Phyllis 6

VI. Matka


Pondělí miluju i nesnáším zároveň. Je to jeden z pouhých dvou dnů, kdy mě nečeká ranní trénink, ale zároveň začátek celého dalšího vyčerpávajícího týdne. Budík mi zazvoní ve tři čtvrtě na šest a já mám sto chutí ho rozmlátit. Vedle mě se ospale protahuje Tess a mžourá do světla, která vydává lampička na mém nočním stolku.
„Proboha, snad už nechceš vstávat?“ zívne.
„Musím,“ odbydu ji s klasickou ranní náladou – naštvaná na celý svět. Dnes to je ale mnohem horší, než obvykle. Po včerejší téměř probdělé noci bych se potřebovala dospat a ne znovu ponocovat. A dnešní noc se jinak než ponocováním nazvat nedá.
V půl dvanácté přišla zpět Tess s Dominikem a první, co má nevlastní matka po návratu udělala bylo, že se parádně chytla s tátou. Neal už tou dobou spokojeně spal, ale my s Dominikem projednou zapoměli na vlastní spory a snažili se je uklidnit. Dominik začal tím, že z pracovny vyhodil beztak už skoro prázdnou láhev od nějakého alkoholu, jakého, to jsem raději neřešila a já zatím odtáhla Tess stranou.
„Pojď spát,“ přesvědčovala jsem ji. „Teď už to neřeš, když je opilý, nemá to cenu!“ Nakonec jsme ji s Dominikem společnými silami vytáhli na procházku s Nellym. Venku jsme chodili dobrou půlhodinu a dokonce jsme se i celkem zabavili drobnou sněhovou bitkou já s Tess proti Dominikovi. Po návratu už taťka spal a tak jsme se v tichosti vplížili do ložnice pro mámin polštář a peřinu a nachystali jí spaní u mě na zemi. Poté jsem snad popáté od doby, kdy se k nám s Tess nastěhoval, popřála Dominikovi dobrou noc a konečně jsme mohli spát. Hodiny na zdi ukazovaly tři čtvrtě na jednu, ale vím, že do doby, než jsem usla zvládla velká ručička oběhnout téměř celé další kolečko.
Proto se mnou dnes ráno nebyla skoro vůbec řeč, nepomohlo ani, když jsem si opláchla obličej studenou vodou. Neal mě musel celé ráno popohánět a i tak nám autobus skoro ujel.
„Tys asi večer moc nespala, co?“ zeptal se, když jsme se v autobuse posadili. Když jedeme na sedum, je vždycky skoro prázdno.
„Ne, to fakt ne. Měls štěstí, žes usnul tak brzo,“ přikývnu unaveně. „Když se Tess vrátila, parádně se s taťkou chytli.“
„Viděl jsem, že spala opět u tebe,“ přikývl. „Asi jsem neměl hned vyklidit scénu. Měl jsem ti pomoct. Sorry.“
„To je v pohodě,“ zavrtím hlavou. „Alespoň někdo se u nás vyspal. Zato mi budeš dneska ve škole radit, jestli mě někdo vytasí,“
„Jako bych to obvykle nedělal,“ zašklebí se.
„Hele, já za to nemůžu, že nejsem takovej šprt, jako ty,“ oplatím mu to.
„Já ti dám šprta,“ brání se. „Kdyby tady okolo nebylo tolik lidí, ještě bys viděla, co takovej šprt dokáže! Počkej na plavání, to tě utopím,“ slíbí mi.
„Tak to aby sis sakra pohl, Protože jen co dneska vlezu do vody, zvládnu to sama,“ varuju ho.
„Víš co je prý dobrá relaxace?“ nadhodí.
„Ne, poraď,“ vybídnu ho.
„Plavat se zavřenýma očima.“
„A jinak zdravej?“ nadzvednu obočí, protože na výraznější projev nemám sílu. Díky bohu, že dneska nemáme ranní trénink. Přerazila bych si páteř už při obyčejné hvězdě.
