Kapitán Husťák (5.)

„Mám dojem, že by nebylo moc dobrý se tu poflakovat.“ Vykoktala jsem pořád ještě se smíchem. Přehled o sankcích za šíření poplašných zpráv a za zbytečný výjezd hasičů jsem sice neměla, ale bylo mi jasné, že asi nebude zrovna přínosné, když nás tu někdo nachytá. Kluci jenom přikývli a vyrazili ke schodům. Ještě než jsme sešli do přízemí, napadla mě spásná myšlenka. Zatavila jsem asi v polovině schodiště a ti dva mi setrvačností nalítli na záda. Odněkud vystřelily čtyři ruce a zachytily mě dřív, než jsem stihla po hlavě překonat dalších několik schodů.
„Co se děje?“ optal se Tobiáš nejistě a rozhlížel se na všechny strany.
„Mátě něco proti divadlu?“ zeptala jsem se s pokřiveným úsměvem a otočila jsem se k nim čelem. Tobiáš vypadal zmateně a se zvednutým obočím klouzal pohledem mezi mnou a Petrem, který mi očividně dokonale porozuměl.
„Hm, chytrá, bylo by dost divný, kdyby hořelo, a my vypadli ze školy jako poslední a navíc v naprostým klidu.“ Poznamenal Husťák.
„Tak jo, zakřepčíme si.“ Zaculila jsem se a sešla jsem o další dva schody níž.
„O čem to sakra mluvíte?“ zeptal se Tobiáš s rozhozením rukou a já pocítila neodolatelnou touhu natáhnout ho po hlavě helmou, kterou jsem táhla v ruce.
„Nemůžeme jen tak vylézt ven a říct tichý: „pomoc, hoří.“ To by všem bylo jasný, že v tom máme prsty.“ Protočil Husťák oči a čapnul Tobiáše kamarádsky za rameno. „Doufám, že seš dobrej herec, kámo, protože tohle bude tvoje mistrovský představení.“
„A jestli ne,“ přihodila jsem si, „tak tě zmasíme!“ Mrkli jsme s Petrem na sebe a začali jsme se smát. Tobiáš se jen trochu nervózně zazubil a s „tichým jdeme na to“ nás pobídnul k akci.

Vylítli jsme ze dveří jako uragán ve třech fázích. První vyběhnul Tobiáš a skácel se na zem. Začal se válet sem a tam po chladným dláždění a ječet: „Uhas to! Uhas to! Sakra, já nechci umřít!“ Za ním vydusal Kapitán Husťák s rozšířenýma očima a zděšenou grimasou a skácel se na Tobiášovo kroutící se tělo.
„Nenechám tě shořet!“ zařval hrdinsky a začal mlátit do Tobiáše svojí bundou. Vyklopýtala jsem za nimi a musela jsem se děsivě přemáhat, abych se nezačala smát. Všichni ostatní stáli ve zděšeném očekávání v bezpečné vzdálenosti od těch dvou a tupě na ně zírali s pokleslými čelistmi.
„Hořim! Já hořim!“ kvílel Tobiáš a začínal se třást smíchy, což jak jsem doufala, považovali ostatní za důsledek utrpěného šoku. Doběhla jsem ke zmítající se hromádce končetin a plácla jsem sebou na ně. Slyšela jsem, jak Tobiáš, který ležel úplně vespod, zahekal.
„Už nehoříš! V pohodě! Slyšíš?! Je to v pohodě!“ drmolil Husťák a mrknul na mě. Na okamžik jsem se zasmála, když mi vlasy spadly přes obličej a poskytly mi tak trochu prostoru pro ocenění ztřeštěnosti téhle situace.
„Omdli, ať můžeme vypadnout!“ špitnul mi někde u ucha Husťákův bručivý hlas a já poslechla. S dramatickým ááááách jsem mu padla do náruče a zvrátila jsem hlavu.
„Nino, Nino?! Co je ti sakra?!“ ječel mi do obličeje a svíral mě v náručí. Naprosto zřetelně jsem cítila, jak se klepe smíchem, ale v hlase mu žádné pobavení nezaznělo.
