Ange gardien ( 15. )

Tuhle informaci jsem nesl hůř, než bych čekal. Adéle umřel táta. Seděl vedle ní, když umřel? Viděla ho? Při představě, JAK ho mohla vidět, se mi udělalo skoro špatně. Trochu roztěkaně jsem se natáhl pro Ondrovo kafe a pořádně se napil.
Najednou jsem naprosto netušil, jak se k Adéle chovat. Chtěl jsem, aby mi o tom řekla sama a co nejdřív, abych se nemusel tvářit, že o ničem nevim, jenže k tomu se nejspíš nechystala. Měla už spoustu příležitostí mi to říct a ani jednou se o to nepokusila.
„On o tom ví?“ zachrčel jsem a z pachuti, co mi zůstala po napití v puse, se mi udělalo zle.
„Michal? Jo…ví to.“
„Ten…ten…bastrad!“ vyletěl jsem nepříčetně, a kdybych ho měl právě po ruce, asi bych ho bez výčitek fakt zabil. Jak jí mohl něco takovýho udělat, i když věděl, čim si prošla?!
Nedokázal jsem stát na místě, takže jsem začal pochodovat po jejich malý kuchyni sem a tam a teprve, když někdo zabouchal na dveře, uvědomil jsem si, že se chovám trochu jako cvok.
Prudce jsem otevřel dveře a ještě prudčeji zatáhl Adélu dovnitř, div jí vajíčka nevypadly z ruky.
„Co blbneš?“ hekla a s úsměvem mě dloubla do břicha.
Vyzula se z bot a chvilku si mě přeměřovala, než trochu vyděšeně koukla na Ondru.
„Co se stalo?“
„Řekl jsem mu, že nesnášíš dvoumetrový chlapy a miluješ pražený žížaly. Nějak to nemůže vydejchat,“ zasmál se a teprve když vyprskla smíchy, probral jsem se z toho divnýho tranzu ve kterym bych jí nejradši objal a blábolil, jako to bude všechno dobrý.
„Ty žížaly mi nevadí, aby bylo jasno,“ mrknul jsem na ní a snažil se do toho vložit veškerej klid, kterýho jsem v tu chvíli byl schopnej.
Trochu nervózně jsem ještě chvilku přešlapoval a těkal mezi těma dvěma očima, než jsem se odhodlal k bezstarostnému úsměvu a opřel se vedle Adélky o kuchyňskou linku.
„Chceš s něčim pomoct?“
„Ty umíš vařit?“ změřila si mě nedůvěřivě a zaklonila hlavu, aby mi viděla do tváře.
„Jasně, že jo. Třeba vajíčka, kafe…nebo taky vajíčka…“
Se smíchem mě plácla rukou do břicha a napustila do hrnce vodu, do který pak nasypala pytlík těstovin.
„Tak jak jste se dohodli?“ zamumlala po chvilce.
„Dostane přes držku,“ zavrčel Ondra od stolu nekompromisně a zvedl se. „Jdu si dát sprchu, musim ze sebe dostat ten hospodskej smrad,“ houkl těsně před tím, než zmizel v koupelně.
„Ty s tim moc nesouhlasíš, co?“
Mlčky zamíchala těstoviny a pak pokrčila rameny.
„Budu šílet strachy, jestli se vám něco nestalo.“
Chvilku jsem nad tim co řekla uvažoval, než mě napadla naprosto geniální myšlenka.
„To bude v pohodě,“ usmál jsem se chlácholivě a dostal neuvěřitelně dobrou náladu. Právě jsem zabil, jednim nápadem, dvě mouchy a to jednou ranou.
„Začneš mi na kostičky krájet salám a papriku? Zatím bych se převlíkla…“
„Ááá…jo,“ protáhl jsem s dalším úsměvem a trochu zděšeně se zadíval na obrovskej nůž, kterej držela v ruce.
„Není to vykosťovací nůž, nebo tak něco? S tim by se dala zabít i velryba.“
Pobaveně zakroutila hlavou a vrazila mi ho do ruky.
„Nepořež se a nezapichuj se,“ napomenula mě přísně, a když jsem jí se smíchem pocuchal ve vlasech, odešla do svého pokoje.
Trochu skepticky jsem si znovu přeměřil kudlu, co jsem měl v ruce.
„Tak tohle bude zajímavý,“ zabručel jsem si sám pro sebe a opatrně začal krájet salám.
Zaposlouchal jsem se do zvuku tekoucí sprchy a myšlenky se mi rozběhly na všechny strany. Teprve po chvilce mi došlo, že už nemyslim na nic jinýho, než na Adélu, nebo na věci, který s ní bezprostředně souvisí. Kdy naposledy jsem sednul za klávesy, nebo vzal do ruky housle? Umanul jsem si, že večer to napravim a pokusim se dopsat písničku, nad kterou jsem se trápil už hodně dlouho. V hlavě jsem si vybavil celou skladbu a kousek po kousku si jí přehrával.
„Ježiši!“
Zvuk klavíru a houslí přerušil Adély hlas a já se po ní zmateně otočil.
Vyděšeně mi vytrhla nůž z ruky a druhou mi prudce strčila do dřezu. Teprve v okamžiku, kdy jsem se zadíval na zakrvácenej ukazováček, ucítil jsem i pulzující bolest.
„No sakra,“ zasmál jsem se pořád trochu nevěřícně.
„Ty seš horší než malý dítě!“ vztekala se. Pobledle mi omývala ruku a zkoumala ranku, která slušně krvácela.
„Já se zamyslel a najednou…fik,“ rozesmál jsem se a důvěrně se sklonil k její tváři.
„Ještě, že tu mám tebe. Z krve se mi dělá trochu špatně.“
Pomalu otočila hlavu a ucukla, když zjistila, jak blízko u sebe jsme obličeji.
„Měla bych ti to…zalepit,“ hlesla přiškrceně, ale ani se pohnula. Tohle byla přesně ta chvíle…
„To počká,“ zašeptal jsem a začal zkracovat tu vzdálenost, která mě dělila od jejích rtů.


