Černá díra - třetí část

„Ááááááá!!!“ zařval mu někdo hned u ucha. Zmateně se podíval na víc nahou než oblečenou Týnu a zakryl si oči dlaní, aby ji tak neviděl, a pak taky aby potlačil povzdech. Tohle mu vážně ještě scházelo. Týně pár věcí nedocházelo a popleteně se koukala na svoje peřinou obalené tělo. S tím, že si nic nepamatovala, jí to nepřišlo zrovna jako nejlepší spojení. Povytáhla jedno obočí, naklonila se až k Damiánovi a z pár centimetrů zkoumala jeho obličej, jako by chtěla učinit objev roku. Následně jí vyletělo do výšin i to druhé, protože zjistila, že před ní vážně leží Damián. Byla o to zmatenější. „Sem asi magor,“ prohlásila neurčitě, a zatímco si jednou rukou držela peřinu, druhou se podrbala na hlavě. „To neni žádná novinka,“ odsekl s výrazem zadostiučinění a mírným úšklebkem.

„Kde ses tu vzal a kde se tu beru já?“ zeptala se po chvíli ticha. Zvednul se na loktech a podíval se na ní vševědoucím pohledem. „Ty ses zřídila jak prase, já pro tebe dojel, poblila ses, šla se osprchovat, já mezitim usnul a pak se probral takhle. Ještě že sis na sebe natáhla aspoň nějaký oblečení. Konec pohádky,“ zahlaholil rádoby vesele a s parodujícím úsměvem se vzápětí sesul zpátky do postele. Týna se zamračila. „Jediný štěstí, že se známe už od dětství, tohle bych jen tak někomu vysvětlovat nechtěl. Stačí mi, že sem magnet na trapný situace,“ dodal se zavřenýma očima.

Neochotně se nasoukala do prvního oblečení, co popadla a vydala se trochu zkulturnit do koupelny. Po ramena dlouhé vlasy jí trčeli jak antény, až to skoro to vypadalo jako číro a kruhy pod očima už tak nějak ignorovala. Bylo to snad poprvé, co její mysl neokupoval optimismus a dobrá nálada, ale hlava jí třeštila, jako by v ní měla stovku permoníků a žaludek se ještě mírně houpal. K tomu se necítila zrovna dvakrát dobře, protože byla v rozpacích. Její živá fantazie jí pomohla pár věcí přibarvit.

S rukou na čele přecházela po pokoji a nakonec si nerozhodně sedla na kraj postele. Nejistě vztáhla ruku k podřimujícímu Damiánovi, aby ho probrala. „Spravovák je na stole,“ řekl jí rozespale a přetočil se na bok, aniž by otevřel oči. Podívala se na kuchyňskou linku a zaznamenala něco, co vyhlíželo jako zelenej sliz. Sotva k tomu přešla, zjistila, že její typ nebyl příliš daleko pravdě. „Co je to za blevajz?“ řekla si sama pro sebe a s nedůvěrou prohlížela obsah půllitrovky. Nakonec usoudila, že jeho zkušenosti s pitím jsou větší a na jeden zátah to do sebe naklopila. „No teda fuj!“ vykřikla znechuceně, sotva naposled polkla. „Přiznej se, že ses mi chtěl akorát pomstít.“ Nevnímal jí a s nezájmem se přetočil. „Tak dost. Díky za tvojí verzi rytířskosti, ale takhle bys prochrápal celej den. Vstávačka,“ tahala ho za ruce z postele, až se jí podařilo ho dostat na nohy. Na moment se o ní opřel celou vahou. „Máš snad metrák,“ zabrblala vztekle a uvědomila si, že takhle dlouho nevydrží. Byl o hodně vyšší a taky těžší, hlavně díky jejímu drobnému tělu. Na obličeji jí lechtaly jeho krátké černé vlasy a nepomáhalo jí, když se je zuřivě snažila sfouknout. Bezstarostně se po ní válel tím stylem, že cítila, jak se mu zvedá hrudník a slyšela jeho pravidelné oddechování.

„Tebe má člověk za trest,“ řekla mu vzpurně. Nohy se jí musely snad každou chvílí zákonitě podlomit. „Si ospalec, to je hrozný. Prochrápal bys vždycky klidně celý dny,“ rozčilovala se, když jí konečně propustil a přestal si z ní dělat živoucí polštář. „Dobře se na tobě spí a navíc mam zásluhy,“ trhnul rameny a promnul si unavené oči. Když zjistil, kolik je, vtípky ho zase přešly. „Měl bych vyrazit,“ oznámil jako by nic a hodil na sebe bundu. „Tak co, je ti líp?“ zeptal se před odchodem. Překvapeně si uvědomila, že žaludek se zklidnil a hlava už nebolí tak strašně. Kývla, jenže když za ním zavřela dveře, nebyla si jistá, jestli je to vážně pravda.

Neušel ani blok, když si uvědomil, že mu něco chybí. Rukou nedbale přejel po boku, kde mu obvykle visela taška s bookem. Přišel si, jako by ho přetáhli polenem a záviděl Týně její opici, protože aspoň věděla, z čeho to má. Podrbal se na hlavě, okamžik přemýšlel, jestli ho měl sebou a nakonec se rozhodl to otočit. Použil náhradní klíč a bez obav si znovu vtrhnul k Týně. „Teda ty sem lezeš jak se ti zachce,“ poznamenala tiše, když ji zastihl, jak sedí u stol a čumí do blba. „Div se, mam dobrej vzor,“ zašklebil se na ní a prolézal všechna místa, kde by si tašku mohl večer odhodit. Nic nenašel. „Nenechal sem si tu booka?“ zeptal se věcně, což si zvolil až jako poslední variantu. „Ne,“ odsekla stručně a ignorovala jeho upřený pohled.

„Teda co je s tebou?“ nadhodil přiotráveným tónem. „Nereješ, odpovídáš dokonce i jednoslovně což je pokrok, vzhledem k tomu, že ti normálně huba jede a civíš do jednoho místa už půl hodiny… Vypadá to dokonce, že přemýšlíš. Výjmečnej stav…“ odříkával svůj výčet a přitom dělal, že její dnešní přestupky vůči normálnímu chování počítá na prstech. „Nech už toho, jo?“ vyjela po něm podrážděně a s oddechem si podepřela hlavu dlaní. „Notebook tu nemáš, copak ti nedošlo, že bys ho do práce asi netahal? Máš ho místo mozku, tak se ani nedivim, že ho všude taháš sebou… Občas bys ho dokonce mohl i použít.“

„Nemusíš bejt až tak hnusná,“ povytáhnul obočí a sbíral se k odchodu, když ho zarazila. „Na něco sem zapomněla. Sehnala sem ti její číslo, prej ses jí líbil,“ vrazila mu do ruky malý kus papíru s telefonním číslem a jménem Cindy. Ani nečekala na nějaké rozloučení a otočila se k němu zády. „Teda zajímalo by mě, co jí zas přelítlo přes nos,“ přemýšlel po cestě domů a ještě jednou si prohlédl útržek. Neviděl důvod, proč jí psát nebo volat. Ani nevěděl, co by jí měl říct. Týna ho pěkně rozhodila a na nic neměl náladu. Chovala se divně.