Černá díra - druhá část

O dva měsíce později
„Damiáne?“ ozvalo se za jeho zády, a když se otočil, spatřil za sebou hubenou dívku s úsměvem na tváři. „No ty jo, vážně ses od základky změnil. Nemohla sem tě poznat, dokud mě neupozornila Klára,“ uculila se na něj a pramen dlouhých blond vlasů si začala natáčet na prst. Trochu zabškle si pomyslel, že za jeho nynější vizáž může jedině malý skřítek s krátkými fialovými vlasy a jménem Kristýna Navrátilová, kterého by teď nejradši zaškrtil. Právě si totiž vysloužil pozornost jedné z řady těch rádoby hezkých a nejnafoukanějších holek, jaké kdy poznal. Marně se snažil uklidnit, že se třeba změnila, ale stačil jediný pohled, a nemohl se přesvědčit o opaku, ať se pokošel jakkoliv. Neměl tenhle typ holek rád.

Strojeně se usmál a s omluvou, že musí obsluhovat, se otočil k odchodu. „Počkej,“ řekla mu ještě a jemně ho chytila za rukáv jeho pracovní košile. Dělal pingla u Sant Barnes, jednoho z vyhlášených podniků, a to jen díky náhodné známosti se šéfem. Brigáda to byla víc než slušně placená, a když ji na léto sehnal, neváhal ani vteřinu. „Nechtěl bys někam zajít? Třeba v pátek večer?“ zeptala se ho, zářivě se usmála a naklonila hlavu jemně ke straně. „Promiň, ale mam práci,“ odpověděl jí suše a bez dalších slov se otočil a odešel. Sotva došel k baru, už se Marek, další brigádník, vyptával. „Kdo to byl?“ vyzvídal nadšeně a sjel jí pohledem. „Ani se neptej,“ odpověděl nabručeně Damián a letmým pohledem zkouknul stav. Přesně jak čekal: Naštvaně a uraženě si ho měřila, jak ji mohl vůbec odmítnout. Zřejmě v tu chvíli utrousila nějakou jízlivou poznámku, aby si pohladila svoje ego. Asi nemohla uvěřit, že někdo taky stojí o něco jiného, než o její vzhled. Teda spíš nestojí.

„Za mnou přijít taková roštěna, neváhal bych ani minutu. Co s tebou je?“ prohodil překvapeně Marek a mávnul nad ním rukou, když si všímal jenom práce. „Dami Dami!“ Damián sebou trhl, když uslyšel křik hned za barovým pultem. Výraz mu ztuhnul v poděšené, zamračené grimase, protože ten hlas moc dobře poznal. Otočil se a před ním stanula uculující se Týna. Měl se tak trochu čeho děsit, protože Týna se nedala přehlédnout. Poutala tolik pozornosti, jako obří transparent a to jí k tomu stačilo minitělo. Byla jako chodící reklama na dobrou náladu.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se celkem překvapeně, protože touhle dobou měla být na vodě a užívat si léto. „Tak nějak se mi tě nechtělo opouštět. Dneska sem někoho potkala a říkala si, že bys ho možná rád viděl. No a tak sme si tu dali spicha,“ usmála se. Damián se zamračil. Nevěděl co má v úmyslu, ale moc se mu to nelíbilo. Na mysl mu nepřišel nikdo, koho by vyloženě chtěl vidět. Chvíli klidně obsluhoval a roznášel, trochu se uklidnil a na Týnin plán při práci ani nepomyslel.

Až když ho šéf poslal pro objednávku ke trojce, všimnul si Týny a naproti ní seděla o něco vyšší dívka s delšími kaštanovými vlasy svázanými do culíku. „A do hajzlu,“ zaklel tiše a snažil se v obličeji vydolovat trochu normální výraz. „Co si budete přát?“ zeptal se trochu prkeně a svůj pohled co nejvíc soustředil na blok, co žmoulal v rukou. Vyloudil na tváři výraz idiota, který se měl podobat úsměvu a trochu se ošil, když ho hnědovláska upřeně pozorovala. Moc dobře si pamatoval, kdo to je. Doteď neřekl Týně, co se tenkrát stalo, ale byla to servírka z malé kavárny a holka, kterou neskutečně naštval v jednom. Jenom se modlil, ať jí nic nedojde.

Když se konečně odhodlal podívat do jejích očí, jemně se usmála, objednala kofolu a k jídlu pizzu. Málem se mu podlomily kolena, jak se konečně uvolnil, sotva zašel za bar. Oddechnul si a děkoval bohu, že si na něj nevzpomněla. Na ten trapas asi jen tak nezapomene a měl za to, že ta holka by si ho měřila docela jinak, kdyby věděla, o koho jde. Tentokrát se rozhodl Týně pěkně poděkovat za debilní překvapení a s nechutí si ulevit, že mu aspoň ta změna k něčemu byla.

Zbytek večera už probíhal v poklidu a práce byla jednoduše práce. Damiho zbavila vlezlých myšlenek a jak večer postupoval, sebraly se i dvě dívky a společně odešli. Týna nijak neskrývala, že jsou kamarádi, a tak se dozvěděl, že mají namířeno do kina. Unaveně si po šichtě oddechl, skočil se ještě převlíct a vyrazil k domovu. Měl toho dost, vzhledem k tomu, že bylo kolem jedné a minulou noc se nevyspal. Jeho spolubydlící pořádal pařbu. Ta se nakonec protáhla do ranních hodin, bytná byla vzteky bez sebe a bordel se nedal vyčíslit ani na tuny. Spánek tudíž Damián předem vzdal a úklid si s obří únavou pěkně vychutnal.