„To myslím vážně, mám to od Zoe,“ ohradí se.
„A ty už jsi to zkoušel?“ zeptám se, jen tak pro jistotu,
„Ne, vím to od minulého týdne,“ informuje mě. „Nebyl zatím čas.“
Už mu neodpovím, protože je čas vystupovat. Dnes začínáme dvouhodinovkou plavání, takže máme sraz v sedm před bazénem. Většina třídy už tam v době našeho příchodu je, takže stačí počkat na několik málo opozdilců a můžeme dovnitř.
V šatně nenápadně pokukuju po Jos, přemýšlím, jestli za ní mám zajít, nebo ne. Zároveň zachytím několik tázavých pohledů od Hannah a Very, ale nijak na ně nereaguju. Zatím ne. Do bazénu se nakonec vydám aniž bych si s kteroukoliv z nich promluvila.
„Tak se rozcvičte,“ zahájí Donašic aktivně, jako by si ani neuvědomoval, že je pondělí ráno, „a s chutí do vody.“
Rozhodně se nedá říct, že bychom si jeho slova vzali k srdci.Rozcvičku, tu klidně. Ta nám nic neudělá. Ale do vody? To radši cvičíme pořádně dlouho. Konec konců, nic se nesmí zanedbat.
Nic se ale bohužel nedá odkládat věčně a tak nás Donašic nakonec přeci jen do té ledárny nažene. Nechápavě zírám na Zoe, která tam skočí s chutí jako první. Téměř stejně aktivní jsou i další vodní nadřenci z naší třídy – pólista Noel, triatlonista Adam a potapěčka Millicent. Ta ty zbylé tři sice nestíhá, ale když jde o to uplavat něco pod vodou, nemá konkurenci.
Nám ostatním to trvá přecijen déle, já zůstanu na bloku stát mezi posledními.
„No skač, máš přednost,“ ozve se za mnou a když se po známém hlase otočím, spatřím Jos v jejích béžových plavkách, které na opálené pleti (přesto, že je únor!) skoro září.
„Takže všechno při dobrém?“ zeptám se, ale ona vypadá, že tuhle otázku ignoruje. Jako dřív. Nic co se týká citů nesmí vyplout na povrch.
„Kdyby ne, tak tě tam rovnou bezeslova žduchnu. Takhle tě alespoň varuju,“ promluví ale nakonec a na hezké tváři, kde ale tak trochu přebývá jizva táhnoucí se od spánku přes kraj obočí a kousek čela až k vlasům, se dokonce objeví náznak úsměvu. Než jí ale stihnu něco odpovědět, ztratím díky její drobné výpomoci rovnováhu a při dopadu do vody málem trefím Abigail.
„Sorry,“ omluvím se jí, ale pak se zahledím nahoru na Josephine. „Díky, já se nemohla odhodlat ke skoku.“
„Kdykoli ráda pomůžu,“ pokrčí rameny ale pak už raději sama skočí elegantní šipku, protože Donašicovi se její váhání už ani trochu nelíbilo.
Přesto, že neplavu ráda mi tenhle sport celkem jde. Ovládám kraul, což není v naší třídě až tak samozřejmé, jak by se na sportovní gympl zdálo. Jednou jsem si dokonce zašla se Zoe na bazén a získala základní pojem o tom, jak se plave motýlek. Pravda, jsou to znalosti více méně teoretické protože po pár záběrech se už pohybuju rychleji směrem dolů, než dopředu, ale i to patří k lepšímu průměru. Její nadšení mě tehdy na čas strhlo, tak jsem s ní chodila poměrně pravidelně celý měsíc trénovat na bazén. Tak dvě až tři hodinky za týden. Od té doby umím styl, ale výdrž mi chybí. Stovka kraulem, maximálně dvě a mám dost. I tohle mě však řadí do té části třídy, která má plavecké pondělky spestřené něčím, co se už možná dá nazvat tréninkem. Minimálně v tom, že střídáme všechny styly (i když motýlka jen velmi sporadicky), kdežto ta druhá polovina si v jedné dráze plave tam a zpátky jak kdo umí a v té druhé je Donašic uči techniku. Už proto jsem tehdy chodila se Zoe plavat. Donašice zrovna nemusím a tak jsem si raději zařídila rychlý postup mezi lepší, mezi ty, kterým se tolik nevěnuje.



