Střípky snů 28

Ano láskou jsem se málem vznášela. Další den ráno jsem vstala. Mamka jako vždycky nebyla doma. Ustlala jsem postel. Dala jsem si sní více práce než jindy. Na jednu stranu nedokážu na Romana přestat myslet a na druhou stranu mě svírá strach. Strach ztoho jak to bude. Vztah na dálku je přeci hrozný. Je to doufání a čekání.
Doma se připravím stím že chci jít za mamkou do práce.
Obleču se a vyrazím. Před domem je mi zima. Trochu se zachvěju a vycházím.
,,Ale kampak kotě. Co tak na spěch?" Doběhne mě ten hruznej instalatér.
,,Pryč." Odseknu mu stím že se sním nehodlám bavit. Přeci když ho budu ignorovat tak dá pokoj.
,,Vyprovodím tě.Můžu tě někam pozvat?"
,,Nezlob se tohle není dobrý nápad." Povolím trochu a zkusím to sním nejdříve po dobrém.
,,Promiň to tehdy jsem vůbec nechtěl."
,,Už se stalo." Zastavím se a z jeho pohledu jde strach.
,,No ták.Přece na mě nebudeš taková." Řekne.
,,Myslím že tohle nikam nevede." Řeknu rozhodně. Dál se potom rozejdu, protože si myslím že to opravdu nemá cenu. Miluji Romana a nikoho jiného už nechci. V půlce cesty co jde mlčky zamnou se naštve a asi odejde.