V kapse mu začala hrát melodie z oblíbeného soundtracku, a když neochotně zvedl hovor, ozval se z druhé strany jen nehorázný hluk. Po malé chvíli se k němu přidal i vyřvávající Michal, který se zřejmě dobře bavil. „Ty vole, kde se flákáš?“ řekl na úvod a hudba snad ještě zesílila. „Du spát. Co chceš? Neřikej mi, že je to zas u nás,“ prohodil s nezájmem a koupil si lístek na městskou. „No kde jinde? Hele to se nedalo odmítnout. Přijel Razi a jeho parta. No a k nim dorazila i banda holek,“ ozvalo se tak hlasitě, že se Damián podrážděně chytl za ucho. „Ty debile, to mi chceš vyřvat mozek z hlavy nebo co? Už jenom z těch písniček zděšeně zdrhá, takže klid. Bytná tě timhle tempem brzo vyrazí a já bych si rád udržel bydlení i na vejšku… Du spát jinam a nepočítej s tim, že ten bordel uklidim zase za tebe!“ dodal už celkem zbytečně, protože slyšel, jak se na druhé straně dohaduje s holkou, která mu mobil vzala. Nevypadalo to, že by Michalovi tak vadila absence mobilu v jeho rukou. Spíš mu hrálo do noty, že se na ní mohl lepit, aby ho dostal zpátky.

Damián si unaveně a rezignovaně povzdechl. Naivně si myslel, že by se ve vlastním bytě dočkal i té trochy klidu, ale to netušil, že se přistěhuje i Michal, největší spitka v okruhu dvaceti kilometrů. Přemýšlel, kam by se mohl jít vyspat. Za hotel se mu nechtělo platit a kámošů neměl tolik, aby si mohl zvlášť vybírat. Nakonec se rozhodl zavolat Týně, i když nechtěl vidět její rozespalý výraz. Představil si zdivočelou, o čtvrt metru menší a nebezpečně naštvanou holku s výrazem vraha. Jak se něco tak roztomilého mohlo změnit v ďáblíka příruční velikosti, to nechápal. Pokud něco nesnášela, tak to bylo nečekané noční probuzení. A že se uměla rozčílit. Nakonec se rozhodl riskovat a se zkrouceným obličejem připraveným na půlhodinovou vlnu nadávek zvedl telefon k uchu.

Místo pozdravu se ozval výbuch smíchu. „To si chlastala?“ zareagoval okamžitě, jakmile ji slyšel. V záchvatech smíchu na Týnu nikdo neměl, ale tohle bylo trochu silný kafe i na ní. Dusila se asi deset minut, pak se konečně vydýchala a zatrylkovala své obvyklé „Dami, Dami!“ o oktávu výš než měla ve zvyku. Bylo jasno. Jakmile se napila, byla jako skřítek dvojnásob. „Vezmu tě domů,“ navrhl okamžitě a ignoroval její protesty, že jí je skvěle. „Jo… A až vyprázdníš obsah svýho nebohýho žaludku, bude ještě líp. Je mi to jasný. Kde si?“ řekl nevzrušeně a pozoroval autobus, který mu právě ujel. „U Sindy, kde jinde?“ zeptala se, jako by to byla největší samozřejmost na světě a znova se začala smát. „Adresu,“ poznamenal trpělivě, než do rukou vzala telefon druhá dívka a nadiktovala mu ulici a číslo domu. Už mu bylo jasné, kdo Cindy je. Stará známá, se kterou se setkal i dnes.

Nakonec jel dalším autobusem a s párem krkolomných přestupů se dostal na druhý konec města. Ani nevěděl, jak se mu podařilo najít správný dům, natož pak byt, ale nakonec zvonil u správných dveří. Energie neměl zrovna za dva, na rozdíl od Týny, která mu hned mezi dveřmi skočila do náruče. Držela se ho jako mimino, zatímco se domlouval s brunetkou, se kterou už dneska Týnu viděl v restauračce. Dozvěděl se, že po kinu vyrazily ještě na malou jízdu a zakotvily v jejím bytě. S rozloučením a malým, chvíli hyperaktivním, chvíli ospalým balíkem po ruce se vydal zas na městskou a jenom doufal, že Týny žaludek vydrží útok alkoholové směsice. Podle toho co slyšel, měla slušně upito a míchala to s profesionalitou mistra na kobry.

Hned u dveří mu napůl usnula, takže jí vláčel prapodivným způsobem až na zastávku. Tam jí posadil na lavičku, sednul vedle ní a ani se nehnul, když se mu válela po rameni. „Ty teda zas jednou vypadáš. Když to neumíš, tak proč ses tak zlila?“ zeptal se, aniž by čekal odpověď. Zaslechnul jen tiché brblání několika nesrozumitelných slov a ani se nesnažil je vnímat.

Měl štěstí. A Týna ostatně taky, protože se pozvracela až zastávku před tou jejich. Ještě stihli vylítnout z autobusu, takže si ani nemuseli vyslechnout zuřivý monolog řidiče doprovázený vražedným, nevrlým pohledem. Zbytek došli nějak pěšky, i když to byla cesta celkem zajímavá. Damián nepil nic, ale oči se mu pěkně klížily, jak se blížila čtvrtá hodina ranní. Tou dobou totiž dorazili do Týniny garsonky. Měla bohatší rodiče, takže jí přispívali a mohla si to dovolit. Poslal jí do sprchy a sám se jenom ospale protáhnul a sednul si zatím na postel. Měl v úmyslu počkat, dokud se nevrátí, aby se mohl taky umýt, ale nějak mu to nevyšlo. Za chvíli už chrněl jako dřevo.