Plavání tentokrát uteče poměrně rychle, už po necelých dvaceti minutách se nad námi Donašic slituje a aktivní plavání nahradí mnohem zajímavější pólo. Při mé dnešní aktivitě se honem nacpu do branky, ale už po pár minutách toho lituju. Místo pólistického brankáře není tak pohodové a oddychové, jak jsem myslela, zvlášť ne v momentě, kdy v útoku protějšího družstva je kromě Zoe i pólista Noel. Proto při střídáni stran (mimochodem za stavu 7:3 pro soupeře…) přepustím své místo Thelmě. Jen ať se klidně tváří, že jsem neschopná, já za naše výkony nemůžu. Teda jen já ne. Pochybuju, že ona si povede líp.
Zato já si hned přijdu potřebnější, když se ujmu přecijen aktivnějšího bráněni, než toho v brance. Pravda, nejsem zrovna výkonný obránce, ale ve vodě se výškové a váhové rozdíly alespoň trochu vyrovnávají (zvlášť v hloubce tří metrů, která teď na naší straně je), zato Thelma si musí to permanentní šlapání vody parádně užívat.
Několikrát se pokusím zastavit útok Zoe,ale pak mě přehnané naděje přejdou, poperu se o balón s Ivanem a k našemu oboustranému překvapení si jdeme sednout na lavičku. „Na trestnou lavici“ dalo by se možná říct, když nás Donašic vyžene na dvě minuty z vody. A musím říct, že nezíráme sami. Pólo nehrajeme poprvé a doteď to vždy připomínalo značně chaotickou bitvu, do které Donašic až na výjmečné případy nezasahoval. Jinak řečeno, pokud jsme se nezačali navzájem topit, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. A teď tohle.
„Ten to bere nějak vážně,“ nadhodím, když se posadíme.
„On tak bere všechno,“ pokrčí Ivan rameny. „Ale ne že by mi ty dvě minuty vadily.“
„No, to se ještě uvidí, jestli to jeho nově zavedené vylučování nebude mít spíš za důsledek dvakrát víc faulů,“ přikývnu.
„Jestli se ti chce dneska plavat tak hodně jako mě, můžem se sem za chvilku vrátit,“ navrhne.
„To jako uzavřít dohodu, že se při první příležitosti znovu porveme?“
„Asi tak,“ souhlasí. „Ale aby nebylo poznat, že to je schválně, nebo dosáhnem tak maximálně speciálního tréninku na konci.“
„To radši riskovat nebudu,“ zavrtím hlavou. „Kdyžtak si vyhlídni jinýho společníka.“
No ale nakonec jsem to já, kdo se na lavičku ještě jednou vrátí. Tentokrát sama za „nepřiměřené bránění“, aneb Donašicovi se nelíbila má taktika chytit odplavávajícího Neala za nohu. To že jsem mu jen oplatila to, co on udělal před pár vteřinama mě mu nevadilo. Neal byl holt nenápadnější.
Tak jsem strávila další dvě minuty sledováním hry, což mě celkem dost bavilo. Nebýt toho, že my už i tak zvládali prohrávat 11:4 a při tomhle oslabení se náskok ještě zvětšil by to bylo přímo ideální. Takhle jsem se přeci jen cítila trochu provinile a štvaly mě pohledy, kterými mě Thelma od branky častovala.
Proto jsem se do posledních pěti minut pustila s novým zápalem a odhodláním něco dokázat. To jde poměrně těžko v obraně zvlášť s mým sklonem určovat si vlastní pravidla (aneb já můžu všechno, soupeř nic) a tak jsem přešla do útoku. Zjistila jsem, že pólo není tak jednoduché, jak se zdá, Ne když se u toho opravdu snažím plavat a makat. Že to opravdu může být slušný trénink. Ale taky skvělá zábava. Konečně něco, co mě na pondělních tělocvicích opravdu bavilo.