„Nino! Lásko! Prober se!“ zařval a přitisknul si mě k sobě blíž. Lásko?! Co to sakra bylo?! Jen jsem nesouhlasně zavrčela a dál si hrála na mrtvolku, ale v koutku duše jsem si slíbila, že ho za tohle oslovení ještě pořádně sjedu. Nepatrně se natočil stranou a zašeptal Tobíkovi: „Vypadneme, tak se na to připrav.“ Pak začal lovit něco v kapse, a když mu v ruce zachrastily klíče, houknul mnohem hlasitěji na Tobiáše: „Nastartuj auto, tohle chce doktora.“ Tobiáš se neozval. Cítila jsem, jak mě Husťák bez nejmenší námahy zvednul a odcházel se mnou pryč. „Doprčic!“ Vyhrkla jsem tak tiše, jak jsem jen dokázala s hlavou zvrácenou dozadu, „Já tam nechala helmu!“ Husťák se jen zasmál. „Klídek, helmu mám já.“ Na důkaz jeho slov se mi pod nohama zavrtěla jeho paže a vzápětí mi něco přistálo na břiše. S úsměvem jsem mu tichounce poděkovala.
Když už mi připadalo, že mě táhne dostatečně dlouho, zavrtěla jsem se mu v náručí a srovnala jsem si hlavu, která mi pořád ještě bezvládně visela. Položila jsem si tvář na jeho rameno a paže jsem mu obtočila kolem krku, abych mu trochu usnadnila tenhle vzpěračský výkon. Přidušeně se zasmál. „Moc se netul, máš bejt mimo z požáru, ne ze mě.“
„Nefandi si,“ zamumlala jsem, „radši shořím v ohni, než z obdivu k tvojí osobě.“ Nic neříkal. Chytila jsem se ho ještě pevněji a vyhoupla jsem se tak o kousek výš, abych mu ještě trochu odlehčila. Opřela jsem si čelo o jeho krk. Po dalších dvou krocích jsem si uvědomila, že si tuhle jízdu na úhlavním nepříteli docela užívám. Mozek jsem měla ponořený do jeho vůně, která byla naprosto všude. Jako ve snu jsem se zhluboka nadechla a přitiskla jsem se k němu ještě o trošičku blíž. Jeho přítomnost byla nesnesitelná. Všechny chloupky na těle se mi naježily, jako bych byla hrdinkou v hororové scéně. Dech se mi podezřele začínal krátit, jak srdce přidalo na výkonu a pumpovalo mi tělem krev, aby mi co nejvíc mohly zrudnout tváře. Nechtěla jsem se ho pustit. Nedokázala jsem si představit, že se za chvíli nebude dotýkat mého těla.
„Jsme tu.“ Špitnul a opatrně mě postavil na zem. I když jsem bezpečně stála, nedokázala jsem ho pustit. Ruce jsem měla pořád ještě zkřížené za jeho krkem a zírala jsem mu do tváře v naprosto neracionálním očekávání. V koutku mozku jsem si nadávala. V koutku mozku jsem si přála, aby řekl nějakou strašlivou blbost, která mě zase naštve, protože to by bylo normální. Petr byl ekvivalentem vzteku a vykolejení, jenže v tuhle chvíli jsem si přála, aby mě vykolejil naprosto jiným způsobem.
„Tak můžeme.“ Ozval se Tobiáš a nastartoval Husťákovo auto. To podivné vzduchoprázdno zmizelo a já jsem rychle stáhla ruce z Petrova krku.
„Já timhle nikam nejedu!“ vyhrkla jsem a byla jsem ráda, že se zase chovám jako hysterka, protože to bylo teda mnohem normálnější, než chování, které jsem předváděla před chvilkou.
