Phyllis 7

VII. Chemička


„Phyllis,“ zadrží mě její hlas, když se hned po zvonění zvednu a snažím se co nejrychleji zmizet do jazykové učebny, kde nás čeká poslední dnešní hodina – francoužština. Nejdřív se ji rozhodnu ignorovat, ale Neal, ten zrádce, mě chytí za ruku.
„Volala tě,“ oznámí mi, jako bych to snad nevěděla.
„Moc dobře víš, že s ní nechci mluvit,“ vynadám mu polohlasně, ale je mi jasné, že tentokrát se tomu nevyhnu.
„Na to, jak se s taťkou pořád hádáš stojíš až moc na jeho straně,“ prohodí do teď už prázdné třídy.
„Nestojím na jeho straně,“ odporuju a ignoruju Hartovou, která k nám mezitím přišla.
Neal už mi na tohle neodpoví.
„Chtěla bych s tebou mluvit, Phyllis. A nemyslím tím teď o chemii,“ ozve se Anna a já se na ni tedy konečně otočím.
„Jenže já si s vámi jinak nemám co říct,“ odpovím.
„Nechtěla bys mi radši tykat?“ nenechá se vyvést z míry.
„Profesorům máme vykat,“ pokrčím rameny. Sama pořádně nevím, kde se ve mně bere tolik zášti, proč se chovám tak odmítavě. Jako malá jsem si tolikrát přála, aby se vrátila. Hlavně dokud nepřišla Tess. Přesto, že jsem si ji moc nepamatovala. Přesto, co o ní lidi mém okolí říkali. Tehdy to byla máma. Ale nikdy nepřišla, nevrátila se. A my s Nealem jsme ji už prakticky neviděli.
„Moc dobře víš, že nejsem jen tvoje učitelka,“ odpoví a já mírně žasnu, kde se v ní bere ten klid. Ve mně to teď jen vře.
„Ne, to nejste, jste taky moje biologická máma.“ odvětím. „Ale nic víc už ne.“
„ To vím,“ přikývne. „A chtěla bych to změnit.“
Málem ze mě vyletí „A co když já ne“, ale pak přeci jenom alespoň zčásti zvítězí rozum a místo toho odpovím „To je celkem pozdě, nemyslíš?“ Já vím, že ani to není žádný extra příspěvek do diskuze, ale aspoň ji to zcela nepohřbí. Protože něco z té malé holčičky ve mně přeci jen zůstalo.
„Lepší pozdě, než nikdy,“ řekne. „A mě trvalo moc dlouho, něž jsem k tomu našla odvahu,“ přizná pak.
Zadívám se na ni a pak na Neala, který tady vedle nás stojí, jako by se nic nedělo.
„Vy dva už jste o tom spolu mluvili?“ napadne mě.
„Jo, mluvili,“ přikývne brácha.
„Dneska ráno,“ dodá Anna. „Chtěla bych vás k nám někdy pozvat alespoň na návštěvu.“ Odmlčí se, „už mě štve se v hodinách, které s vámi mám tvářit jakoby nic, když to je jediná příležitost, kde vás můžu vidět.“
„Za tuhle situaci my nemůžeme,“ pokrčím rameny a v tu chvíli mi proletí hlavou myšlenka, že se teď chovám hrozně podobně jako Jos. Jakékoli pocity naprosto vytlačuju, neukážu je okolí, nepřipustím je sobě. Ale i Josephine se občas umí ovládnout…
„Já vím,“ přikývne Anna dřív, než se odhodlám k něčemu přece jen přívětivějšímu.
„A kdy?“ zeptám se tedy, čímž Neala i Annu celkem překvapím.
„Vím, že tenhle víkend už čas nemáte, ale co třeba příští sobotu?“ zareaguje ale Anna okamžitě. A s jejími slovy zazvoní na začátek další hodiny.
„V sobotu by to šlo,“ přikýve Neal a já se jen nejistě přidám. „Ale teď bysme už opravdu měli jít.“
„To já taky,“ souhlasí Anna a tak se každý vydáme svým směrem.