S Curtem se nám několikrát podařilo založit poměrně slušný útok, ale nikdy jsme se nedotali dostatečně daleko. Ale na druhou stranu se moc daleko nedostalo ani Zoeino družstvo. A minutu před koncem jsem si i připsala asistenci na gólu, teda pokud se v pólu něco takového počítá. A co mě těší ještě víc, tím, kdo ten dól dal byla Jos.
No ale i tohle výjmečně povedené plavání skončilo a čekal nás přesun do školy. Jako vždy jsme měli třicet minut do začátku první hodiny, matiky, což většina spolužaček považuje za dobu žalostně krátkou. Já naštěstí věci jako sušení vlasů, zvlášť teď v únoru, řešit nemusím. Krátký účes umí být v tomhle ohledu hodně praktický. Záhadou je pro mě v tomhle ohledu Zoe. Její dredy schnou skoro celé dopoledne, ale ona přesto trénuje skoro stejně často, jako mám já gymnastiku. Nehledě nato, že ji něco takového musí přeci zpomalovat. Ale Zoe je záhada sama o sobě, už od doby kdy k nám začátkem října přestoupila. Hrozně fajn holka, ale taková zvláštní.
„Tebe to pólo dneska nějak bavilo, ne?“ ozve se zrovna, když nad ní přemýšlím.
„To bylo tak poznat?“ podivím se.
„No aj jo, většinou tak aktivní nebýváš,“
„Aktivní? Spíš věčně na lavičce,“ usměju se.
„No, to taky,“ uzná a udělá si z ručníku na hlavě turban.
„Tobě nevadí to zdlouhavé sušení vlasů?“ napadne mě zaptat se jí. „Ještě ke všemu tak často.“
„Když jsem si ty dredy nechala udělat, myslela jsem že s plaváním skončím,“ pokrčí rameny a nakloní se k zrcadlu, aby si nalíčila oči.
„Skončit? Ty? A proč?“ podivím se, protože už o ní moc dobře vím, že plavání pro ni znamená hrozně moc. Nejen že trénuje v místním plaveckém i pólistickém oddílu, ale chodí na bazén i sama.
„Než jsem sem přešla, tak jsem skoro půl roku netrénovala. Kvůli nějakým problémům doma a podobně.“
Přikývnu, o neshodách, které u nich v rodině panovali a které nakonec vyústily v její přestěhování se ke známým do Brandonu, už jsem s ní mluvila.
„Nevěděla jsem jestli tady bude vůbec možné dál pokračovat s plaváním a tak jsem si nechala udělat dredy. Chtěla jsem je už dlouho, ale kvůli plavání jsem to pořád odkládala. Tak jak teď odkládám jejich ostříhání,“ pokračuje a já si mezitím uravuju svůj několikacentimetrový sestřih do přírodního rozcuchu, což dá víc práce, než se na první pohled zdá.
„Ale já na tebe mám taky dotaz, nechtělo by se ti zas začít o víkendech chodit plavat?“
„Sorry, ale to moc ne,“ zavrtím hlavou. „Zas tolik mě to nebaví a mám i tak dost málo času.“
„Gymnastika?“ zajímá se. „Nepůjdeš už do šatny?“
„Jo, půjdu,“přikývnu nejdřív na druhou otázku a tak opustíme sušárnu jako první. „A gymnastika mi opravdu zabírá hrozně moc času.“
„A jak se ti v ní teď daří?“
„No,“ zaváhám, protože nevím, jestli se jí mám se svou včerejší novinkou pochlubit. Nejraději bych to rozhlásila všude, ale kdyby to pak nevyšlo. Nakonec to však přece vyslepičím.
