Natálie (1.díl)

** Jen stručně:-).. Možná si pamatujete na Natálii kterou jsem psala předloni a nedopsala ji. Trošku jsem ji přepsala, poupravila a tentokrát ji hodlám i dokončit:-) Příjemné čtení. **


„Naty, tak čekej přece!“
Žene se za mnou Dominika, div, že při tom nezakopne a nespadne ze schodů našeho gymnázia. Strávila jsem v něm už téměř dva roky a docela se mi tu líbí. Učení je sice dost náročné, ale dá se to zvládnout. Zpomalím a otočím se směrem ke své nejlepší kamarádce. Zamžourám do sluníčka, které se dneska rozhodlo, že nám zpříjemní předposlední školní den. Domča znovu popoběhne, aby mě konečně dohnala a přitom se snaží svázat své dlouhé vlnité blond vlasy do culíku. Ty vlasy jsou jednou z věcí, které své kamarádce závidím. I když uznávám, že vtipy o blondýnkách ji občas pořádně vytáčí. Vždy jsem si vedle ní připadala tak trochu nevýrazně. Domča je vysoká modrooká blondýnka a já drobná tmavovláska s čokoládovýma očima. Ani co se týče povahy, moc toho společného nemáme. Narozdíl od Dominiky nejsem milovník divokých mejdanů a už vůbec nemám potřebu být středem pozornosti. Vlastně ani nevím, jak se skamarádily dva tak rozdílný exempláře, jako jsme my dvě. Je ale super mít vedle sebe průbojnou kamarádku, se kterou se navíc nikdy nenudíte.
„No tak co stojíš? První mi div neutečeš a teď vypadáš, jako by ses tu hodlala usadit a založit rodinu!“
Prožene se kolem a zasměje se svým nakažlivým smíchem. Než se stihnu vzpamatovat, je už pořádný kus napřed a rychlými kroky se žene na zastávku. Doženu jí a zbytek cesty prokecáme. Probereme dnešní den a dohadujeme se, co podnikneme odpoledne. Obě se až těsně před tím, než vystoupím, shodneme na nákupech. Zamávám Domče, která ještě v narvaném autobusu musí přežít dvě zastávky a sama se svižným krokem rozejdu k našemu paneláku.

Domů se mi dneska vážně moc nechce. Za pár dní se budeme stěhovat, po celém bytě je tudíš nehorázný bordel a člověk nemá ani chvilku klidu. Špatná nálada mě naštěstí přejde hned mezi dveřmi. Z kuchyně slyším veselý hlas Milana a po celém bytě se line příjemná vůně pečeného kuřete.
Mámi přítel zahlaholí cosi na pozdrav a zvesela plácne mámu po zadnici. Ta se po něm ožene utěrnou.
“Milane, chováš se jak malej.” Napomene ho se strojeně vážným výrazem.
Odložím si batoh a nakouknu do kuchyně. Chtě, nechtě se pousměji při pohledu na ty dva. Hlavně na mámu. Po dlouhé době jí vidim zářit štěstím a to jen kvůli Milanovi. Celá ta situace se stěhováním se seběhla hrozně rychle!
“Zbláznila ses?” Zírala jsem na ni ještě nedávno, když mi oznamovala, že se chce k Milanovi přistěhovat. “Znáš ho sotva pár měsíců!” snažila jsem se jí přivést k rozumu, ale jedinou odpovědí mi vždy bylo jen ujištění, že se nemám bát a že všechno bude v pohodě. Nakonec jsem tedy souhlasila. Už jen vidina velkého rodinného domu na kraji města mi byla příjemnější než naše 2+1 na sídlošti. Dlouho jsem potom přemýšlela nad tím, jaké to asi bude bydlet společně s Milanem a jeho syny ve společném domě. Malého Matěje už znám. Po prázdninách půjde teprve do první třídy a je to vážně zlatíčko. Ale co Filip? Neměla jsem ani šanci se s ním potkat. Když loni odmaturoval, bydlel celý rok v Londýně u své mámi. Ta tam odcestovala pracovně před několika lety a domů už se nevrátila.
Mámin hlasitý smích mě odtrhne od přemýšlení. Všimnu si slavnostně prostřeného stolu a chci se zeptat koho čekáme, ale Milan cosi vypráví a vypadá to, že nikoho nehodlá pustit ke slovu
“Už je tu?” Vyřítí se z obýjvacího pokoje Matěj a když mě spatří nedočkavě se usadí u stolu. “Tak honem, mám hroznej hlad!”
“To jste čekali jen na mě?” Podivím se a konečně svou otázkou odtrhnu Milana od vyprávění.
“No jistě madame, jen na vás.” Mrkne na mně a významně se usměje. “Je tu někdo koho ti chci konečně představit!”
V první chvíli vůbec netuším, koho ze svých známých, či kamarádů Milan přivedl tentokrát a zvědavě otočím ke dveřím do obýjváku ve kterých se objeví vysoká postava .
Překvapeně pohlédnu na toho kluka, ale to už se ke mě nahne a podá mi svou pravici.
“Filip.” Prohlásí odměřeně a změří si mě ledově modrýma očima.
Nezvykle přiškrceným hlasem ze sebe dostanu alespoň dvě slova.
“Ahoj.. Natálie.”