Ve francoužštině prakticky nevnímám, což je s hyperaktivní Filtovou celkem problém, ale i tuhle hodinu nějak přežiju a můžu zamířit domů, Nebo spíš na oběd a pak s Hannah do knihovny. Sice si neplánuju nic půjčit, ale nechci jezdit před tréninkem domů, je to zbytečný. Jde s námi i Neal, i když ten nás opustí už o něco dřív, trénuje od tří a na zimák je to dál než na tělocvičnu. Já v knihovně strávím dobrou hodinu a půl sezením na zemi a čtením si. Jsem dokonce natolik aktivní, že si vytáhnu učebnici chemie a podívám se, co jsme to vlastně dneska dělali. Večer už na učení nebudu mít náladu a když Hannah stejně sedí u počítače a surfuje po internetu, co bych tu dělala.
„No nazdar člověče, jseš ty vůdec někdy doma?“ ozve se za mnou zrovna když hloubavě hledím na vzorový příklad, který nám Anna napsala na tabuli a já ho bezmyšlenkovitě opsala do sešitu. Při zvuku toho hlasu málem nadskočím, což Sisi, která se za mnou objevila jako duch, rozesměje.
„Co se tak lekáš, máš snad špatný svědomí?“ nakloní hlavu na stranu.
„Ne, učím se, tak bych spíš měla mít dobrý pocit,“ zavrtím hlavou.
„Ale nemáš,“ odtuší.
„Ne, to nemám, protože to nechápu.“
„Co to tu vlastně louskáš? A proč se učíš v knihovně?“
„Co doma,“ pokrčím rameny, „když stejně musím za dvacet minut na trénink,“ odpovím s pohledem upřeným na hodinky. „A snažím se pochopit chemii.“
„No já už tě u vás několikrát sháněla a marně. Býváš tam vůbec někdy?“
„Až večer,“ uznám. „Před tréninkem dom nejezdím, takže se vracívám tak kolem sedmé až osmé,“
Sisi převrátí oči v sloup „že tě to baví,“ zavrtí hlavou. „S takovou nemůžeš mít žádný volný čas.“
„Nějaký se najde vždycky,“ odporuju. „A stejně si nedovedu představit, co bych jinak celý dny dělala.“
„Takových věcí je…“ odpoví mírně zasněně, ale skoro hned nasadí svůj obvyklí výraz a přisedne si vedle mě. „No ale jak jde život kromě gymnastiky?“
„Od desíti k pěti,“ přiznám. „Jeden průser za druhým.“
„Ale, copak?“ zajímá se.
„Ségra bude mít svatbu, kterou taťka naprosto odmítá, propadám z chemie a chemikářka mě přitom pozvala na rodinnou návštěvu, trochu jsem se o víkendu na oslavě neudržela…no prostě tak různě,“ shrnu ve skratce události podstatných dní.
„Nemluvíš jako zrovna velká optimistka,“ zhodnotí múj krátký proslov Sisi. „Jak můžeš v únoru propadat? A s mejdanama bych si už vůbec starosti nedělala, tam vyvádí občas každej.“
„To poslední už mě tak neštve,“ odpovím. „Ale s tou chemií mě to štve čím dál víc. Možná je únor, ale podle mě dost brzo skončím u tabule.
„A co na tom vlastně nechápeš?“ zajímá se Sisi.
Místo odpovědi jí zrovna podám učebnici otevřenou na straně, kterou jsem v době jejího příchodu usilovně studovala.
„Tohle a asi třicet předešlých stran,“ dodám přeci jen na vysvětlenou, když ode mě převezme knížku a zahledí se do ní. Na chvíli nastane ticho, jak postupně listuje stránkami zpátky, až po začátek téhle a postupně i dvou předešlých kapitol.
„To je dost primitivní,“ ozve se pak a zadívá se na mě přes několik zlatavách pramenů, které jí vyklouzly z copu a teď jí i přes neustálé upravování padají do očí.