„Tak to je úžasný,“ zareaguje Zoe překvapeně. „Já sním o postupu na republiku a ty tohle,“
„Neříkej, žes ještě nebyla na republice?“ podivím se.
Trochu dlouho mlčí, než odpoví, „V plavání to je dost těžké. Postoupí na ni jen šestnáct lidí z celé Kanady,“ řekne pak.
„Ale tys na ní byla,“ odhadnu podle jejího výrazu.
„Jo, byla,“ vzpamatuje se. „Ale to už je dávno. Od té doby jsem se hodně zhoršila.“
„A jak jsi tenkrát dopadla?“ zajímám se.
„Druhá,“ odpoví jakoby nic. „Ale od tý doby se opravdu hodně změnilo.“
Po těchhle jejích slovech se do šatny nahrne několik dalších spolužaček, takže se dosavadní klid změní v uspěchaný chaos. Čas se nám krátí a jako obvykle to polovina třídy nestíhá. Ale myslím, že Fieldová už si ta to za ten půlrok zvykla.
A opravdu, když deset minut po začátku hodiny konečně v plném počtu dorazíme do třídy, nemá žádné větší námitky. A i celá matika uteče rychle, její občas mírně zmatené vysvětlování funkce sgn vnímám tak na půl ucha, víc pozornosti věnuju piškvorkám s Hannah, mou spolusedící. Matiku dokonale chápu, ale při způsobu, kterým Fieldová vysvětluje se taková skutečnost dá velmi lehce změnit. Raději neposlouchat.
Něco takového už se ale nedá říct o biologii. Ta mi sice jde mnohem hůř než matika, pravidelně bojuju o dvojku, ale výklad, který Holder poskytuje se neposlouchat skoro nedá. Je hodně přísný, ale přesto ho mám v oblibě. Jen už si v jeho hodinách nemůžem tak v klidu hrát či povídat, jako v matice, ale to až zas tak velká nevýhoda není. Přesto jsem dneska i tady duchem nepřítomná. Zčásti přemítám o přestávce, o které jsme se při hovoru s Hannah, Jos a Verou tak úzkostlivě vyhýbaly čemukoliv souvisejícímu se sobotním večerem, až jsem měla sto chutí schválně na to zavést řeč. Ale bylo mi jasné, že zrovna ode mě by to nebyl ten nejtaktičtější tah. Jenže ráda řeším věci na rovinu a Jos je naopak zvyklá zatloukat, hrát mntvého brouka. Což je pro mě celkem těžké. V polovině hodiny mi pak Zoe zezadu podstrčí nějaký lísteček a po jeho rozbalení zjistím, že jde o seznam filmů od Ralpha. Tázavě se po něm ohlédnu, co že to posílá už v hodině, ale nedívá se mým směrem, takže mám smůlu.
Přeletím tedy očima nepříliš dlouhý soupis Ralphových nových přírůstků do jeho obrovské sbírky filmů na CD. 21 gramů, Frida nebo Stepfordské paničky mě celkem zaujmou a tak začnu kalkulovat, jak jsem na tom teď s penězi. Po Vánocích jsem se totiž dostala do situace, kdy jsem počítala každou korunu a zoufale sháněla brigádu. Nakonec mi pomohlo několik večerů v blízké fabrice strávených značně stereotipní a nudnou prací. Takže teď na tom tak zle nejsem, ale i tak si na těžce naspořené peníze dávám pozor. No a tři filmy, to je skoro stovka. K tomu ten dnešní Úsvit mrtvých…brácha se má, že si hokejem už vydělává. Stejně jako všichni hráči WHL dostává takzvaná stipendia jako náhradu za případné brigády a podobně, na které mu díky hokeji nezbývá čas. No, ukažte mi brigádu, ve které si člověk vydělá deset tisíc měsíčně…Já ve Feronu strávila celých dlouhých deset směn a mám s bídou čtvrtinu. No a pomyšlení, že bych si třeba vydělávala gymnastikou… Jistě, jde to. Salamína se tak živí, ale já si jen sem tam přilepším, když se náhodou umístím na závodech, kde k cenám patří i finanční odměna. Ale ta nebývá vysoká. No a od sponzora, kterým je paradoxně právě firma Feron – zponzoruje celý náš gymnastický oddíl, mám placené startovné, vybavení, často i cestovné na závody… a to taky není zrovna levná záležitost.