„No tak neblbni.“ Protočil oči Husťák a naznačil Tobiášovi, aby si přesednul pryč od volantu. „Zajedeme si někam na kafe, počkáme tak hodinku, než zmizí ty davy, a pak tě zavezu zpátky k mašině. Slibuju, že budeš živá a pokud to zvládneš, tak i překafovaná.“ Zvednul dva prsty na znamení, že přísahá po skautsku, což byl teda jasný důkaz čistých úmyslů. Obešla jsem auto a otevřela jsem dveře na straně spolujezdce. Seděl tam Tobík a snažil se naladit na rádiu něco pořádného. „Zmiz.“ sykla jsem na něj, a když se s ublíženým brbláním začal sbírat, spokojeně jsem se zaculila.
Cesta nám moc dlouho netrvala. Musela jsem uznat, že Kapitán Husťák velí plavidlu bez nejmenších obtíží, takže jsme se v pořádku vysoukali z auta, když zastavil v jedné uličce kousek od náměstí a vytáhnul klíčky ze zapalování.
„Kam teď?“ optal se Tobiáš a rozhlídnul se po prázdné ulici. Neušlo mi, jak se zatvářil. Byla to směsice děsu a pochopení.
„Nech moje ledviny na pokoji!“ Zavrčel na Husťáka, který zrovna zamknul auto a otočil se k Tobíkovi čelem. Jen vykulil oči a zvednul prázdné ruce.
„Vypadám jako tvor, kterej by potřeboval víc ledvin než ostatní?“ zeptal se a já se začala pochechtávat.
„Na to ti neskočim.“ Prohlásil Tobík, podezřívavě přimhouřil oči a výhružně mu zašermoval prstem před nosem. „Jasně, odvezeš nás do nějaký zapadlý uličky, kde není ani noha, určitě si říkáš, že ti to hodí slušnej balík, když vykucháš orgány z nás dvou. Přece jen jsme mladý, oba nekuřáci, to bude fajnovej materiál, co?!“
„Přestaň vychvalovat moje orgány.“ Zasmála jsem se a chytila jsem se dlaní za čelo. Musela jsem uznat, že dnešní den byl vtipnější než všechny, které jsem za poslední měsíce přežila.
„Tak jo, když do mě takhle hezky vidíš, můžeš mi taky říct, co budu s těma ledvinama navíc dělat?“ optal se Husťák a ignoroval můj smích. „Založim si bufet s názvem ledvinaburger? Nebo máš pocit, že si běžně dělám sbírku z orgánů spolužáků? Ne, už to mám,“ vyhrknul, „vykuchám Nině ledvinu, naložim si jí do lihu, a až z Niny jednou bude slavná spisovatelka, prodám její ledvinku na e-bay pod kategorií zdraví a krása.“
„Dobře, tak proč si zastavil v takový zaplivaný uličce?“ zeptal se Tobiáš vcelku klidným hlasem.
„Protože asi dvacet metrů timhle směrem je bezva kavárna.“ Odpověděl Husťák s laciným svatouškovským zatřepáním řasami a vyrazil prostředkem ulice směrem, kterým před okamžikem zabodl prst. S pochechtáváním jsem tam Tobiáše nechala brumlat větičky typu „no jasně“ a vyrazila jsem za Petrem. Dohnala jsem ho po pár metrech a chytla jsem ho za rameno.
„Kde je ta tvoje bezva kavárna?“ optala jsem se ho čistě orientačně.
„Támhlety dveře.“ Ukázal na šedivou barabiznu a ještě šedivější miniaturní vrátka pochybného určení. „Nebo máš jinej návrh?“
„A víš, že mám?“ mrkla jsem na něj a otočila jsem se na Tobiáše, který se svěšenou hlavou pochodoval za námi. „Změna plánu, brácho,“ houkla jsem na něj, „jde se do pajzlu dle mého výběru.“
Petr se tvářil trochu vyděšeně, když jsem je protáhla několika uličkami, přešla jsem s nimi v patách přes náměstí a zamířila jsem bez dalších průtahů na nábřeží.