* * * * * * * * * *

Srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Skoro bez dechu jsem zírala do těch jeho sytě zelených očí, které se lehce přimhouřily a začaly se přibližovat. Cítila jsem jeho dech na rtech a hlavou mi problesklo, že musim okamžitě uděla krok zpátky. Prkenně jsem pohnula nohou vzad, ale tělem jsem se nehnula ani o píď. Jeho rty se lehounce přitiskly na moje. V ten samý okamžik jsem uslyšela zarachocení v koupelně a Ondrovo nadávky, což mi pomohlo udělat druhý krok a odlepit se od Mariánovy tváře.
„Se z toho sušáku poseru, zase mi spadnul!“ vyletěl Ondra z koupelny a vztekle praštil ručníkem na židli u jídelního stolu.
Srdce mi pořád mlátilo hrozně rychle, ale vyprskla jsem smíchy, nad tou absurdní situací a přiměla jsem se k chůzi. Zavřela jsem se v koupelně a zapřela se rukama o umyvadlo. Bez hnutí jsem zírala na svůj odraz v zrcadle, které bylo po krajích zamlžené.
Sakra, sakra, sakra!!
Omyla jsem si obličej studenou vodou a sáhla po kartáčku na zuby. Ještě, že jsme se nelíbali. Napadlo mě a při tý představě jsem trochu zrudla. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, co s tim klukem mám dělat! Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli je dobrý nápad, pouštět si ho k tělu zrovna timhle způsobem. Jenže on se kamarádit očividně moc nechtěl.
Vyplivla jsem zubní pastu a vypláchla si pusu. Ty jeho zelený oči mi zase svítily v hlavě a já se jich nedokázala zbavit, jako toho jemnýho dotyku jeho rtů.
„Pitomec!“ zasyčela jsem vztekle a konečně se rozhodla. Marián byl bezva kluk, ale já ještě nebyla připravená na nějaký intimnosti. Žádný muchlování s nim provozovat nebudu a basta!
Konečně trochu klidná, jsem vyndala z lékárničky náplast a vyšla ven. Ondru jsem slyšela šramotit v jeho pokoji a Marián stál přesně na tom místě, kde jsem ho nechala. Bez řečí jsem mu přelepila prst, omyla nůž ušpiněný jeho krví a začala krájet zbytek salámu a následně i papriku.
„Co to vůbec bude?“
Nahnul se ke mně a já se trochu odtáhla.
„Zapečený těstoviny.“
„Hmm…těstoviny,“ protáhl zasněně a já vyprskla smíchy. Poznala jsem, že imitoval Homera Simpsona a jeho očividně potěšilo, že sklidil takový úspěch. Ať už jsem si ho chtěl pouštět k tělu nebo ne, nedokázala jsem si představit, že by najednou odešel z mýho života.
„Mariáne?“ zakřičel brácha ze svýho pokoje.
„Povinnost volá,“ zasmál se mi do ucha a zamířil za bráškou. Teprve poté, co jsem vyndala těstoviny a smíchala je na pekáči s paprikou, šunkou a vajíčkem, mi došlo, že tam Mariána buď zahlcuje dílama Star gate, nebo svýma ujetýma střílečkama. Opatrně jsem nakoukla do pokoje a pobaveně zakroutila hlavou. Brácha seděl u počítače, Marián měl na kraji stolu jeho laptop a oba vypadali, že pokud se nebudou dostatečně soustředit, bude to znamenat konec světa, tak jak ho známe.
Dala jsem těstoviny zapéct do trouby a uvelebila se v křesle s knížkou. Vždycky, když se z pokoje ozvaly výkřiky, nebo nadávky, nedokázala jsem v sobě zadusit smích. Uvědomila jsem si, že teď se směju často. Často zapomínám na to, co se stalo a žiju tak, jak by si to táta přál. Žiju díky Mariánovi…