Pro teď řešení financí odložím, přinejhorším se domluvím s Nealem, nejspíš bude něco z toho chtít taky vidět. Nebo si to jen půjčím a nepřepálím. Na chvíli přece jen obrátím svou pozornost k biologii, kterou umí Holder podat opravdu skvěle. A sotva zazvoní, vydám se k Ralphovi.
„Co tak brzo?“ zajímám se a podám mu nazpět jeho seznam. Ten totiž projde ještě dobře polovinou třídy, Ralph by si s tímhle mohl založit živnost. Konec konců, mají to v rodině. Jeho brácha a soused z lavice Curt zase sežene jakoukoliv hudbu.
„Pro dnešek tu už končím. Jdu k doktorovi,“ odpoví a opravdu se zvedne. „Tak si to tu užij,“ popřeje mi a podá mi CD se slíbeným Úsvitem mrtvých.
„Užiju, neboj,“ zašklebím se. Nejradši bych už taky zmizela. Následující dvě hodiny totiž patří k mým nejmíň oblíbeným a ani o přestávkách se dneska necítím nejlíp. Proto i po Ralphově odchodu zůstanu u jeho lavice s Curtem a zpět do naší mě nezažene ani zvonění, Proč taky, když pro našeho angličtináře Ornipa stejně nic neznamená. Ten se tady většinou neobjeví dřív, než deset minut po začátku hodiny. Což by byla úžasná vlastnost, kdyby si potom chybějící čas nevynahrazoval přes přestávku. S Curtem rozebíráme jejich zimní dovolenou, na které nedávno byli. Lyžovat až v Evropskýh Alpách. No jo, někdo má a někdo nemá. Já se do Evropy ještě nikdy nepodívala.
Díky tomu se téma dost brzo přenese právě k cestování a přidá se k nám i Barry a Zoe sedící před námi. Curt (a samozřejmě i Ralph, který tady není) mají procestované hrozně moc. A tak nadšeně poslouchám jeho vyprávění o nádherných Rakouských Alpách a o Francii či Itálii, které znám leda z fotek.
„Já nikdy neopustila Ameriku,“ postesknu si. „Ale strašně bych se chtěla někam dál podívat. Třeba do Recka.“
Po téhle větě zachytím mírně pobavený Zoein pohled, právě Athény jsou totiž dějištěm letošní olympiády. Ale já to nemyslela takhle doslovně. Tahle spojitost mi došla až později.
„Já Evropu celkem procestovala, Řecko je opravdu pěkné,“ ozve se pak.
„Líp řečeno jsi tam žila, ne?“ opraví ji Barry.
„No, nějakou dobu jo,“ uzná Zoe.
„A kde?“ zajímá se hned Curt.
„V Litvě,“ odpoví Zoe. „Víš kde to je?“
„Jo, ale nikdy jsem tam nebyl,“ přikývne.
„Hm, já se ale nějak nechytám,“ ozvu se nejistě.
„Víš, kde je Polsko a Bělorusko?“ zadívá se na mě Zoe.
„No,“ přikývnu. Ty názvy znám, ale že bych je přesně zařadila se říct nedá. Můj vrcholný výkon by nejspíš bylo „Někde v Evropě. A asi na východě.“
Zoe zřejmě pochopí a proto vytáhne papír a nečrtne evropu a nad ní skandinávský poloostrov.
„Tady,“ zabodne pak tužku kousek pod něj. „Takový malý státeček.“
„A umíš litevsky? Nebo jak se tam mluví?“ zajímá se nadřeně Curt, kterého Zoein původ zřejmě zaujal.