„Už tam budem?“ zaskuhral mi za zády Tobiáš a založil si ruce na prsou. „Je tu strašná kosa.“
Jen jsem se zasmála. „Je podzim, cos čekal? Nemáš se oblíkat podle toho, co ti sluší a nemáš se spoléhat na to, že seš teplej.“ Petr se vedle mě zazubil a špitnul: „Sice nejsem buzna, ale zima mi je taky.“
„Dík, že ses zastal.“ Zavrčel Tobiáš, který očividně slyšel naprosto cokoli a odfrknul si takovým prapodivným uraženým způsobem, který mě rozesmál.
„Už tam jsme, vy bábovky.“ Mrkla jsem na Petra a vzala jsem za kliku dveří, nad kterými visela cedule s nápisem Jericho.
Teplo na nás dýchlo s neuvěřitelnou silou, za což jsem byla vděčná. Zmrzlá jsem byla sice permanentně, ale dneska to byl extrém. Nechala jsem kluky projít dovnitř a zavřela jsem za nimi dveře.
„No to je dost, že se taky někdy ukážeš.“ Ozvalo se za barem a já se usmála na plešatícího vysokého chlápka, který se opíral o naleštěnou dřevěnou desku přesně tím způsobem, jakým si to mohl dovolit jenom pan majitel.
„Áhoj Ruby.“ Zazubila jsem se a podala jsem si s ním ruku. „Jdu se poptat, jestli je na pátek všechno připravený.“
„Jo, jako vždycky,“ usmál se a rovnou přede mě postavil pivo. „Světla si uděláme sami, ale na zvuk si někoho přiveď, Mirek dělá nějakej maturák.“
„Jasný,“ kývla jsem a půllitr jsem odsunula Rubymu pod bradu.
„Takže řídíš.“ zkonstatoval a napil se odmítnutého piva.
„Jestli chceš, můžu tě hodit domu.“ Ozvalo se mi za zády a já se bez otočení dost zle zasmála. „Žádnou jízdu smrti podstupovat nehodlám. Dám si čaj.“ Zvedla jsem oči k Rubymu, který se zatvářil značně pobaveně a vytáhnul odněkud obří hrnek.
„Můžeme se mrknout dozadu?“ optala jsem se ho, a když kývnul, protáhla jsem se kolem baru. Po pár krocích jsem se otočila. Tobiáš nejspíš usoudil, že může rozmrzat u Rubyho a vsedě, takže se za mnou se zaujatým výrazem ploužil jen Kapitán Husťák.
„Co se bude dít v pátek?“ zeptal se, když nás chodba vyplivla v mnohem větší místnosti, než byla první. Bez odpovědi jsem se rozběhla a se spokojeným zaječením jsem vyskočila na pódium, které bylo nalepené u stěny proti vchodu.
„Bude kotel!“ zaječela jsem na něj, protože zůstal stát u protější zdi a nepokrytě na mě zíral.
„Slyšel jsi mě dobře?“ zeptala jsem se ho a popošla jsem ještě o pár kroků dozadu.
„Jo, jako bys stála u mě.“ Pokrčil rameny.
„Bezvadný!“ zasmála jsem se. „Ta akustika je dokonalá! Ruby tu má naprosto dokonalý prostory.“
„Můžu se tě na pár věcí zeptat?“ ozval se Husťák nejistě a já si uvědomila, že musí být tak trochu ztracený.
„Povídej.“ Seskočila jsem z podia a došla jsem k němu.
„Tak za prvý: Ruby je pravý jméno?“ zatvářil se nejistě a začal obcházet podél zdi.
„Neboj, není,“ ujistila jsem ho, „říká se mu tak, protože když někdo otravuje, řekneš Rubymu a ten ho zrube.“ Zasmála jsem se jeho výrazu. „Ruby je prostě Ruby, já nevim proč, říkalo se mu tak ještě než jsme se seznámili.“ Ujistila jsem ho. „Další otázka?“
„Máš hodně kamarádů mezi čtyřicetiletejma maníkama, co dělaj v baru?“ podtón, který se mu vloudil do hlasu, mě přinutil podívat se na něj pozorněji. Nejistě přešlapoval s hlavou mírně natočenou na stranu a s výrazem, který by i masového vraha dokázal přinutit k výčitkám a pláči. Přešla jsem k němu blíž. Musela jsem se trochu natáhnout, když jsem mu dlaní ruky přejela po tváři a následně jsem mu s ní přikryla oči.
