na to nebyl čas.
„Kdyby ses Míšo o prázdninách nudila, tak můžeš přijet, ale předem zavolej.“
Míša poděkovala a usmála se.
Zdeněk byl rád že je opět s Dájou a snažil se být s ní každou volnou chvíli.
„Ani nevím,jak ti dopadly zkoušky?“
„Docela dobře. Písemné a praktické za jedna a ústní za dvě.“
„Dobrý a co Michal?“
“Dvě dvojky, jedna jednička a jedna trojka. Dájo, můžu taky někdy přijet když to v lednu nevyšlo?“
“Nemůžeš, musíš.“
„Už musím jít připravit večerníček. A jsem rád, že tady ten rok ještě zůstanu,“řekla Zdeněk, ale jeho hlas zněl smutně.
„Pro mě to byl náročný rok, takže se na prázdniny těším. Snad to rychle uteče.“
„Míša prý přihlásila nějaký výkres do soutěže?“
“No a dokonce vyhrála první cenu, ale ještě o tom neví.“
“Škoda že jsem ho neviděl.“
„To nejsi jediný. Viděl ho jen Danek. Jdu ji to říct.“
“Dnes budu hrát jenom pro tebe.“
„Tak v neděli o půl sedmé?“řekla Dája a odešla hledat Míšu.
Ta seděla před svým pokojem a četla si.
„Nevidělas někde Lenku? Má klíče od pokoje.“
„Šla hrát šachy.“
„To mám radost. Snad přijde brzy. Jestli něco potřebuješ, musíš počkat až přijde Lenka ať se dostanu na pokoj.“
„Přišla jsem ti říct, že ten tvůj poslední výkres vyhrál.“
“Vážně? No to je super. Dík Dájo.“
“Jak se říká:“Konec dobrý, všechno dobrý.“
„Dnes jdeme touhle cestou naposled,“řekl Zdeněk když šel s Dájou na internát.
„Ten poslední večerníček se mi líbil.“
„To jsem rád a víš že mi to bude chybět? A nejen to, je toho víc co mi bude chybět. První rok jsem myslel že nepřežiju a dnes…Jen Magda mi chybět nebude.“
Dája nevěděla co říct a tak radši mlčela.
„Nechápu, jak se mohla tak změnit,“pokračoval Zdeněk.
„Když je člověk zamilovaný, tak toho druhého vidí jinak. To znám.“
„A jak vidíš mě?“
„V první chvíli jsem tě nenáviděla, ale s přibývajícím časem jsem měnila svůj názor až jsem se do tebe zamilovala. No a dnes bez tebe nemůžu být.“
“Však já taky,“ řekl Zdeněk a políbil Dáju.
Když přišli k internátu, sedli si na lavičku a povídali si o plánech na prázdniny. Najednou si Dája všimla smutného Michala a zeptala se ho co ho trápí.
„Neviděli jste Míšu?“
„Ona ti nic neřekla? Jela na víkend k Martině Procházkové. Přijede v devět.“
„To je za chvíli. Můžu počkat s vámi?“
„Proč ne, aspoň mě nebude Zdeněk obtěžovat,“ odpověděla mu Dája.
Konečně se Michal dočkal. Už z dálky viděl svou milou. Míša však nešla s Martinou, ale Martinem Viláškem a dobře se bavili.Na nic nečekal a zmizel ve dveřích internátu.
Když Míša s Martinem došli k lavičce na které seděla Dája se Zdeňkem, Dája ji řekla že se po ni sháněl Michal. Míša ji neodpověděla a šla hrát pinec s Martinem.
„Běž to říct Michalovi a já si zatím poslechnu to nové céde Kabátu.“
„Jestli hledáš Míšu, tak hraje pinec. Nech si to vysvětlit, třeba se náhodou potkali. Víš že Míša je hodná,“řekl Zdeněk Michalovi když přišel na pokoj.
„Ahoj mišáčku,“ zdravila ho Míša druhý den. Michal ji však neodpověděl.
„Co mu je?“zeptala se Dája.
„Nevím, vůbec si mě nevšimnul,“ odpověděla ji Míša.