„Jasně, že umím,“ přikývne. „Strávila jsem tam několik let.“
„Tak něco řekni,“ požádám ji, ale v tu chvíli se otevřou dveře a Ornip, který si to dneska načasoval opravdu „geniálně“ vejde do třídy.
Jako obvykle stráví dvacet minut zkoušením, dalších deset nadáváním na to, ať už se konečně začneme učit a v momentě kdy zazvoní nám řekne, ať si vytáhneme učebnice literatury. Pak polovinu přestávky vysvětluje, co všechno si máme doma přečíst a z čeho si udělat zápis do sešitu. Když konečně odejde, mám chuť vraždit.
„Sakra, musí tak přetahovat, debil jeden?“ rozčiluju se a honem doluju sešit chemie.
„Nějaká nervní, ne?“ poznamená Hannah.
„Před chemií vždycky,“ připomenu jí. „A dneska obvzlášť.“
„Má donést ty testy, že?“ vzpomene si. „A tys to zvorala,“ dodá.
„Bingo,“ ocením její paměť. „A bojím se, že mi Anička poskytne tu příležitost si to jít hned opravit.“
„Umíš to?“
„Právě, že vůbec,“ zavrtím hlevou. V sobotu jsem nad tím strávila půlku odpoledne, ale stejně mi vychází maximálně dvacet procent z chemických rovnic. Teorii mám našrocenou, ale Hartová vždy začíná příkladem. Ten zvorám a v tu chvíli jsem v háji. Jak znervózním, nevzpomenu si už na nic.
„Přece by Anča nebyla tak krutá, aby ti napařila hned dvě pětky v jednom dni.“ pokusí se mě uklidnit Hannah.
„To ji neznáš,“ zavrtím hlavou.
„Znám,“ odporuje. „Ale přece jen mi přijde, že ti nadržuje.“
„Mě spíš přijde, že mě ignoruje,“ poznamenám.
„Ty ji taky,“ připomene mi.
„Co bych jí měla říkat? O chemii vím velký kulový a jinak…nemám s ní o čem mluvit.“
„Třeba bys na tom byla líp, kdybychom měli někoho jiného,“ zamyslí se Hannah.
„Těžko, Neal chemii zvládá v pohodě. A je to i jeho matka.“
„Hmm,“ zabručí Hannah v odpověď. Víc nestihne, protože paní profesorka Hartová, učitelka předmětu, ze kterého jsem ze všech sil uhájila v pololetí trojku a teď mi vychází čistá čtverka (zatím…) právě vejde. Zároveň je to ale bývalá Anna Aspenová, žena, která mě přihlásila do gymnastiky, když mi byly čtyři. A byla to taky poslední věc, co pro mě udělala, protože krátce na to se od nás odstěhovala a já ji prakticky přestala vídat. Teda dokud jsme se za účelem bráchova hokeje nepřestěhovali zpět do Brandonu a já ji v druháku nedostala na chemii.
Snažila jsem se to před spolužáky utajit, přišla jsem si díky tomu dost blbě. Ale nepovedlo se, naše vzájemné chování se totiž přes všechnu snahu vymyká běžnému vztahu profesor-žák. A i naše podoba je dost výrazná. Ač má světlejší vlasy, je stejně snědý typ jako já. Drobnou postavu mám právě po ní, zatímco Neal, ač jsme dvojčata, víc připomíná tátu. Proto jsem si musela vyslechnout několik poznámek, hlavně od Thelmy. Obě jsme totiž v pololetí měli mezi trojkou a čtyřkou a zatímco já uhájila tu lepší variantu, ona skončila se čtverkou. To, že u ní nešlo ani zdaleka o jedinou, zatímco já jinak měla téměř vyznamenání v potaz nebere. Její keci o protekci mě dost žerou, jen ať si něco takového zkusí sama. Setkávat se v hodinách se svou matkou, se kterou se už od malička prakticky nevídá.
Harta, jak jí většina lidí říka (pokud ne Harpie), zapíše do třídní knihy, vytáhne papíry s nešimi písemkami a zečne přecházet uličkami mezi lavicemi.