„Nedívej se, jen poslouchej.“ Zašeptala jsem a doběhla jsem k podiu, na které jsem se vyškrábala. Sice jsem za sebou neměla kluky s nástroji a neměla jsem v pařátech svojí kytaru, ale měla jsem dojem, že v tenhle okamžik by mi stejně byl veškerý doprovod nanic. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla a začala jsem zpívat ten nejsložitější a nejlepší song, jaký jsme s kdy klukama napsali.

Napij se noci, polib její tvář,
Spolkni slzy, kapalnou svatozář
Úplněk prolil,
Paprsky soli
Lásku ten lhář
Jí vložil na polštář.

Napij se noci, vklouzni jí do kůže
Spolkni slzy, jestli to pomůže
Tiše se usmívá
Zraněná, bláznivá
Lásku a růži,
Pořád jí dluží.

Neboj se, královno tmavá,
Že tahle bolest přetrvává,
Úplněk zmizí
V koruně břízi
Jo, to se stává
Že ráno sama
Proplouváš postelí
a celou neděli
hledáš ho v kafi a v matraci,
v srdci a na práci
nemáš už nic,
a je ti o bolest víc.

Se zavřenýma očima jsem zůstala sát na podiu. Nikdy jsem nechápala, proč si tolik lidí tuhle písničku oblíbilo, ale teď mi to bylo jasné. Na další dvě sloky už jsem neměla, najednou jsem nenašla odvahu jí dozpívat. Všechny vzpomínky, kvůli kterým jsem kluky přemluvila k vzniku tohohle songu se najednou nahromadily a dopadly na mě s nečekanou razancí. Naprosto zřetelně jsem cítila, jak se mi třesou ruce. A naprosto zřetelně jsem cítila Petrovu vůni. Nejistě jsem se ošila.
„Neotvírej oči.“ Zaduněl mi u ucha jeho šepot. Poslechla jsem ho. Nejistě jsem si olízla rty. Neměla jsem tušení, co chystá a nebyla jsem si tak docela jistá, jestli vůbec chci jeho plán uskutečňovat, ale jeho dlaně, které mi přistály na bocích, mi dost jasně naznačily, že jsem součástí událostí, ať se mi to líbí, nebo ne. Líbilo.
Jemně si mě přitáhnul k sobě. Přimáčkla jsem se k němu a hlavu jsem zaklonila tak, abych se čelem mohla opřít o jeho krk. Slyšela jsem jeho dech, cítila jsem jeho dech a cítila jsem jeho ruce, které mě hřály na břiše a po milimetrech klouzaly výš.
„Zazpívej jí znova.“ Vydechnul mi do vlasů a posunul ruce zase o kousíček nahoru. Naskočila mi husí kůže. S nejistým přerývaným nádechem jsem začala šeptavě zpívat, ale tentokrát to znělo absolutně jinak. Jeho ruce se posunovaly vzhůru, ale pár centimetrů pod lemem podprsenky se zarazily. Pevně mě objal a políbil mě na krk. Dál to nešlo. Zmlkla jsem a uvolnila jsem se v jeho objetí. Jednou rukou mě chytil za krk a natočil mi hlavu trošku na stranu. Nebránila jsem se. Jemně mi přejel prstem po čelisti, a pak mě políbil.
„No to si děláš prdel!“ ozvalo se z druhého konce místnosti rozhořčeně a Petr mě pustil. U stěny stál Tobiáš a s šokovaným výrazem na nás civěl. Chápala jsem ho. Chápala, ale momentálně nesnášela. Došlo mi to hned po tom, co se otočil na podpatku a přes rameno po nás plivnul větičku: „Vystydne vám čaj!“