„Viděl tě jít s Martinem a pak tě hledal v herně, tak se nediv,že je naštvaný.“
„Tak to je zlý, ale my jsme jen kamarádi.“
„Mi to nevysvětluj, to bys měla vysvětlit Michalovi.“
“To bych ráda,ale on se mnou nemluví.“
„Neboj, já to zařídím.“
Dny utíkaly a Michal se Míši stále vyhýbal. Ve čtvrtek zašla Míša za Dájou jestli už s Michalem mluvila.
„Ještě ne, ale to zařízené na večerníček.O půl deváté čekej u výtahu.“
„Snad to dobře dopadne,“ povzdechla si Míša.
„To už je na tobě a hlavně mu řekni pravdu,“poradila ji Dája.
„Michale,skoč mi prosím tě nahoru k Dáji pro cédečko Lucie.Čeká tě u výtahu.“
„No jo, tak mi dej klíče.“
Když přijel nahoru, uviděl místo Dáji Míšu.
„Kde je Dája? Má mi dát cédečko.“
“To cédečko mám já, protože ti to chci vysvětlit. Martina šla s holkami do kavárny, ale mi se nechtělo a cestou jsem potkala Martina. To jsem mu měla říct že se mnou nesmí jít? Já miluji tebe.“
“A proč jste nehráli pinec?“
„Protože už bylo pozdě a Nováková nám nechtěla půjčit klíče.“
„Už musím jít, Zdeněk čeká na to cédečko.“
Míša mu ho podala a Michal odjel výtahem dolů.
„Všechno v pořádku?“zeptal se Zdeněk.
„V pohodě. Tady máš to céde.“
„A co budeme hrát?“
„No přece Medvídka.“
Druhý den čekal Michal Míšu na vrátnici a hned se ji začal omlouvat.
„Odpusť mi prosím tě, já to tak nemyslel, ale nechci o tebe přijít. Viděl jsem jak si dobře rozumíte a potom co se rozešel s Lilianou, tak jsem nechtěl aby tě sbalil. Promiň.“
Míša se usmála a jeho omluvu přijala.
„Takže pojedeme spolu?“
„Jasně.“
„Tak se pochlubte. Jaké bylo vysvědčení?“ zeptal se Zdeněk Míši,Dáji, Petry a Jardy když šli na autobus.
„Docela to ušlo. Kdybych neměla tu trojku, mohla jsem mít vyznamenání,“ odpověděla Dája.
„Já bohužel čtyři,“řekla Petra.
„Jsem lepší. Jen dvě,“poznamenal Jarda.
Míša mlčela, protože se styděla že propadla, ale to stejně všichni věděli.
„Nepůjdeme na zmrzku?“zeptal se Jarda.
Všichni souhlasili.
„Budete mi chybět,“posteskl si Michal.
„Ještě jste nám neřekli jak se vám tady líbí,“ zeptal se Zdeněk.
„Copak si nečetl čtyři krát jedna?“odpověděla mu Míša otázkou.
„Četl, ale já to chci slyšet od vás.“
Všichni se shodli na tom, že až na ten budíček se jim tu líbilo.
„Michale, nepojedeme vlakem?“
“Když chceš miláčku.“
„Počkejte, pojedu taky,“ přidal se Jarda.
Rozloučili se s Dájou, Petrou a Zdeňkem a šli na vlakové nádraží. Cestou potkali Přemka Procházku.
„Co tak smutně v poslední školní den?“zeptal se ho Michal.
„Asi je zamilovaný,“řekl Jarda.
„Tak která je ta šťastná?“ vyzvídal Michal.
„Martina Procházková, ale nemám její adresu.“
“Tak tu ti můžu klidně dát: „Antonína Dvořáka 1014, Nymburk,“ odpověděla Míša.
„Dik, máš to u mě.“
„Nechci odjíždět bez tebe. Mám tě moc rád. Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Zdeněk Dáji když čekali na její autobus.
„Bohužel to nejde, ale uvidíme se o prázdninách,“odpověděla mu Dája.
V tu chvíli přijel Dájin autobus.
„Už musím jet. Miluji tě a brzy se ti ozvu. Ahoj,“ rozloučila se s nim Dája, na rozloučenou ho políbila a nastoupila do autobusu.
Zdeněk počkal až autobus odjede, na rozloučenou Dáje zamával a spokojeně se vydal na vlak. Co víc si mohl přát. Konečně našel dívku svých snů. Byl nesmírně šťastný.


K O N E C