„No tak dík,“ odpovím sarkasticky. „V tom případě jsem asi totálně vypatlaná.“
„Ne, tak to nemyslím,“ zavrtí hlavou. „Ale s klidem bych ti to mohla vysvětlit.“
Skoro už s díky odmítnu, když si vzpomenu na Aninny rady ohledně doučování. Na onu čtyřku a pětku skvějící se v mém studyjním průkazu. A na právě uplynulou marnou půlhodinu, kdy jsem se prakticky nehla z místa a z prvních pár odstavců. Anně jsem zalhala, že řeknu Nealovi. Ale toho už jsem přece o radu požádala. A nemělo to žádný valný účinek. Pravda, Neal nemá zrovna učitelský sklony, ale až tak blbě nevysvětluje. Takže ona chyba bude spíš ve mně.
„To už zkoušel brácha,“ zvolím nakonec značně polovičatou odpověď „ani ryba ani rak“.
„Neal?“ ujistí se.
„Dominika bych nenazvala bráchou,“ připomenu jí.
„Pořád vás to nepustilo?“
„Ne, pořád ne,“ zavrtím hlavou. Pořád je mezi námi vykopaná válečná sekera a ani chvilkové včerejší příměří na tom nic nezmění. Na to už náš boj trvá příliš dlouho. Od jeho příchodu k nám.
„Tvoje chyba, vždyť studuje chemii,“ pokrčí Sisi rameny. „No ale já taky, takže myslím, že to co se Nealovi nepovedlo bch já možná zvládnout mohla. Máš čas ještě teď?“
Zahledím se na hodiny nad hlavním vstupem a nezbyde mi, něž zavrtět hlavou. „Sotva pár minut,“ odpovím.
Sisi opět převrátí oči v sloup a dodá „jak jinak.“ Chviičku se zamyslí. „A zítra? Nebo aspoň někdy tenhle týden? Celkem ráda bych s tebou probrala i pár jiných věcí než chemii.“
„Zítra tak v sedum, možná radši o půl osmé,“ informuju ji. „Na kole se mi moc nechce a autobus přijíždí až ve čtvrt.“
„Takže o půl osmé,“ zopakuje. „Tak jo, tak mě čekej,“ zakončí. „A užij si trénink, psychopate.“
„Ty si to užij tady, Elizabetho,“ oplatím jí alespoň částí jejího dlouhého jména, na které je dost háklivá, uhnu před svou učebnicí chemie, kterou mi vrátí dosti rozmáchlým způsobem, sbalím si ostatní věci a na závěr zeberu ze země i tu hnusnou šedou bichli a můžu vyrazit. Přímo do šatny, převléct do trikotu a rozcvičit na trénink. Přijdu si dost nemotorná a ztuhlá, už bych místo cvičení potřebovala oraz a konečně se pořádně vyspat. A taky se najíst, jak si uvědmím ještě před koncem rozcvičky. Začínám mít pořádný hlad, oběd se dneska zrovna nevyvedl.
Ale na veškeré tyhle věci a problémy musím na následující tři hodiny zapomenout a konečně se po proflákaném víkendu naplno věnovat gymnastice. A pa prvních pár minutách se mi to i podaří a opět se dostanu do svého živlu. Celou hodinu zkouším svou volnou sestavu v prostných na víkendové závody, a celou tu hodinu pro mě nic jiného, než žíněnka a hudba neexistuje. Jen občas mě vyruší nějaké trenérčiny připomínky, ale většinu chyb stejně cítím sama.
Domů dorazím až v devět, protože mi díky mírně přetaženému konci hodiny ujede dřívější autobus, a i když vím, že bych se měla podívat na slovíčka do němčiny a snad i na literaturu, odhodím tašku v předsíni a zamířím rovnou do jídelny. Narychlo sním dva rohlíky (večeřet takhle večer, jak zdravé!) a pak už se netěším nikam jinam, než do postele.