„Mám pro vás opravený test z minulé hodiny. Většina z vás, jak se zdá, konečně pochopila, oč se v těch příkladech vlastně jedná. Až na několik výjimek.“
S těmito slovy se zadívá přímo na mě a já, ač se snažím vydržet, pohledem uhnu.
„Víc než polovina z vás dostala jedničky, dalších deset dvojky. Jen tři lidi dopadli hůř. Bouck a Tkaichuk mají za čtyři, Aspenová za pět.“
Zavřu oči. Tak je to tady. Věděla jsem to, ale pořád jsem doufala. Že se tam nějaký bod najde. Že nebudu mít v chemii jediné dvě známky. Čtyřku a pětku.
„Rozdejte si to,“ položí Anna hromádku na lavici Darrella s Malcolmem, jen jediný papír jí zůstane v ruce.
„A ty, Phyllis, pojď sem.“
Jak v tuhle chvíli závidím všem těm šťastlivcům, kteří mají jedničky a dvojky. Klidně i Keithovi a Ivanovi se čtyřkou. Závidím všem, pro které je Hartová jen jednou z nejpřísnějších učitelek na škole. A se kterými teď nechce mluvit.
Poslušně se zvednu a zamířím ke katedře, za kterou se zatím posadila.
„Ano, paní profesorko?“ zeptám se a nedokážu se ubránit lehkému ironickému podtónu v hlase. Všimnu si, že ji tím rozhodím, ale kupodivu nepocítím lítost. Nepamatuju si, jaká byla máma. Vím jen, že nás opustila kvůli jinému muži. Že s ním čekala dítě. Podváděla tátu dlouho před tím. A on právě tehdy začal pít. Díky bohu objevil Tess a ta ho dala zase do pořádku. Tehdy to byla mladá svobodná matka s osmiletým Dominikem, vycházející návrhářská hvězda. A táta bývalý špičkový gólman, jehož kariéra se začínala velmi rychle rozpadat.
„Je teprve začátek pololetí, Phyllis,“ začne Anna nakonec, po krátké, jistě neplánované odmlce, „Ale to neznamená, že si můžeš dovolit takové výpadky. Asi tomu vůbec nerozumíš, že?“
„Ne, nerozumím,“ přiznám a její upřený pohled mě dopaluje.
„Měla by sis najít někoho na doučování,“ pokračuje, „jinak na konci roku už trojku nezachráníš. A já myslím, že máš na víc.“
Pokrčím rameny, neodpovím jí. Proč se stará? Přijdu si tady s ní hrozně. Nejraději bych se vrátila do lavice.
„Máš někoho takového? Možná Neal by ti to mohl vysvětlit,“ nenechá se odradit.
„Řeknu mu o to,“ zalžu, protože brácha se právě o tohle v sobotu pokoušel. Marně. Na chemii jsem prostě tupá.
„To bys měla,“ přikývne spokojeně, ale vidím, že má ještě něco na srdci. A že to něco se možná nebude týkat mého prospěchu.
„Můžu už jít?“ pospíším si proto a zadívám se jí přímo do očí.
„Ano, to je všechno, co jsem ti chtěla,“ rezignuje po chvíli a pohledem uhne tentokrát ona. Vydám se tedy zpět do lavice. Cítím horko ve tvářích a tak jsem vděčná za to, že se lehce nezačervenám. Posadím se, ignoruju Hannin dotaz, co mi chtěla a zahledím se do sešitu, jako by tam snad bylo něco, co mě nadmíru zajímá. Místo svého škrabopisu ale vidím jen prázdno. Stejně tak temno mám i v hlavě. Za celou chemii se nedonutím dávat pozor, nepřiměju se na ni ani jednou podívat. Strojeně přepisuju z tabule do sešitu, aniž bych tušila, co to vlastně je. Vím, že tohle mi na mých výkonech ani trochu nepřilepší, ale nejde mi to jinak.